Maxi MARYSKO

 V první polovině 90. let Marysko vydala v rychlém sledu několik próz napsaných v předchozích dvou desetiletích. Tyto slovesně kultivované a vypravěčsky obratné romány (Cesty růžových kurýrů, Milý Danieli...) a novely (Císařský lov) jsou časově, některými reálnými údaji, událostmi a rekvizitami situovány do počátku 18. století. Dějinný rámec se zde však stává pouhým odrazištěm k volnému, barvitému fabulování, v němž se autorka až s mužskou zálibou upíná k tajemným a převážně dramaticky vyhroceným vztahům mezi postavami, ústícím často v souboje a nemilosrdné zabíjení, k nebezpečným až hrůzostrašným situacím a dějům, dále pak k riskantním politickým intrikám, a zejména k nelítostnému lovu policie na špiony a provinilce proti zákonu i vyšším zájmům. Takto vypravěčsky instrumentované prózy vcelku nabývají povahy poutavého pseudohistorického čtiva a ve shodě s tím se žánrově ocitají v poloze dobrodružné anebo kriminální literatury či dokonce thrilleru. Navzdory tomu se v nich vposledku ozývá závažnější nadčasová, pesimisticky až nihilisticky akcentovaná problematika: nepřekonatelnost lidského osamění, špinavost politiky i proradnost dějin, bezmoc člověka vůči osudu, marnost jeho zápasu se zlem a jeho stálé úsilí o spravedlnost. Solitérsky i kuriózně působící tvorba Marysko navazuje v zásadě na dumasovský typ epiky, svým šerosvitem a tíživou atmosférou je však spřízněna i s beletrií Jaroslava Durycha, volností fabulace rozvíjené na historickém základu s kukaňovskou trilogií Vladimíra Neffa a dějinnou skepsí s romány Jiřího Šotoly. Ve svěže napsané monografii Karel Marysko z poloviny 90. let Marysko podala výstižný, leč rámcovitý portrét svého otce jako literáta i člověka, výrazně odlišného od jejího životního postoje i pojetí tvorby.