Josef SEKERA
Prozaik
Narodil se v rodině truhláře. Jeho synovcem je Leopold Sekera (* 1920), autor dobrodružných a chlapeckých románů užívající v sešitových edicích kolektivního pseudonymu Will Mac Khiboney. – Do školy
Sekera chodil ve Starkoči, v sousední Zbyslavi (kde také prožil část dětství u příbuzných) a v Čáslavi. Studoval na odborné tkalcovské škole v Rychnově nad Kněžnou (do 1913) a na její strojařské větvi v Šumperku. 1915 narukoval a po dělostřeleckém výcviku byl odvelen na italskou frontu. V armádě zůstal jako důstojník až do 1920, kdy se stal úředníkem na ředitelství Čs. státních drah v Bratislavě. Na Slovensku se spřátelil s
Karlem Plickou, Fraňo Kráľem, Petrem Jilemnickým a dalšími levicovými intelektuály a zapojil se do činnosti bratislavské pobočky Družstevní práce. Na začátku 30. let byl jedním z organizátorů pokusu o vydávání literární revue a knižní edice
Stan v Břeclavi. 1939 byl přeložen do Prahy, 1945–49 působil jako vedoucí referent na ministerstvu dopravy a techniky. Od 1950 spisovatel ve svobodném povolání. 1953–56 byl tajemníkem
SČSS; zastával i jiné funkce (mj. člen umělecké rady ministerstva kultury). Na sklonku života byl předsedou Českého literárního fondu a aktivně se podílel na ustavení normalizačního SČS.
Publikoval již před válkou, postupně přispíval do periodik
Robotnícke noviny (Bratislava),
Tvar, Panoráma,
Magazín Družstevní práce, Haló noviny; později do novin a časopisů
Tvorba,
Rudé právo,
Literární noviny,
Nový život,
Impuls
aj. Redigoval měsíčník
Stan (Břeclav, 1929–30, 2. roč. s
Josefem Zamazalem, Oldřichem Zemkem
a
Josefem Ošmerou),
Cestovný zpravodaj Čs. štátnych drah (Bratislava, 1932–38) a týdeník
Praha v týdnu (1942–44). – Román
Děti z hliněné vesnice inspiroval Iva Havlů a Harryho Macourka ke stejnojmennému muzikálu (rozmn. 1975), podle románu
Česká rapsodie sestavil Vlastimil Fišar scénickou montáž
Věčně mladé pokolení (ve sborníku
Říjen 1917, vyd. 1962). V knihovně Divadelního ústavu je uložen rukopis Sekerovy divadelní hry
Ostrov rudé floty (b. d.). – Sekera užíval pseudonymů Jos. S. Starkoč, J. S. Starkoč (podle rodiště).
Sekerovy první prózy mají blízko ke kalendářové lidové četbě sentimentálně sociálního a humoristického ražení (
Sváté listy,
O lásce a taškářích). Na ustálené dějové a charakterizační konvence Sekera spoléhal i později (nejvýrazněji v milostném románku
Kouzelné léto), zároveň však stále výrazněji navazoval na tradici venkovské realistické prózy a využíval zdrojů folklorního vypravěčství. V pokusech o epicky koncentrované novelistické útvary z prostředí městských středních vrstev prošel opožděně vlivem novoklasicismu (
Hazardní hráči,
Kruh osudu). Již zde zrála jeho záliba v milostné motivaci děje a v prudkých povahách, které podával s mírnou romantickou idealizací a s naturalistickým zvýrazněním lidské pudovosti. Naplno se pak tyto sklony rozvinuly v prózách o slovenských a moravských vinařích (
Vinaři,
Hora Radostná) a v rodové kronice z východočeské vesnice (
Pán žernovů). Po válce přivedlo autora jeho zaujetí pro postavy nezkrotného citového založení k tématu slovenských Romů, z jejichž civilizační zanedbanosti obviňoval aparát kapitalistického státu (
Děti z hliněné vesnice). Rysy propagandistické apelativnosti v dialozích a podřízenost syžetu apriorním dobovým ideovým schématům jsou patrné i v románech o účasti českých rudoarmějců v občanské válce v Rusku (
Česká rapsodie) a o politickém i hospodářském vývoji Slovenska za narůstající agitace
Hlinkovy
strany ve 30. letech (
Červený dolomán). Sekera se v nich znovu přiklonil k útvaru kronikářsky strukturovaného a bohatě zalidněného románu, který chtěl zachytit celou šíři sociálních i etických konfliktů epochy. Táž metoda, která jen mírně modifikovala poúnorový schematismus zdůrazněním erotické motivace a životní nahodilosti, charakterizuje i román o proměnách vesnice na Čáslavsku od konce války do kolektivizace (
Jsme strom zelený). Věcností a střízlivým psychologickým dokreslením faktografického materiálu zaujímá výjimečné místo v Sekerově díle životopisné pásmo o malíři
Jindřichu Pruchovi
Torzo lásky.
Beletrie: Sváté listy (PP 1924, pod pseud. Jos. S. Starkoč); O lásce a taškářích (P 1927); Hazardní hráči (PP 1930); Vinaři (R 1930; přeprac. 1954); Kruh osudu (P 1932); Kouzelné léto (R 1940); Sedm dní v Praze (doprovod k litografiím K. Hniličkové, 1940; později text zčásti přešel do Malé knížky poutnické...); Pán žernovů (R 1941); Hora Radostná (P 1946); Palmy tam nerostou (pohádky, 1946); Děti z hliněné vesnice (R 1952); Česká rapsodie (R 1961; 1. rozšíř. 1963; 2. rozšíř. 1967); Červený dolomán (R 1962); Torzo lásky (P životopis., 1965); Jsme strom zelený (R 1968); Malá knížka poutnická po staré mapě domova (EE cestopis., 1972).
Literární zpracování: Č. Hruška: Cesta k revoluci (vzpomínky generálporučíka Č. H. z let 1914–1919, 1965).
Ostatní práce: Úspěch ve službě (b. d., s V. Hájkem v edici Soubor železničních příruček).
Uspořádal a vydal: Pamětní tisk k stému výročí dráhy olomoucko-pražské 20. srpna 1845–1945 (1945).
Bibliografie: H. Hudíková in Josef Sekera (Knihovna města Plzně 1977).
Studie a články: J. Hájek in Literatura a život (1955); J. Petrmichl, doslov in Děti z hliněné vesnice (1962), též in Literatura mého srdce (1979); M. Pohorský, doslov in Pán žernovů (1971); Š. Vlašín, doslov in Děti z hliněné vesnice (1987); Job: Učitel, přítel, soudruh, Naše pravda 1997, č. 46.
Recenze:Česká rapsodie: J. Petrmichl, RP 5. 11. 1961 *
Červený dolomán: A. Haman, KT 1963, č. 1; M. Petříček, LitN 1963, č. 2; E. Charous, Plamen 1963, č. 3 *
Torzo lásky: M. Petříček, LitN 1965, č. 50 *
Jsme strom zelený: J. Pecháček, Impuls 1967, s. 524 *
Malá knížka poutnická: Š. Vlašín, Tvorba 1973, č. 15.
K životním jubileím: J. Hájek, RP 3. 12. 1977.
Rozhovor: I. Erbenová, Svět v obrazech 1971, č. 29.
Nekrolog: H. Hrzalová, Tvorba 1972, č. 47.
zpět na hlavní stranu