Jiří HANIBAL

Prozaické dílo Jiřího Hanibala se tematicky větví do několika okruhů. Debutoval komorně laděnými psychologizujícími příběhy, jež zachycují klíčové momenty v osobních životech postav (pozdní lásku starého dřevorubce v novele Když pláče les, rozchod stárnoucího herce s „poslední“ mladou milenkou v Narozeninách) a usilují odhalit skutečné vztahy mezi lidmi, jakož i zdroje základních jistot a mravních postojů. V následných prózách se Hanibalův zorný úhel rozšiřuje a ideologizuje. Inspirace k románové kronice Podivný rok v městě T. byla patrně autobiografická, obraz života českého maloměsta v posledním předválečném roce však naplňuje tezi o třídním antagonismu mezi zahálčivými měšťáky a odpovědnými proletáři. Autobiografický základ má pravděpodobně i próza Dlouhá noc nad městem, zachycující období druhé světové války prožívané dospívajícím chlapcem v českém maloměstě. Ve složitě fabulované próze s tajemstvím Návštěva předestřel Hanibal problematiku vztahu Čechů a sudetských Němců v duchu tradičního obrazu nepřítele; k citlivému tématu se později vrátil v rozsáhlém románu s autobiografickými prvky S pečetí viny, jehož hrdinové jsou zachyceni spíše jako oběti střetu osobních a společenských dějin.
Od počátku 21. století se ve svých románech snaží zobrazit proměnu české společnosti a jejích hodnot v polistopadovém období (Život samá serpentina, Konec časů medových, Blýskání na lepší časy, Život s chutí cyankáli, Nebezpečné křižovatky). V dějově rozvětvených prózách se vrací k psychologickému vhledu do nitra postav, potýkajících se s nejistými rodinnými, přátelskými i pracovními vztahy, a pokouší se otevírat nová dobová témata, například téma ženské homosexuality, respektive bisexuality (Čáry života; též v historickém románu Marie Kristýna). Nejambiciózněji pojal Hanibal román Osudová setkání. Vyprávění časově rozprostřené do celé druhé poloviny 20. století sleduje více či méně propletené osudy postav několika generací, jejich vzestupy, pády i to, jak se jejich potřeby, přání a ambice střetávají s dobou i s potřebami a přání jiných. Očividná snaha o kritické vykreslení dobových poměrů nepřekračuje podobně jako v dalších jeho knihách zavedené obrazy a představy.
Další linii Hanibalovy tvorby představují romány historické. Postupně se zaměřil na několik historických období: dvůr králů Václava II. a Václava III. (Úděl královský, Velmož tří králů), lucemburskou dynastii (Střepy z královské číše, Král a císař, Až na vrchol), rod Rožmberků (Neklidná duše Evy z Rožmberka, Vášně a boje Polyxeny z Lobkovic), období pobělohorské (Baroni z Větrova) i 18. století (Kat lidumil, román o katu a sběrateli Karlu Hussovi; Marie Kristýna, nejmilejší dcera Marie Terezie). Ačkoli se opírá o (populárně) naučnou literaturu, předností jeho románů není historická přesnost, opět jej zajímá především psychologická motivace jednání a mravní zásady hrdinů, kteří se často ocitají v situaci, kdy musí volit mezi svými osobními city a preferencemi na jedné straně a státními zájmy, ale i společenskou konvencí a striktní dobovou etiketou na straně druhé. Autor se snaží vyprávění dynamizovat střídáním vyprávěcích perspektiv a forem, v čemž lze – stejně jako v hojně zastoupených dialozích, obecně příznačných pro všechny jeho knihy – spatřovat zúročení zkušeností s filmovým vyprávěním. Všechny své příběhy zpestřuje rovněž milostně-erotickými scénami a melodramatickými zápletkami, jež se v některých knihách stávají dominantními (Mrazné květy na skle, Severská rapsodie, Hon na motýly).
V pozdním tvůrčím období obohatil Hanibal své tvůrčí portfolio o tvorbu pro dětské čtenáře: ve vyprávění o příhodách a putování obra Burydáše a a jeho malého dinosauřího kamaráda Petlíka využívá s humorným nadhledem motivů a postav klasických pohádek stejně jako dobrodružné a sci-fi literatury.