Jaromír NOHAVICA
Otec Jaromír Nohavica st. (*1927) byl novinář, básník (mj. sbírka Velký kruh, 1960) a amatérský hudebník. Jaromír Nohavica ml. začal po maturitě na SVVŠ (1971) studovat Vysokou školu báňskou (obor systémové inženýrství), studium po dvou semestrech přerušil, rok pracoval ve Vítkovických železárnách jako dělník. V letech 1974–1975 působil jako knihovník v Ostravě, po vojenské službě (1975–1977) se stal knihovníkem a posléze bibliograficko-informačním pracovníkem v knihovně v Českém Těšíně (1977–1981). V letech 1978–1981 dálkově vystudoval Střední školu knihovnickou v Brně. Krátce pracoval ve zpravodajské redakci ostravského studia Čs. rozhlasu, od roku 1981 působí jako textař na volné noze. Od roku 2000 pravidelně koncertuje v zahraničí.
Psát začal v mládí, již na ZŠ a na střední škole byl členem amatérských kapel. Působil jako textař ostravských amatérských i profesionálních skupin (mj. Atlantic, Noe, Majestic), zpěváků (Petr Němec, Věra Špinarová, Marie Rottrová), jako textař spolupracoval též s Čs. rozhlasem v Ostravě, kde se v polovině sedmdesátých let uplatnil i jako zpěvák, a posléze s českotěšínským divadlem. Poprvé veřejně vystoupil roku 1972 v Ostravě, samostatně poprvé v roce 1982 na Folkovém kolotoči v Porubě. Následoval rychlý vzestup popularity (na národním finále Porty ’83 vítěz divácké ankety o nejvýraznější osobnost; 1986 sedmé místo ve Zlatém slavíkovi), a to navzdory represím (1984 zákaz činnosti, 1985 zákaz vystoupení na festivalu Porta, 1987 opět zákaz činnosti) a ačkoli oficiálně nepublikoval; jeho písně kolovaly formou nelegálních audionahrávek a opisů. V té době byl v samizdatu publikován kompletní soubor textů Zpívá Jarek Nohavica (ed. Stanislav Zárybnický-Houla, 1988); jako samizdat byly již dříve rozšiřovány i Nohavicovy překlady poezie Jana Sztaudyngera Piórka (1981). Po roce 1989 Nohavica uvolnil svou vazbu na kontext písničkářů, v němž byl původně vnímán, a opustil klasický rámec folku, rozšířil umělecký záběr a otevřel se širšímu publiku: roku 2004 získal cenu Akademie populární hudby Anděl, 2009 cenu Deska roku (Ikarus) a Zpěvák roku. Od roku 1998 příležitostně vystupoval s doprovodnou skupinou Kapela, úzce spolupracuje s jinými hudebníky (Karel Plíhal, Vít Sázavský, skupiny Čechomor, Neřež, Doga aj.). V roce 2002 se herecky a hudebně podílel na filmu Rok ďábla (r. Petr Zelenka; stejnojmenné album CD, MC s písněmi a hlasovými sekvencemi z filmu). Na motivy jeho písní vzniklo představení Těšínské niebo / Cieszyńske nebe (2004, r. Radovan Lipus), 2014 vzniklo hudební představení Cohen – Nohavica (r. Marian Opania) sestavené ze skladeb obou písničkářů. – Do češtiny přebásnil libreta oper Malované na skle (hudba: Katarzyna Gärtnerová, libreto: Ernest Bryll; premiéra 7. 9. 2000, Divadlo Na Fidlovačce, Praha), Cosi fan tutte (hudba: W. A. Mozart, libreto: Lorenzo Da Ponte; premiéra: 27. 5. 2006, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava); Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni (hudba: W. A. Mozart, libreto: L. Da Ponte; premiéra: 29. 10. 2007, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava) a Figarova svatba (hudba: W. A. Mozart, libreto: L. Da Ponte; premiéra: 8. 3. 2009, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava). Je autorem libreta pro muzikál Romeo a Julie Borise Urbánka (premiéra 16. 4. 2003, Ostrava, vydáno na CD, 2003; libreto uveřejněno v bookletu). Od roku 2006 komunikuje s fanoušky prostřednictvím svého webu, kde 2009 na omezenou dobu spustil vlastní televizi a rádio a kde od roku 2009 zveřejňuje tvz. virtuálky, písně reagující na aktuální dění ve společnosti; výbory z nich publikuje jako mp3 alba. Od roku 2006 některá svá alba sám vydává. – Překládá z ruštiny (Vladimir Vysockij, Bulat Okudžava) a polštiny a zhudebňuje texty jiných autorů. Vedle vlastních alb účinkuje na řadě hudebních projektů jako host. – V roce 1985 jako textař písně Ulice Na závrati na SP desce Marie Rottrové použil pseudonymu J. Dratnar.
Nohavica představuje typ lyrického, jazykově bohatě vybaveného textaře, u něhož se prolíná melancholická a introspektivní poloha s vitálností a etickým apelem. Základní platforma sdělení je blízká poetice každodennosti. Podstatná je posluchačská srozumitelnost, díky níž některé písně zlidověly. Do veřejného komunikačního okruhu vstoupil již jako vyzrálá osobnost (Darmoděj; dvě dřívější alba, připravená Jiřím Černým, Jakube a Z domoviny, nevyšla). Typická je šíře tematického záběru: milostné náměty variují v mnoha různých podobách od melancholie a úzkosti k ironii a humoru; jsou rozvíjena témata historická, propojená s obecnou tematikou času a pomíjivosti (Mikymauzoleum; jako reflexe 20. století je koncipováno Divné století); objevují se témata etická a společenská, satirická, sportovní, častá je vázanost na konkrétní místo (Ostrava, Český Těšín). Tematické bohatství ústí v žánrovou šíři (milostná píseň, lyrika reflexivní a prvky přírodní; balada, satira, romance, názvuky epiky, restaurace lidové písně) i různost stylovou (od vážné písně a podobenství k popěvku), jež zdůrazňuje původnost prožitku. Počínaje albem Divné století se žánrová rozrůzněnost přenáší i do stránky hudební (Koncert s prvky jazzu; Babylon oscilující mezi klasickou písní s kytarovým doprovodem a poprockem, šansonem a jazzem, Moje smutné srdce s prvky blues a šansonu); ke kytaře postupně přibírá heligonku. Zjevná je tendence vydávat záznamy živých koncertů na úkor studiových alb. Typické pro něj je na jednu stranu nové vydávání starých písní, tj. neustálé, třebaže modifikované návraty ke kořenům a obecně tematická i melodická návaznost, na druhou stranu postupné rozšiřování tematického a žánrového záběru: od původní folkové inspirace k písni pro děti s poetikou nonsensu a anekdoty (Tři čuníci) nebo časovým písním (Virtuálky). Jazykově je Nohavica typický bohatým lexikem a funkčním zapojením různých stylových vrstev (hovorová čeština, básnická mluva, slezský dialekt), přesnou rytmikou a rýmovou shodou. V generaci písničkářů osmdesátých let, s níž byl původně spojován, patří jeho tvorba k žánrově nejrozmanitějším; na rozdíl od politicky angažované linie (Karel Kryl) politickou tematiku nepěstuje explicitně, ale spíše formou jinotaje (politický smysl však v jeho písních před rokem 1989 posluchači vnímali); zásadní odlišností mezi ním a ostatními folkovými písničkáři, typicky vázanými na angloamerickou linii (Bob Dylan), je jeho orientace na ruské kulturní prostředí. Ačkoli nevydal žádnou básnickou sbírku, některé své texty buď pouze recituje, tj. jako básně prezentuje (jako takové jsou zachyceny i na albech), nebo je zhudebňuje až dodatečně. Úzkou vázanost na literární kontext demonstruje také zhudebňování (zvl. František Gellner a Petr Bezruč, dále pak Karel Havlíček Borovský, Jiří Šotola, Aristide Bruant, Alexandr Blok) a překládání (Leonard Cohen, Paul Simon; zejm. pak Bulat Okudžava a Vladimir Vysockij: V tom roce pitomém, Půlnoční trolejbus, kde je přejata i hudba; v případě Vysockého a Okudžavy využívá i práce jiných překladatelů) básní jiných autorů nebo využití jejich děl jako aluzí (titulní Darmoděj je převzat z díla Karla Šiktance). Vedle nahrávek písní, tištěných i rozmnožovaných zpěvníků a textů zařazených do různých antologií vyšly Nohavicovy písňové texty knižně pouze ve výboru Chtěl jsem jí zazpívat (ed. Jan Šulc).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie:
J. Nohavica, Z. Zapletal: Poslední mejdan: kecy (1992); Písně/Pieśni v překladech Renaty Putzlacher (písňové texty, vl. n. 1995); Chtěl jsem jí zazpívat (výbor z písňových textů, ed. J. Šulc, 2010),
Zpěvníky: Písně Jaromíra Nohavici od A do Ž (1994); Písně / Pieśni (1994, 1995);
Tři čuníci (1995); The Jarek Nohavica Songbook: Kniha písní (obsahuje CD, 2000); Moje smutné srdce (2001); Jarek Nohavica komplet (2005); Divné století (2009); Babylon (2009); The Jarek Nohavica Songbook II (pro děti, obsahuje CD, 2010); Koncert (2010).
Překlady: Osm milých hostů: literární pásmo ze sovětské poezie (1974); Jan Sztaudynger: Pírka (interní tisk Jonáš-klubu, 1990).
Příspěvky ve sbornících: Brnkání na duši (1990); Den bude dlouhý (2004).
Diskografie:
Cesty č. 5 / Jaromír Nohavica (EP, 1985); Písně pro V. V. (2EP, 1988); Darmoděj (LP, 1988); Osmá barva duhy (MC 1989, CD 1994); V tom roce pitomém (LP, CD, MC, 1990); Mikymauzoleum (LP, CD, MC, 1993) Tři čuníci (CD, MC, 1994); Darmoděj a další (CD, MC, 1995); Divné století (CD, MC, 1996); Koncert (CD, MC, 1998; kompilace); Moje smutné srdce (CD, MC, 2000); Rok ďábla (se skupinou Čechomor, CD, MC, 2002); Babylon (CD, 2003); Doma (CD, DVD; na každém médiu rozdílný obsah, 2006); Pražská pálená (mp3 album, volně dostupné na internetu, 2006), Od Jarka pod stromeček (mp3 album, volně dostupné na internetu, 2006); Ikarus (CD, 2008), Z podia – On the Road (DVD, volně dostupné na internetu, 2008; kompilace); Virtuálky (mp3 album, volně dostupné na internetu, 2009); V Lucerně (CD, DVD; na každém médiu jiný obsah, 2009); Virtuálky 2 (mp3 album, volně dostupné na internetu, 2010); Virtuálky 3 (mp3 album, volně dostupné na internetu, 2012); Tak mě tu máš (CD, 2012), Půlnoční trolejbus (DVD, volně dostupné na internetu, 2012; písně V. Vysockého a B. Okudžavy); Tenkrát (CD, LP, 2013; kompilace), Jarek Nohavica a přátelé (2CD, 2014).
LITERATURA
Bibliografie a diskografie: viz Jarek Nohavica (oficiální osobní webové stránky).
Knižně: J. Rauvolf: Hledání Jaromíra Nohavici (2007, obsahuje bibliografii a diskografii); D. Čermáková: Jarek Nohavica (2013, dopl. vyd. 2014).
Studie a články: F. Horáček: Dva životy Jaromíra Nohavici, Melodie 1983, č. 10; J. Černý: Pokora nepokořeného, Obrys (Mnichov) 1987, č. 2; V. Just, Satira v pódiových žánrech aneb Písničkáři 70. a 80. let v ČSSR, Divadelní revue, 1989, č. 1, 1990, č. 1; M. C. Putna, O jednom současném ateismu, Souvislosti, 1990, č. 1; J. Prokeš, in Estetická výstavba české folkové písně v 60.–80 letech XX. století (2003, rozšíř. 2011 j. Česká folková píseň v kontextu 60.–80. let 20. století), J. Trávníček in Na tvrdém loži z psího vína, Tvar, 1997, č. 10; J. Vondrák, F. Skotal in Legendy folku & country (2004); V. Vlasák in Folkaři (2008); M. Přibáň, S Jardou jo a s Jarkem ne, Host, 2008, č. 4 (k tomu J. Burian tamtéž a J. Štolba in Host 2008, č. 6); A. Hrazdilová: Jaromír Nohavica, Komentovaná diskografie a bibliografie, in Sdružení knihoven České republiky 2010 (2011).
Recenze: Darmoděj: J. Černý, Melodie, 1989, č. 3; J. Soukal, Čs. voják, 1989, č. 15; J. Wagner, Kmen, 1989, č. 27; Z. Pavelka, RP 8. 3. 1989 * V tom roce pitomém: M. Huvar, Populár, 1991, č. 10 * Mikymauzoleum: J. Černý, Folk & Country, 1996, č. 12 * Tři čuníci:
P. Klusák, LidN 27. 12. 1994 * Divné století: O. Bezr, Týden, 1997, č. 6; V. Vlasák, MFD 28. 11. 1996 * Koncert: V. Vlasák, MFD 9. 6. 1998 * Moje smutné srdce: V. Lindaur, Rock & Pop, 2000, č. 8; M. Bystrov, LidN 8. 6. 2000; J. Moravský Brabec, Folk & Country, 2000, č. 6 * Rok ďábla: J. Brabec, Respekt 2002, č. 11 * Babylon: M. Tesař, Reflex 2003, č. 46; V. Vlasák, MFD 3. 11. 2003 * Těšínské niebo / Cieszyńske nebe: P. Klusák, Týden, 2004, č. 51 * Doma: V. Vlasák, MFD 19. 9. 2006 * Pražská pálená: M. Tesař, www.proglas.cz 4. 11. 2006, J. Černý, Reflex 2006, č. 8; V. Vlasák, MFD, 11. 2. 2006 * Ikarus: M. Bystrov, Deník 24. 2. 2008; M. Tesař, Folk & Country, 2008, č. 5; A. Stuchlý, Týden 2008, č. 10 * Z podia: A. Borovan, E15 19. 1. 2009 * Virtuálky: M.
Tesař, Reflex 2009, č. 46, O. Bezr, iDnes 27. 10. 2009 * V Lucerně:
V. Vlasák, iDnes 17. 6. 2009 * Chtěl jsem jí zazpívat: P. Třešňák, Respekt, 2010, č. 40; Tak mě tu máš: V. Vlasák, MFD 3. 7. 2012, M. Tesař, Reflex 2012, č. 29, M. Bystrov, LidN 6. 8. 2012; P, Klusák, LidN, 18. 8. 2012 * Půlnoční trolejbus: M. Čevela, Sme, 14. 1. 2013 * Tenkrát: K. Souček, www.hudebniknihovna.cz, 5. 6. 2013.
Rozhovory: F. Horáček, Melodie 1983, č. 25; J. Dobiáš, Mladý svět 1984, č. 16; J. Dobiáš, Mladý svět, 1986, č. 50; P. Veselý, Mladý svět, 1989, č. 10; J. Černý, Mladý svět, 1993, č. 50; M. Čermák, Reflex, 1993, č. 53; J. Meier, Čtenář, 1995, č. 7/8; V. Lindaur, Rock & Pop, 1997, č. 2; M. Kučerová, Týden, 1997, č. 11; M. Tesař, Reflex, 2001, J. Moravský Brabec, Folk & Country, 2004, č. 1; M. Tesař, Reflex, 2006, č. 24; R. Hrdinová, DivN, 2006, č. 14; R. Hrdinová, DivN, 2006, č. 14; M. Žáčková, Právo 29. 10. 2008; M. Hošna, Roc & Pop, 4. 10. 2008; M. Pleva, Deník, 7. 6. 2013; I. Motýl, Týden, 2014, č. 20.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Jaromír Nohavica (osobní oficiální webové stránky)
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR