Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945
 



Foto Karel Kotrba



















 Irena DOUSKOVÁ

* 18. 8. 1964, Příbram 
 
 
Prozaička
 Narodila se v Příbrami; původním jménem Irena Freistadtová, v sedmdesátých letech otcovo příjmení změněno na matčino dívčí. Otec, divadelní režisér Petr Freistadt, emigroval v roce 1964 do Izraele, matka a otčím byli herci v příbramském divadle. V roce 1976 se rodina přestěhovala do Prahy. Dousková zde vystudovala gymnázium Nad Štolou, v letech 1983–1985 pracovala jako knihovnice a sekretářka, posléze byla přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (abs. 1989, titul Mgr. získala diplomovou prací Čarodějnické procesy); právnickou praxi však nikdy nevykonávala. Po ukončení studia pracovala jako dramaturgyně v kulturním středisku v Praze na Jižním městě, později převážně jako novinářka (Svobodný hlas /Louny/, Mladá fronta, Metropolitan, Časopis České stomatologické komory, časopis židovské liberální unie Hatikva, časopis židovské liberální komunity Bejt Simcha Maskil). Od roku 2005 je ve svobodném povolání.
 Do literárního dění vstoupila v roce 1988 jako členka literárně-dramatického spolku LiDi, který prezentoval své básnické texty v pražské Viole v pořadu Co kdyby, o rok později se pořad v nové verzi přesunul do Rubínu. V roce 1988 vznikl příležitostně rozšiřovaný Almanach Spolku LiDi a v roce 1991 společná básnická sbírka Kadění, recesně vytištěná v nákladu 200 kusů na role toaletního papíru. Své práce spolek prezentoval také v literární příloze Studentských listů (květen 1990) a v Almanachu Kavárny A. F. F. A. (duben 1991), knižně pak ve sbírce Pražský zázrak (1992; s Janem Reinischem, Lucií Lomovou a Petrem Ulrychem). Časopisecky Dousková publikovala v Literárních novinách, Mladé frontě, Salonu Práva, Hostu, Tvaru, Divadelních novinách (pravidelný sloupek v letech 2008–2009) aj. Je autorkou dramatizací svých románů Hrdý Budžes (Divadlo Antonína Dvořáka, Příbram 2002, r. Jiří Schmiedt), Oněgin byl Rusák (Divadlo v Dlouhé, Praha 2008, spolu s r. Janem Bornou) a Darda (Divadlo na Jezerce, Praha 2012, r. Arnošt Goldflam). V rukopise zůstala divadelní hra Upřímnou soustrast, napsaná pro soutěž European Drama Award. Podle autorčiných scénářů byly natočeny celovečerní filmové pohádky Micimutr (2011) a O pokladech (2012; obě r. Vít Karas). Český rozhlas Brno připravil dialogizované verze povídek Na Čulíka, ÚchylZdroj čisté radosti ze souboru povídek Doktor Kott přemítá (2006, r. Zdeněk Kozák, rozhl. úprava Marek Horoščák); v olomouckém studiu vznikla dramatizace ukázky z románu Oněgin byl Rusák (2006, r. Michal Bureš) a próz ŠtěstíNeštěstí z knihy O bílých slonech (2009, úprava a režie Michal Bureš); plzeňské studio připravilo dramatizaci povídky Hauzírník ze souboru Čím se liší tato noc (2008, r. Miroslav Buriánek). – Dousková přeložila básně do povídkové knihy Randalla Lymana Malé a křehké nádoby (1992). – Užívá šifru id.
 

Jak v básnické, tak v převažující prozaické tvorbě je Douskové vlastní úsporné vyjádření se smyslem pro situační zkratku, ironii a pro pointu. Soudobou společnost autorka nahlíží prostřednictvím komorních příběhů postav s psychologickým pochopením pro jejich životní postoj. Z textů je zpravidla patrné autobiografické východisko a zázemí osobní zkušenosti, s nímž souvisí nekategorické ženské vnímání světa stejně jako bytostný zájem o judaismus.
Prozaická prvotina, novela Goldstein píše dceři, zachycuje pokus o navázání vztahu mezi stárnoucím otcem, žijícím léta v emigraci v Izraeli, a jeho čerstvě dospělou dcerou, uzavřenou v Československu posledního stádia reálného socialismu. Epistolární forma výstižně ukazuje komunikační střety a míjení ješitného a současně citově snadno zranitelného režiséra, profesně úspěšného, ale v osobních vztazích zklamaného, a dívky, revoltující vůči nátlaku politickému, společenskému a pochopitelně i emočnímu.
Téma komunikačního míjení mezi nejbližšími je pro Douskovou aktuální i v dalších textech. Hlavní hrdinka novely Někdo s nožem, komponované jako deníkové záznamy z mateřské dovolené, se potýká se sociální izolací, s odcizením ve vztahu s partnerem i s malým pochopením ze strany svých i partnerových rodičů pro její životní situaci; hrdinové povídkového souboru Doktor Kott přemítá se marně pokoušejí sblížit svou reálnou existenci s vysněnou představou o sobě samých, a cyklus povídek O bílých slonech v jednotlivých příbězích postupně odhaluje spleť vztahů v dusném mikrosvětě jedné vesnice jednoho léta. Protagonisté a zejména protagonistky autorčiných vyprávění jsou oběťmi svazující „společenské smlouvy“, která jim předepisuje určité existenční i komunikační modely, proti nimž se sice často vnitřně bouří, zpravidla však nenacházejí způsob, jak jim efektivně vzdorovat. Zatímco ženské postavy bývají nadány schopností empatie a tolerance, samy většinou příliš pochopení nenacházejí.
Motivy nesdělitelnosti vlastní zkušenosti a strachu z odlišného se objevují i v textech, které vystupují z autobiograficky založené linie autorčiny tvorby, především v baladicky laděném povídkovém souboru Čím se liší tato noc. Intimní dramata postav jsou tu zasazena do kontextu vyhrocených momentů dějin, přičemž ukázněná sevřenost vyprávění dodává příběhovým miniaturám až apokryfní vyznění. Historií je inspirovaná i rozsáhlejší próza Medvědí tanec, komorní příběh líčící poslední měsíce života spisovatele Jaroslava Haška, jenž zbytky svého životního bouřliváctví marně bojuje s tísní těžké nemoci a s rigidními postoji svých venkovských sousedů na Lipnici.
Čtenářsky nejvděčnějším a u kritiky nejúspěšnějším textem se stala autorčina druhá próza, román Hrdý Budžes. Očima osmileté vypravěčky jsou tu líčeny osudy herecké rodiny obtížně přežívající první léta normalizace na malém městě. Do každodenních událostí ve škole i v oblastním divadle začínají nepříjemně doléhat důsledky pragmatické ideologie reálného socialismu, násobené maloměstským prostředím, v němž si lze jen těžko uchránit soukromí a osobitost. Tragikomické vyznění textu zajišťuje svébytná vypravěčka, která události pozoruje z pozice jejich „vedlejšího účastníka“ a hodnotí je adekvátně svému věku a zkušenostem. Volným pokračováním osudů Helenky Součkové a její rodiny je román Oněgin byl Rusák, časově zasazený do osmdesátých let, kdy vypravěčka stojí na prahu dospělosti a její stísněnost ze společenských poměrů, před nimiž ji dosud alespoň částečně chránilo školní prostředí, je násobena matčiným alkoholismem a depresemi ze živoření mimo odepřenou hereckou profesi. Trilogii uzavírá román Darda, v němž životem poučená vypravěčka s poněkud hořkým humorem čelí krizi středního věku i krizím osobním, které pokročilá dospělost přináší.
Do atmosféry osmdesátých let i k tématu hledání otce (a tím i vlastní identity) se Dousková znovu vrací ve své zatím poslední próze Rakvičky; formát „road-movie“, v němž hlavní hrdinka putuje se svou malou nevlastní sestrou stopem napříč celou zemí, umožnil autorce zachytit nelichotivý obraz tehdejší každodennosti i uvažování lidí, s nimiž se dívky setkávají.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Pražský zázrak (BB, s J. Renischem, P. Ulrychem a L. Lomovou, 1992); Goldstein píše dceři (P 1997); Hrdý Budžes (P 1998); Někdo s nožem (P 2000); Doktor Kott přemítá (PP 2002); Čím se liší tato noc (PP 2004); Vážení diváci, milí posluchači (D 2004); Oněgin byl Rusák (P 2006); O bílých slonech (P 2008); Bez Karkulky (BB 2009); Darda (P 2011); Medvědí tanec (P 2014); Napůl ve vzduchu (BB 2016); Rakvičky (P 2018); scénicky: Hrdý Budžes (2002), Oněgin byl Rusák (2008, s J. Bornou); Darda (2012).
Příspěvky ve sbornících: Možná mi porozumíš (2004); Povídky o ženách (2007); Šťastné a veselé 2 (2008); Ženy vidí za roh (2009); Nauč mě milovat (2010); Nejlepší české básně (2009); Nejlepší české básně (2010); Miliónový časy. Povídky pro Adru (2014); Možná si porozumíme (2015); Dámská jízda (2016); Básníci čtou básníky (2018); Krvavý Bronx (2020).

LITERATURA

Studie a články: V. Novotný: Tucet výjevů z labyrintů mikrosvětů (doslov in Doktor Kott přemítá, 2002; též in Ta naše postmoderna česká, 2008); P. Hrtánek in Kacíři, rouhači, ironikové (2007; studie o povídce Evangelista z knihy Čím se liší tato noc); M. Exner, cyklus interpretací próz Ireny Douskové – Hrdý Budžes, Tvar 2008, č. 18; Oněgin byl Rusák, Tvar 2008, č. 19; Někdo s nožem, Tvar 2008, č. 20; Čím se liší tato noc, Tvar 2008, č. 21; Goldstein píše dceři, Tvar 2009, č. 3; Doktor Kott přemítá, Tvar 2009, č. 4; Š. Balík: Biological and Other Ways of Surviving the Shoa in Irena Dousková´s Work. In R. Ibler, K. Bauer et al: Der Holocaust in den mitteleuropäischen Literaturen und Kulturen seit 1989 (Stuttgart 2014); S. Šinclová: Diváci, in S. Šinclová a kol.: Sémantika narativního prostoru (Olomouc 2015); Š. Balík: Od nenápadných náznaků k holokaustové pověsti, Literární archiv 2015, č. 47.
Recenze: Kadění: J. Vojtěch, Haló noviny 21. 10. 1991 * Pražský zázrak: P. Janáček, LidN 28. 4. 1992; I. Málková, Tvar 1992, č. 31; J. Jůzl, Labyrint 1992, č. 9 * Goldstein píše dceři: J. Janatka, LitN 1997, č. 50; J. Chuchma, MFD 17. 10. 1997; V. Novotný, Denní Telegraf, 24. 10. 1997; (2. vyd.): R. Kopáč, Právo 19. 2. 2007; P. Šidák, A2 2007, č. 20 * Hrdý Budžes: J. Chuchma, MFD 27. 11. 1998; A. Dušková, LitN 1999, č. 4; A. Burda (= P. Janoušek), Tvar 1999, č. 8 * Někdo s nožem: J. Chuchma, MFD 14. 6. 2000; V. Novotný, Tvar 2000, č. 14 * Doktor Kott přemítá: E. Gilk, Tvar 2002, č. 12; L. Foldyna, Host 2002, č. 7, příl. Recenzní příloha * Čím se liší tato noc: P. Lyčka, Host 2004, č. 10; J. Prokeš, Aluze 2004, č. 1; V. Novotný, Tvar 2004, č. 12 * Oněgin byl Rusák: A. Burda (= P. Janoušek), Tvar 2006, č. 9; E. Gilk, Tvar 2006, č. 13; A. Vítová, LitN 2006, č. 20 * O bílých slonech: E. F. Juříková (= P. Janoušek), Host 2008, č. 9; P. Šimák, Tvar 2008, č. 19; A. Cermanová, tamtéž; A. Haman, LidN 3. 11. 2008 * Bez Karkulky: R. Kopáč, DivN 2009, č. 21; M. Chocholatý, Host 2010, č. 1; J. Duhajský, LitENky 2010, č. 3; A. Vondřichová, A2 2010, č. 19 * Darda: K. Kubíčková, MFD 2. 11. 2011; J. Chuchma, Respekt 2011, č. 48; P. Janoušek, Host 2012, č. 2; A. Fialová, Tvar 2012, č. 8 * Medvědí tanec: J. Peňás, LidN 7. 5. 2014; P. Janoušek, Tvar 2014, č. 10; T. Hýsková, Lógr 2014, č. 12; P. Horký, H aluze 2013/2014, č. 28 (léto 2014); S. Pinnerová, Host 2014, č. 8; K. Kouba, A2 2014, č. 19; B. Solařík, Tvar 2015, č. 10 * Napůl ve vzduchu: M. Kovářík, Tvar 2016, č. 15; M. Lukáš, A2 2018, č. 15 * Rakvičky: P. Mandys, Aktuálně.cz, 25. 5. 2018 (zde); J. Šofar, Právo 2. 8. 2018, příl. Salon č. 1083; M. Lollok, iLiteratura.cz, 10. 10. 2018 (zde); D. Melichar, Lógr 2018, č. 28; V. Stanzel, Host 2019, č. 3; A. Mladějovská, Tvar 2019, č. 9; P. Bílek, Respekt 2019, č. 23.
Rozhovory: D. Kaprálová, MFD 8. 7. 2002, příl. Jižní Morava; M. Balaštík, Host 2004, č. 6 (též in M. B., Literatura v čase lovců, 2015); Š. Vieweghová, Instinkt 2004, č. 35; E. Gilk, Tvar 2004, č. 18; D. Jará, T. Verecká, LitN 2006, č. 5/6; R. Kopáč, Týdeník Rozhlas 2006, č. 26 (rozšíř. in Otočila jsem hlavu tím směrem, 2007); J. Rauvolf, Instinkt 2008, č. 3; M. Nyklová, Grand Biblio 2008, č. 1/2; Š. Kučera, Právo 29. 12. 2011, příl. Salon č. 751; V. Vašák, Xantypa 2016, č. 3 (též in Osobnosti mezi řádky, 2019); S. Antošová, Tvar 2017, č. 1; P. Hanuška, Týnecké listy 2017, č. 10; P. Nagy, LitN 2018, č. 6.
Autor hesla: Alena Přibáňová (2010, 2020)
Aktualizace hesla: 7. 9. 2020 (ap)
 
zpět na hlavní stranu