Jiří  ŠOTOLA

 Šotolovy básnické začátky z poloviny 40. let jsou spjaty se spirituální tradicí české poezie předchozích desetiletí, umocněny existenciálním prožitkem světové války a protektorátu a zčásti inspirované i poezií Josefa Hory (příběh tkalce z Vysočiny v knížce Náhrobní kámen, monumentalistické sloky o válečné tragédii ve sbírce Čas dovršený). Bezmála po deseti letech se Šotola znovu představil sbírkami, napsanými v žánru proklamativní občanské lyriky a přihlašujícími se k politickému ideálu člověka vojáka a bojovníka s imperialismem (Červený květ), k tendenčně redukovanému krédu mladé, čisté duše (Za život). Po 1956 začínala Šotolovu básnickou aktivitu charakterizovat výrazová dvojdomost: dále píše společenskou a politizující poezii (například v pokusu o apollinairovské či nezvalovské pásmo Bylo to v Evropě), zároveň však do jeho básní – v určité míře v souzvuku s programem tzv. poezie všedního dne, jak ji uskutečňovali básníci sdružení kolem časopisu Květen – vstupovaly motivy skepse a deziluze, jakož i momenty nadčasového okouzlení životem a objevování krásy ve výjimečnosti až bizarnosti (Venuše z Mélu, Hvězda Ypsilon a Poste restante). Vrcholným údobím Šotolovy poezie jsou 60. léta. Po fiktivní společenské revoltě svých předchozích textů se programově obrátil ke komorní reflexi, ke ztělesňování prožitků zklamání a všeprostupující pokory; ve svých verších se snažil dosáhnout základních psychických jistot, „přelidskosti“. Ve sbírkách Co a jak a Podzimníček zaznělo především téma lásky chápající a zmoudřelé, ale též – s úsilím o civilní a lapidární ztvárnění – tragický motiv smrti, zmaru a neodvratné konečnosti bytí. – Od poloviny 60. let se Šotola začal věnovat historické próze. Dominantou jeho tvorby se přitom stala již prozaická prvotina Tovaryšstvo Ježíšovo. Metaforický románový příběh o rekatolizaci slavatovského panství Košumberk v jihovýchodních Čechách během 17. století vykresluje propast lidské odpovědnosti i zneužitelnosti lidského hoře, dramatický konflikt mezi člověkem a ideologií, mezi nevědomou svobodou a vědomou nesvobodou. Představuje však též paralelu k vývoji části mladé poválečné generace od idealistického ztotožnění se s komunismem k pragmatickému lpění na vůli k moci. Již zde se objevují typy postav, které se v autorových následujících historických prózách stanou určujícími: individuum, jež je ve svých soukromých „malých dějinách“ vláčeno a smýkáno brutálními, absurdními a groteskními dějinami „velkými“. Tuto myšlenku Šotola rozvíjí v sérii podobenství z různých historických epoch: tvoří osu bloudění českého loutkáře v době napoleonských válek (Kuře na rožni), autorova výkladu osudů Jana Nepomuckého (Svatý na mostě) i apokalyptického příběhu o středověké dětské kruciátě, která je autorovi symbolem zbytečné oběti velké ideji a zmanipulované bezbrannosti (Osmnáct Jeruzalémů). Pojetí „velkých“ dějin jako katastrofálního nonsensu, krutě dopadajícího na jednotlivce a jeho každodenní život, je u Šotoly polemikou s koncepty chápajícími historii jako jednosměrnou nutnost, jakož i s pragmatickou ideologií socialistického establishmentu 70. let. Jeho postavy proto utíkají do svého vnitřního světa, do fiktivního časoprostoru loutek, nebo do demytizujících a demystifikujících postojů, vtělených do snových partií či do blouznění, v nichž je zpravidla vysloveno jejich hodnotové krédo a autorův znechucený náhled na vezdejší svět minulosti i přítomnosti. Analogickou dějinnou filozofii Šotola uplatnil také v 80. letech ve volné románové trilogii, vracející se k tématu první a druhé světové války (Malovaný děti a Róza Rio) a poválečného světa zbaveného vnitřní dynamiky a vyššího filozofického principu (Podzim v zahradní restauraci). V posledních prózách Šotola již opustil polohu mnohovrstevného historického podobenství a programově glorifikoval tzv. malého člověka, antihrdinu, který – po zákonu svého nezkaleného humánního smýšlení – nachází životní rovnováhu, a přiklonil se k formě personálního vypravěče. – Jestliže již Šotolovy verše ze 60. let, jakož i jeho pozdější prózy vnitřně inklinovaly k dialogičnosti, nepřekvapuje, že autor usiloval svou životní filozofii demonstrovat také prostřednictvím tvorby dramatické, určené nejen pro divadlo, ale i pro film, televizi a rozhlas. Přímým pandánem k poezii „pokvětňácké“ deziluze byla už dramatická prvotina na mytické téma Antiorfeus. K Šotolovým dramatům o střetech mezi vitální podstatou individua a odosobněnými společenskými institucemi (stát a jeho dějiny) náleží jak hry napsané v žánru aktualizované historické hry (Cesta Karla IV. do Francie a zpět, Bitva u Kresčaku), tak texty usilující o nepřímé pojmenování autorova životního pocitu z tzv. normalizace (Ajax, Pěší ptáci, Možná je na střeše kůň).