Jiří DĚDEČEK

Dědečkova básnická a zejména textařská tvorba jednoznačností výrazu a epigramatickou zkratkovitostí vědomě navázala na poetiku Františka Gellnera, často bývá stylizována jako agresivní provokace tradičního posluchačského vkusu. Její podstatou je gesto vzpoury proti zmechanizovaným mezilidským vztahům, pokleslé etice konzumního způsobu života i dominanci tuposti. V satirických pamfletech a ironických baladách zejména z prvních sbírek písňových textů (souborně v knize Blues pro slušný lidi) využívá Dědeček nadsázku blížící se absurdnímu černému humoru, perzifláž, vyhrocené pointy, postupy nonsensové poezie a slang. Pro celou jeho básnickou a písňovou tvorbu je též příznačné napětí mezi „vysokým“ a „nízkým“, mezi patosem a jeho destrukcí projevem racionálního odstupu a oscilace mezi okázale zdůrazňovaným cynismem a úzkostí. Veršová forma se pohybuje od jednoduchého rýmovaného popěvku k sonetu, jehož archaičnost lexikální, syntaktická i morfologická stojí v protikladu k aktuální tematice (Znělky); v některých případech autor dospívá k rozsáhlejším komponovaným celkům (Můj vůz). – Prožité poznání konečnosti lidského života je východiskem sbírky Věci po mrtvých, v níž jsou zachovány některé typické rysy autorské poetiky, ustupuje však dosud příznačná stylizace: cynická maska a okázalý nadhled, s jejichž pomocí bylo možné úspěšně čelit nejen falešnému, ale i přirozenému patosu tragických stránek lidské existence, jsou v konfrontaci se smrtí samy usvědčeny z falše a zbytečnosti. – Dvojdílnou sbírku původních rispet Rispetti e dispetti / Poklony a pošklebky, nejprve adorujících milovanou ženu a posléze ironizujících pošetilosti pozdní lásky, prezentoval Dědeček jako vlastní překlady veršů florentského renesančního básníka Angiola Poliziana. – Návratem k formálně jednoduché rýmované epigramatice je sbírka Slizské písně, tematicky těžící z erotiky a anekdotiky, a také sbírka Balady z bankovního sektoru, v níž je anarchisticky vzpurné a zesměšňující gesto zaměřeno proti světu finančních institucí a mechanismů. – Střídmost výrazu, vedoucí až k minimalismu, a volný verš charakterizují sbírku Pošta shora. V protikladu k předchozí tvorbě, typické myšlenkovou jednoznačností, zde výraznou roli hraje nedořečenost, náznakovost a poetika s názvuky symbolismu; i zde ovšem místy zaznívá jazyková komika.
Hra s jazykem, kritická reflexe a ironická sebereflexe se projevují i v Oběžníku, kaleidoskopu prozaických fragmentů evokujících atmosféru druhé poloviny šedesátých let a sestávajících z útržků příběhů, úvah a veršů, v nichž se prolíná rovina intimní s rovinou společenskou a probouzení pubertální sexuality se změnami politickými. Sarkastická analýza skutečnosti a groteskní nadsázka vyúsťují v tematizaci trapnosti jako projevu sebeuvědomění i poznání stavu společnosti. Podobné postupy autor využívá i v mnoha více či méně časových fejetonech (soubory Projevy a stati a Bát se a krást).
V motivech pozdního hledání cesty k zemřelým blízkým navazuje na sbírku Věci po mrtvých román Snídaně se psem. Životní osudy postav, odvíjející se v podmínkách daných politickými i společenskými konstantami komunistického režimu, jsou obrazem převažujících dobových, často generačně podmíněných hodnotových měřítek a limitovaných možností a životních zkušeností individua i společnosti. Autor nedospívá ke karikatuře či jednoduchým soudům: jakkoli ani zde zcela neopouští humor a ironii, předmětem jeho zájmu je spíše motivace jednání postav ve sféře veřejné i intimní. V jiné rovině lze román považovat za zprávu o obtížném pokusu překonat generační vzdálenost mezi synem a otcem.
Jazyková vynalézavost, komika a neotřelé rýmy jsou dominantními aspekty Dědečkových veršů pro děti (Šli červotoči do houslí, Uleželé želé, Jede jede klokan, Huňatá čuňata, O princezně Hryzeldě, Pravil párek okurce); verše Dědeček vkládá i do svých próz pro dětské čtenáře, charakterizovaných příklonem k jemné parodii žánru (Pohádky o Malé tlusté víle, Život a cesta hrocha Obludvíka).