ODEON 

Převážně představitelům evropských literatur věnovali pozornost editoři „světové větve“ Knihovny klasiků. Ruskou literaturu zde zastupovaly Spisy Antona Pavloviče Čechova (v ČS 1950–1952 sv. 1, 5, 6, 8; v SNKLHU 1953–1960 sv. 2–4, 7, 9, red. Emanuel Frynta), Hry Alexandra Nikolajeviče Ostrovského (v ČS 1950–1951 sv. 1, 2; v SNKLHU 1953–1955 sv. 3, 4, red. Jan Kopecký); Spisy Michaila Jevgrafoviče Saltykova–Ščedrina (v ČS 1951–1952 sv. 1, 2, v SNKLHU a Odeonu 1953–1976 sv. 3–5, 10, do 1958 red. Julius Dolanský), Vybrané spisy Alexandra Ivanoviče Gercena (1953–1960, 5 sv., red. Jaroslav Piskáček a Radegast Parolek), Spisy Alexandra Sergejeviče Puškina (1954–1979, 9 sv., red. Jiřina Táborská), Spisy Lva Nikolajeviče Tolstého (1954–1990, 14 sv., red. Julius Dolanský, od 1973 Miloslav Jehlička), Spisy Alexeje Nikolajeviče Tolstého (1955–1977, sv. 1–4, 6–8, red. Jarmila Fromková); Spisy Ivana Sergejeviče Turgeněva (1955–1985, sv. 2, 4–10, red. Jiří Honzík), Spisy Ivana Alexandroviče Gončarova (1956–1973, 5 sv., do 1964 red. Jiří Zapletal), Spisy Vladimira Majakovského (1956–1986, 10 sv., red. Jiří Taufer) a posléze i Spisy Fjodora Michajloviče Dostojevského (1959–1985, sv. 1–4, 8–14, do 1977 red. Václav Běhounek). U jediného svazku zůstaly Spisy Alexandra Fadějeva (1961, red. Vladimír Dostál) a jako jednosvazkové byly již koncipovány Spisy Nikolaje Alexejeviče Někrasova (1969, red. Zdenka Bergrová). Z francouzské literatury byly již v Čs. spisovateli zahájeny Spisy Anatola France (v ČS 1950–1952 sv. 1–4; v SNKLHU 1953–1964 sv. č. 5–12, red. Jaroslav Bouček), Spisy Honoré de Balzaca (v ČS 1950–1952 sv. 1–3; v Odeonu 1953–1988 sv. č. 4–18, red. Jan O. Fischer) a Romaina Rollanda (v ČS 1950–1951 sv. 1–5, v SNKLHU 1953–1960 sv. 6–12, red. Jaromír Lang, od 1957 ed. Otakar Novák; vedle toho též Rollandovy muzikologické spisy, 1954–1961, 9 sv., red. Václav Holzknecht, dále ve Státním hudebním vydavatelství 1962–1963 sv. 10–11 a v Supraphonu 1968 sv. 12). V SNKLHU potom vznikly řady Spisů Molièrových (1953–1956, 4 sv., red. Vladimír Brett), Spisů Victora Huga (1953–1988, sv. 1–3, 5–7, 9–10, red. Vladimír Brett), Spisů Guy de Maupassanta (1957–1969, sv. 1–2, 4–10, red. Břetislav Štorm), Spisů Stendhalových (1958–1983, 11 sv., red. Pavel Levit), Spisů Prospera Mérimé (1959–1960, 2 sv., red. Josef Čermák), Spisů Émila Zoly (1959–1996, sv. 1–2, 4–10, 12, 14, do 1983 red. Karel Lívanský) a Spisů Voltairových (1960–1974, 2 sv., red. Josef Kopal); do jednoho svazku bylo soustředěno Dílo Alfreda de Musset (1966). Z německojazyčné oblasti vycházely v Knihovně klasikůSpisy Heinricha Heina (v ČS 1951 sv. 3, v SNKLHU 1953–1967 sv. 1, 2, 4–7, red. Pavel Reiman, od 1953 Hugo Siebenschein), Spisy Gottfrieda Kellera (v ČS 1951 sv. 1, v SNKLHU 1953–1957 sv. č. 2–5, red. Kamila Jiroudková), Spisy Heinricha Manna (1954–1960, 5 sv., red. Rudolf Vápeník), Spisy Johanna Wolfganga Goetha (1955–1982, sv. 1, 4–7, 10, red. Louis Fürnberg, od 1957 s Eduardem Goldstückerem, 1982 Kurt Krolop), Spisy Friedricha Schillera (1958–1963, 3 sv., red. Jiří Hájek), Spisy Thomase Manna (1958–1987 sv. 2–12, red. Dagmar Steinová, od 1964 Jiří Fried, po 1970 red. neuváděn) a v jednom svazku vyšel výbor z Díla Theodora Storma (1966, red. Jaroslav Janů). Anglickou literaturu zastupovaly Spisy Charlese Dickense (v ČS 1951 sv. 1–2, v Odeonu 1954–1986 sv. 3–19, red. Vladimír Smrž, od 1957 Jaroslav Hornát), Spisy Henryho Fieldinga (1954–1961, 5 sv., red. Jaroslav Hornát), Spisy Williama Shakespeara (1955–1988, 5 sv., ed. Zdeněk Stříbrný, do 1963 s E. A. Saudkem) a Spisy Williama Makepeace Thackerayho (1955–1981, 9 sv., red. Radoslav Nenadál), americkou Spisy Marka Twaina (1954–1979, 6 sv., red. Vladimír Smrž, od 1966 Jaroslav Hornát), Spisy Theodora Dreisera (1954–1969, 7 sv., red. Zdeněk Vančura) a jednosvazkové Dílo Walta Whitmana (1969). Z polské literatury vypravilo SNKLHU edice Spisů Adama Mickiewicze (1953–1957, 4 sv., red. Karel Krejčí), Spisů Boleslawa Prusa (1954–1981, 7 sv., ed. Erich Sojka, od 1977 neuváděn), Spisů Henryka Sienkiewicze (1958–1975, 11 sv., red. Vendulka Zapletalová) a Vybraných spisů Stefana Żeromského (1957–1970, sv. 1, 4, 5, red. Karel Krejčí), z maďarské Spisy Kálmána Mikszátha (1955–1984, 6 sv., red. Ladislav Hradský) a Spisy Zsigmonda Móricze (1954–1971, 8 sv., red. Petr Rákos). Dále v Knihovně klasiků vycházely Spisy Miguela de Cervantese Saavedry (1955–1962, 3 sv., red. Oldřich Bělič), Spisy Federica Garcíi Lorcy (1959–1962, 3 sv., red. Lumír Čivrný), portugalskou literaturu zastupovaly Spisy José Maria Eca de Queiróse (1954–1958, 4 sv., red. Zdeněk Hampejs), dánskou Spisy Martina Andersena Nexö (1953–1964, 6 sv., red. Jan Rak), norskou Spisy Henrika Ibsena (1956–1975, sv. 2–5, red. Radko Kejzlar, do 1960 s Vladimírem Procházkou) a švédskou Spisy Augusta Strindberga (1960–1984, sv. 2 a 7, red. Břetislav Mencák, sv. 2 František Fröhlich). Zařazeny byly též Vybrané spisy čínského autora třetiny dvacátého století Lu Süna (1954–1964, sv. 2–4, red. Berta Krebsová) a Vybrané spisy Rabíndranátha Thákura (1958–1960, 3 sv., red. Dušan Zbavitel) a konečně z antické literatury Spisy Publia Ovidia Nasona (1963–1967, 3 sv., red. Ferdinand Stiebitz) a jednosvazkové Souborné dílo Quinta Horatia Flacca (1972).
Sestavení prvního edičního plánu Světové knihovny (1961–1990, zjištěno 194 sv., od 1984 red. Marie Zábranová) předcházela anketa, kterou redakce SNKLU uspořádala mezi literáty, literárními vědci i laickou veřejností (její výsledky byly uveřejněny v publikaci Co číst ze světových literatur?, 1961). Knižnice, jejímž vnějším charakteristickým rysem byly reprodukce světových výtvarných děl na obálkách, měla soustředit vrcholná díla klasické světové literatury. Několika svazky byla představena literatura antického období, díla italské a španělské renesance (Boccaccio, Cervantes), německého baroka (Hans Jakob Grimmelshausen) či francouzského osvícenství (Denis Diderot, z téže doby i Nebezpečné známosti Choderla de Laclos), vyšly zde Gulliverovy cesty Jonathana Swifta a Sternův román Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho. Redakce však zařazovala především evropskou a americkou literaturu 19. a 20. století. Nejpočetněji jsou zastoupeni autoři francouzští (od Honoré de Balzaca a Viktora Huga přes George Sandovou, Gustava Flauberta, Guye de Maupassanta a Romaina Rollanda k Albertu Camusovi; v šesti svazcích zde vyšlo Proustovo Hledání ztraceného času) a ruští (z díla L. N. Tolstého mj. Vojna a mír a Anna Karenina, z díla F. M. Dostojevského mj. Zápisky z Mrtvého domu, z díla Maxima Gorkého mj. Matka a Životopisná trilogie, z pozdějších období Ivan Bunin, Isaak Babel, Boris Pasternak či Viktor Někrasov). Klasiky anglické literatury reprezentují mj. Jane Austenová, Emily Brontëová, Charles Dickens, Herbert George Wells a John Galsworthy, americkou literaturu mj. E. A. Poe, Mark Twain, Jack London, Joseph Conrad, Theodore Dreiser, Francis Scott Fitzgerald a William Faulkner, z německy psané klasiky zde vyšel Goethův Faust a díla Hermanna Hesseho, Liona Feuchtwangera, Hanse Fallady, Bertolta Brechta či Heinricha Bölla. Významněji je v edici přítomna též literatura italská, maďarská a polská (od Adama Mickiewicze přes Henryka Sienkiewicze po Kazimierze Brandyse) i tvorba autorů severských zemí. Jednotlivými svazky edice zasáhla též do literatur orientálních (Saikaku: Největší rozkošnice v překladu Miroslava Nováka, Cchao Süe-čchin: Sen v červeném domě v překladu Oldřicha Krále) a jihoamerických (Jorge Amado).
Z podobné škály světové klasiky, rozšířené ovšem o českou literaturu (Karel Havlíček Borovský, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Jan Neruda, Vítězslav Nezval, Ivan Olbracht aj.), editoři vybírali i tituly pro edici Nesmrtelní (1953–1979, 89 sv., red. Rudolf Vápeník a Dalibor Plichta, 1956–1968 Jiří Zapletal), jejíž vznik inspirovala stejnojmenná knižnice Družstevní práce. Nezbytným koncepčním prvkem edice byl výtvarný doprovod, pro který redakce přejímala jednak významné tradiční ilustrace (Botticelliho kresby k Dantově Božské komedii, Picassovy ilustrace Ovidiových Proměn, Kubinovy k Poeovým Příběhům Artura Gordona Pyma, Ladovy k Haškovu Švejkovi, ilustrace Mikoláše Alše a Adolfa Kašpara k dílu Aloise Jiráska), jednak spolupracovala s předními domácími výtvarníky. Několik svazků ilustrovali mj. Jindřich Mahelka, Antonín Pelc, Zdeněk Sklenář (Zpěvy staré Číny), Antonín Strnadel, Karel Svolinský, Jiří Trnka, dále s edicí spolupracovali Cyril Bouda, Bohdan Kopecký, Josef Liesler, Jaroslav Šerých aj. Klasická světová literatura byla též předmětem zájmu editorů řady Český překlad (1957–1990, 14 sv., red. Jiří Levý a Jiří F. Franěk, 1970 Jiří F. Franěk, později Jiří Pelán /neuveden/), jejich pozornost byla ovšem orientována k pojetí a koncepci překladatelské práce. Edici zahájila studie a antologie Jiřího Levého České teorie překladu a vyšel v ní též sborník nabízející průhled do soudobého světového myšlení o uměleckém překladu (Překlad literárního díla), především se však výběr titulů zaměřil do oblasti beletrie. Do šesti svazků byly soustředěny překlady díla Shakespearova (Antonín Klášterský, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický), dále edice zprostředkovala výbory překladů Josefa Jungmanna, Karla Čapka, Hanuše Jelínka a Jindřicha Hořejšího a jako poslední svazek vyšel soubor českých překladů Poeova Havrana.
Nezávisle na Knihovně klasiků vznikaly v prvních letech SNKLHU dvousvazkové, popř. jednosvazkové výbory z díla různých autorů světové literatury (Jack London, Vladimir Majakovskij, G. B. Shaw aj.) a později o něco rozsáhlejší řady vybraných spisů. S výjimkou komedií vydaných ve Spisech Goldoniho (1954–1957, 3 sv., red. Jaroslav Pokorný) a třísvazkového Výboru z díla Michaila Jevgrafoviče Saltykova-Ščedrina (1955, 3 sv., red. Jiří F. Franěk, výbor zakončil edici Klasikové, jež vycházela v nakl. Svoboda) volila redakce především autory dvacátého století. Z německojazyčné literatury vycházely Spisy Anny Seghersové (1954–1957, 4 sv., red. Rudolf Vápeník), Spisy Arnolda Zweiga (1957–1964, 6 sv., red. Lumír Čivrný), Spisy Bertolta Brechta (1959–1989, 8 sv., red. Jan Grossman, Ludvík Kundera a Rudolf Vápeník, po 1970 red. neuveden) a Spisy Liona Feuchtwangera (1961–1973, 12 sv., red. Valter Feldstein); nedokončena zůstala řada Z díla Stefana Zweiga (1968–1984, sv. 1–2, 4, 6–7, 11, do 1973 red. Valter Feldstein). Pouze grafická úprava sjednocovala svazky ve své době významné, byť nedokončené řady „Díla Franze Kafky“ (1964–1969, 4 sv.), která vedle románů Proces a Zámek zahrnula i výběr tehdy dostupných autorových povídek, novel, črt a aforismů. Francouzskou literaturu zastupovaly Aragonovy spisy (1960–1965, 6 sv., red. Marcel Aymonin), rumunskou Vybrané spisy Mihaila Sadoveana (1955–1960, 3 sv., red. Marie Kavková), chorvatskou Spisy Miroslava Krleži (1965–1986, sv. 1–6, red. Dušan Karpatský, od 1970 neuváděn, dále v nakl. Ivo Železný, 1999–2000 sv. 7–9), ruskou a sovětskou převzatá řada Spisů Maxima Gorkého (v nakl. Svoboda 1948–1952, sv. 3, 6–7, 9–11, 13–23, 24a, 24b; v SNKLHU 1953–1964, sv. 1–2, 4–5, 8, 12, 26–30, red. Bohumil Mathesius a Josef Kadlec, od 1951 pouze Josef Kadlec) a čínskou Spisy Mao Tuna (1963–1967, sv. 3–4, red. Jaroslav Průšek). Po záhy zastavené řadě Spisů Howarda Fasta (1955, 1 sv.), jejichž česky dosud hojně vydávaný americký autor se náhle zřekl sympatií ke komunistické ideologii, se během šedesátých let objevily další řady věnované angloamerické literatuře: Spisy Sinclaira Lewise (1960–1975, 6 sv., do 1969 red. Josef Škvorecký), Spisy Ernesta Hemingwaye (1965–1981, sv. 1, 3–6, do 1969 red. Josef Škvorecký) a Spisy Jacka Londona (1966–1976, sv. 2–3, 7–8, red. Alois Josef Šťastný). Koncem šedesátých let vznikl ediční plán Spisů Grahama Greena (1971–1986, sv. 3, 4; soubor koncipoval Stanislav Mareš, po jeho emigraci red. Jan Zábrana), jejichž vydávání však bylo na počátku normalizace vzhledem k autorovu veřejně projevenému postoji vůči sovětské okupaci Československa pozastaveno.
Koncepce krátkých, obvykle třísvazkových a ve srovnání s Knihovnou klasiků čtenářsky přitažlivějších řad vybraných spisů charakterizuje Galerii klasiků (1975–1990, zjištěno 56 sv. od 21 autorů). Převažuje v ní ruská literatura (od L. N. Tolstého k Ivanu Buninovi, Alexandru Grinovi a Michailu Bulgakovovi), tradiční výběr autorů představuje prózu německou (Lion Feuchtwanger a Thomas Mann) a francouzskou (Honoré de Balzac, Victor Hugo, Anatole France), anglickou literaturu zastupují vedle Shakespeara Thomas Hardy a Gilbert K. Chesterton, americkou Mark Twain a Sinclair Lewis. Vedle toho v sedmdesátých letech vznikla specifická žánrová knižnice Anglický gotický román (1970–1978, 4 sv.), o niž edičně pečoval Jaroslav Hornát a která představila mj. díla Ann Radcliffové (Záhady Udolfa) či Horace Walpola (Otrantský zámek). V téže době byla založena i řada Antická próza (1971–1977, 8 sv., red. Bořivoj Borecký), nabízející průřez hlavními žánry řecké a římské prózy (romány a povídky, díla biografická a autobiografická, rétorika a epistolografie), reprezentovanými ovšem zejména vydavatelsky méně frekventovanými díly.
Z rozdělení kompetencí mezi jednotlivá nakladatelství a z dlouhodobých diskusí o hranicích jejich působnosti se odvíjel i přístup Odeonu k vydávání ruské a sovětské literatury. K prvním řadám SNKLHU patřila edice Sovětští spisovatelé (1953–1954, 22 sv., red. Jiří Zapletal), přinášející především díla první poloviny 20. století (Šolochovův Tichý Don a Rozrušená země, Petr Veliký Alexeje Tolstého, Erenburgův Pád Paříže, Gladkovův Cement); na základě delimitační dohody se specializovaným nakladatelstvím Svět sovětů (později Lidové nakladatelství) však byla edice zrušena. Ačkoli se i poté jednotlivá díla tvůrců z této oblasti objevovala v jiných edičních řadách včetně Spisů v Knihovně klasiků i mimo ni, samostatné knižnice Odeon založil znovu až v sedmdesátých letech. Tvorba autorského okruhu původní edice Sovětští spisovatelé (ojediněle dokonce táž díla) naplnila nově založenou řadu Klasikové sovětské prózy (1972–1976, zjištěno 29 sv.), v níž jsou kromě výše uvedených autorů zastoupeni např. Isaak Babel, Leonid Leonov, Jurij Oleša, Michail Prišvin, Konstantin Simonov, Jurij Tyňanov aj. V navazující edici Próza sovětských národů (1976–1987, 18 sv.), jež měla představit autory neruských literatur zemí SSSR, převažovali představitelé estonské (mj. Enn Vetemaa) a ukrajinské (mj. Hryhir Ťuťunnyk) prózy. Ve spolupráci s moskevským nakladatelstvím Chudožestvennaja literatura vydával Odeon Ilustrovanou česko-sovětskou edici (1977–1989, 18 titulů ve 22 sv.), přinášející českou a ruskou klasickou prózu 19. a 20. století. V polovině sedmdesátých let se Odeon (spolu s Čs. spisovatelem, Lidovým nakladatelstvím, Mladou frontou a Naším vojskem) připojil k širokému projektu nakladatelství sedmi tzv. socialistických zemí nazvanému Knižnice Vítězství (1976–1980, ozn. též jako Vítězství, v Odeonu 9 sv.). U příležitosti 30. výročí konce druhé světové války měla edice prostřednictvím jednotlivých děl i antologií připomenout válečná dramata a činnost protifašistického odboje (v nových vydáních mj. Popel a démant Jerzy Andrzejewského či Sedmý kříž Anny Seghersové, ze sovětských autorů díla Jurij Bondarev a Michail Šolochov). Do podobné mezinárodní edice Nový svět, zařazující překlady děl autorů socialistických zemí, se Odeon spolu s Lidovým nakladatelstvím, Naším vojskem, Melantrichem a Svobodou zapojil koncem osmdesátých let (1987–1988, v Odeonu 3 sv.).
Důrazem na výtvarnou podobu vydávaných titulů je charakteristická edice Skvosty ruské a sovětské literatury (1972–1990, 23 sv.), jejíž vznik byl inspirován podobně koncipovanou „dárkovou“ knižnicí české beletrie Skvosty; vedle klasiků A. P. Čechova, F. M. Dostojevského, A. S. Puškina či L. N. Tolstého redakce zařadila díla mj. Anny Achmatovové, Isaaka Babela, Andreje Bělého, Michaila Bulgakova, Alexandra Grina, Velemira Chlebnikova, Sergeje Jesenina či Borise Pasternaka. Nepojmenovaná ediční řada ruského sentimentalismu a romantismu (1976–1987, zjištěno 7 sv.), sjednocená charakteristickou obálkou Jaroslava Švába a vytvářející určitý pandán k řadě anglických gotických románů, přinesla vesměs v prvních vydáních díla mj. Alexandra Bestuževa-Marlinského, Vladimira Odojevského či Alexandra Veltmana a výbor próz ruského sentimentalismu Citlivé duše uspořádaný Danielou Hodrovou.
Ediční řady Skvostů Odeon posléze věnoval i dalším evropským literaturám, výrazněji se však rozvinula pouze edice Skvosty francouzské literatury (1975–1989, 7 sv., mj. Baudelairovy Malé básně v próze či Tři povídky Gustave Flauberta). Dále postupně vznikly řady Skvosty německé literatury (1976–1981, 3 sv., mj. Heinricha Heine Písně lásky a hněvu); Skvosty anglické literatury (1978–1987, 3 sv., mj. Pohádky Oscara Wilda); Skvosty polské literatury (1983–1987, 2 sv.); Skvosty italské literatury (1984–1986, 2 sv.) a konečně Skvosty španělské literatury (1990, 1 sv.).
Soudobé světové poezii byla vyhrazena edice Plamen (1956–1990, 113 sv., do 1970 red. Jan Řezáč, 1981–1985 Karel Boušek, 1986–1990 Vladimír Justl), která postihla jak moderní, ale již klasickou poezii dvacátého století (Bertolt Brecht, Nazim Hikmet, Robinson Jeffers, Boris Pasternak, Tristan Tzara aj.), tak i nejnovější světovou tvorbu. Poprvé se prostřednictvím této edice českému čtenáři knižně představili např. Marina Cvetajevová, Jacques Prévert, Jannis Ritsos, Tadeusz Różewicz či Dylan Thomas, z amerických autorů Wallace Stevens či William Carlos Williams, česky poprvé zde vyšla poezie beatniků Gregoryho Corsa a Lawrence Ferlinghettiho (Lunapark v hlavě). V osmdesátých letech pak byly do edice zařazeny první české knihy mj. Bennyho Andersena, Teda Hughese, Reného Chara, Ernsta Jandla a po roce 1989 i Czesława Miłosze. Až v roce 1990 mohlo vyjít Kvílení Allena Ginsberga v přebásnění Jana Zábrany, původně připravované k vydání již v roce 1969. Z dalších překladatelů se na edici podíleli mj. Kamil Bednář (Robinson Jeffers), Lumír Čivrný, Václav Daněk, Vlasta Dvořáčková, Jiřina Hauková, Josef Hiršal, Petr Kopta (Louis Aragon), Jaroslav Kořán (Ted Hughes), Luděk Kubišta, Ludvík Kundera (Bertolt Brecht, Paul Celan), Zdeněk Lorenc (Tristan Tzara), Jan Pilař a Antonín Přidal (Galway Kinnell). Mimo edice vyšla řada výborů dalších světových básníků (Hans Arp, Giosue Carducci, Erich Kästner, Ewald Osers aj.) a koncem osmdesátých let Odeon vydal výbor soudobé americké poezie Dítě na skleníku, který Josef Jařab a Jaroslav Kořán původně připravili pro neuskutečněné vydání v Jazzové sekci. Antologie bulharské, východoněmecké a sovětské poezie 20. století přinesla řada Evropská poezie (1981–1983, 3 sv.).
Nejpozději od poloviny šedesátých let se Odeon snažil vydavatelsky postihnout literaturu celého světa včetně literatur tzv. malých či okrajových jazykových oblastí. Novinky světové románové a povídkové tvorby redakce zařazovala do edice Soudobá světová próza (SSP, 1953–1993, 419 sv., č. 289 a 359 pravděpodobně neobsazena), kterou v letech 1953–1968 řídila Dagmar Steinová (1953–1955 a 1965–1968 se Zdeňkem Štolbou, 1955–1956 s Evou Würterlovou), v roce 1969 Jarmila Fialová, Božena Koseková, Bořivoj Křemenák, Miloslav Žilina a krátce též Wanda Zámecká, v letech 1970–1971 Jarmila Fialová, Bořivoj Křemenák, Eva Masnerová, Helena Nebelová a Miloslav Žilina, v letech 1972–1983 Eduard Hodoušek a v letech 1984–1993 Vlasta Dufková. Šest let po vzniku edice rozšířila její působnost nečíslovaná a v prvních letech často neznačená Malá řada Soudobé světové prózy (1959–1992, 343 sv.), která zahrnovala beletrii rozsahu povídek a novel. V letech 1966–1971 řídil Malou řadu tým redaktorů, v němž působili Jarmila Fialová, Božena Koseková (1970), Bořivoj Křemenák, Eva Masnerová (od 1969), Helena Nebelová (od 1969), Wanda Zámecká (do 1968) a Miloslav Žilina (od 1969), v letech 1972–1975 Eva Masnerová, po ní do roku 1977 Eduard Hodoušek, v letech 1983–1987 Vlasta Dufková a od roku 1988 do zániku edice Václav Jamek. Výběr titulů SSP sice zvláště v prvních ročnících určovaly a v sedmdesátých letech částečně limitovaly ideologické zájmy a politické okolnosti, od druhé poloviny padesátých let se však redakce snažila držet krok s aktuálním vývojem světových literatur a zařazovat jejich nejvýznamnější soudobé tituly. Vůbec poprvé SSP českému čtenáři v padesátých a šedesátých letech představila např. Nikose Kazantzakise, Normana Mailera či J. D. Salingera (Kdo chytá v žitě) a v letech 1956, resp. 1958 po dlouhé vydavatelské přestávce znovu uvedla Ernesta Hemingwaye a Williama Faulknera. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zde vyšly první české překlady děl Jorge Luise Borgese a Gabriela Garcíi Márqueze (Sto roků samoty), koncem osmdesátých let Umberta Eca (Jméno růže) či Isaaka Bashevise Singera a v roce 1990 Salmana Rushdieho (Hanba). V prvních letech byla v SSP významně zastoupena francouzská próza počínaje Aragonovou pentalogií Komunisté přes Roberta Merleho a Rogera Vaillanda k Marguerite Durasové a Else Trioletové, později vyšel v překladu Věry Linhartové česky poprvé Raymond Queneau, z francouzštiny byly přeloženy Novely a texty pro nic Samuela Becketta a prvními překlady byli v SSP zastoupeni i autoři tzv. nového románu Alain Robbe-Grillet a Nathalie Sarrautová. Italskou literaturu několika tituly reprezentovali zejména Alberto Moravia, dále mj. Italo Calvino, Carlo Emilio Gadda, Francesco Jovine či Leonardo Sciascia, německy psanou prózu především Heinrich Böll (celkem 6 titulů), Lion Feuchtwanger či Siegfried Lenz, literaturu NDR Hermann Kant a Christa Wolfová a jako prozaikové se česky poprvé představili rakouští dramatikové Peter Handke a Thomas Bernhard. Ze severských literatur v SSP vyšli mj. dánský autor Tom Kristensen a švédský prozaik Per Olof Sundman. Ze sovětské literatury redakce zařadila mj. díla Jurije Nagibina, Bulata Okudžavy (Putování diletantů), Valentina Rasputina či Vasilije Šukšina (poprvé zde vyšla Červená kalina), významnější pozornost však věnovala polským autorům (Jerzy Andrzejewski, Kazimierz Brandys, Stanislaw Dygat, Jerzy Krzystoń aj., v malé řadě též Leszek Kołakowski, Stanisław Lem, Słavomir Mrożek, Tadeusz Różewicz a Edward Stachura) a postupně v SSP vyšel čtyřdílný román Čas smrti pozdějšího jugoslávského prezidenta Dobrici Ćosiće. Z britské oblasti se v edici objevili mj. Kingsley Amis, Lawrence Durrell, Graham Greene, Doris Lessingová, Iris Murdochová, Alan Sillitoe, Charles Percy Snow, Muriel Sparková a později John Fowles, již v roce 1962 zde česky poprvé vyšly sci-fi povídky Arthura C. Clarka. Americkou literaturu několika díly zastupují Saul Bellow (česky poprvé Herzog), William Faulkner, Bernard Malamud, Philip Roth, William Styron (Sophiina volba, jako první český překlad z autorova díla zde vyšel již v roce 1965 Dlouhý pochod), John Updike, Thornton Wilder či Thomas Wolfe (K domovu pohleď, anděle), z dalších významnějších próz se objevila díla Jamese Baldwina (Beale Street Blues), Edgara L. Doctorowa (Ragtime), Williama Eastlakea (Hájili jsme hrad), Kena Keseyho (Vyhoďme ho z kola ven), Harper Leeové (Jako zabít ptáčka), Iry Levina (Stepfordské paničky) či Eudory Weltyové, poprvé v SSP vyšly české překlady Woodyho Allena, Trumana Capoteho, Jacka Kerouaca a Toni Morrisonové. Pět titulů vybrala redakce z díla kubánského prozaika Aleja Carpentiera, argentinskou literaturu reprezentují vedle J. L. Borgese Julio Cortázar a Ernesto Sabato (Kniha o hrdinech a hrobech), brazilskou Jorge Amado a peruánskou Mario Vargas Llosa.
Pozoruhodné tituly světové prózy dvacátého století se objevovaly i mimo ediční řady. V šedesátých letech takto vyšel po dlouhé době česky poprvé William Somerset Maugham, počátkem desetiletí se podařilo k vydání prosadit Prezydenta Krokadýlů Warrena Millera (kniha však nesměla být veřejně distribuována), koncem desetiletí vyšel v původním překladu Jaroslava Zaorálka Nadsamec Alfreda Jarryho a poprvé od roku 1948 se v češtině objevilo dílo Aldouse Huxleyho (Kontrapunkt). V sedmdesátých letech vyšly v nových překladech Hellerova Hlava XXII (Miroslav Jindra), Odysseus a později i Dubliňané Jamese Joyce (Aloys Skoumal, Odysseus ovšem nesměl být veřejně distribuován) a v roce 1980 Odeon vydal Muže bez vlastností Roberta Musila.
Na počátku osmdesátých let rozšířila prostor pro soudobou světovou prózu edice Gama – Galerie moderních autorů (1980–1992, 46 sv., grafická úprava Jiří Rathouský), která volbou kvalitních, leč především atraktivních titulů vycházela vstříc předpokládaným zájmům čtenářské obce. V jejím programu mírně převažují nová vydání úspěšných románů (Michail Bulgakov: Mistr a Markétka; Johan Fabricius: Tajný deník čínské císařovny; Robert Graves: Já, Claudius; Jack Kerouac: Na cestě; dále mj. Ken Kesey, Ira Levin, Norman Mailer, Anton Myrer, Giuseppe Tomasi di Lapmedusa, Curzio Malaparte, André Maurois, Robert Merle, Valentin Rasputin), zařazena však byla i řada významných novinek: Jakeův problém Kingsleyho Amise, Svět podle Garpa Johna Irvinga, Dunaj Claudia Magrise či dva romány Joyce Carol Oatesové. Oficiálně zde v roce 1983 poprvé vyšla Tichá dohoda Elii Kazana (skutečné první vydání z edice SSP bylo v roce 1971 zničeno). Mimo edice se v osmdesátých letech objevila mj. Faulknerova trilogie Vesnice – Město – Panské sídlo a po mnoha odkladech román D. H. Lawrence Milenec lady Chatterleyové v poprvé publikovaném překladu Františka Vrby.
Koncepci některých významných edic Odeon přizpůsobil charakteru předpokládané čtenářské obce či přímo hlediskům prodejním a distribučním. Hned v roce 1953 převzalo SNKLHU edici kapesních publikací Světová četba (SČ, původně 1948–1952 v nakladatelství Svoboda sv. 1–56, v Odeonu 1953–1992, 521 sv. č. 57–571, 574–579, navíc 2 jubilejní sv., 1997–1998 5 nečíslovaných sv., 2000–2001 4 sv. č. 580–583), jejíž vznik byl vedle několika zahraničních řad inspirován především Světovou knihovnou někdejšího Ottova nakladatelství (vycházela v letech 1896–1931). Výběr titulů měl postihnout celé spektrum beletrie svěřené do kompetence nakladatelství, tedy českou a světovou klasiku (v padesátých letech v edici převažovala), českou a světovou literaturu první poloviny 20. století a během šedesátých let se stále častěji objevovala i moderní světová literatura. Několik autorů či významných děl představila edice českému čtenáři poprvé (mj. roku 1962 Kafkovu Ameriku v překladu Dagmar Eisnerové), některá významná jména připomněla po značné prodlevě (např. koncem padesátých let Ivana Bunina, v osmdesátých letech Samuela Becketta, z české literatury v šedesátých letech Richarda Weinera) a také v oblasti klasické beletrie redakce často hledala méně frekventované autory a tituly. Trvalá snaha zachovat cenovou dostupnost vydávaných publikací nebyla na překážku důkladné ediční přípravě, jednotlivé svazky obvykle obsahovaly autorské medailony a biografické či kontextové studie, čímž naplnily proklamovanou osvětovou funkci knižnice. Edici postupně řídili Tamara Sýkorová (1953–1958, do roku 1956 s Vendulkou Zapletalovou-Brádkovou a v letech 1955–1956 s Jiřím Zapletalem), v letech 1959–1960 Dagmar Steinová, Zdeněk Štolba a Jiří Zapletal, v letech 1960–1961 Zdeněk Štolba, v letech 1961–1962 Eduard Hodoušek a Marie Liehmová, v letech 1962–1965 Rudolf Vápeník, v letech 1966–1971 Alena Hartmanová, Svatopluk Horečka, Božena Koseková, Irena Wenigová (do 1970), Hanuš Karlach (od 1969), Helena Nebelová (1969), v letech 1972–1991 Jiřina Zumrová a v letech 1991–1992 Jiří Našinec. Do konce šedesátých let vycházelo ročně až 20 svazků, později přibližně 8–10.
Českou literaturu 19. a přelomu 20. století v SČ zastupují díla vrcholná (Erbenova Kytice, Máchův Máj, Babička Boženy Němcové) i díla méně známých tvůrců (František Herites, Alois Vojtěch Šmilovský), z autorů 20. století byla mj. zařazena díla či výbory z děl Josefa Čapka, Karla Čapka (Válka s mloky), Františka Gellnera, Jiřího Karáska ze Lvovic, Ladislava Klímy, Ivana Olbrachta, Karla Poláčka, Karla Schulze, Otakara Theera či Vladislava Vančury; atypickými počiny byly výbory z Palackého Dějin národu českého a z kritických studií F. X. Šaldy České medailony. Z nejstarších památek v edici vyšla Kosmova kronika, Legenda o svaté Kateřině či soubor husitských manifestů. Desítka titulů je věnována slovenské literatuře, ruskou literaturu vedle nejvydávanějších klasiků reprezentují mj. A. A. Fet, N. S. Leskov či F. J. Ťutčev, několik svazků bylo věnováno představitelům ruského symbolismu (Leonid Andrejev, Innokentij Anněnskij, Andrej Bělyj či Valerij Brjusov) a koncem osmdesátých let se v novém překladu Ladislava Zadražila objevily Filosofické listy P. J. Čaadajeva. Z autorů 20. století vyšla v SČ vedle klasiků socialistického realismu (Maxim Gorkij, Valentin Katajev, Vladimir Majakovskij či Michail Šolochov) mj. Babelova Rudá jízda, Bulgakovův Divadelní román, Buninova Vesnice, výbor z veršů Osipa Mandelštama, Olešův román Závist, povídkový výbor A. T. Averčenka Kámen na krku, Erenburgův Bouřlivý život Lazika Rojtšvance, Pilňakův Nahý rok či Zamjatinův román My (téměř celý náklad vydání z roku 1969 byl zničen, nové vydání 1989); z neruských sovětských literatur jsou nejčetněji zastoupeni ukrajinští autoři. Více než sedm desítek svazků bylo věnováno literatuře francouzské: klasickou prózu v SČ představují např. Diderotův Jakub fatalista, Zolova Tereza Raquinová, z autorů 20. století (či přelomu 19. a 20. století) Henri Barbusse, Raymond Queneau, Marcel Proust (Swannova láska), Romain Rolland, v šedesátých letech zde poprvé vyšly Camusův Mor a Sartrova Zeď, z oblasti poezie přinesla edice především několik svazků děl generace prokletých básníků či výbor z díla Guillauma Apollinaira. K nejúspěšnějším titulům patřily Zpěvy sladké Francie v tradičních překladech Hanuše Jelínka, z dramat zde vyšel zde např. Corneillův Cid či Molièrův Don Juan a Lakomec, ale také svazek her a próz Alfreda Jarryho. Z britské klasické literatury v SČ vyšly vedle Shakespearových sonetů romány a povídky Charlese Dickense, Lawrence Sterna, Roberta Louise Stevensona, Williama Makepeace Thackeraye, dále Arnolda Bennetta, Josepha Conrada, Gilberta Keitha Chestertona (Pochybnosti otce Browna), Williama Somerseta Maughama, Sakiho (výbor Léčba neklidem), Herberta George Wellse či Oscara Wilda (Obraz Doriana Graye), zařazena byla též díla T. S. Eliota (výbor Pustina a jiné básně v překladech Jiřího Valji), Jamese Joyce (Portrét umělce v jinošských letech v překladu Aloyse Skoumala), Dylana Thomase (Portrét umělce jako štěněte), Evelyna Waugha, Pelhama Grenville Wodehouse či Virginie Woolfové (novela Mezi akty). Americkou literaturu zastupují Hermann Melville, E. A. Poe, Sinclair Lewis, Gertrude Steinová (Tři životy), William Faulkner, Ernest Hemingway, John Steinbeck či Nathanael West, česky poprvé zde vyšel Fitzgeraldův Velký Gatsby v překladu Lubomíra Dorůžky či Kerouakův román Na cestě, poprvé byli českým čtenářům představeni Ambrose Bierce, Flannery O᾽Connorová a výborem ze svého básnického díla Robert Frost. Edice postihla i podstatná díla či prostřednictvím výborů významné autory německé literatury: satiry a sentence Georga Christopha Lichtenberga, autory preromantického a romantického období (Goethovo Utrpení mladého Werthera, Christian Dietrich Grabbe /mj. Žert, satira, ironie a hlubší význam/, Heinrich von Kleist, Novalis), vyšla zde Nietzscheho filozofická báseň Tak pravil Zarathustra, Johann Nepomuk Nestroy, Z kroniky našeho roku Adalberta Stiftera, Heinrich Heine, Nikolas Lenau, z pozdějších období Christian Morgenstern (první vydání Hiršalova překladu Šibeničních písní) či Georg Trakl a z prozaiků Hermann Hesse, Thomas Mann či Hugo von Hofmannsthal. Významné je zastoupení autorů pražské německé literatury (Franz Kafka, Gustav Meyrink, Reiner Maria Rilke, Johannes Urzidil, Franz Werfel). Z tvorby rakouských autorů redakce zařadila např. Minutové romány Petera Altenberga, výbor z próz Roberta Musila či román Josepha Rotha Kapucínská krypta. V menší míře je zastoupena literatura italská (výbory renesanční lyriky a novelistiky středověku a raného novověku, dvě dramata Niccola Machiavelliho), literatura polská (Skořicové krámy Bruna Schulze, soubory Her Tadeusze Różewicze, Jerzyho Szaniawskeho, Stanislawa Witkiewicze) a ostatních slovanských zemí, literatura severských zemí (Hlad Knuta Hamsuna, Kierkegaardův Svůdcův deník), španělská (román Mlha Miguela de Unamuno), portugalská a jihoamerická, literatura zemí Orientu (Mathesiovy překlady Zpěvů staré Číny a starojaponské poezie Verše psané na vodu, dále Sádí, Thákur, indické Démonovy povídky v překladu Oldřicha Friše ze sanskrtu aj.) a několik svazků bylo věnováno antickému písemnictví.
Vázané publikace menšího formátu, v určitých obdobích zdůrazňující grafickou úpravu či ilustrace, přinášela neoznačená volná řada Bibeloty (1954–1991, zjištěno 157 sv., red. Vladimír Justl neuveden), v různorodém výběru zahrnující méně rozsáhlá díla světové a v menší míře i české literatury. Tu zde reprezentují mj. Jaroslav Hašek, Alois Jirásek, Karel Havlíček Borovský, František Hrubín, Karel Hynek Mácha, Marie Majerová, Vítězslav Nezval (Valérie a týden divů), Karel Sabina (Prodaná nevěsta), Jiří Wolker, v osmdesátých letech zde vyšly vzpomínky Jana Evangelisty Purkyně Nitky z mého života, Balbínova Rozprava krátká, ale pravdivá v překladu Milana Kopeckého, výbor z esejů Otokara Březiny Hudba pramenů a jiné eseje či Mukařovského studie O motorickém dění v poezii. Škála titulů světové literatury sahá od antiky (Ovidiovo Umění milovati, Plutarchos, Senekovy Útěchy) přes Petrarku, Shakespeara a Goetha až po klasiku 19. století (Guy de Maupassant, A. S. Puškin) a beletrii 20. století. Bohatě je zastoupena francouzská literatura (Guillaume Apollinaire, Paul Eluard, Paul Valéry, čtyřikrát zde vyšla Rollandova novela Petr a Lucie, poprvé Camusovy novely Exil a království), z americké literatury zde poprvé vyšel román Horace McCoye Koně se přece střílejí, Saroyanův Tracyho tygr, Salingerových Devět povídek, novela Richarda Brautigana V melounovém cukru, v roce 1990 pak Melvillův Písař Bartleby, z anglické literatury mj. Smyčcový kvartet a Paní Dallowayová Virginie Woolfové či výbor z limericků Edwarda Leara Kniha třesků a plesků v překladech Antonína Přidala. Dvou vydání se dočkal výbor z povídek Ivana Bunina Tvé jméno je žena či Minutové grotesky Istvána Örkényho, vyšla zde též Pomyslná reportáž o americkém pop-festivalu Tibora Déryho a románem Had se v samostatné knižní publikaci českým čtenářům poprvé představil Mircea Eliade. Latinskoamerickou prózu zastupují mj. Jorge L. Borges a Gabriel García Márquez (první české vydání Kroniky ohlášené smrti) a zařazeny byly výbory z vietnamské, korejské a eskymácké (Písně vrbovýho proutku) poezie.
Edice Bibliofilie (1957–1960, 6 sv.; red. Jiřina Zumrová) sice z ekonomických důvodů zanikla nedlouho po svém vzniku, bezprostředně ji však nahradila souběžně založená řada miniaturních dárkových publikací Kolibřík (1958–1990, zjištěno 76 sv., edice v tiráži neoznačena, red. Vladimír Justl neuveden). Redakce pro ni zejména zpočátku vybírala především světovou i českou milostnou lyriku, žánrové spektrum se však postupně rozšiřovalo; vyšly zde i básnické vězeňské záznamy vietnamského revolucionáře Ho Či Mina. Ve výběru se však objevovali především klasikové od antiky až po dvacáté století (François Villon, Arthur Rimbaud, Samuel T. Coleridge, Oscar Wilde, Thákur, Alexandr Blok, Sergej Jesenin, Adam Mickiewicz), ale i autoři, jejichž díla byla do češtiny překládána spíše výjimečně (Giosue Carducci, André Chénier, Gérard de Nerval, Ramón Gómez de la Serna, Salvatore Quasimodo). Dvě desítky titulů české poezie obsáhly skladby a sbírky klasiků 19. a 20. století od Máchova Máje (první svazek edice) přes Vítězslava Hálka a Jana Nerudu k Františku Gellnerovi, Viktoru Dykovi a Fráňovi Šrámkovi; vyšla zde také Seifertova Píseň o Viktorce a Holanovo Záhřmotí a Mozartiana.
Členské podmínky Klubu čtenářů (1953–1994, sv. 1–697, sv. 311, 423, 675, 687, 690–692 a 695 neobsazeny, sv. 444 obsazen dvakrát, red. do 1959 Ladislav Fikar a Jan Řezáč, dále red. neuveden, graf. úprava a obálka mj. Zdeněk Sklenář, Lucie Weisbergerová, Miloš Hrbas, František Tichý, Karel Svolinský, Adolf Born, Jaroslav Šváb, Václav Bláha, Libor Fára, Zdeněk Ziegler, Milan Kopřiva, Soňa a Jaromír Valouškovi, Josef Týfa, Bohuslav Blažej, Milan Hegar, Drahomíra Macounová, Michal Cihlář) zájemcům stanovovaly povinnost minimálního odběru z publikací Základní řady, jejíž splnění čtenáři umožnilo vybírat z doplňkových řad (Ilustrovaná, resp. Výběrová řada) a převzít členskou prémii příslušného ročníku (v padesátých letech pravidelně Básnický almanach, později příležitostné tituly včetně antologií); podmínky členství se ovšem během let mírně měnily. V padesátých letech a počátkem let sedmdesátých ediční program KČ nepřekračoval limity soudobé státní kulturní politiky (v určitých obdobích představitelé nakladatelství otevřeně zdůrazňovali aspekt „čtenářské výchovy“), jindy naopak významně rozšiřoval zejména působnost edic soudobé světové prózy. Ediční plány však musely uspokojovat čtenářské zájmy celé členské základny klubu; obsahovaly tedy velmi různorodé tituly a víceméně naplňovaly celou šíři nakladatelské kompetence Odeonu.
Nad její rámec do edičních plánů KČ zejména v prvních desetiletích často pronikaly tituly z české literatury, a to nejen klasické, ale i soudobé. V padesátých letech zde poprvé vyšlo Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, Krabice živých Norberta Frýda či Navzdory básník zpívá Jarmily Loukotkové, dále byly zařazeny romány Jarmily Glazarové, Karla Nového, Ivana Olbrachta, Jana Otčenáška, Zdeňka Pluhaře, Václava Řezáče, v ilustrované řadě vyšly mj. Pohádka máje Viléma Mrštíka, Muži v offsidu Karla Poláčka, Večery na slamníku Jaromíra Johna či Haškův Švejk. V šedesátých letech se KČ postaral o první vydání Gypsové dámy Karla Michala a v roce 1969 vyšel výbor z povídek Josefa Škvoreckého Hořkej svět v uspořádání Vladimíra Justla. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak soudobou českou prózu v KČ zastupují Jan Kozák, Karel Misař či Alexej Pludek, také však Ladislav Fuks, meziválečné období pak mj. Jaroslav Havlíček, Ivan Olbracht a Vladislav Vančura. Jednotlivými tituly byla v programu KČ zastoupena i česká poezie (mj. souborné vydání díla Karla Havlíčka Borovského, Kainarův Lazar a píseň, Nezvalovy Básně noci a zejména od sedmdesátých let výbory z díla Konstantina Biebla, Josefa Hory, Karla Hynka Máchy, Vítězslava Nezvala, Jiřího Ortena aj.). V devadesátých letech KČ zařadil i některé významnější tituly dosud proskribované literatury (mj. Masarykův triumf Jiřího Kovtuna či Tigridova Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu). Průběžně, nicméně spíše ojediněle se v KČ objevovaly i prózy slovenských autorů (Rudolf Jašík, Dominik Tatarka aj.).
Světovou klasickou literaturu v KČ reprezentují převážně díla autorů, jimž nakladatelství současně či posléze věnovalo pozornost i v rámci edic Spisů, v KČ však byla některá jejich díla zařazena do ilustrované řady (Goethův Faust, Maupassantův Miláček, Stendhalova Kartouza parmská). Pod názvem Pravila Šahrazád zde roku 1955 vyšel výbor z Tisíce a jedné noci předznamenávající pětidílné mimoediční vydání celého souboru z let 1973–1975, dále Boccacciův Dekameron či Defoeův Robinson Crusoe. Významnější byl přínos KČ v oblasti soudobé světové prózy, která v edičních plánech postupně získávala stále větší prostor. V nových moderních překladech KČ zprostředkoval např. Hemingwayův román Sbohem, armádo!, Loď komediantů Edny Ferberové, sci-fi román H. G. Wellse První lidé na Měsíci, Hospodu Jamajka Daphne Du Maurier, Valpuržinu noc Gustava Meyrinka či historický román Roberta Gravese Já, Claudius. O první úplný překlad Měsíčního kamene Wilkieho Collinse se postarala Jarmila Emmerová. Poprvé zde česky vyšly romány Alberta Moravii Horalka a Římanka, Šťastný Jim Kingsleyho Amise, Náš člověk v Havaně Grahama Greena, Döblinův Berlín, Alexandrovo náměstí, románová biografie André Mauroise Život sira Alexandra Fleminga, Capoteho Chladnokrevně, O mé rodině a jiné zvířeně Geralda Durrella, Bulgakovův Mistr a Markétka v překladu Aleny Morávkové, Vonnegutovo Mechanické piano, Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toola, Pan Kaplan má stále třídu rád Lea Rostena, Márquezova Láska za časů cholery, v devadesátých letech Koestlerova Tma o polednách či Foucaultovo kyvadlo Umberta Eca; v nových vydáních v téže době KČ zařadil mj. Bellowova Herzoga či Tolkienova Hobita. Častěji se v programu KČ objevovali Jorge Amado, Ray Bradbury, Johan Fabricius (včetně prvního vydání Tajného deníku čínské císařovny), Francis Scott Fitzgerald, Graham Greene, Ernest Hemingway, Nikos Kazantzakis, Robert Merle, Erich Maria Remarque a Stefan Zweig, opakovaně též Marcel Aymé, Tadeusz Breza, Italo Calvino, Hans Fallada, Nathaniel Hawthorne, Mór Jókai, Marcel Pagnol, John Steinbeck, Roger Vailland, Patrick White aj. V roce 1991 KČ poprvé česky vydal Život po životě Raymonda A. Moodyho. Program klubu však po celou dobu spoluutvářely i četné reedice čtenářsky úspěšných titulů světové literatury, vydaných původně v jiných edicích Odeonu, popř. v jiných nakladatelstvích.
Zejména v osmdesátých letech nabídl KČ několik pohádkových svazků: Italské pohádky v převyprávění Itala Calvina, výbor Francouzských pohádek či pohádky Wilhelma Hauffa a bratří Grimmů. Volnou řadu uvnitř KČ vytvořily soubory Pěti novel (1963–1989, 17 sv.), mapující soudobou beletrii zejména v těch zemích, z jejichž literatur vznikaly české překlady spíše příležitostně. Vznik řady inspiroval soubor děl českých autorů, dva svazky byly věnovány literatuře slovenské a sovětské, z dalších mj. japonské, brazilské, kanadské, belgické, finské či rumunské (s novelou Mircei Eliada Slečna Kristýna).
Během šedesátých let KČ postupně rozšířil spektrum edičních zájmů o oblast populární literatury. Prvním titulem byla již v roce 1960 detektivka Dorothy L. Sayersové Vražda potřebuje reklamu, postupně přibývaly romány Raymonda Chandlera, Agathy Christie, Erle S. Gardnera, z českých autorů Eduarda Fikera, v roce 1970 vyšel horor Brama Stokera Dracula, objevují se i tituly science-fiction a humoristické prózy (první poúnorové vydání románu Betty MacDonaldové Vejce a já v původním překladu Leopolda Havlíka). Zájem o memoárovou literaturu (Charlie Chaplin, Josef Lada) podnítil v polovině sedmdesátých let vznik volné řady, později pojmenované Z hereckých vzpomínek a pamětí (1975–1993, 10 sv., red. Vladimír Justl), která zprostředkovala memoáry mj. Vlasty Fabiánové, Eduarda Kohouta, Františka Kováříka, Ladislava Peška, Jana Pivce a představila herecké rody Budilů a Hrušínských; do programu KČ byly ovšem zařazeny např. i knihy Ingmara Bergmana (Filmové povídky a autobiografie Laterna magica). Jednotlivými tituly je zastoupena populárně naučná literatura, orientovaná především historicky či kulturně antropologicky (C. W. Ceram: Bohové, hroby a učenci, Leo Deuel: Svědkové časů, Claude Lévi-Strauss: Smutné tropy), vyšla zde nicméně i Knížka o češtině jazykovědce Jana Chloupka. Nabídka KČ zahrnovala též tituly z oblasti výtvarného umění. Od počátku šedesátých let KČ distribuoval samostatně číslované svazky Malé galerie, popř. knižnice Architektura, z dalších titulů patří k nejvýznamnějším kniha fotografií Josefa Sudka, jejímž vydáním v roce 1956 SNKLHU předznamenalo svůj budoucí zájem o tento typ publikací (později v KČ vyšla též monografie Jaromíra Funkeho). Počátkem devadesátých let se KČ pokusil svou ediční produkci rozdělit podle předpokládaných čtenářských skupin: vznikl tak Historický klub, Prestižní klub, Rodinný klub, Klub dobrého čtení a Klub výtvarného umění; vzhledem k brzkému zániku nakladatelství se žádná z těchto řad výrazně nerozvinula.
Založením reprezentativní řady 3x (1963–1994, 50 sv.) se Odeon na počátku šedesátých let významně podílel na rehabilitaci detektivní prózy, kterou kulturní politika předchozího desetiletí akceptovala pouze výjimečně. V obvykle precizních překladech s připojenými informativními doslovy edice vždy trojicemi románů představila klasiky žánru (Erle Stanley Gardner, Dashiell Hammett, Raymond Chandler, Agatha Christie, Ed McBain, Ellery Queen, Dorothy L. Sayersová, Georges Simenon, Rex Stout) i autory, s jejichž tvorbou se čtenářská veřejnost postupně seznamovala (James Hadley Chase, Robert van Gulik, Patricia Highsmithová, Chester Himes, Phyllis D. Jamesová, Patrick Quentin, Maj Sjöwallová a Per Wahlöö). Vysoká úroveň redakční přípravy publikací i jejich čtenářský ohlas vedly od počátku devadesátých let k několika pokusům o napodobení ediční koncepce (nakl. Oddych či Grafoprint-Neubert); po zániku Odeonu na tradici této řady navázal Knižní klub. Z podobného okruhu autorů vycházel program detektivkové větve edice Čtení na dovolenou (1968–1992, zjištěno 118 sv. včetně uzavřených řad 12 detektivek a 12 humoristických románů), v níž je devíti tituly zastoupena Agatha Christie, dále zde vyšly romány mj. Jamese M. Caina (Pošťák vždycky zvoní dvakrát), Johna D. Carra, Colina Dextera, Sébastiena Japrisota a Josephine Teyové. Záběr edice však zahrnoval i humoristickou prózu a další žánry populární beletrie (Kingsley Amis, Gerald Durrell, Sue Kaufmanová, David Lodge, John J. Osborn jr., Pelham G. Wodehouse). Mimoedičně i v rámci edičních řad v Odeonu několikrát vyšly Chevallierovy Zvonokosy, mimoedičně v sedmdesátých letech poprvé mj. Ruarkovy Medojedky či Haileyho Kola. Několika ojedinělými tituly (soubor povídek Isaaka Asimova Já, robot) nakladatelství předznamenalo vznik specializované edice Sci-fi (1989–1991, 5 sv.), která měla představit vrcholná díla světové vědeckofantastické literatury z různých jazykových oblastí. Vyšel zde Měsíční prach A. C. Clarka či Den Trifidů Johna Wyndhama, dále se však již edice rozvíjela v soukromém nakladatelství svého dosavadního redaktora Iva Železného.
Dramatické tvorbě se Odeon věnoval pouze příležitostně. Volná řada Pět her (1959–1967, 7 sv.) představila jako dramatiky mj. Friedricha Dürrenmatta či Jeana-Paula Sartra; svazky s názvem Pět her byly ovšem zařazeny též do edic Slovenská knihovna a Světová knihovna. Mimořádným počinem byla mimoedičně vydaná komentovaná antologie Alžbětinské divadlo (1978–1985, 3 sv., ed. Alois Bejblík, Jaroslav Hornát a Milan Lukeš), přinášející překlady her Shakespearových předchůdců, současníků i následovníků, doprovázené výkladovými studiemi, úryvky ze související dobové korespondence a obrazovou dokumentací. Volná řada „pět scénářů“ (ozn. též „filmové scénáře“) zanikla prvním svazkem věnovaným tvorbě Federica Felliniho (1966), publikace věnované jednotlivým tvůrcům či snímkům však vycházely alespoň ojediněle v jiných edičních řadách (mj. v edici Odeon a v Klubu čtenářů).

Bez jakéhokoli označení zahájilo nakladatelství po změně názvu v polovině šedesátých let volnou řadu Odeon (1965–1991; zjištěno 75 sv., některé soupisy však dodatečně zahrnují i různé svazky starší produkce SNKLU), zprvu charakteristickou pouze čtvercovým formátem (jímž volně navázala na třísvazkovou řadu „kvarty“, kde v roce 1964 mj. poprvé vyšla Holanova Noc s Hamletem); po čase byla edice Odeon označena názvem či původní Teigovou značkou vyjadřující přímou návaznost na Fromkovo stejnojmenné nakladatelství, nadále však bylo její označování nedůsledné. Program knižnice, kterou společně připravovaly redakce krásné literatury a redakce publikací o výtvarném umění, předpokládal edičně i výtvarně moderně koncipované publikace bez tematických či žánrových omezení, sledující co nejširší souvislosti umělecké tvorby. Vycházely zde básnické, resp. básnicko-prozaické výbory tematické (soubor Jazzová inspirace připravený Lubomírem Dorůžkou a Josefem Škvoreckým, sborník Experimentální poezie v edici Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, dvě antologie francouzské poezie 19. století v komentovaném výběru Jaroslava Fryčera a v překladu Jindřicha Pokorného, výbory z poezie ruského akméismu a symbolismu v uspořádání Jiřího Honzíka, francouzské šansony ve výběru a přebásnění Pavla Kopty) i autorské (Anna Achmatovová, Guillaume Apollinaire, Jean Cocteau, Marina Cvetajevová, Robert Desnos, Velemir Chlebnikov, Li Po, Federico García Lorca, Stéphane Mallarmé, Christian Morgenstern, Pablo Neruda, Bulat Okudžava, Pierre Reverdy ad., do distribuce již v roce 1970 nebyl uveden výbor z díla Osipa Mandelštama Kameny smutky sny), soubory próz (Ernest Hemingway, André Pieyre de Mandiargues), filmové povídky a scénáře (Ivan Olbracht ad.: Marijka nevěrnice, Federico Fellini, Tonino Guerra: Amarcord); soubory textů osobností z různých uměleckých odvětví (Michelangelo Antonioni, Emil Filla, Vít Obrtel, Pablo Picasso), eseje, programové texty a filozofické úvahy (Max Bense, Michel Butor, Roger Caillois, Lao-C´, Alain Robbe-Grillet, Nathalie Sarrautová) i práce biografické a autobiografické (Jan Bauch, Josef Hiršal, Marc Chagall, Alfred Kubin, Josef Mařatka, Boris Pasternak, William Saroyan).
Podobně jako edici Odeon připravovaly obě redakce společně též široce koncipovanou knižnici Paměti, korespondence, dokumenty (1954–1989, 74 sv., red. Věra Dolanská, do 1956 s Luborem Károu, 1955 též s Rudolfem Lužíkem, od 1956 se Zdeňkem Pilařem a 1962 též s Bořivojem Křemenákem, 1963–1967 red. Zdeněk Pilař, 1968 s Evou Masnerovou, 1969–1971 red. Božena Johnová a Vladimír Justl, 1973–1977 Vlasta Dvořáčková, 1980–1989 Jan Binder, od 1988 s Miladou Motlovou), v letech 1974–1981 doplněná malou řadou (4 sv., red. 1976–1978 Vlasta Dvořáčková, 1981 Jan Binder). Prostřednictvím vědeckých edic pramenných materiálů (dopisy, deníky, vzpomínky, dobové články a kritiky apod.) edice usilovala o přiblížení významných světových i českých osobností literatury, výtvarného umění a do konce roku 1960 i hudby. V padesátých letech se objevily mj. vzpomínky Hectora Berlioze, Josefa Václava Friče a Ludvíka Kuby, korespondence Vincenta van Gogha, Josefa Josefoviče Jungmanna a Antonína Slavíčka a deník Eugèna Delacroixe. Volnější koncepce dovolovala zařadit i publikace, které se od základního zaměření odkláněly (obsáhlé pojednání Eugèna Fromentina o vlámském a holandském malířství 16. a 17. století). V šedesátých letech se od převažujícího charakteru edice odlišila Effenbergerova práce Výtvarné projevy surrealismu, podobně jako souborné vydání kritických článků, statí, esejů a aforistických poznámek Charlese Baudelaira. Biografickou či autobiografickou literaturu v tomto desetiletí reprezentovaly mj. svazky věnované Hansi Christianu Andersenovi, Michelangelovi Buonarrotimu, Giacomu Casanovovi, Paulu Cézannovi, F. M. Dostojevskému, Bohumilu Kubištovi, Jiřímu Mahenovi, Man Rayovi či Boženě Němcové. Sedmdesátá léta přinesla mj. výběr z výtvarně kritických textů Guillauma Apollinaira, korespondenci Josefa Čapka, J. W. Goetha a Friedricha Schillera, výbor z dopisů a dalších dokumentů N. V. Gogola nebo Vyznání J. J. Rousseaua. V osmdesátých letech se objevil svazek shrnující kritický ohlas díla Karla Hynka Máchy, paměti Sergeje Ejzenštejna, soubor deníků, dopisů, teoretických úvah a dalších dokumentů z pozůstalosti Otto Gutfreunda, korespondence Terézy Novákové či vzájemná korespondence George Sandové a Fryderyka Chopina. Další společná edice obou redakcí Život a umění (1961–1990, 53 sv., red. Pravdomila Etlíková, Eva Masnerová a Miloslava Neumannová, od 1963 Eva Masnerová a Miloslava Neumannová, od 1966 Alena Vaňková, do 1969 s Marií Liehmovou a 1971 s Alenou Hartmanovou, 1972–1974 Alena Hartmanová, 1985–1990 Jan Hloušek) se zaměřovala na původní i přeložené beletrizované životopisy hudebních, výtvarných i slovesných umělců, doprovázené obrazovými přílohami. V edici se objevilo několik literárních biografií světových malířů od Henriho Perruchota, dalšími autory životopisů byli mj. Max Brod, Leonid Grossman, André Maurois, Viktor Šklovskij, Jurij Tyňanov, Stefan Zweig; z českých prozaiků jsou zastoupeni František Kožík či Karel Schulz (kritické vydání románu Kámen a bolest).

Vydávání odborné literatury z oblasti literární vědy, estetiky a věd o umění bylo sice SNKLU oficiálně svěřeno až počátkem šedesátých let, nicméně podobné publikace se v edičních plánech ojediněle objevovaly již během předchozího desetiletí (sborník článků ze sovětského tisku Otázky literatury a literární kritiky, výběr z kritického díla G. V. Plechanova a studie Václava Zykmunda K základní otázce estetiky). Vedle těchto příležitostných počinů převzalo nakladatelství popularizující Knižnici národních umělců československých (celkem zjištěno 29 sv., pův. od 1947 ve Vydavatelství Ministerstva informací, 1951 v Čs. spisovateli, v SNKLHU 1955–1964 11 sv., red. František Rachlík), v níž vycházely portrétní studie o nositelích nejvýznamnějšího oficiálního titulu soudobého uměleckého života. V SNKLHU vyšly svazky věnované hudebníkům, výtvarným umělcům, dramatickým umělcům i literátům (Vítězslav Nezval, Fráňa Šrámek). U jediného svazku zůstala propagační Knihovna českých literárních museí (1955, red. František Lukáš a Jan Řezáč).
Důslednější pozornost literární historii a reflexi literární tvorby věnovalo nakladatelství od přelomu padesátých a šedesátých let. V mimoediční produkci se objevují jednak původní literárně historické monografie (Stanislav Budín: Jan Neruda a jeho doba; Mojmír Otruba – Miroslav Kačer: Tvůrčí cesta J. K. Tyla, Jiří F. Franěk: Bohumil Mathesius, soubor studií o představitelích národního obrození Stopami buditelů Julia Dolanského a později Hamanova studie Neruda prozaik), jednak sebereflexivní úvahy o povaze literární tvorby (Louis Aragon, Paul Eluard). Především se však nakladatelství systematicky snažilo poskytovat informativní vhled do vývoje zahraničních literatur. Edici Dějiny literatur (1959–1972, 7 tit. ve 13 sv.; red. Josef Čermák, 1963–1966 s Miroslavem Drozdou, Eduardem Goldstückerem a Felixem Vodičkou) sice zahajují tři svazky Vlčkových Dějin české literatury, dále však již řada pokračuje původními pracemi zahraničních literárních historiků v překladu domácích odborníků, doplněnými komentářem vědeckého redaktora svazku a zejména bibliografií českých překladů beletristických děl z příslušné oblasti. Postupně zde vyšly dějiny literatury italské, španělské, anglické, ruské a sovětské, latinskoamerické a portugalské. S podobným záměrem vznikla volná řada Slovníky spisovatelů (1966–1987, 15 tit. v 17 sv.), zabývající se jak tzv. velkými literaturami, tak literaturami menšími, často sdruženými do jednoho svazku nebo přidruženými podle geografického či jazykového kritéria k dominantní literatuře. Autorsky na jednotlivých svazcích pracovaly týmy domácích odborníků a akademických pracovníků; soubor hesel je vždy doplněn úvodní studií postihující základní vývojové rysy předmětné literatury a kalendáriem, hesla mj. zachycují soudobý stav českých překladů z díla příslušného autora. Vedle slovníků literárních oblastí, z nichž byly často či soustavně pořizovány překlady do češtiny, zde mj. vyšel průkopnický Slovník spisovatelů Asie a Afriky. Mezi plánovanými svazky byl také slovník autorů Jižní a Střední Ameriky a v sedmdesátých letech Odeon zamýšlel vydat slovník autorů českých a slovenských.
Mimoediční vydání Dějin estetiky Katharine Everett Gilbertové a Helmutha Kuhna v polovině šedesátých let předznamenalo vznik Estetické knihovny (1966–1986, 10 sv.; red. 1966–1969 Květoslav Chvatík, Ludvík Svoboda a Jiřina Zumrová /1966 též s Jiřím Tauferem/, později Jiří Pelán /neuveden/), která prostřednictvím výborů z díla osobností, jež disciplínu formovaly, představovala vývoj estetického myšlení od 18. do 20. století v rozmanitých podobách od filozofie umění přes aplikovanou estetiku a empirickou kritiku, v podobě prací literárněvědných, literárně teoretických a teatrologických až k historii umění a obecnějším otázkám uměnovědným. V prvním českém překladu zde vyšla Hegelova Estetika a Kantova Kritika soudnosti, dále byla zařazena díla Denise Diderota, J. J. Winckelmanna, G. E. Lessinga, Charlese Sainte-Beuva a Hippolyta Taina (obé v překladu Václava Černého, ve druhém případě podepsaném Vladimírem Mikešem) stejně jako Jana Mukařovského nebo György Lukácze. Přehled o dějinách oboru redakce posléze doplnila vydáním systematické práce Guida Morpurgo-Taglibueho Současná estetika, zaměřené na hlavní myšlenkové proudy 19. a 20. století.
Návrat zájmu o strukturalismus, jehož rozvoj byl v padesátých letech znemožněn, přinesl ve druhé polovině šedesátých let v rámci Estetické knihovny Mukařovského Studie z estetiky a jako jediný svazek edice Studie literárněhistorické (1969) autorský výbor studií Felixe Vodičky Struktura vývoje. Po prvním svazku zanikla také edice České literární moderny (1967, red. Felix Vodička a Jiří Kotalík), jež chtěla v sedmi výtvarně pojednaných antologiích původních textů básnických, programních i kritických či úryvků z korespondence přiblížit a charakterizovat vývoj moderní literatury od 19. století a představit příslušné literární směry a skupiny. Vyšel však pouze svazek věnovaný poetismu; svazek věnovaný Skupině 42 vydalo v roce 2000 nakladatelství Atlantis.
V sedmdesátých letech se pozornost nakladatelství obrátila k ruské a sovětské literární vědě. Po desetileté přestávce bylo dvěma svazky dokončeno vydávání Spisů Vissariona Grigorjeviče Bělinského (1955–1973, 5 sv.) a ve třech svazcích vyšel výbor z prací ruského revolucionáře a novináře Anatolije Lunačarského Stati o umění (1975–1979, ed. Vladimír Dostál). Ačkoli tyto soubory statí a recenzí zachycovaly spíše dobové literární myšlení spjaté s konkrétní společensko-kulturní situací v Rusku, je i z nich patrné rozšíření literárněvědné produkce Odeonu: vedle faktografie (slovníky, dějiny) se nyní jeho zájem rozšiřoval o obecnější teoretické otázky spojené s uměleckým dílem. Častěji se začaly objevovat původní analytické literárně historické a teoretické studie, ale také práce estetické, etnografické či stati z oblasti filmové a divadelní vědy (Naum Berkovskij, Petr Bogatyrev, Viktor Gusev, Dmitrij Lichačov či Boris Sučkov); některé z těchto svazků redakce v letech 1974–1979 zahrnovala do volné a většinou neoznačené „teoretické edice“. Ačkoli tituly přeložené z ruštiny v tomto období převažovaly, neomezovalo se nakladatelství výlučně na tuto jazykovou oblast a vydalo též např. práci východoněmeckého teoretika Roberta Weimanna, jež prostřednictvím marxistické polemiky českému čtenáři připomněla americký new criticism. Růžena Grebeníčková sestavila výbor z prací Waltera Benjamina Dílo a jeho zdroj a v neposlední řadě zde vyšla klasická práce anglického etnologa Jamese G. Frazera Zlatá ratolest. Zvláštní kategorii tvořily odborné publikace věnované východním kulturám, jejich umění, filozofii, vztahu k tradici a působení moderních vlivů, ale i písmu a sémantice jazyka: během sedmdesátých let postupně vyšly tři soubory původních studií českých orientalistů Moudrost starých Indů, Setkání a proměny a Kulturní tradice Dálného východu.
Na prahu osmdesátých let byla teoretická produkce sdružena do specializované literárněvědné řady edice Ars (1980–1989, 10 sv.; red. Jiří Pelán, uveden až 1989), jejíž vznik již koncem předchozího desetiletí předjímal graficky shodně upravený svazek studií Viktora Šklovského Próza. Edice zahrnovala překlady odborných textů z oblasti versologie, poetiky, teorie prózy, estetiky, psychologie umění, folkloristiky a příbuzných oborů a výběr autorů inklinoval k pracím ruské formální školy a jejích pokračovatelů i kritiků (M. M. Bachtin, Lydia Ginzburgová, J. N. Tyňanov, V. M. Žirmunskij), nikoli však výlučně (L. S. Vygotskij, J. M. Meletinskij, Dmitrij Lichačov a Alexandr Pančenko); ve druhé polovině osmdesátých let zde vycházejí i autoři z jiných jazykových oblastí (F. K. Stanzel, Roman Ingarden, Albert Thibaudet). Příležitostně vycházely teoretické práce i mimoedičně: Petr Rákos uspořádal a přeložil výbor z prací soudobých maďarských odborníků Teorie literatury v zrcadle maďarské literární vědy, vztahujících se k problémům, jež tehdy řešila světová literární teorie (otázky interdisciplinárních vazeb, otázky hodnoty a hodnocení literárního díla, jeho interpretace a analýzy, ale také pozice literární teorie jako metavědy), z bulharštiny byla přeložena estetická studie Alexandra Lilova K povaze umělecké tvorby. Zařazovány byly i čtenářsky atraktivní práce literárně historické (monografie Anguse Wilsona o Charlesi Dickensovi, studie Émila Mireauxe Život v homérské době nebo monografie Dereka Brewera o Chaucerovi).
Dílu významných osobností české literární vědy věnovalo nakladatelství tzv. „bílou řadu“ (1978–1992; 7 tit. v 9 sv., red. Jiří Pelán, od 1990 Jan Šulc, neuvedeni), pouze grafickou úpravou sjednocenou edici reprezentativních výborů z díla významných postav české literární historie a kritiky (včetně jejich podrobné bibliografie). Vznik volné řady inspiroval původně samostatně koncipovaný svazek Vojtěcha Jiráta, na který navázaly soubory prací Jana Mukařovského, Viléma Mathesia, Antonína Škarky, F. X. Šaldy a na počátku devadesátých let i dva svazky studií Václava Černého. Mimo tuto řadu vyšel obdobně koncipovaný svazek z díla Zdeňka Vančury Pohledy na anglickou a americkou literaturu či soubor studií a esejů Jana Zábrany Potkat básníka. Ve druhé polovině osmdesátých let nakladatelství oživilo koncept přehledných literárních příruček a řadu Slovníků spisovatelů doplnilo Slovníkem světových literárních děl (ed. Vladimír Macura). V témže období Odeon vydal Kurs obecné lingvistiky, zakladatelské dílo strukturalistické jazykovědy Ferdinanda de Saussure.

Hudební redakce, jež byla do působnosti SNKLHU počátkem roku 1953 převedena z Národního hudebního vydavatelství Orbis, připravovala k vydání jednak hudebniny, jednak odborné a popularizační publikace z oblasti hudební vědy, kritiky a publicistiky. Z Orbisu do SNKLHU redakce přenesla řady Souborného vydání děl Antonína Dvořáka (rozvinula se zejména po polovině padesátých let v souvislosti s uvolněním autorských práv), Studijního vydání děl Bedřicha Smetany a Souborného vydání děl Zdeňka Fibicha a soustavně vydávala skladby klasiků přelomu dvacátého století (mj. J. B. Foerstera, Leoše Janáčka či Vítězslava Nováka a Josefa Suka) i soudobých autorů. V Orbisu vznikla roku 1950 též velkoryse koncipovaná edice Operní libreta (v SNKLHU od 1953 včetně reedic mnoha svazků vydaných v Orbisu, red. Věra Dolanská, poté 1961–1965 v SHV), rozdělená do dvou řad – v Řadě I vycházela libreta oper českých skladatelů (v SNKLHU sv. 1–3 a 7–24 včetně reedic) a v Řadě II libreta světových oper (do sv. 27); prvním svazkem byla v roce 1957 zahájena řada Operních libret Antonína Dvořáka (druhý svazek vyšel již v SHV). Nejprve hledání odpovídajících edičních postupů a posléze precizní odborná příprava jednotlivých titulů charakterizovala edici Musica Antiqua Bohemica, soustředěnou na zprostředkování vybraných děl české hudby zejména 17. a 18. století. Edici redigoval od roku 1934 v brněnském vydavatelství Oldřicha Pazdírka Vladimír Helfert, poté vycházela krátce v Melantrichu a Orbisu; v SNKLHU ji v letech 1953–1960 řídil Jan Racek (vyšly zde sv. 11–47). České i světové skladby starších období přinášela též volná řada Hudebně historické dokumenty (v SNKLHU 1955–1960, cca 10 sv.). V samostatných řadách vycházely partitury symfonických skladeb (v tzv. velkém i kapesním formátu) a klavírní výtahy českých i světových oper. Krátké skladby klasické hudby pro jednotlivé nástroje či v úpravách pro nenáročné obsazení vydávalo v letech 1954–1960 SNKLHU v desítkách sešitů Lidové edice; notové záznamy písní z oblasti taneční a zábavné hudby (včetně tzv. masové písně a tvorby sovětských autorů) vycházely v dalších téměř třiceti edicích tříděných dle žánrů (Dechová hudba, Malý taneční soubor, Malý zábavní soubor), oblastí (Krajové zpěvníčky, Zpěvy národů), rozsahu (Písně SSSR, Písničky SSSR), ideového poslání (Za mír), velikosti tělesa (Taneční orchestr, Univerzální orchestr), sólového či doprovodného nástroje (Harmonikový repertoár, Kytarový repertoár, Zpíváme s kytarou) apod.
Vývoj myšlení o hudbě měla dokumentovat edice Klasikové hudební vědy a kritiky (1953–1960, poté v SHV a Supraphonu), která v celkem sedmi svazcích dvou řad představila autory domácí (Vladimír Helfert) i světové (Franz List, Robert Schumann, Richard Wagner). Dvěma svazky přispělo SNKLHU v letech 1953–1955 do řady dokumentů a studií o životě a díle Leoše Janáčka Janáčkův archiv (předtím vycházel v Hudební matici a Orbisu) a rovněž dvěma svazky autorových kritických statí a článků do řady Spisů Zdeňka Nejedlého (1954–1956, sv. č. 38, 39). Monografie věnované skladatelským osobnostem různých zemí i slohů soustředila knižnice Hudební profily (v SNKLHU 1956–1960, 8 sv., dále 1961–1988 v SHV a Supraphonu sv. 9–26), v edici Hudební rozpravy (1957–1960, 8 sv.) vycházely obvykle nepříliš rozsáhlé problémové studie (Jarmil Burghauser, Karel Risinger, Jan Rychlík, Jaroslav Zich aj.), populárněji byla koncipována řada drobných prací Hudba na každém kroku (v SNKLHU 1960, 5 sv., dále 1961–1971 v SHV a Supraphonu sv. 6–26). Různorodé publikace s hudební tematikou vycházely mimo edice (Svět orchestru Mirka Očadlíka, průvodce operní tvorbou Anny Hostomské, monografie Václava Holzknechta Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Dějiny české hudby v příkladech Jaroslava Pohanky aj.). Velkou pozornost věnovala hudební redakce pedagogické literatuře (školy hry na jednotlivé nástroje, alba etud apod.). Většinu edičních řad přejalo od 1. ledna 1961 Státní hudební vydavatelství (některé svazky však ještě v tomto roce vyšly pod hlavičkou SNKLHU).

Redakce výtvarných publikací přešla do SNKLHU v roce 1953 z dosavadního Výtvarného nakladatelstvíOrbis a přinesla s sebou všechny jeho ediční řady. Knižnice nejvíce poplatné dobovým kulturněpolitickým požadavkům, jako např. edice Aktuality (v Orbisu 1951–1952, v SNKLHU 1953–1957 sv. 8–12), však poměrně brzy zanikly a v kontextu zvyšujících se nároků na kvalitu uměnovědných publikací neobstála ani kapesní edice Malé monografie (v Orbisu 1952, v SNKLHU 1953–1955 sv. 8–15). O něco déle zůstala zachována edice Architektura (v Orbisu 1951–1952, v SNKLHU 1953–1961 sv. 6–15; red. 1953–1956 Zdeněk Pilař, 1958 Miloslava Neumannová), jež přinesla mj. renesanční spisy o stavitelství (Leone Battista Alberti, Andrea Palladio), knihy věnované moderní architektuře (Karel Honzík) i rozsáhlou publikaci vzešlou z koncepce a materiálů výstavy Architektura v českém a slovenském národním dědictví. Nezřetelná ediční koncepce poznamenala obrazovou knižnici Současné umění (v Orbisu 1951–1952, v SNKLHU 1953–1962 sv. 7–27; red. Miroslava Gregorová a Lubor Kára, od 1958 Dalibor Plichta), která od tematicky zaměřených ideologicky podmíněných publikací (např. sborník Sovětská ilustrační tvorba) postupně přenesla pozornost k personálním monografiím s úvodní studií (mj. Vítězslav Nezval: Rudolf Kremlička; Jaromír Pečírka: Josef Čapek). V knižnici Technika a řemeslo (v Orbisu 1951, v SNKLHU 1953–1962 sv. 2–13, red. 1962 Miloslava Neumannová) vyšla především dvousvazková publikace Františka Muziky Krásné písmo ve vývoji latinky; další publikace shrnovaly praktické zkušenosti umělců z různých oblastí výtvarné tvorby (mj. Bohuslav Slánský, Vojtěch Volavka). Pod názvem Památky a pragensie (též jako Pragensie a památky, v Orbisu od 1951, v SNKLHU 1955–1962 sv. 4–15, red. Milena Freimanová) převzalo SNKLHU z Orbisu edici Pragensia; jelikož však oblast pragensií zůstala v gesci Orbisu, vycházela edice od roku 1963 pod zkráceným označením Památky (1963–1992, 24 sv., do 1980 red. Milena Freimanová), které více odpovídalo jejímu zaměření na vědecké práce o dějinách, výtvarně uměleckém charakteru i významu českých architektonických památek a na publikace náležící do podřady Státní památkové městské rezervace, resp. Městské památkové rezervace. Ve druhé polovině padesátých let založilo SNKLHU podobně orientovanou fotografickou edici Poklady (1958–1961, 4 sv.; red. Zdeněk Pilař, do 1959 s Luborem Károu), která však neměla dlouhého trvání. Do dvou desetiletí se rozložil projekt souborného Díla Mikoláše Alše (v Orbisu 1951–1952 sv. 1, 5, 7–8, v Odeonu 1954–1975 sv. 1–4, 6, 10–11), který se redakci nicméně nepodařilo dokončit.
Z Orbisu přejalo SNKLHU rovněž dvě budoucí kmenové edice, mapující v širokém záběru dějiny českého a světového umění. Knižnice České dějiny (v Orbisu 1950–1952, v Odeonu 1953–1992 sv. 11–69, do číslování započítány i některé reedice, red. od 1955 Milena Freimanová, od 1980 Mireia Ryšková, 1992 Jiří Šerých) přinášela původní vědecké práce s rozsáhlým obrazovým doprovodem, a to jednak syntetizující pojednání o jednotlivých etapách, slozích, uměleckých proudech či o úzce specifických tématech dějin umění, jednak komplexní monografie uměleckých osobností nebo památek; svazky této edice vycházely i v cizojazyčných mutacích. V padesátých letech převažovaly publikace tematicky laděné a prostoupené důrazem na specificky národní tradici (svazky Národní galerie, Vladimír Denknstein, František Matouš: Jihočeská gotika, Adolf Hoffmeister: Sto let české karikatury). Relativně svobodnější interpretační prostor poskytovalo umění starších dob (mj. Oldřich Blažíček: Sochařství baroku v Čechách), jemuž byla věnována pozornost i v letech šedesátých (mj. Albert Kutal: České gotické sochařství; Jaromír Neumann: Český barok). Vedle toho se postupně dostaly do popředí personální monografie českých představitelů moderního umění (František Šmejkal: František Muzika, Ludmila Vachtová: František Kupka). V sedmdesátých letech pokračovaly svazky věnované umění středověku a raného novověku, mnohé z nich však ještě zúročovaly výsledky bádání předcházejícího desetiletí (mj. Josef Krása: Rukopisy Václava IV; Emma Urbánková, Karel Stejskal: Pasionál Přemyslovny Kunhuty). Zásadní syntetické práce vydané v tomto období představovala kolektivní publikace Pozdně gotické umění v Čechách a dvousvazkové České hrady Dobroslavy Menclové. Několik podstatných svazků přinesla edice v letech osmdesátých: Hana Volavková zde publikovala mánesovskou studii, Petr Wittlich originální práci o české secesi a Jaroslav Pešina knihu o malbách připisovaných tzv. Mistru Vyšebrodského cyklu; syntetizujícího výkladu se dočkalo románské umění vzniklé na českém území (Anežka Merhautová, Dušan Třeštík) či česká scénografie 20. století v publikaci Věry Ptáčkové (kniha vytištěná v roce 1982 byla distribuována až na konci osmdesátých let). Do programu edice se navrátilo moderní umění (Mahulena Nešlehová: Bohumil Kubišta, František Šmejkal: Josef Šíma). Na sklonku osmdesátých let se téměř dvacet let po svém vzniku dočkala zveřejnění práce Miroslava Lamače o skupině Osma. Její druhý svazek, tvořený antologií teoretických textů členů Osmy a Skupiny výtvarných umělců v edici a s komentářem Jiřího Padrty, mohl vyjít až v roce 1992 a byl zároveň – vedle souboru posmrtně vydaných studií Josefa Krásy o středověké knižní malbě (1990, ed. Karel Stejskal) – jediným svazkem edice vydaným v devadesátých letech.
Rozsáhlé přeložené a v menší míře i původní vědecké studie věnované zahraničnímu umění vycházely v druhé kmenové edici Světové dějiny, přejmenované v roce 1968 na Světové umění (v Orbisu 1951–1952, v Odeonu 1953–1992 sv. 7–113, sv. 23, 45, 97 neobsazeny, sv. 66, 83 obsazeny dvakrát; red. 1956 Zdeněk Pilař, 1960–1980 Miloslava Neumannová, 1980–1987 Jitka Hamzová, 1992 Milada Motlová). Počáteční orientace na ruské a sovětské výtvarné umění byla zpestřována svazky věnovanými umění antického Řecka a evropského novověku (mj. Emil Filla: Jan van Goyen). Od šedesátých let se edice zaměřovala na souhrnné personální monografie (mj. Štechův Rembrandt) a syntetická pojednání o umění konkrétních regionů (např. Umění Číny, Koreje a Japonska; později též mj. Umění černého světadílu; Umění Střední Asie), vybraného období (Trewin Copplestone: Moderní umění) či slohu (J. H. Plumb et al.: Renesance) a tato tendence se udržela až do počátku let devadesátých. Z českých historiků umění zde v šedesátých letech publikovali např. Miroslav Lamač (Paul Klee) a Vojtěch Volavka (Michelangelo). Personální monografie zahraničních autorů byly věnovány mj. Picassovi (k němuž se edice vrátila v osmdesátých letech publikací Picasso v Katalánsku a původní monografií Evy Petrové) či Toulouse-Lautrecovi. Od sedmdesátých let byl ediční program určován především překlady rozsáhlých zahraničních projektů; jednu z výjimek představovala práce Jiřího Krohy a Jiřího Hrůzy o sovětské architektonické avantgardě. Ve čtyřech svazcích vyšla encyklopedie Umění a lidstvo francouzského knižního domu Larousse (hl. red. René Huyghe). Vydávání rozsáhlých Dějin umění zahájil Odeon na počátku sedmdesátých let a uzavřel desátým svazkem v polovině let osmdesátých; současně však redakce jednotlivé svazky připravovala k novým vydáním (všech deset svazků vyšlo v rámci edice vždy s novým číslem celkem třikrát). K převzatým projektům patřila též edice Klasikové umění milánského nakladatelství Rizzoli, z níž Odeon v osmdesátých letech publikoval mj. monografie Hieronyma Bosche, Edgara Degase, Giotta, Vincenta van Gogha, Amedea Modiglianiho, Rembrandta či Henri Rousseaua.
Původní ediční program převzatý z Orbisu začal být od druhé poloviny padesátých let prohlubován a diferencován novými řadami. Svazky reprezentativní knižnice Mistři světové kresby (1955–1989, 20 sv., red. Lubor Kára, 1958–1974 Zdeněk Pilař, 1983–1987 Jitka Hamzová) byly distribuovány i na zahraniční trh; jednotlivé publikace věnované kreslířskému umění např. Albrechta Dürera, Hanse Holbeina st. i ml., Michelangela či francouzských impresionistů byly uvedeny odbornou studií (František Dvořák, Bohumír Mráz, Jiří Siblík ad.), nicméně jejich těžiště spočívalo v kvalitně tištěné obrazové příloze. Podobně strukturovány byly Katalogy o díle (1955–1969, 6 sv., red. 1961–1963 Dalibor Plichta), obsahující vedle studie a rozsáhlé obrazové přílohy také úplný soupis grafického díla vybraných českých umělců 19. a 20. století.
O díle průkopníků moderního světového umění informovala slovem i obrazem edice Současné světové umění (1958–1972, 1982–1989, 33 sv., 1958–1968 red. Zdeněk Pilař, Dalibor Plichta, Jan Řezáč, 1971 Zdeněk Pilař), v níž vycházely především původní práce českých historiků a kritiků umění, mj. Vratislava Effenbergera, Vlastimila Fialy, Dušana Konečného, Jiřího Padrty, Evy Petrové nebo Václava Zykmunda. Autorským zázemím (Miroslav Lamač, Olga Macková, Miroslav Míčko, Jaromír Neumann, Jan M. Tomeš, Tomáš Vlček, Hana Volavková ad.) i rámcovým žánrem personální monografie byla této knižnici blízká Malá galerie (1962–1994, 52 sv., 1995–1996 v nakl. Svoboda, sv. č. 53–54; do 1968 red. Ján Ferenčík, Miloslava Neumannová a Jan Řezáč, od 1970 Miloslava Neumannová, 1981–1985 Ludmila Kybalová, od 1988 Milada Motlová, od 1993 Marie Platovská), zaměřená na popularizaci výtvarného umění od středověku po první polovinu 20. století. O popularizaci nejrůznějších oborů výtvarného umění se v rozsahem nevelkých monograficky i tematicky pojatých svazcích snažila edice Umělecké poklady (1966–1974, 14 sv.), v cizojazyčných mutacích mířící i na zahraniční trh.
K nejprůbojnějším edicím patřila Umělecká fotografie (1958–1987, 43 sv., chyby v číslování; v období 1958–1971 red. Lubomír Linhart, Jan Lukas /do 1965/, Zdeněk Pilař, Dalibor Plichta /do 1965/, Josef Prošek a Josef Sudek), která prostřednictvím originálního vstupního eseje (Antonín Dufek, Anna Fárová, Jiří Kolář, Václav Jírů, Lubomír Linhart, Jiří Mašín, Ludvík Souček ad.) a obrazové přílohy seznamovala se zakladatelskými osobnostmi fotografické tvorby (Eugène Atget, Brassaï, Henri Cartier-Bresson, Josef Ehm, Jaromír Funke, André Kertész, László Moholy-Nagy, Nadar, Alexandr Rodčenko, Drahomír Josef Růžička, Paul Strand, Eugen Wiškovský ad.), se současnými československými fotografy (mj. Miroslav Hák, Tibor Honty, Václav Chochola, Emila Medková, Josef Prošek, Vilém Reichmann, Jiří Sever) a své místo měly i soubory představující tvorbu prezentovanou na soudobých mezinárodních přehlídkách. V méně četné produkci sedmdesátých let soudobou fotografii zastupovala tvorba Zdenko Feyfara, Dagmar Hochové či Miroslava Hucka, k fotografii první poloviny dvacátého století se vracely svazky věnované Robertu Capovi, Janu Lauschmannovi a Adolfu Schneebergerovi a prvopočátky fotografie připomněl svazek o Jindřichu Eckertovi. V navazující edici Fotografie (1988–1991, 3 sv., red. Pavla Pečinková) se objevily svazky věnované dílu Františka Drtikola a amerického fotografa Alfreda Stieglitze.
V první polovině sedmdesátých let Odeon převzal některé edice a rozpracované tituly zrušeného nakladatelství Obelisk. Edice –ismy (v NČSVU a Obelisku 1964–1971 5 sv., v Odeonu 1974 sv. 6) zde pokračovala jediným svazkem věnovaným futurismu, déle zůstala zachována reprezentativní obrazová knižnice Galerie Obelisk (v Obelisku 1969–1973 10 sv., v Odeonu 1974–1980 8 sv.).
Úzce profilovaná knižnice Humor a kresby (1962–1974, 6 sv., red. Dalibor Plichta, 1963–1967 Miloš Macourek) přinášela stručné monografické práce o světových představitelích humorné kresby a karikatury. Umělecké profily (1976–1991, 38 sv., red. 1983–1985 Anita Pelánová, 1988–1990 Pavla Pečinková) představovaly přední tvůrce druhé poloviny 20. století; zastoupeni byli nejen malíři (Kamil Lhoták, Vilém Nowak, Zdeněk Sklenář, Jan Smetana), ale i sochaři (Marta Jirásková, Vincenc Makovský, Jindřich Wielgus), ilustrátoři (Ota Janeček, Ludmila Jiřincová) a autoři užitého umění (Otto Eckert, J,, , an Nušl). Nikoli výjimečně se objevily svazky věnované autorům, jejichž dílo vznikalo z významné části již v první polovině 20. století (František Foltýn, Jan Slavíček, Jan Zrzavý). Studiemi do edice přispěli mj. Luboš Hlaváček, Jiří Hlušička, Jiří Kotalík, Miroslav Lamač, Jan Spurný; jako poslední svazek vyšla monografie Františka Janouška od Jindřicha Chalupeckého, jež směla vyjít až dvacet let po svém vzniku. Široké spektrum současné domácí výtvarné kultury (včetně užitého umění, průmyslového designu, oděvního návrhářství apod.) popularizovala edice Soudobé české umění (1976–1986, 36 sv.), vycházející v několika jazykových mutacích. Monografie současných výtvarníků (mj. Jiří Balcar, Hugo Demartini, Michael Rittstein, Jiří Sopko, Jan Souček) byly soustředěny do navazující řady Současné české umění (1987–1991, 16 sv., red. od 1989 Anita Pelánová). Až téměř do zániku redakce výtvarných publikací se v edičním programu udržela obnovená edice Architektura (1979–1993, 6 sv.), zaměřující se na rozsáhlé práce historické (mj. Josef Pechar: Československá architektura 1945–1977; Rostislav Švácha: Od moderny k funkcionalismu: Proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století) i teoretické (Josef Pechar, Petr Urlich /eds./: Programy české architektury).
V porovnání s historicky a obrazově zaměřenými edicemi se s většími koncepčními potížemi a ideologickými předpoklady hodnocení umělecké tvorby potýkaly v Odeonu edice teoretické. Z Orbisu přejatá knižnice Teorie a kritika (v Orbisu 1951–1953 sv. 1–4, 6, v Odeonu 1953–1975 sv. 5, 7–22; red. 1955 Lubor Kára, 1960–1975 Miloslava Neumannová) se nejprve soustředila výhradně na díla teoretiků z tzv. sovětského bloku, na přelomu desetiletí zde ovšem již vyšel první svazek souborného vydání kritického a teoretického díla Miloše Jiránka (Miloš Jiránek – Literární dílo /1959–1962, 2 sv./) a později – byť stále s jistým ideologickým akcentem – do programu edice pronikali i autoři západní, mj. René Huyghe a Herbert Read, vyšla zde také publikace Maria De Micheliho o uměleckých avantgardách. Nejen koncepční nevyhraněností, ale i nedůsledností v označování byly poznamenány svazky uměnovědné větve Teoretické edice (explicitně názvem edice označen jediný svazek z roku 1977). V navazující Uměnovědné řadě knižnice Ars (1980–1989, 7 sv., red. Rostislav Švácha neuveden) vyšly především metodologické práce Erwina Panofského a Ernsta Gombricha a dvousvazkový soubor portrétů českých historiků umění a sond do dějin českého dějepisu umění od 19. století po současnost.

Polistopadová proměna podmínek nakladatelské činnosti i specifická ekonomická situace Odeonu přivedly redakci k rozhodnutí pozastavit vydávání klasické literatury (v roce 1990 skončila Knihovna klasiků, Světová knihovna, Galerie klasiků, Skvosty ruské a sovětské literatury, ale i Paměti, korespondence, dokumenty, Život a umění a záhy též Odeon a Bibelot) a soustředit se především na soudobou prózu a populární literaturu (nadále pokračovaly obě řady Soudobé světové prózy, Gama, Světová četba, edice 3x a Čtení na dovolenou). Po zániku platnosti striktních pravidel, jež jednotlivým nakladatelstvím vymezovala ediční kompetence, se nyní Odeon více zaměřil na soudobou českou beletrii a otevřel nové řady spisů dosud zapovězených autorů: nakonec však Spisy Arnošta Lustiga (1991) i Spisy Josefa Škvoreckého (1991, pokračovaly v nakl. Ivo Železný) zůstaly u jediného svazku a jen o něco déle Odeon udržel Dílo Jiřího Koláře (1992–1995, sv. 1 a 3, sv. 4 v koedici s Českým spisovatelem a Mladou frontou, poté do roku 2002 v MF a Pasece, celkem 11 sv.). Více titulů nyní Odeon vydával mimoedičně (z české literatury mj. Havlovy Antikódy, ze světové Orwellův Hold Katalánsku a poprvé Nabokovovu Lolitu), k pokračujícím knižnicím však přibyly i některé nové. Ekonomické podmínky si vyžádaly vznik levné edice Pocket program, která se postupně měla stát páteří nakladatelské produkce. Náročnější beletrii redakce soustředila do Řady A (1991–1993, 8 sv., mj. Galsworthyho Sága rodu Forsytů, Albert Camus, Jean-Paul Sartre), populární prózu do Řady B (1991–1992, zjištěno 10 sv., mj. Stephen King, Robert B. Parker) a populární esejistiku a literaturu non-fiction do Řady C (1991–1994, zjištěno 9 sv.), jíž ovšem vedle Havlových prezidentských reflexí Letní přemítání či statí Bohuslava Brouka dominovaly úspěšné publikace Roberta Fulghuma (mj. Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce). Studiím a náročnější esejistice byla vyhrazena Řada D (1992–1993, 2 sv., v souboru esejů různých autorů Od Poea k postmodernismu, vydaném v koedici s H+H, však již není příslušnost k edici uvedena) a různorodým exkluzivním titulům z oblasti prózy, poezie i esejistiky Řada E (1991–1992, 5 sv., mj. Osip Mandelštam, Fernando Pessoa). Edice Eseje (1990–1992, 5 sv., red. Jiří Pelán s Josefem Čermákem, od 1991 s Janem Šulcem) přinesla vybrané texty různorodých osobností světové poezie (T. S. Eliot, Octavio Paz, Paul Valéry) a vědy (Sigmund Freud, Marshall McLuhan). V roce 1994 ve spolupráci s nakladatelstvím Argo založil Odeon řadu AAA věnovanou angloamerické literatuře; počínaje čtvrtým svazkem ji však převzalo a dosud vydává Argo (do konce roku 2013 celkem 118 svazků). Stejně tak se Argo podílelo na nové řadě Odeonu Kobra (1994, 1 sv., 2 sv. v koedici s Argem, dále do roku 1995 v Argu, celkem zjištěno 13 sv.), věnované především detektivkám a příbuzným žánrům. – Nakladatelskou činnost Odeon ukončil v roce 1994, několik většinou koedičních titulů však vyšlo ještě s vročením 1995; posledním samostatně vydaným titulem jsou vzpomínky Lilly Hodáčové Zpěv Orfeův. Řadu rozpracovaných titulů převzala tradiční (Mladá fronta) i nově založená nakladatelství (Argo, Ivo Železný, Nakladatelství Franze Kafky, Torst aj.).

V produkci nakladatelství pochopitelně převažovaly překlady z hlavních světových jazyků, ve snaze mapovat literární minulost i současnost celého světa se však objevovaly i překlady z malých literatur i z jazyků historických a exotických (včetně např. malajámštiny, sanskrtu, tamilštiny či urdštiny). Po celou dobu své existence spolupracoval Odeon s nejvýznamnějšími překladateli různých generací a s některými z nich ve spolupráci pokračoval za pomoci tzv. pokrývačů i v období normalizace, kdy řadu překladatelů postihly publikační zákazy. Nejvyššími počty titulů jsou zastoupeni Otto František Babler, Václav Bahník, Kamil Bednář, Alois Bejblík, Zora Beráková, Zdenka Bergrová, Václav Čep, Josef Čermák, Václav A. Černý, Lumír Čivrný, Václav Daněk, Lubomír Dorůžka, Ludmila Dušková, Vlasta Dvořáčková, Jaroslav Dvořák, Věra Dvořáková, Dagmar Eisnerová, Jarmila Emmerová, Jarmila Fastrová, Valter Feldstein, Jarmila Fialová, Jiří Fiedler, Josef Forbelský, Gustav Francl, František Fröhlich, Jarmila Fromková, Zdeněk Frýbort, Emanuel Frynta, Jitka Fučíková, František Gel, Miroslava Gregorová, Taťjana Hašková, Věra Heroldová-Šťovíčková (v sedmdesátých a osmdesátých letech pod jm. Gréty Maškové a řadou dalších jmen), Martin Hilský, Josef Hiršal (v sedmdesátých letech pod řadou krycích jmen), Břetislav Hodek, Eduard Hodoušek, Jiří Honzík, Jaroslav Hornát, Ladislav Hradský, Jaroslav Hulák, Bohuslav Ilek, Václav Jamek, Hana Voisine-Jechová, Miroslav Jindra, Alena Jindrová-Špilarová, Miloslav Jirda, Kamila Jiroudková, Jiří Josek, Věra Jungmannová, František Jungwirth, Jaroslav Kabíček, Vladimír Kafka, Dušan Karpatský, Jiřina Kintnerová, Jiří Konůpek, Petr Kopta, Marie Kornelová, Jaroslav Kořán, Heda Kovályová, Radovan Krátký, Anna a Bořivoj Křemenákovi, Luděk Kubišta, Zlata Kufnerová, Luděk Kult, Ludvík Kundera, Pavla Lidmilová, Antonín Jaroslav Liehm, Bohumil Mathesius, Pavel Medek, Rudolf Mertlík, Vladimír Mikeš, Ervína Moisejenková, Alena Morávková, Eva Musilová, Radoslav Nenadál, Anna Nováková, Eva Outratová, Eva Pátková, Jiří Pechar, Rudolf a Luba Pellarovi, Jaroslav Pokorný, Jindřich Pokorný, Josef Pospíšil, Rio Preisner, Antonín Přidal (v sedmdesátých letech a na počátku osmdesátých let pod jm. Mirka Čejky), Zdeňka Psůtková, Hana Reinerová, Anna Rossová, Olga Rychlíková, Erik Adolf Saudek, Jan Schejbal, Anna Siebenscheinová, Terezie Silbernáglová, Aloys Skoumal, Naděžda Slabihoudová, Věra Smetanová, Erich Sojka, Helena Stachová, Dagmar Steinová, Ferdinand Stiebitz, Jaroslav Šanda, Josef Škvorecký, Alois Josef Šťastný, Jaroslav a Vlasta Tafelovi, Jiří Taufer, Helena Teigová, Emanuel a Emanuela Tilschovi, Milena Tomášková, Zdeněk Urbánek, Anna Valentová, Jiří Valja, Rudolf Vápeník, Marie Veselá, Jan Vladislav (v sedmdesátých letech pod jmény Jiřího Pechara či Pavla Preisse), Jaroslava Vobrubová-Koutecká, Josef Vohryzek, Prokop Voskovec, František Vrba, Jan Zábrana, Ladislav a Miluše Zadražilovi, Dušan Zbavitel, Hana Žantovská, Michael Žantovský a Miloslav Žilina, menší počet prací v Odeonu publikovaly desítky dalších překladatelů. Překladatelskou spolupráci oběma redakcím poskytovali Feodosij Andronik, Dagmar Bílková či Lenka Reinerová (pod jm. Dagmar Bílkové).

Svazky Knihovny klasiků vycházely zpočátku v nákladu 4000–20 000 výtisků, v šedesátých letech se – stejně jako u mnoha jiných dlouhodobých edic – začala výše nákladu rozrůzňovat v závislosti na předpokládaném prodejním úspěchu: některé řady Spisů náklad zvyšovaly až ke 40 000 (Charles Dickens), jiné snižovaly až ke 2000 (ruští klasikové), některé svazky díla Jana Nerudy či S. K. Neumanna se pohybovaly mezi 1000 a 2000 výtisků. Svazky Národní knihovny vycházely zprvu v 15 000–30 000 výtisků, později do 20 000, básnické svazky v nákladu výrazně nižším (2000–4000), tituly edice Česká klasická próza dosahovaly obvykle nákladu 15 000–40 000, ojediněle až 70 000 výtisků, svazky Slovenské knihovny obvykle nákladu do 5000 výtisků. Světová klasika byla ve Světové knihovně vydávána ve 20 000–40 000 výtisků, v sedmdesátých letech náklad u některých titulů klesal i pod 10 000, obvyklý náklad svazků Světové četby činil 5000–20 000 výtisků. Ruská literatura v edici Galerie klasiků vycházela nejčastěji v nákladu do 20 000, ostatní autoři až do 40 000. Atraktivní řada Anglický gotický román expedovala své svazky až ve 20 000 výtisků. Tituly Soudobé světové prózy zprvu nepřekračovaly rozmezí 5000–10 000 výtisků, od šedesátých let dosahovaly ojediněle nákladu výrazně vyššího (až 40 000); v menším nákladu byly distribuovány svazky malé řady téže edice (2000–10 000). Galerie moderních autorů, často zařazující tituly stálého čtenářského zájmu, vypravovala jednotlivé tituly v nákladu 30 000–100 000. Ve výrazně nižších nákladech vycházela poezie v edici Plamen (800–3000, avšak Ginsbergovo Kvílení 16 000), edice Skvosty postupně snižovala náklad od 10 000–20 000 ke 2000–5000. Do 5000 výtisků se obvykle pohybovaly náklady svazků edice Živá díla minulosti. Trvale vysokých nákladů, opírajících se o objednávky členů, dosahovaly knihy Klubu čtenářů: standardně se počítaly v desítkách tisíc výtisků, detektivky a mimořádně atraktivní tituly přesáhly hranici 100 000 výtisků a zejména neprodejné prémie, zasílané celé aktivní členské základně, i hranici 200 000 (Nezvalovy Básně noci vyšly v roce 1966 v nákladu 220 000 ks). Humoristická a detektivní próza z edice Čtení na dovolenou se pohybovala v rozmezí 40 000–100 000 (nejvýše detektivky Agathy Christie) a stotisícových nákladů běžně dosahovala i edice 3x. Na 1000–4000 výtisků byly obvykle stanoveny náklady odborných edic (Dějiny literatur, Ars, „bílá řada“), výše u Slovníků spisovatelů (obvykle 7000, Slovník spisovatelů USA 17 000), u některých mimoedičních titulů (Mireauxova studie Život v homérské době 12 000) a u některých svazků z počátku devadesátých let (Sigmund Freud v edici Eseje 16 000). Náklady publikací výtvarné edice se obvykle pohybovaly ve výši 1000–10 000, desetitisícových nákladů dosahovaly vybrané svazky edice České dějiny a Světové dějiny, resp. Světové umění (v ještě vyšších nákladech pravidelně vycházely jednotlivé díly Encyklopedie umění lidstva a Dějin umění). Trvale vysoké náklady charakterizují Malou galerii (18 000–98 000 ks), ze společných edic obou redakcí knižnice Život a umění (13 000–55 000).

Do přehledných edičních řad byla soustředěna i část produkce obnoveného Odeonu, který v letech 1996–1999 řídil Josef Šmatlák. Klasická světová literatura měla vycházet v edici Symposion (1997–1999, 4 sv.; mj. Guillaume Apollinaire, Virginia Woolfová), povídková tvorba v edici Domino (1998, 2 sv.), oddechová četba v řadě Pohoda (1999, 3 sv.) a detektivní literatura a horory v edici Enigma (1997–1998, 5 sv.). Vedle toho se redaktor snažil dostát závazkům původního nakladatelství: do Knihovny klasiků přispěl svazkem Spisů Emila Zoly (1996). Ve spolupráci s nakladatelstvím Baset vydal též jeden svazek Antické knihovny (1999, sv. č. 68), již dosud vydávalo nakladatelství Svoboda, kde Josef Šmatlák původně působil.

Nové nakladatelství Odeon, působící od roku 2000 jako součást Euromedia Group, převzalo názvy některých edičních řad svého předchůdce, nikoli však jejich koncepci. V nové Knihovně klasiků (od 2000, do konce roku 2013 zjištěno 19 sv.) redakce nevytváří řady spisů jednotlivých autorů, a ačkoli jsou někteří zastoupeni více tituly (F. M. Dostojevskij, F. S. Fitzgerald), soustředí se edice na jednotlivá díla. Vedle tvůrců, jež do Knihovny klasiků zahrnul i původní Odeon (Victor Hugo, Guy de Maupassant, L. N. Tolstoj) se výběr děl nyní rozšířil o období dvacátého století. Některé tituly přitom vycházejí v nových překladech: mj. Tolstého Vojna a mír a Bulgakovův Mistr a Markétka (Libor Dvořák), Wildeův Obraz Doriana Graye a Joyceovi Dubliňané (Kateřina Hilská), Flaubertova Paní Bovaryová (Dana Melanová) či Fitzgeraldův Velký Gatsby (Martin Pokorný). Edice Světová knihovna (od 2000, do konce roku 2013 147 sv.) zařazuje především díla současné světové prózy, tvorbu nositelů vrcholného prestižního ocenění přináší knižnice Nobelova cena (2000–2011, 13 sv.). Česká literatura je soustředěna do edic Skvosty poezie (od 1999 pod zn. nakl. Ikar, 2001–2010 pod zn. Odeonu, celkem 22 sv.), jež přináší takřka výhradně výbory z tvorby autorů dvacátého století, a Česká řada (od 2000, do konce roku 2013 24 sv.), jež je zaměřena na současnou prózu (Hana Andronikova, Tereza Boučková, Tereza Brdečková, Václav Chochola, Marek Šindelka, Monika Zgustová, ze starších autorů Pavel Kohout či Arnošt Lustig). Kromě toho Odeon vydává volné řady Spisů Ladislava Fukse, Johna Irwinga, Gabriela Gárcíi Márqueze, Iana McEwana nebo Virginie Woolfové a příležitostně se objevuji tituly vydané mimo edice.