Vít OBRTEL
* 22. 3. 1901, Olomouc
† 12. 6. 1988, Praha
Básník, architekt a teoretik architektury, knižní grafik a scénograf
Otec František Obrtel (1873–1962) byl novinář a spisovatel. Vít Obrtel začal studovat na reálce v rodišti, dokončil ji však v Praze (maturoval v roce 1918), kde také absolvoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT (1925, Ing. architekt, prof. Antonín Engl a Rudolf Kříženecký). Po praxi v soukromém ateliéru vstoupil do služeb pražské obce jako architekt-projektant a od roku 1927 působil ve stavebním oddělení ministerstva pošt a telegrafů v Praze a Karlových Varech. Roku 1931 založil v Praze vlastní architektonický ateliér. V roce 1941 byl vězněn v koncentračním táboře Terezín. Od roku 1948 pracoval v pražském projektovém ústavu s pozdějším názvem Stavoprojekt (roku 1950 byl vyšetřován pro styky s
Karlem Teigem a sympatie k trockismu), roku 1960 zakládal pracoviště zaměřené na projektování zdravotních zařízení, pozdější Zdravoprojekt, kde působil jako vedoucí projekčního střediska až po odchod do důchodu (1985). – První architektonické práce vystavoval v roce 1921 na výstavě
Spolku posluchačů architektury; roku 1922 s
Eugenem Linhartem, Jaroslavem Fragnerem a Karlem Honzíkem založil sdružení Puristická čtyřka a publikoval projekty v revui Stavba (debut 1922); v roce 1923 vstoupil do
Devětsilu a vystavoval v
Bauhausu ve Výmaru. Při studijním pobytu v Paříži (1925) se seznámil s architekty Adolfem Loosem, Theo van Doesburgem a Le Corbusierem, spřátelil se rovněž s
Toyen a Josefem Šímou;
téhož roku utvořil s
Vítězslavem Nezvalem a Emilem Františkem Burianem uvnitř Devětsilu frakci sdruženou kolem letáku Tam-Tam. V roce 1926 se začal zabývat v konstruktivistickém duchu typografií, knižní grafikou (upravil téměř padesát prvních vydání titulů hlavně svých přátel, např. Vítězslava Nezvala, Vladislava Vančury, Jaroslava Seiferta, Františka Halase, nejvíce pro Škeříkovo nakladatelství
Symposion) a teorií architektury (po puristických začátcích a proti
Teigovu stroze funkcionalistickému pojetí konstruktivismu formuloval a realizoval principy neokonstruktivismu, vyznačujícího se komplexností složek technických, psychologických a estetických). V letech 1927–1928 navrhoval scény pro
Honzlovo Osvobozené divadlo (např. ke hře Vladislava Vančury Učitel a žák). Roku 1947 se zúčastnil výstavy československé moderní architektury v Londýně. V roce 1987 s
Jindřichem Chalupeckým a Janem Bauchem inicioval vznik Nové skupiny.
Debutoval ještě jako student v revui Červen (1920); kromě periodik uvedených výše přispíval rovněž v druhé polovině 20. let do časopisů Český filmový svět, Plán a Red; v letech 1930–1937 a znovu 1945–1949 redigoval revui Kvart, v roce 1931 se s Bohuslavem Broukem a Jindřichem Štyrským podílel na vydání letáku ROK. V Červnu užil pseudonymu Vít Ort.
Obrtelovy lyrické texty vznikaly po více než čtyřicet let se značnými prodlevami. Pozdní prvotina z druhé poloviny 30. let Kštice Bereniky přinesla útvary pohybující se žánrově od diskurzivních lyrizovaných esejů a próz vystavěných na bohaté obraznosti až k básním v próze. Charakteristické jsou pro ni stylizované odkazy na antiku (v souladu s Obrtelovým celoživotním zájmem o její mytologii i filozofii, zejména pythagorejského a platonského okruhu, včetně alexandrijských gnostiků), jakož i odkazy na východní učení, na raný anglický romantismus a francouzské symbolisty, hlavně na autory básní v próze, které Obrtel tiskl v
Kvartu
(Francis Jammes, Aloysius Bertrand, Jules Laforgue aj.). Konstitutivním znakem této i pozdější Obrtelovy tvorby byla snovost ve smyslu bdělého snění, na rozdíl od surrealistického přístupu tedy snění bez analytického zájmu a bez patologického charakteru. Ve sbírce Z rosy zrozená evokuje Obrtel atmosféru jemně odstiňovaného světa při zvýraznění výtvarného cítění a smyslu pro barevnost. Krystalizace tvaru básně v próze probíhala i ve sbírce Železné opánky, dramatické poezii vytrysklé z prožitku války, světa nelidské hrůzy; někdejší impresionistické nálady v ní nahradila expresivita vyjádření vedoucí až k biblicko-apokalyptickým příměrům, ústící však v obrazy harmonie a budoucnosti krásného dne. Z formální i duchovní kontinuity Obrtelova díla se vymyká sbírka Je krásný den z počátku 60. let; jako jediná je psaná v tradičních verších a strofách, v níž básník zjednodušenou a sdělnou obrazností vystavěl svět obecných, bezpečných hodnot. K osobitému typu básně v próze se Obrtel s velkým časovým odstupem vrátil v cyklu Rok plný dnů, v němž použil i drobně upravené texty ze starší knihy O Zlatovlásce. Rovnomocnými se v něm opět staly krajiny snové i reálné a převládla inspirace výtvarného rázu. K syntéze dosavadních podnětů a motivických impulzů došlo ve sbírce Hudba o křehkosti: koexistuje zde inspirace antická, romantická i symbolistní, konkrétní a abstraktní prvky se sbližují, dochází ke kondenzaci zachycovaného zážitku (uplatňují se neologismy) a zároveň se rozšiřuje významové spektrum výpovědi, které je dotvářeno i grafickým pojetím textu. Významová členitost představivosti dosahuje vrcholu, s čímž je spjata i syntaktická struktura textu nesoucí sémanticky jeho vnitřní pohyb: vyznačuje se větnou neúplností a elipsami.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Kštice Bereniky (lyrické texty, 1937); O Zlatovlásce (lyrické texty, 1940); Z rosy zrozená (lyrické texty, novoročenka, 1944); Železné opánky (lyrické texty, 1945); Je krásný den (BB 1962); Rok plný dnů (lyrické texty, bibliofilie, 1978); Hudba o křehkosti (lyrické texty, 1983); Dvanáct nových lyrických textů (1987).Výbory: Vlaštovka, která má geometrické hnízdo. Projekty a texty (1985, obsahuje i básně z pozůstalosti, teoretické články o architektuře, ukázky architektonických a grafických prací, bibliografii a výběr z literatury o autorovi, eds. R. Švácha a R. Matys); Vodotrysk (1987); Černá labuti bílá (2004, ed. R. Matys, obasahuje i dosud netištěné básně z pozůstalosti).
Příspěvek ve sborníku: Fronta (1927).
LITERATURA
Katalog: Vít Obrtel (1901–1988). Architektura, typografie, nábytek (1992, ed. R. Švácha, zde mj. studie R. Šváchy, R. Matyse, H. Rousové, obsahuje i básně z pozůstalosti a soupis prací V. O. a literatury o něm).Studie a články: F. Hrubín in Lásky (1967); R. Matys: doslov, in Rok plný dnů (1978); R. Matys: doslov, in Hudba o křehkosti (1983); J. Glivický: O tiscích s typografickou účastí Víta Obrtela, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1983, s. 4; R. Švácha – R. Matys: doslov, in Vlaštovka... (1985); -šv- (= R. Švácha): Báseň a stavba, Kurýr Odeonu, podzim – zima 1985; L. Kundera in Řečiště (1993); V. Křivánek in Český dekameron (1994).
Recenze: Kštice Bereniky: J. V. S. (= J. V. Sedlák), Venkov 28. 11. 1937; vbk (= V. Běhounek), PL 16. 12. 1937; V. Navrátil, Rozhledy 1937, s. 296; ADE (= J. Strnadel), Čin 1938, s. 253 * O Zlatovlásce: l (= B. Novák), LidN 5. 1. 1941 * Železné opánky: Lin. (= J. Linhart), PL 19. 4. 1946; AMP (= A. M. Píša), Práce 19. 10. 1946; lk (= L. Kundera), List Sdružení moravských spisovatelů 1946, s. 302; K. Bodlák, Listy 1, 1946/47, s. 307 * Je krásný den: F. Vrba, LitN 1962, č. 35; R. Matys, Práce 7. 5. 1962; jbd (= J. Binder), LD 19. 5. 1962 * Rok plný dnů: P. Kovařík, SvSl 25. 1. 1979 * Hudba o křehkosti: V. Křivánek, Tvorba 1984, č. 6, příloha Kmen * Vlaštovka, která má geometrické hnízdo: Z. Lukeš, Čs. architekt 1986, č. 11; aa, MF 19. 7. 1986, příloha Víkend; J. Zelenka, ZN 19. 7. 1986 * Černá labuti bílá: K. Míková, LidN 21. 8. 2004.
K životním jubileím: V. Šmejkal, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze, 1976, s. 29; Má (= M. Bieblová), Tvorba 1981, č. 13; J. Strnadel, Zprávy Spolku českých biliofilů v Praze 1981, s. 36; R. Švácha, Výtvarná kultura 1986, č. 3; J. Zelenka, LidN 22. 3. 1991.
Nekrology: J. Zelenka, ZN 18. 6. 1988; r, Kmen 1988, č. 25; M. Blahynka, LM 1989, č. 4.
Rozhovor: M. Langerová, Tvorba 1986, č. 28, příloha Kmen.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická datábáze ÚČL AV ČRInformační systém abART
Lexikon české literatury
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963
Autor hesla: Vlasta Skalická (1998)
Aktualizace hesla: 13. 11. 2006
(kp)
Aktualizace bibliografie: 13. 11. 2006
(kp)