Slovník české literatury po roce 1945

Jiří PROCHÁZKA

* 20. 4. 1925, Plzeň-Doudlevce

† 19. 5. 1993, Praha

Televizní a filmový scénárista, prozaik, autor rozhlasových her a dramatizací

Otec byl dělníkem ve Škodovce a zřízencem plzeňské městské vodárny, matka pradlenou. Manželka Lída Vilímová (* 1923) se podílela na některých Procházkových textech; těsně po válce sama psala dramatické pořady pro rozhlas a je autorkou lyrického komentáře k obrazové knížce o drobné japonské plastice Légende d’amour dans boîte de laque (Praha 1960, též něm., angl.). – Procházka absolvoval reálné gymnázium v Plzni (mat. 1944), poté byl totálně nasazen u protiletecké ochrany. 1945 se jako revoluční gardista účastnil osvobozování Plzně, krátce byl redaktorem a hlasatelem místního rozhlasu a poté s Josefem Skupou odešel do Prahy. Zde však loutkoherectví ihned vyměnil za studia Vysoké školy obchodní; od 1947 vedle toho pracoval jako asistent pro africké umění v Náprstkově muzeu. Po vysoké škole (abs. 1949, Ing. 1950) byl několik měsíců dramaturgem Čs. kresleného filmu. Ještě před koncem prezenční vojenské služby (1950–52) se stal redaktorem Armádního rozhlasu Praha, odkud byl 1953 vyslán jako civilní zástupce pro vojenské vysílání do Čs. televize. V televizi působil až po odchod do důchodu (1985) a prošel v ní řadou funkcí: 1957–60 šéf uměleckého programu, 1960–68 šéfdramaturg televizní filmové tvorby, 1969 náměstek ředitele pro umělecký program, poté dramaturg, od 1972 v redakci armády, brannosti a bezpečnosti. 1965–68 byl rovněž uměleckým šéfem Laterny magiky, kde vytvořil s Ladislavem Rychmanem program Revue z bedny. 1986 na Kubě spoluzaložil AIEP, Mezinárodní asociaci autorů detektivních a politických (později detektivních a dobrodružných) románů, až do smrti byl jejím místopředsedou a na počátku 90. let redigoval edice české sekce Adéla a HAD.

Procházka publikoval mj. v časopise Divadlo, ve Večerní Praze (1962 zde na pokrač. překlad detektivky O. Dgebudzeho Loutka paní Barkové, s L. Vilímovou), v Rudém právu, Tvorbě, Světě práce (1970 zde pětidílná reportáž ze Světové výstavy v Ósace Cesta na Banpaku, s Lídou Vilímovou), Literárním měsíčníku (1981 zde polovina dramatu Dialogy s Julkem), v Nových knihách. – Autorskou dráhu zahájil literárně-dramatickými pásmy pro plzeňský, od 1948 i pražský rozhlas: V nový život (1945), In memoriam Garcíi Lorky (1945, s L. Vilímovou), Božský rošťák, Dramatické poznámky k třem básním Jehana Rictuse, Marinka, Neviditelný (vše 1946), Bakunin, Počátky družstevnictví (vše 1947), Komu zvoní hrana (podle Ernesta Hemingwaye), Úsvit, O neposlušném vláčku, Slunce sovětské země (vše 1948) aj. Pro Čs. rozhlas psal také hry a dramatizace: Bitva (1947), Gamelan zpívá (1948), Kvas (1948), Jack (1948), Soud (1949), Z jiskry vzplane oheň (1949), Gideon (1949, podle Howarda Fasta), Africká cesta (1949), Ohně (1950, podle Anny Karavajevové), Cheyenové (1950), Prapor komunardů (1950), Generální smlouva (1952). 1957 Čs. rozhlas uvedl přepis jeho divadelní hry Svítání nad vodami (úpr. Jan Strejček), 1965 ve vlastní Procházkově úpravě hru Hvězda zvaná Pelyněk. Rozhlasovou nahrávku Legendy o Janovi (1975, o Janu Švermovi) vydal 1978 na LP Supraphon. Procházkův námět pro krátkou kreslenou pohádku o síle pospolité dělnické práce Kdo je nejmocnější (1951, s Karlem Mannem, sc. a r. Zdeněk Miler, veršovaný komentář František Hrubín, hudba E. F. Burian) předznamenal jeho scenáristickou spolupráci s filmem v 60. letech: Handlíři (1963, r. Zdenek Sirový, sc. podle Jana Kozáka), Příběh dušičkový (1964, r. František Filip, podle Ignáta Herrmanna), Hvězda zvaná Pelyněk (1964, r. Martin Frič, sc. + Jiří Fried), Neděle ve všední den (1962, r. Felix Máriássy, sc. + Judit Máriássyová) a Píseň o stromu a růži (1978, r. Ladislav Rychman, sc. + Ladislav Rychman). Hlavním Procházkovým médiem se ovšem stala televize. Vedle publicistických pořadů pro ni připravil řadu adaptací (Rozrušená země, 1958, r. Jaroslav Novotný, podle Michaila Šolochova; Rok života, 1960, r. Jaroslav Novotný, podle Anatolije Kuzněcova; Cesta řeky k moři, 1966, r. Ludvík Ráža, sc. + Lída Vilímová, podle Londonova Martina Edena), pohádek (Drobínek 1961, r. Ludvík Ráža, sc. + Lída Vilímová; AKDÁ-HOP, 1962, r. Danica Popovičová, sc. + Lída Vilímová; Hádavá pohádka, 1970, r. Vlasta Janečková, podle Jana Drdy). V produkci německého Bavariafilmu byla realizována Procházkova televizní groteska Housle (1971). Jako hlavní dramaturg seriálu Třicet případů majora Zemana (r. Jiří Sequens), premiérově uvedeného ve třech vlnách 1975–80, navrhl celkové schéma a sám napsal zejména díly tvořící jeho opěrné ideologické body. Zemanovské příběhy byly rovněž zpracovány jako comics v Pionýrské stezce (1976–79, podle televizních epizod Hon na lišku, Loď do Hamburku, Křížová cesta, Konec velké šance, sc. Jaroslav Weigel) a v Reflexu (1992–93, podle novely Zločin na Zámku, sc. Jan Reinisch); oba kreslil Kája Saudek (knižně v souboru Major Zeman a jeho 6 případů, 1999). Jako dramaturg připsal své jméno ke scénářům Jiřího Stránského Autorevue (1966) a Vltavarevue (1967, oba r. Pavel Hobl).

V raných dramatech Procházka naplňoval aktuální politický výklad historických událostí monumentálním patosem. Drama Ohně na horách představuje porážku Slovenského národního povstání jako následek zrady národní politické reprezentace, slovenské armády a oportunismu ve vedení Komunistické strany Slovenska; bojujícím partyzánům dodává sil nadlidská přítomnost Jana Švermy a sovětských oddílů. Tragické rozmělnění revoluční energie vlivem křesťanského humanismu a měšťáckého vlastenectví sleduje Procházka na osudech protagonistů tzv. rumburské vzpoury (Hvězda zvaná Pelyněk). Bratrovražedný boj odcházejícího světa se světem novým, zuřící uvnitř jednotlivce i společnosti, rozehrál Procházka na jevišti oravské vesnice, jež musí ustoupit stavbě gigantické přehrady (Svítání nad vodami). Normy mytizující kultury 50. let naplnil Procházka také četnými biblickými odkazy, jež od izolovaného užití obecně srozumitelných motivů typu piety (Ohně na horách) postupují až k dalekosáhlé paralele se vzkříšením (Svítání nad vodami) a rozvité aluzi na Apokalypsu (Hvězda zvaná Pelyněk). V 70. a 80. letech Procházkova novelistická tvorba (včetně přepisů vlastních dramat – Svítání nad vodami in Nokturno pro dvě sekyry) adaptovala pro nový kontext symbolická témata budovatelské kultury: např. nebezpečnou hranici (Pouť za Ofélií) nebo bitvu s technologickými obtížemi stavby metra jako pokračování zdánlivě uzavřeného válečného konfliktu (Romance o stromu a růži). Vizi hrdinovy oběti, jež se mění v úrodnou prsť budoucnosti, promítl Procházka do Dialogů s Julkem, užívajících scénické projekce Boschových obrazů a antického chóru; kostru libreta převzal z Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce a prolnul evangelijními motivy a Goethovým Faustem. Zásadní význam má intertextualita pro ucelený prozaický cyklus o majoru Zemanovi (soustředěný do několika souborů), v němž byl na rozdíl od televizního seriálu plně zachován Procházkův původní autorský záměr. Syžetové konvence detektivního, resp. dobrodružného žánru zde pouze popularizují normalizační obraz nedávných čs. dějin, v nichž autor hlavní úlohu svěřil bezpečnostnímu aparátu. Z práce na seriálu vzešlo sedm z devíti novel cyklu (Hon na lišku, Vrah se skrývá v poli, Konec osamělého střelce, vše in Hon na lišku; Bílé linky, Klauni, Hrdelní pře, Studna, vše in Hrdelní pře). Únorem 1948 počínaje a jarem 1968 konče inscenují vývoj republiky jako permanentní zápas o socialismus s vnitřní reakcí i nepřítelem vnějším. Prozaický cyklus pokračoval i za hranice seriálu: v klíčové, pamfletické novele Lišky mění srst ukazuje Procházka kriminální a špionážní činnost disentu jako nutné vyústění obrodného hnutí 60. let. V pozdějším Zločinu na Zámku prožívá Zeman deziluzi ze zkorumpované stranicko-státní nomenklatury, trpce ji viní ze zkázy socialistického ideálu a nakonec tragicky hyne. Novela znovu obnažuje Procházkovu nostalgii po 50. letech jako snad krutém, ale zato mužném, opravdovém věku. Kompoziční i tematickou výstavbu všech devíti próz o Zemanovi charakterizuje řada především literárních, ale i filmových aluzí, jejichž prostřednictvím si text této bezpečnostní epopeje přisvojuje některé klíčové symboly kulturního uvolňování 60. let. Nejzjevnější je tato tendence v Hrdelní při, kde Zemanova reinterpretace Kafkova Procesu vítězí za Pražského jara nad lživou interpretací revizionistů. V závěrečné novele cyklu Procházka podobně užil Kafkův Zámek.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Ohně na horách (D, rozmnož., 1954, prem. 1955); Svítání nad vodami (D, rozmnož., 1956, prem. 1957); Drobínek (D, rozmnož., 1961, prem. 1962, s L. Vilímovou); Hvězda zvaná Pelyněk (D, rozmnož., 1964, i prem.); Hon na lišku (PP 1978, kromě titulní prózy obsahuje též Vrah se skrývá v poli a Konec osamělého střelce); Hrdelní pře (PP 1978; kromě titulní prózy obsahuje též Bílé linky, Klauni a Studna); Romance o stromu a růži (P 1982); Lišky mění srst (P 1983); Hvězda zvaná Pelyněk (R 1985; s tit. Smrt na úsvitě, 1991); Nokturno pro dvě sekery (PP 1987); Hvězdný prach (R 1990, s L. Vilímovou); Zločin na Zámku (PP 1991, obsahuje též prózy Rekviem za Tona a Svítání nad vodami); scénicky: Svítání (libreto opery I. Jiráska, 1963, podle Svítání nad vodami); Revue z bedny (kabaret pro Laternu magiku: prem. 1967 na Světové výstavě v Montrealu, 1968 v Praze, s L. Rychmanem).
Souborná vydání: Hrdelní pře majora Zemana (1984, obsahuje Hon na lišku, Vrah se skrývá v poli, Konec osamělého střelce, Bílé linky, Klauni, Hrdelní pře a Studna); Lišky mění srst aneb 4x major Zeman (PP 1988; obsahuje prózy Klauni, Hrdelní pře, Studna a Lišky mění srst); Třicet případů majora Zemana (PP, 1999): 1. sv.: Hon na lišku, Vrah se skrývá v poli, Konec osamělého střelce, Bílé linky; 2. sv.: Klauni, Hrdelní pře, Studna, Lišky mění srst; zamýšlené sv. 3 a 4 nevyšly.
Dramatizace: Cesta řeky k moři (rozmnož., 1966, i prem. s tit. Martin Eden, s L. Vilímovou, podle J. Londona).
Comics: Příběhy majora Zemana (1999, kreslil Kája Saudek); Major Zeman a jeho 6 případů (1999, kreslil Kája Saudek).
Úprava: C. M. von Weber: Čarostřelec (libreto, 1986).
Překlad: K. A. Blom: Protiúder (1991, prostřednictvím slovenštiny).

LITERATURA

Knižně: J. Marek: Major Zeman trochu jinak (2000); D. Růžička: Major Zeman. Propaganda, nebo krimi? (2005).
Studie a články: J. Nejedlá: (medailon), LM 1985, č. 4; P. Janáček: Aby revoluce zůstala revolucí: Major Zeman jako literární postava a jeho tvůrce, Respekt 1999, č. 38; B. Pospíšil: Majora Zemana vymyslel „trumpeťák“ Fiala (o autorství literární postavy), ZN 10. 12. 1999, příl. Čtení na víkend.
Recenze: Lišky mění srst: F. Cinger, RP 12. 9. 1983; A. Hájková, Tvorba 1983, č. 38, příloha Kmen; B. Truhlář, LM 1983, č. 10 * Hvězda zvaná Pelyněk: V. Píša, LM 1987, č. 10 * Nokturno pro dvě sekery: V. Píša, LM 1988, č. 8 * Zločin na Zámku: M. Přibáň, ROK 1992, č. 6.
Rozhovory: (o Třiceti případech...): ČTK, Nová Svoboda, 1. 4. 1977; J. J.Vaněk, Signál 1980, č. 1; J. Reinisch, Reflex 1990, č. 15; M. Šiška, RP 18. 1. 1992.
Polemiky: (o Procházkově činnosti za tzv. normalizace): J. Procházka, Tvar 1990, č. 3, L. Daneš, Tvar 1990, č. 6, J. Procházka, Tvar 1990, č. 9.
K životním jubileím: O. Rafaj, Naše pravda 2005, č. 19.
Archiv: LA PNP: Osobní fond uspořádán v 1. stupni evidence.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Památník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Třicet případů majora Zemana (www)
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963

Autor hesla: Pavel Janáček (1998)

Aktualizace hesla: 30. 9. 2006 (ap)

Aktualizace bibliografie: 30. 9. 2006 (ap)

zpět na hlavní stranu