Václav JAMEK
Vyrostl v rodině hutníka. Ve svém rodišti vychodil ZŠ; školní rok 1961–1962 strávil ze sociálních důvodů v dětském domově v Horních Počernicích u Prahy. V roce 1965 začal navštěvovat Střední všeobecně vzdělávací školu, v letech 1966–1969 studoval na Carnotově lyceu ve francouzském Dijonu, po návratu pak na FF UK francouzštinu a dva semestry i srovnávací literární vědu u Václava Černého (1969–1970); po jejím zrušení si za diplomní obor zvolil psychologii (1970–1975). Vysokoškolská studia ukončil prací Podklady k psychologické teorii symbolu. Od roku 1976 byl redaktorem nakladatelství Academia. Na přelomu 1984 a 1985 absolvoval pětiměsíční stipendijní pobyt na École Normale Supérieure v Paříži, od března 1985 byl redaktorem románských literatur v nakladatelství Odeon. V roce 1991 získal na základě rigorózní zkoušky na FF UK titul PhDr. V roce 1992 obdržel půlroční regionální stipendium v La Rochelle (Francie). Na podzim 1994 nastoupil na ministerstvu zahraničí, od března 1995 do března 1998 působil jako kulturní rada ČR v Paříži. Zaměstnancem MZV zůstal až do roku 1999, v letech 1999–2003 se pak věnoval výhradně literární práci. V letním semestru 2003 externě přednášel francouzskou literaturu na FF UK, od akademického roku 2003/2004 zde působil na plný úvazek jako odborný asistent, od roku 2008 jako docent, po odchodu do důchodu na podzim roku 2015 zde zůstal afiliovaným pedagogem. Žije v Praze.
Básně, úvahy a literární kritiky, psané francouzsky i česky, začal Jamek uveřejňovat převážně až po roce 1989; francouzské texty publikoval mj. v časopisech Gulliver, Liber (oba Francie), L’Hebdo, L’Impartial (oba Švýcarsko), v pařížském deníku Le Monde, La Revue Générale (Belgie; zde v r. 1998 ukázky z francouzsky napsané, dosud nevydané knihy L´écran de cendres /Clona z popele/; v autorově vlastním překladu ukázky též ve sb. Literární paměť a kulturní identita /2008/) či ve francouzské revue Inverses (zde mj. v č. 10/2010 dvě kapitoly z francouzsky napsaného románu s prozatímním názvem Centaurée ou Les Défaillances /Kvítí kentaurské, aneb Selhávání/, který též zatím zůstává v rukopise). Francouzsky a posléze česky psané příspěvky tiskl v časopise Lettre Internationale, česky psané texty dále uveřejňoval v Listech – Čtení na léto (Řím), Literárních novinách, Iniciálách, Tvaru, Lidových novinách, Svědectví (Paříž), v almanachu Aktuell (Praha), A – Almanachu autorů, Soho revue, Telegrafu, Světové literatuře, Respektu, Listech (pravidelně od roku 2005 až dosud), Vesmíru, A2 aj. Francouzsky též napsal řadu textů k operním dílům do programů pařížské Opery a divadla Châtelet. – V samizdatové edici Petlice vyšly sbírky Kniha básňů převeršovná, již vlastnodušně protrpěl a v řeč svázal Eberhardt Hauptbahnhof, básník český (1988), Surový stav (1989, t. r. rozšíř. s tit. Prameny labyrintu). – Příležitostně spolupracoval také s francouzskou televizí (mj. podíl na dokumentu L´Esprit de Prague, 2005, r. Alain de Sedouy) a francouzským i českým rozhlasem (ČRo Vltava). – V roce 1993 o něm Andrea Majstorovičová natočila pořad v rámci televizního cyklu GEN. – Za svou beletristickou tvorbu získal v Čechách i ve Francii řadu ocenění: v roce 1989 Globe européen + Prix Médicis essai (za Traité des courtes merveilles), v roce 2001 Cenu Josefa Jungmanna (za překlad H. Michaux: Prostor uvnitř), roku 2004 Cenu Toma Stopparda (za soubor Duch v plné práci) a v roce 2020 Cenu Karla Čapka za celoživotní básnické a esejistické dílo (především však za poslední knihu Na onom světě se tomu budeme smát); v roce 1995 byl jmenován Rytířem (Chevalier des Arts et des Lettres) a v roce 1999 Důstojníkem Řádu umění a humanitních věd (Officier des Arts et des Lettres). – Užíval pseudonymu Eberhardt Hauptbahnhof a šifer VJ, -am-, hbf.
Do českého literárního života Jamek vstoupil v druhé polovině sedmdesátých let zprvu jako překladatel a autor komentářů k titulům současné francouzské literatury (Victor Segalen, Georges Perec, Michel Tournier, Michel Leiris aj.). Jako bilingvní autor knižně debutoval ve Francii francouzsky psanou prózou Traité des courtes merveilles (Traktát o chatrných divech), textem na pomezí eseje a beletrie, v němž se pokusil o reflexi lidského údělu na konci 20. století, o analýzu příčin a trvání konvenčních tabu v umění, v politice či v sexualitě. V Čechách publikoval překlady z francouzské literatury, jež doprovodil předmluvami či doslovy. Po roce 1989 začal Jamek uveřejňovat i své starší beletristické práce. Vlastní umělecké kredo, úvahy o společenských a etických úkolech a povinnostech, které před spisovatele klade již samotná existence světa literatury, vtělil do knižního eseje Krkavčí múza (vznikl na přelomu let 1976–1977). V dramatu Hlavo žvejkavá rozvíjí zejména možnosti stylistických a jazykových experimentů v dramatickém tvaru. Ve fragmentárním Nedokončeném kalendáři na tento rok a všechny roky příští, napsaném převážně v osmdesátých letech, vytvořil autor travestii tradičních církevních a lidových kalendářů, připojil k nim podobizny smyšlených světců, a to vše proložil parodiemi na reklamu. Jamkova poezie se pohybuje především v poloze satirických a lingvistických hříček a parodií na lidovou poezii (Kniha básňů převeršovná, již vlastnoručně protrpěl a v řeč svázal Eberhardt Hauptbahnhof, básník český), ale má i svou silně existenciální linii (Surový stav). Jako simultánní bilingvní text (česká a francouzská verze nejsou doslovně totožné) vznikly filozoficky laděné básně v próze doprovázející fotografie Jiřího Chmelaře v knize Desátá planeta/ L'exorbitée. Krátké, aforisticky psané úvahy o současném stavu jazykové kultury, jež vycházely v letech 1993–1997 v Literárních novinách, vydal souborně v knize O patřičnosti v jazyce. Kniha O prašivém houfci vznikla jako polemika s prací My tě zazdíme, Aido Radoslava Nenadála, přerostla však v esej o homosexualitě (a nemoci AIDS) v literatuře od dob renesance až po práh 21. století. Česky psané studie, eseje, literární kritiky a poskytnuté rozhovory shrnul do rozsáhlého výboru Duch v plné práci (zahrnuje období 1977–2002). V dalším rozsáhlém svazku Na onom světě se tomu budeme smát publikoval Jamek své fejetony uveřejňované v časopise Listy v letech 2005–2015, které v knižním vydání rozšířil o tzv. memoranda a poznámkový aparát, rozsahem zaujímající výrazně větší prostor než původní časopisecké texty. Vznikl tak víceúrovňový, vícevrstevný, žánrově různorodý celek, v němž dominuje ironický a potměšilý tón a z hlediska tematického politicky a sociálně kritické komentáře (formulované z pozic humanitního levicového intelektuála); své místo tu ovšem má i rozsáhlá intimní vzpomínka, byť ani ona nepostrádá obecný přesah.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: Traité des courtes merveilles (E, Paris 1989); Hlavo žvejkavá (D, rozmnož., 1990); Krkavčí múza (E 1992); Nedokončený kalendář na tento rok a všechny roky příští (travestie lidového kalendáře, 1994, pod jm. Eberhardt Hauptbahnhof); Kniha básňů převeršovná, již vlastnoručně protrpěl a v řeč svázal Eberhardt Hauptbahnhof, básník český (BB 1995); Surový stav (BB 1995); O patřičnosti v jazyce (EE 1998); O prašivém houfci. Literatura, homosexualita, AIDS (studie, 2001); Duch v plné práci (soubor studií, 2003); Desátá Planeta = L'exorbitée (BB v próze k fotografiím J. Chmelaře, 2004); Na onom světě se tomu budeme smát (FF; EE 2016).Překlady: C. Jasmin: Ethel a terorista (1978, in Pět kanadských novel); V. Segalen: Stély (1978); G. Perec: W aneb Vzpomínka z dětství (1979); P. Cauvin: E=mc2, lásko moje (1982); P. Modiano: Ulice temných krámků (1983); M. Tournier: Tetřev hlušec (1984); E. Bove: Moji přátelé, Armand (1986); H. Michaux: Prostor uvnitř (2000; též ed.); Bytosti schopné zemřít (2005, s E. Lukavským a P. Zavadilem); Y. Bonnefoy: Eseje (2006, s J. Pelánem; též přísp.); B.-M. Koltès: V samotě bavlníkových polí (2006, s D. Jobertovou, in Hry; též revize překladu dalších zařazených her); A. Caraco: Brevíř chaosu (2018, in sb. Zrcadla a masky. Zamyšlení nad kulturní identitou z periferií i z center); O. V. de Lubicz Milosz: Milostné zasvěcení (2020).
Příspěvky ve sbornících, antologiích a dalších kolektivních publikacích: Passages et langage d’Henri Michaux (Paris 1987); Intellectuels en Europe / Intelektuálové v Evropě (1994); Literatura, vězení, exil = Literature, Prison, Exile (1997); Ecrire les frontières. Le Pont d´Europe /Grenzüberschreibung. Die Europabrücke (Strasbourg 1999); Facétie et illumination. L’œuvre de Josef Váchal, un graveur écrivain de Bohême (1884–1969) (Praha – Paris 1999); Židovští autoři v evropských literaturách (1999); Cinque letterature ogi (Udine 2002); Pluralitat de llengües. 18a Universitat d’Estiu, del 27 al 31 d’agost de 2001. Annals (Andorra la Vella 2002); Globalitzacions. XIX Universitat d’Estiu, del 2 al 6 de setembre del 2002. Annals (Andorra la Vella 2003); Patrimoni natural i cultural. Annals XX Universitat d’Estiu, del 25 al 29 d’agost del 2003 (Andorra la Vella 2004); Individu i societat. Annals XXIa Universitat d’Estiu, del 30 d’agost al 3 de septembre de 2004 (Andorra la Vella 2005); Iz veka v vek = Z věku na věk (Moskva 2005); Grandeses i misèries del segle XX. XXII Universitat d’Estiu, del 29 d’agost al 2 de setembre del 2005. Annals (Andorra la Vella 2006); La immigració: una oportinat? XXIII Universitat d´Estiu, del 28 d´agost al´1 de septembre del 2006. Annals (Andorra la Vella 2006); Literární paměť a kulturní identita (2008); Antologie české poezie (2009); Moral bi spet priti (Ljubljana 2009); Albert Camus. Padesát let od úmrtí (2010); Romanistica Pragensia XX . Fin de siècle. Acta Universitatis Carolinae, Philologica 1/2015 (2015); Dusk and Dawn: Literature Between Two Centuries (Prague 2017); Rejža Vorel (2017); Dějinné paralely 1938–2018 (2018); Naše Francie: francouzská poezie v českých překladech a ilustracích 20. století (2018); Tabook Baedekr 2019 (2019).
LITERATURA
Bibliografie: B. Chlíbec – O. Jarošová – E. Kovářová – I. Kraitlová: Bibliografie V. Jamka, in V. Jamek: Duch v plné práci (2003).
Studie a články: A. Měšťan: Jak přicházíme o básníky, Most atd. 1991, č. 2; R. Gallo a kol. in GEN: 100 Čechů dneška 4 (1995); J. Pechar: Smysl života a smysl literatury, LitN 1996, č. 5; M. C. Putna: Poetika homosexuality v české literatuře IV., Neon 2000, č. 6; V. Dufková: Dvojjazyčnost jako různorození: Desátá planeta/L’Exorbitée Václava Jamka, in Literatura na hranici jazyků a kultur
(sb. 2009); V. Dufková, Jamek revoltující. Čapkovu cenu dostal autor, který si vede svou ve dvou jazycích, magazin.aktualne.cz 13. 2. 2020 (zde).
Recenze: Traité des courtes merveilles: V. Dufková, Iniciály 1990, č. 5–6 + Tvorba 1990, č. 16 * Krkavčí múza: V. Šlajchrt, MFD 10. 6. 1992; P. Janáček, LidN 16. 7. 1992, příl. Národní 9; M. Petříček, Noviny 31. 8. 1992; M. Exner, Český deník 13. 3. 1993; J. Šulc, LitN 1992, č. 25; J. Vaněk, NK 1992, č. 22; M. Pokorný, Prostor 1992, č. 40; J. Chuchma, Mladý svět 1992, č. 26; J. Látal, Tvar 1993, č. 4; J. Černý, Host 1993, č. 3/4 * Nedokončený kalendář na tento rok a všechny roky příští: P. Janáček, LidN 18. 2. 1995, příl. Nedělní LN; V. Novotný, Práce 4. 3. 1995; J. Červenková, NK 1995, č. 7; V. Karfík, Týden 1995, č. 9; I. Wernisch, LitN 1995, č. 10; V. Dvořák, Anno domini 1995, č. 3; M. Vajchr, KPRR 1997, č. 8 (též o sb. Kniha básňů převeršovná… a Surový stav), též in Vyložené knihy (2007) * Kniha básňů převeršovná: V. Novotný, NK 1996, č. 5; P. Šimon, Tvar 1996, č. 8 * Surový stav: M. Toman, NK 1995, č. 27; J. Štolba, Týden 1995, č. 29,
též in Nedopadající džbán: úvahy o básnících a poezii (2006); M. Kovářík, Tvar 1995, č. 20; Z. Urbánek, LitN 1995, č. 48 (k tomu polemika V. Jamek, LitN 1995, č. 51/52 + Z. Urbánek, LitN 1996, č. 2) * O patřičnosti v jazyce: L. Král, LidN 25. 3. 1999, příl. Umění a kritika; J. Slomek, LitN 1999, č. 12; O. Trávníčková, Host 1999, č. 4; S. Romportl, Proglas 1999, č. 3; P. Hora + J. Svobodová, Aluze 1999, č. 2 * O prašivém houfci: P. Hrbáč, Tvar 2002, č. 7; A. Knapp, Týden 2002, č. 16 * Duch v plné práci: V. Karfík, HN 30. 3. 2004; J. Šebek, LidN 3. 7. 2004; J. Pechar, Tvar 2004, č. 10; S. Škoda, Reflex 2004, č. 10 * Na onom světě se tomu budeme smát: A. Zemančíková, Deník Referendum [online] 9. 1. 2017; B. Klepal, Host 2017, č. 5, též H7O [online] 2. 5. 2017; J. Zizler, A2 2017, č. 15.
Rozhovory: E. Němcová, Kmen 1990, č. 9; D. Janderová, LitN 1990, č. 28; M. Vacík, NK 1990, č. 35; P. Janáček, LidN 26. 6. 1993, příl. Nedělní LN; P. Morvay, Fragment (Bratislava) 1994, č. 3; J. Peňás, MFD 18. 2. 1995; M. Wollner, Týden 1995, č. 11; D. Janderová, Český týdeník 1996, č. 121; Z. A. Krupičková, LidN 2. 12. 1999; A. Kramer, Právo 24. 6. 2000, též in A. K., Interview (2001); J. Rulf, Reflex 2000, č. 47; M. Balaštík, Host 2001, č. 10; E. Lukavský – S. Škoda – P. Zavadil, Babylon 11, 2001/2002, č. 3; M. Platzová, LitN 2004, č. 22; P. Šustrová in Služebníci slova (2008); T. Janušová, LitN 2010, č. 40; J. Daňková, HN 21. 2. 2012; T. Dufek – L. Rychetský, A2 2015, č. 4; T. Horvátková in Baedeker. Tabook 2017 (2017).