ČESKOSLOVENSKÝ SPISOVATEL 

Nakladatelství se zpočátku soustředilo na českou klasickou i soudobou beletrii a v menší míře na překladovou literaturu. První svazky, vycházející z edičních plánů přímých předchůdců ČS, byly ještě označeny názvy původních nakladatelství („Československý spisovatel, závod Máj“ apod.), vedení ČS však od počátku vědomě udržovalo kontinuitu zejména s nakladatelstvím Fr. Borový. Dvě Borového kmenové edice novinek české poezie a prózy, České básně a Žatva, se staly opěrnými sloupy ediční koncepce ČS a nové nakladatelství nakrátko zachovalo i Borového bibliofilskou edici Epilion (od 1948, v ČS 1949–1950, 3 sv. č. 5–7), druhou řadu edice Pantheon (od 1941, v ČS 1950, 2 sv. č. 13–14, posléze vplynula do Knihovny klasiků) a druhou řadu edice Zlatokvět (od 1940, v ČS 1949–1950, 2 sv. č. 5–6).
Také další ediční řady převzalo nakladatelství od svých předchůdců. Národní klenotnice (od 1939, v ČS 1949–1952, 21 sv. č. 40–60, nadto 1 výroční tisk, red. Václav Stejskal), jejíž původní program se soustředil na starší období české literatury, byla pokračováním stejnojmenné edice Evropského literárního klubu. V ČS se její časové vymezení posunulo od obrozenské literatury až k počátku 20. století a zájem editorů zahrnul široké spektrum od svazků staročeského či pobělohorského lidového dramatu až k výboru veršů a písní dělnických básníků. Z ELK do nového nakladatelství přešly i dvě členské klubové knižnice, a to původně překladová edice Svět (od 1934, v ČS 1949–1952, 16 sv. v hlavní a výběrové řadě), jejíž program byl nyní podstatně rozšířen o soudobé české autory, a edice Život (od 1946, v ČS 1949–1950, 11 sv. v členské a výběrové řadě), která měla být od roku 1950 spolu s Knihovnou Lidových novin (v ČS 1950, 6 sv.) základem klubově pojaté Knihovny Čtenářské obce Československého spisovatele (1951–1952, 30 sv., mezi členy obce byli převedeni též členové zaniklého Literárního klubu Máj a Družstva Moravského kola spisovatelů). Ediční program této řady zahrnoval původní budovatelskou a historickou prózu (Jan Otčenášek, Václav Řezáč, Květoslav František Sedláček; Miloš Václav Kratochvíl), překlady podobného zaměření, klasickou českou beletrii (Jan Neruda, Božena Němcová) a tolerované výjimky z nesovětských literatur (Charles Dickens, Romain Rolland).
Reorganizace nakladatelské činnosti, která vstoupila v platnost od počátku roku 1953, poskytla Čs. spisovateli téměř monopolní postavení v oblasti české literatury 20. století, avšak překladovou beletrii a klasickou českou literaturu převzalo nově založené Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU; Odeon). Činnost všech dosavadních čtenářských klubů a členských edic (včetně Knihovny Čtenářské obce ČS) byla ukončena a nahrazena nově založeným Klubem čtenářů, který byl sice zřízen na půdě SNKLHU, avšak na jeho vedení se v prvních letech podílel i šéfredaktor ČS Ladislav Fikar. Jedním z důsledků zavedení tzv. gestorského systému, který jednotlivým vydavatelům závazně vymezil oborové kompetence, byly přesuny celých edičních řad mezi tradičními i nově založenými nakladatelstvími. Z ČS se tak do SNKLHU přestěhovala ambiciózní Knihovna klasiků (v ČS 1950–1952, 43 sv., o jejím vývoji po 1953 viz Odeon) s řadami Spisů Honoré de Balzaca (v ČS 1950–1952, sv. 1–3, red. Jan O. Fischer); Spisů Antona Pavloviče Čechova (v ČS 1950–1952, 4 sv. č. 1, 5, 6, 8, red. Emanuel Frynta); Spisů Charlese Dickense (v ČS 1951, sv. 1–2, red. Vladimír Smrž); Spisů Anatola France (v ČS 1950–1952, sv. 1–4, red. Jaroslav Bouček); Spisů Heinricha Heina (v ČS 1951, sv. 3, red. Pavel Reiman); Spisů Gottfrieda Kellera (v ČS 1951, sv. 1, red. Kamila Jiroudková); Her Alexandra Nikolajeviče Ostrovského (v ČS 1950–1951, sv. 1–2, red. Jan Kopecký); Spisů Romaina Rollanda (v ČS 1950–1951, sv. 1–5, red. Jaromír Lang) a Spisů Michaila Jevgrafoviče Saltykova-Ščedrina (v ČS 1951–1952, sv. 1–2, red. Julius Dolanský); z české klasické literatury šlo o Vybrané spisy Jana Kollára (v ČS 1952, sv. 1, ed. František Rut Tichý); Spisy Boženy Němcové (v ČS 1950–1952, 8 sv. č. 1–4, 6, 8, 12, 13; řídila ed. rada Ústavu pro českou literaturu České akademie věd a umění); Spisy Jana Nerudy (v ČS 1950–1952, 8 sv. č. 1, 3, 4, 8, 15, 21, 29, 30; řídila ed. rada ÚČL ČAVU) a Spisy Josefa Kajetána Tyla (v ČS 1952, sv. 1, ed. Mojmír Otruba). Součástí edice byla i Řada vybraných děl (1951), z níž však ČS vydal pouze sbírku brazilského básníka Castra Alvese Otroci.
Profil ČS v padesátých letech vytvářely především hlavní beletristické edice převzaté z nakladatelství Fr. Borový, jejichž hlavním cílem však nyní bylo naplňovat ideové požadavky a spoluvytvářet novou estetickou normu. V edici České básně (v ČS 1949–1964, 152 sv. č. 89–238, sv. 126 nevyšel, v reedici sv. 35, 39 a 54, red. Vilém Závada, od 1955 Jaroslav Janů, od 1958 ed. rada Jan Grossman /do 1959/, František Hrubín, Jaroslav Janů /do 1959/, A. M. Píša, Vilém Závada, Miroslav Florian /od 1959/, Jiří Fried /od 1959/) tak na počátku desetiletí dominovala politická lyrika bojovného, vlasteneckého a historicky optimistického charakteru. V první polovině desetiletí zde vyšly sbírky a skladby Ilji Barta, Konstantina Biebla (Bez obav), Pavla Bojara, Františka Branislava, Iva Fleischmanna, Miroslava Floriana, Josefa Kainara (Veliká láska, ve třech vydáních Český sen), Oldřicha Mikuláška (Horoucí zpěvy), Františka Nechvátala, Vítězslava Nezvala (Zpěv míru), Jana Nohy, Jana Pilaře, Marie Pujmanové, Michala Sedloně, Ivana Skály (Máj země), Vlastimila Školaudyho či Viléma Závady. Sbírkou Člověk zahrada širá v edici debutoval a veškerou svou básnickou tvorbu v ní publikoval Milan Kundera. K nemnoha dílům, která popřela převažující charakteristiku edice, patřila především Seifertova Píseň o Viktorce, která se v roce 1950 stala terčem ideologické a bezmála likvidační kritiky, a také reedice titulů, vydaných v této knižnici ještě u Borového (sbírky Františka Halase). Od poloviny padesátých let se v programu edice vedle děl dosavadních kmenových autorů, kteří postupně opouštěli témata i poetiku stalinského období, postupně objevovaly práce básníků, kteří se po roce 1948 potýkali s publikačními obtížemi: vyšel zde Kolářův Mistr Sun o básnickém umění a objevily se knihy Klementa Bochořáka a Jiřiny Haukové. Své první sbírky zde uveřejnili Vlasta Dvořáčková, Ladislav Dvořák, Miroslav Holub (Denní služba), Miloš Macourek či Jan Skácel (Kolik příležitostí má růže) a zařazena byla i díla Kamila Bednáře, Vladimíra Holana (Terezka Planetová), Františka Hrubína, Oldřicha Mikuláška (Krajem táhne prašivec) a Jiřího Šotoly (Venuše z Mélu). Počátkem šedesátých let edice vedle tvorby svých stálých autorů (Miroslav Holub, František Hrubín, Karel Kapoun, Oldřich Mikulášek) nabídla i díla básníků nejmladší generace (Antonín Brousek, Jiří Gruša, Josef Hanzlík či Pavel Šrut).
Podobný vývoj charakterizuje i prozaickou edici Žatva (v ČS 1949–1967, 267 sv. č. 74–329, sv. 82, 139 a 326 nevyšly, dále v reedici sv. 4, 9, 12, 15, 26, 32, 33, 42, 45, 49, 52, 57, 67, 68). V knižnici zahrnující jak novinky, tak reedice dříve vydaných titulů převažovala v prvních letech po Únoru okupační a budovatelská, popř. historická témata. Několika díly jsou zastoupeni Alena Bernášková (Cesta otevřená), Pavel Bojar, Adolf Branald, Jan Drda, Václav Kaplický, M. V. Kratochvíl, Ivan Kříž, František Kubka, Jiří Marek, Vojtěch Martínek (Černá země), Vladimír Neff (historická pentalogie), Jan Otčenášek (první vydání románu Občan Brych), Zdeněk Pluhař (Opustíš-li mne), Marie Pujmanová (Život proti smrti), Václav Řezáč (mj. Nástup a Bitva), Bohumil Říha, K. F. Sedláček (Luisiana seprobouzí), Josef Sekera či Antonín Zápotocký. Jednotlivě se v edičním plánu objevovaly tituly vymykající se dominujícím socialisticko-realistickým postupům a tématům; mj. šlo o prózy Josefa Čapka, Karla Čapka, Jaroslava Havlíčka (Petrolejové lampy), Josefa Kopty (Hlídač č. 47) či Karla Poláčka (Okresní město), v druhé polovině desetiletí zde vyšla Durychova Sedmikráska, Schulzův Kámen a bolest a dvě knihy Jiřího Weila. Po autorově návratu z vězení nabídla Žatva první publikační příležitosti Jiřímu Muchovi, po delší nedobrovolné odmlce zde svůj nový román Jdi za zeleným světlem vydal Edvard Valenta. Románem Ročník jedenadvacet v knižnici roku 1954 debutoval Karel Ptáčník (o čtyři roky později zde vydal i svůj druhý, tehdy kontroverzní román Město na hranici) a románem Zbabělci zde v roce 1958 zahájil svou literární dráhu Josef Škvorecký. V šedesátých letech se Žatva soustředila především na novinky současných autorů. Publikovali v ní mj. Norbert Frýd, Jiří Mucha, Vladimír Neff, Jan Otčenášek, z mladších Ivan Klíma, Karel Ptáčník, Jindřiška Smetanová; Ladislav Fuks zde vydal prvotinu Pan Theodor Mundstock i další prózy, v prvních vydáních se objevily Žert Milana Kundery a Sekyra od Ludvíka Vaculíka. Od počátku své existence Žatva příležitostně zařazovala i překlady ze slovenštiny (František Hečko, Peter Karvaš, Zuzka Zguriška) a koncem padesátých let vyšlo několik svazků v samostatné Překladové řadě Žatvy (1958–1959, 6 sv.), zahájené Eisnerovým překladem Kafkova Procesu (dále mj. James Joyce, Alberto Moravia, William Saroyan). Založena byla též Ilustrovaná řada Žatvy (1953–1990, 55 sv.), v níž do roku 1964 vyšel mj. Bassův Cirkus Humberto s ilustracemi Františka Tichého, Šrámkův Stříbrný vítr (il. Jitka Kolínská) či Vančurova Markéta Lazarová (il. Václav Sivko); dalšími svazky edice pokračovala až od počátku sedmdesátých let. Naopak hned na počátku padesátých let ztroskotal pokus o knižnici mladé poezie a prózy Nová směna (1951, řada poezie 4 sv., řada prózy 1 sv.), jež přinesla zejména ideologicky ukotvenou tvorbu Marie Duškové, Marie Kratochvílové či Jiřího Ostaše.
Po přesunu Knihovny klasiků do SNKLHU v roce 1953 pokračoval ČS ve vydávání řad autorských Spisů, musel se však omezit na českou literaturu 20. století. Již od Borového převzal Spisy Viktora Dyka (1949, v ČS sv. č. 3), Dílo Josefa Hory (v ČS 1949–1961, 12 sv. č. 1–6, 8, 11, 13–16, red. A. M. Píša) a Dílo Karla Hynka Máchy (1950, v ČS sv. č. 3), z nakladatelství Svoboda posléze Spisy Petra Jilemnického (v ČS 1953–1955, 5 sv. č. 1, 4, 6, 7, 9, red. Olga Jilemnická a Břetislav Truhlář), Sebrané spisy S. K. Neumanna (v ČS 1953–1956, 11 sv. č. 1, 2, 4–6, 9, 12, 14, 19, 22, 23, eds. A. M. Píša a Ludmila Špačková), Spisy Ivana Olbrachta (v ČS 1953–1961, 12 sv. č. 2, 3, 5, 7–15, ed. Rudolf Havel) a z Melantrichu Soubor díla F. X. Šaldy (v ČS 1954–1963, 10 sv. č. 5, 6, 8, 16–22). Dvěma svazky ČS přispěl do souboru Aloise Jiráska Odkaz národu (1950, 2 sv. č. 11, 17), na němž se podílelo celkem osm nakladatelství, a během padesátých let postupně zahájil čtyři desítky dalších řad: Dílo Vítězslava Nezvala (1950–1990, 38 sv., red. 1962–1986 Jiří Taufer, ed. od 1964 Milan Blahynka); Dílo Konstantina Biebla (1951–1955, 5 sv.); Spisy Fráni Šrámka (1951–1960, 10 sv., red. od 1954 Miloslava Hrdličková-Šrámková, do 1955 též Libor Knězek, ed. Karel Švehla); Dílo Anny Marie Tilschové (1951–1961, 9 sv. č. 1–7, 10, 11); Spisy Vladislava Vančury (1951–1961, 16 sv., ed. Rudolf Havel); Spisy Karla Nového (1952–1959, 12 sv. č. 1–5, 7, 8, 10–12, 14, 19); Dílo Karla Konráda (1952–1960, 8 sv.); Dílo Marie Pujmanové (1953–1958, 10 sv.); Dílo Jiřího Mahena (1953–1959, 8 sv., red. Josef Hrabák); Dílo Jarmily Glazarové (1953–1960, 7 sv.); Dílo Václava Řezáče (1953–1961, 12 sv.); Dílo Jaroslava Seiferta (1953–1970, 7 sv., red. A. M. Píša); Hry Voskovce a Wericha (1954–1958, 4 sv.); Dílo Jaromíra Johna (1954–1959, 5 sv., red. Helena Šmahelová); Dílo Karla Poláčka (1954–1961, 11 sv.); Dílo Františka Kubky (1954–1964, 12 sv.); Dílo bratří Čapků (1954–1971, 25 sv., red. Miroslav Halík); Dílo Boženy Benešové (1955–1957, 5 sv., ed. Jiří Honzík); Dílo Gézy Včeličky (1955–1959, 5 sv. č. 1–4, 6); Dílo Václava Kaplického (1955–1961, 8 sv.); Dílo Karla Matěje ČapkaChoda (1955–1962, 8 sv.); Dílo Eduarda Basse (1955–1963, 8 sv., ed. Adolf Branald a Jarmila Víšková); Dílo Jaroslava Kratochvíla (1956, 2 sv. č. 2–3, ed. Otakar Mohyla); Dílo Karla Tomana (1956–1957, 2 sv.); Dílo Benjamina Kličky (1956–1959, 3 sv.); Dílo Jaroslava Havlíčka (1956–1972, 8 sv.); Vybrané spisy Metoděje Jahna (1957, 1 sv.); Vybrané spisy Jindřicha Šimona Baara (1957–1959, 4 sv.); Dílo Karla Josefa Beneše (1957–1961, 5 sv. č. 1, 2, 4–6); Dílo Vojtěcha Martínka (1957–1962, 8 sv.); Vybrané spisy Heleny Malířové (1957–1966, 6 sv., red. Zdeněk Eis); Výbor z díla Karla Čapka (1958, 5 sv., red. Miroslav Halík); Výbor z díla Rudolfa Těsnohlídka (1958–1959, 2 sv., ed. Milan Jelínek a Jan Chloupek); Výbor z díla Ignáta Herrmanna (1958–1962, 4 sv., ed. Emanuel Frynta); Výbor z díla Adolfa Hoffmeistera (1958–1962, 4 sv., dále v Orbisu 1963, sv. 5–6); Vybrané spisy Josefa Tomana (1958–1962, 5 sv.); Dílo Jana Weisse (1958–1963, 5 sv. č. 1, 2, 4–6); Dílo Emila Vachka (1959, 1 sv.) a Vybrané spisy Antonína Sovy (1959–1962, 4 sv., eds. Jiří Brabec a Zina Trochová).
Výborům z básnické tvorby osobností české literatury 19. a 20. století byla věnována edice Odkaz (1953–1963, 22 sv.), s níž jako editoři spolupracovali mj. Ladislav Fikar, František Hrubín, Milan Kundera (výbor z díla Františka Gellnera) a Jaroslav Seifert (výbory z díla Vítězslava Hálka, Jaroslava Vrchlického a Stanislava Kostky Neumanna). Zřejmě nejvýznamnějším svazkem této řady byla kniha Básní Františka Halase (ed. Jan Grossman a Vladimír Justl), která v roce 1957 završila úsilí o rehabilitaci básníka, jehož dílo bylo počátkem padesátých let oficiální kulturní politikou zpochybňováno a odsuzováno.
Také v oblasti odborné, resp. populárně-naučné literatury odpovídala ediční politika ČS v padesátých letech dobovým zadáním a limitům a přinejmenším v první polovině období byla poplatná stalinskému pojetí kultury. Edice Knihovnička Varu (1950–1957, 65 sv., red. Václav Pekárek) vznikla při Nejedlého časopisu Var a zahrnovala původní spisky i překlady ideologicky často zvulgarizované literární a historické vědy (Jaroslav Bouček: Trubaduři nenávisti; František Buriánek: Odkaz Klementa Gottwalda naší literatuře; Zdeněk Nejedlý: Komunisté – dědici velkých tradic národa), jazykovědy (Bohuslav Havránek: Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla i překladu), i projevy propagandistické podpory komunistické moci (Zdeněk Nejedlý: K procesu s protistátním centrem). Výbory studií a kritických statí osobností literatury, literární vědy a estetiky (Josef Dobrovský, Josef Kajetán Tyl, Vítězslav Hálek, Karel Havlíček Borovský, Otakar Hostinský, Jan Neruda, Karel Sabina, F. X. Šalda, též Vlčkovy Kapitoly z dějin české literatury, z ruských autorů Nikolaj Vasiljevič Gogol, Nikolaj Gavrilovič Černyševskij) přinášela Kritická knihovna (1949–1958, 23 sv., red. Václav Pekárek), jejíž první svazek – soubor statí Marxe a Engelse O umění I. – byl v květnu 1949 současně prvním titulem nakladatelství. Především na oblast ruské a české, popř. slovenské literatury se soustředily monografie z edice Postavy a dílo (velká řada 1951–1958, 13 sv.; malá řada 1951–1956, 10 sv.), v níž výrazně převažují překlady prací sovětských autorů; z původních titulů redakce zařadila mj. publikaci Zdeňka Vančury Umění G. B. Shawa. V později založené české řadě (1956–1959, 4 sv.) vyšly monografie věnované Petru Bezručovi (František Buriánek) či Václavu Řezáčovi (František Götz).
V padesátých letech vydával ČS také čtyři bibliofilské edice pro Spolek českých bibliofilů, který nedisponoval vydavatelským oprávněním. Šlo o novou řadu edice Ráj knihomilů (1950–1958, 25 sv., původní řada vycházela 1941–1948 v ELK), v níž publikovali mj. Václav Černý (Émile Verhaeren a jeho místo v dějinách volného verše), Vladimír Holan, František Hrubín či Jaroslav Seifert (mj. druhé vydání Písně o Viktorce, 1955), dále o edice Díla (1950–1953, 9 sv.), Knihy o knihách (1950–1955, 4 sv.) a Milé knížky (1950–1957, 13 sv.).
Vydání několika politicky kontroverzních titulů – vedle Škvoreckého Zbabělců, Ptáčníkova Města na hranici či Básní Františka Halase byla za takový považována např. edice Deníků Jiřího Ortena (1958, ed. Jan Grossman) – se koncem padesátých let stalo záminkou k zásadním personálním změnám ve vedení nakladatelství. Tento zásah, který byl součástí obecnější politické tendence k upevnění mocenské pozice KSČ v oblasti kultury a umění, se v ČS projevil též zastavením výroby několika knih (např. plánovaný debut Bohumila Hrabala Skřivánek na niti či publikační návrat Josefa Knapa Věno), podstatným přepracováním aktuálních edičních plánů a vyřazením všech potenciálně sporných titulů (mj. publikace Lubomíra Dorůžky Svět jazzu), ale také mírnou obměnou profilu stávajících edic a vznikem několika nových. Ačkoli tyto změny měly zpočátku zjevně restriktivní charakter, působily v tomto smyslu jen krátce a nové vedení nakladatelství posléze opatrnějším tempem pokračovalo v původním trendu. ČS si tak i během šedesátých let uchoval dominantní postavení v oblasti moderní i klasické české literatury a vydal řadu stěžejních děl tohoto období. Díky promyšleným reedicím, abonentním programům, čtenářskému úspěchu nových edic a později i ochotě pootevřít nakladatelství komerčně laděným titulům se podařilo podnik stabilizovat také po ekonomické stránce.
Tezi „sepětí se současným životem“ vyhlásila jako své koncepční východisko nová edice Život kolem nás (ŽKN, 1960–1969, velká řada 73 sv.), která neměla být omezována žánrově či formálně, nýbrž pouze a právě požadavkem „aktuálnosti“. Edice chtěla spoluvytvářet novou tvář nakladatelského programu ČS, a snad i proto garantovala autorům na svou dobu přijatelné výrobní lhůty a otevřela se nové tvůrčí generaci. Zahájila roku 1960 novelou Jana Procházky Zelené obzory, mezi prvními svazky vyšly reportáže Dušana Hamšíka a Ivana Klímy a prózy Alexandra Klimenta, Vladimíra Přibského či Valji Stýblové. Širší rozpětí mezi beletrií a publicistickými žánry (reportáže, cestopisy, ale například i kniha Jiřího Černého o soudobé populární hudbě Zpěváci bez konzervatoře) zachovaly ediční plány ŽKN po celou dobu existence knižnice, nicméně próza v nich zřetelně převažovala. Kromě výše zmíněných v ŽKN debutovali mj. Jana Černá, Milan Hendrych, Jiří Hubač, Vladimír Klevis, Vladimír Körner, Jaroslav Papoušek, Zdeněk Pochop, Jan Trefulka, jako beletrista i Ludvík Vaculík (Rušný dům), a dále zde publikovali Jan Beneš, Ota Hofman, Miroslav Holub („básnická reportáž“ z USA Anděl na kolečkách), Ivan Kříž, Hana Prošková, Milan Uhde aj. Objevovaly se i překlady knih slovenských autorů, mj. Jaroslavy Blažkové, Antona Hykische, Romana Kaliského a Ladislava Mňačka (Opožděné reportáže). Jednou z nejvýraznějších knižnic původní české beletrie šedesátých let se posléze stala malá řada Života kolem nás (1963–1970, 44 sv., do 1966 red. Ivan Klíma, Alexandr Kliment a Jaroslav Smetana), již zahájil první sešit povídek Milana Kundery Směšné lásky. Od velké řady ji odlišoval rozsah zařazených textů a ještě větší operativnost redakční přípravy. Své první knížky zde vydali Josef Jedlička (Kde život náš je v půli se svou poutí), Emanuel Mandler, Milan Nápravník, Zdena Salivarová (Pánská jízda) a Karol Sidon (Sen o mém otci; Sen o mně); dále zde publikovali Hana Bělohradská, Jiří Fried, Bohumil Hrabal (první vydání Tanečních hodin pro starší a pokročilé a Ostře sledovaných vlaků), Jiří R. Pick, Petr Pujman, Josef Škvorecký (Konec nylonového věku) a Alena Vostrá, ze slovenských autorů mj. Peter Karvaš, Juraj Špitzer a Dominik Tatarka.
Další nově založenou výraznou edicí české prózy se stal Klíč – Knihovna lidové četby (1961–1991, 246 sv. č. 1–248, sv. 241–243, 246 nevyšly, 2 sv. nečíslované + 27 prémiových), zařazující nová a co do výše nákladu masová vydání úspěšných a dle dobových měřítek významných děl české a slovenské prózy 20. století. Dobová měřítka se však postupně proměňovala, takže se zde během šedesátých let vedle základních děl socialistického realismu (Karel Nový, Jan Otčenášek, T. Svatopluk) objevila i podstatná díla meziválečného, popř. protektorátního období (Válka s mloky Karla Čapka, Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, z dalších autorů Karel Josef Beneš, Jan Drda, Jarmila Glazarová, František Kožík, Jaroslav Kratochvíl, Marie Majerová, Ivan Olbracht, Karel Poláček, Emil Vachek, Vladislav Vančura), stejně jako romány a povídky soudobých autorů různých generací, které byly v řadě případů převzaty z novinkové edice Žatva (Ludvík Aškenazy, Adolf Branald, Milan Kundera, Arnošt Lustig, Vladimír Neff, Jan Procházka, Karel Ptáčník, Josef Škvorecký, Edvard Valenta, Jiří Weil). Koncem šedesátých let byly zařazeny i reedice děl exulantů Egona Hostovského a Zdeňka Němečka. Vedle obvyklých deseti svazků zahrnoval každoroční program edice též knižní prémie pro abonenty; v šedesátých letech šlo často o povídkové soubory a antologie (Mluvíme stejnou řečí; Povídka 62; Deset podob lásky). Až do poloviny desetiletí byla v ročním programu edice nejméně jedním svazkem zastoupena slovenská próza (Rudolf Jašík, Vladimír Mináč, Ladislav Mňačko ad.).
Roku 1967 zanikla edice Žatva, kterou bezprostředně nahradila Nová próza (1967–1970, 29 sv.). Tato knižnice čtenářům zprostředkovala některá podstatná díla původní tvorby konce šedesátých let, mj. romány Ivana Kříže (Pravda o zkáze Sodomy), Arnošta Lustiga (Miláček), Vladimíra Neffa (Trampoty pana Humbla) či Josefa Škvoreckého (Lvíče); dále byli zastoupeni Ivan Klíma, František Křelina, Jiří Mucha, Zdeněk Pluhař, Karel Ptáčník, Petr Pujman, Naděžda Sochová, Vojtěch Steklač, Valja Stýblová ad. Především novým vydáním úspěšných děl autorů starší generace byla vyhrazena Malá edice prózy (1965–1971, 23 sv.). Řada pozoruhodných prozaických titulů vyšla v šedesátých letech mimo edice: tím nejvýznamnějším byl Hrabalův debut Perlička na dně, poprvé v ČS vyšla též Škvoreckého novela Legenda Emöke a rané prózy Jindřišky Smetanové.
Humoristickou prózu vydával ČS nejprve ve specializované Edici humoru a satiry (velká řada 1956–1966, 28 sv.; malá řada 1960–1966, 5 sv., 1960 red. František Pilař), kde vyšla díla Jaroslava Haška, Zdeňka Jirotky, Václava Laciny, Františka Němce, Emila Vachka či Michaila Zoščenka, ale také povídky Karla Michala Bubáci pro všední den či sborník povídek, dialogů i písní z repertoáru soudobých malých divadel Hovory s veverkou (ed. J. R. Pick). Navazující edici Hu-sa (1966–1992, 84 sv., do 1970 red. Radovan Krátký a Jan Kristek) zahájila útlá sbírka Jiřího Suchého Sto povídek aneb Nesplněný plán, poprvé zde vyšly a posléze byly mnohokrát reeditovány Dobře utajené housle Miroslava Horníčka, v šedesátých letech byly zařazeny kniha fotografií Miroslava Peterky s texty Bohumila Hrabala Toto město je ve společné péči obyvatel či publikace Radovana Krátkého, Jiřího Roberta Picka a Milana Uhdeho. Po roce 1970 zde vycházely klasické žánrové tituly (Brdečkův Limonádový Joe, Jirotkův Saturnin, Lacinovo Čtení o psaní) i novinky humoristické poezie a prózy (Miloš Macourek, Jiří Oulík, Miroslav Skála, Jan Šmíd, Jiří Žáček).
V polovině šedesátých let vyšel první svazek cenově přístupné edice Spirála (1964–1995, 225 sv.), která byla distribuována jak v knihkupecké síti, tak prostřednictvím Poštovní novinové služby. Knižnice soustředěná na populární četbu nevykazovala zřetelné znaky pevnější koncepce a do jejího programu byly ponejvíce zařazovány původní i překladové tituly různorodého charakteru, předpokládající určitý komerční úspěch. Vycházela zde beletrie česká (Karel Čapek, Filip Jánský, Josef Nesvadba, Zdeněk Pluhař, Valja Stýblová, Jiří Švejda) i světová (Francis Scott Fitzgerald, John Steinbeck), detektivní próza původní (Milena Brůhová, Václav Erben, Eva Kačírková, Jan Klíma, Jiří Marek, Hana Prošková, Emil Vachek) i přeložená (Erle Stanley Gardner, Raymond Chandler, Agatha Christie, Georges Simenon, Rex Stout), cestopisné črty (Miroslav Holub, Jan Werich), populárně-historická literatura a literatura faktu (Ota Holub, Miroslav Ivanov, Karel Sklenář, Václav Šolc), knihy věnující se zkoumání záhadných historických i přírodních jevů (Ludvík Souček) i překladová science-fiction (Stanisław Lem). Na počátku devadesátých let se edice soustředila již výhradně na uvedené i další podoby populární četby (Zdena Frýbová, Vlasta Javořická, romány Anne a Serge Golonových o Angelice).
Od počátku šedesátých let věnovalo nakladatelství značné úsilí novým profilovým edicím. Klub přátel poezie (KPP) byl vystavěn na abonentním principu a koncipován do dvou řad. Základní řada KPP (1961–1982, 1991–1993, 92 sv.) přinášela ve čtyřech až pěti svazcích ročního edičního plánu pečlivě a osobitě připravené výbory z děl (méně často šlo o původní sbírky) významnějších autorů domácí i světové poezie od antiky téměř po současnost. Zpočátku všechny, později alespoň některé svazky byly doplněny gramodeskou, úvodním esejem a autorovou výběrovou bibliografií. Z českých autorů přinesla Základní řada KPP v šedesátých letech knihy Karla Hynka Máchy (ed. Josef Rumler), Jana Nerudy, Stanislava Kostky Neumanna, Josefa Hory (ed. František Hrubín), Jaroslava Seiferta (ed. František Hrubín), Vítězslava Nezvala (ed. Milan Kundera), Františka Halase (ed. Ludvík Kundera), Jiřího Ortena či Vladimíra Holana (ed. Vladimír Justl), dále zprostředkovala dílo Alexandra Sergejeviče Puškina (ed. Antonín Brousek), Sergeje Jesenina, Vladimira Majakovského (ed. Jiří Taufer), Jeana Arthura Rimbauda, Charlese Baudelaira, Françoise Villona, Guillauma Apollinaira (ed. Adolf Kroupa a Milan Kundera), Heinricha Heina (ed. Ludvík Kundera) či Robinsona Jefferse (ed. Kamil Bednář). K významnějším počinům edice v druhé polovině desetiletí patřily antologie expresionismu (Haló, je tady vichr, vichřice!, ed. Ludvík Kundera) a surrealismu (Magnetická pole, ed. Jan Marius Tomeš). Výběrová řada KPP (1961–1992, 224 sv., do roku 1970 72 čísl. sv., dále nečíslováno), zahájená upravenou verzí „fučíkovské“ skladby Milana Kundery Poslední máj, přinášela v pěti až osmi svazcích ročně především původní sbírky, popř. výbory soudobých českých básníků. Zastoupeni v ní jsou mj. František Branislav, Antonín Brousek (Netrpělivost), Ivo Fleischmann, Jiří Gruša (Cvičení mučení), Josef Hanzlík, Vladimír Holan, Miroslav Holub, František Hrubín (Romance pro křídlovku), Josef Kainar, Oldřich Mikulášek (Šokovaná růže), Jaroslav Seifert, Jan Skácel (Metličky), Ivan Skála, Jiří Suchý (první soubor písňových textů Klokočí), Karel Šiktanc, Jiří Šotola, Pavel Šrut (Přehlásky), Jarmila Urbánková, Jiří Voskovec a Jan Werich (Klobouk ve křoví), Ivan Wernisch, Jan Zábrana (Stránky z deníku) a Vilém Závada (Na prahu). Příležitostně se objevovaly i překlady (Milostný deník Anny Achmatovové) a pozoruhodné antologie světové tvorby (výbor z nové americké poezie Obeznámeni s nocí, ed. Jan Zábrana a Stanislav Mareš; Sto moderních básníků, ed. Adolf Kroupa); v roce 1963 ve Výběrové řadě vyšel soubor interpretačních studií o soudobé české tvorbě Jak číst poezii (přispěli mj. Jiří Brabec, Miroslav Červenka, Jiří Opelík ad.). K edici patřila i řada knižních členských prémií (1961–1989, 29 sv.), sestávající obvykle z tematických výborů.
Významným sbírkám české poezie 20. století byla věnována Malá edice poezie (1961–1989, 113 sv.). Její pružné vymezení umožňovalo v podstatě volný ediční program, do něhož se v šedesátých letech vešly jak reedice sbírek a výbory Konstantina Biebla, Jakuba Demla, Františka Halase, S. K. Neumanna, Vítězslava Nezvala, Jiřího Ortena či Jana Zahradníčka, tak nové sbírky, skladby či výbory soudobých autorů, mj. Antonína Brouska, Miroslava Floriana, Jiřiny Haukové, Františka Hrubína, Josefa Kainara, Oldřicha Mikuláška, Jana Pilaře, Jaroslava Seiferta, Jana Skácela, Ivana Skály a Viléma Závady. Po roce 1970 počet titulů vydávaných v edici poklesl a výběr se soustředil především na autory starší generace. Na počátku normalizace zde ještě vyšel výbor z díla Vladimíra Vokolka Cesta k poledni, v dalších letech koncepčně nepříliš objevnou řadu osvěžily zejména reedice sbírek či výbory z díla Františka Halase, Josefa Hory a Jaroslava Seiferta. Koncem šedesátých let nakladatelství zřídilo edici Nová poezie (1968–1971, 25 sv.), která umožnila debut mladým autorům Petru Cincibuchovi, Vladimíře Čerepkové či Petru Prouzovi a v níž dále publikovalo generačně i osobnostně široké spektrum autorů (Vladimír Janovic, Petr Kabeš, Josef Kostohryz, František Lazecký, Věra Provazníková, Václav Renč, Josef Rybák či Ivo Štuka); v neoznačené ediční řadě s podobnou grafickou úpravou vydával ČS poezii českých autorů v letech 1975–1977 (Jiří Faltus, Josef Kebza aj.). Jen krátce vycházela bibliofilská edice Krásné tisky (1966–1967, 3 sv.).
Po několika spíše příležitostných knižních vydáních dramatických textů zahájil ČS v polovině šedesátých let koncepčně ojedinělou edici Hry (1964–1968, 13 sv., red. Pavel Kohout, Jaroslav Opavský, František Pavlíček). Jednotlivé publikace přinášely kromě textů her též bohatou dokumentaci, fotografie z inscenací, výběr z kritických ohlasů a rozsáhlý esej či interpretační studii. Těžištěm edice měly být nejvýznamnější texty soudobé dramatiky (Vratislav Blažek: Třetí přání, František Hrubín: Srpnová neděle, Milan Kundera: Majitelé klíčů a první semaforské hry Jiřího Suchého), zájem editorů se ovšem soustředil i na slovenskou dramatiku (Karvašova Půlnoční mše) a na nedávnou minulost české divadelní tvorby (Čapkovo R. U. R., Langerova Periferie, Nezvalova Manon Lescaut či Osel a stín V+W).
I v šedesátých letech pokračoval ČS ve vydávání řad vybraných či sebraných spisů: některé byly v tomto období uzavřeny, jiné byly ukončeny předčasně; vydávání široce koncipovaného Díla Vítězslava Nezvala pokračovalo, avšak výrazně volnějším tempem. Ze SNKLHU převzal ČS Spisy Jaroslava Haška (v SNKLHU 1955–1960, sv. 1, 2, 5, 7, 10; v ČS 1961–1973, 11 sv. č. 3–4, 6, 8–9, 11–16, eds. Milada Chlíbcová, Milan Jankovič, Arno Linke, Radko Pytlík) a ze Svobody Spisy Bedřicha Václavka (ve Svobodě 1946–1950, 9 sv., č. 1, 3–10, v ČS 1961–1978, sv. č. 11–15, red. Jaromír Dvořák, Václav Pekárek, Jaroslava Václavková, od 1975 též František Valouch). Zahájeny a dokončeny byly Vybrané spisy T. Svatopluka (1960–1966, 4 sv.) a Vybrané spisy Václava Laciny (1961–1963, 3 sv.), torzem zůstal Výbor z poezie Františka Nechvátala (1964, 1 sv. č. 2) i Výbor z díla Františka Langera (1966–1967, 2 sv.). Precizně byly koncipovány nové projekty, zahájené většinou ve druhé polovině šedesátých let, jejichž dokončení však komplikoval vývoj kulturní politiky po roce 1970. V zamýšleném rozsahu bylo nakonec publikováno Básnické dílo Františka Hrubína (1967–1977, 6 sv., ed. Jiří Brabec, 1977 Miloš Pohorský), avšak z navazující řady Próza a dramata Františka Hrubína (1969, 1 sv. č. 3) vyšel jediný svazek. Soubor Dílo Františka Halase (v ČS 1968–1983, 5 sv., eds. Jiří Brabec, F. X. Halas a Ludvík Kundera, v osmdesátých letech namísto J. Brabce Milan Blahynka) dokončilo šestým svazkem nakladatelství Torst až v roce 2001 a největší komplikace provázely třísvazkový Výbor z díla Karla Teiga (v ČS 1966–1969, 2 sv., eds. Jiří Brabec, Vratislav Effenberger, Květoslav Chvatík a Robert Kalivoda), jehož druhý svazek již v roce 1969 nebyl expedován (reprint vydala Společnost Karla Teiga až v roce 2012) a třetí svazek vydalo nakladatelství Aurora roku 1994. Koncem šedesátých let vydal ČS sborníky Podoby a Podoby II, připravené redakčním okruhem měsíčníku Tvář (ed. Bohumil Doležal, resp. Václav Havel), jehož vydávání bylo v letech 1966–1967 zastaveno, a skupinový sborník Pevný bod (ed. Kamil Bednář a Jarmila Otradovicová). Tvorbu generace autorů narozených na počátku 20. století, kteří byli v padesátých letech postiženi omezením či znemožněním publikačních příležitostí (včetně exulantů a politických vězňů), představil Sborník pětadvacíti (1969, ed. Václav Černý) a téhož roku ještě stačil vyjít sborník Surrealistické východisko 1938–1968 – UDS (eds. Stanislav Dvorský, Vratislav Effenberger a Petr Král), který se stal jedním z nadlouho posledních veřejných vystoupení několika generací českých surrealistů.
V padesátých i šedesátých letech se nakladatelství několikrát pokusilo přesáhnout hranici závazného zaměření na českou literaturu 20. století. Jen krátce se udržela edice Sovětští básníci (1953–1955, 5 sv., mj. Sergej Jesenin, Stěpan Ščipačev). Na překladovou prózu se soustředila edice Svět (1960–1982, 78 sv.), v níž byly pozoruhodnými tituly i autory zastoupeny literatura ruská (Vasilij Aksjonov, Andrej Bělyj), francouzská (od Louise Aragona přes Jeana Paula Sartra po Alaina Robbe-Grilleta) i americká (Ray Bradbury, John Steinbeck); vyšel zde též Pokušitel Hermanna Brocha a první román Samuela Becketta Murphy. K nejúspěšnějším řadám ČS patřila Edice ilustrovaných novel (EIN, 1955–1970, 116 sv. č. 1–114, 120, 130), přinášející kratší prózy českých i světových autorů převážně, nikoli však výhradně 20. století. Českou literaturu v edici zastupují mj. Karel Čapek (Život a dílo skladatele Foltýna), Karel Matěj Čapek-Chod, Viktor Dyk, Jaroslav Havlíček, Alois Jirásek, Jan Neruda, ze soudobých autorů Hana Bělohradská, Jiří Fried, Jan Kozák, Arnošt Lustig (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou), Jan Otčenášek, Jan Procházka, Helena Šmahelová, slovenskou mj. Dobroslav Chrobák či Dominik Tatarka. Ze světové literatury byla do programu edice v padesátých letech zařazena první vydání, popř. nové překlady děl Ivana Bunina (Míťova láska), Josepha Conrada (Hranice stínu), Henryho Jamese (Listiny Aspernovy), Robinsona Jefferse (Mara), Francoise Saganové (Jeden úsměv), Gertrude Steinové (Hodná Anna) či Franze Werfela (Smrt maloměšťáka), v šedesátých letech pak mj. Simone de Beauvoirové (Velice lehká smrt), Trumana Capoteho (Snídaně u Tiffanyho), Borise Pasternaka (Malá Luversová), Elsy Trioletové (Milenci z Avignonu) a Virginie Woolfové (K majáku). Specifickou vnitřní řadou EIN byly soubory Deseti novel, zařazované obvykle vždy jako každý desátý svazek: většinou šlo o svazky vymezené národně, teritoriálně (Deset novel z Asie a Afriky), popř. časově (ruské novely 19., resp. 20. století).
Hledání a postupné nacházení vstřícnějšího postoje k meziválečné umělecké tradici se projevovalo v edici Vzpomínky (1961–1974, 29 sv.), zahrnující memoáry řady významných osobností dosud spíše přehlíženého období. Vznik knižnice předznamenaly již v roce 1959 memoáry Vítězslava Nezvala Z mého života, připomínající a mladším čtenářům objevující mnohé podstatné osobnosti uměleckého života první republiky. Z významnějších svazků v edici vyšly mj. memoáry Heleny Čapkové, Edmonda Konráda, Františka Langera, architekta Karla Honzíka, historika umění V. V. Štecha, nakladatele Otakara Štorcha-Mariena a dlouholetého pracovníka nakladatelství Fr. Borový Jaroslava Pilze, a také vzpomínky vdovy po Vladislavu Vančurovi Ludmily Vančurové Dvacet šest krásných let. Ojediněle do edice pronikly memoáry osobností zahraniční literatury (Simone de Beauvoirová, Ilja Erenburg). Hned svým prvním svazkem, vydávajícím svědectví o jednom z konkrétních případů komunistické justiční zvůle (Doznání Artura Londona), zanikla edice Dokumenty doby (1969).
Obtížnost, ale též nezadržitelnost postupného osvobozování literární vědy od stigmat stalinistického období (s úsilím o zachovávání marxistické filozofie jako základního myšlenkového východiska) dokládá teoretická edice Dílna (1959–1971, 38 sv., č. 1–37, č. 34 obsazeno dvakrát, red. A. M. Píša, od 1967 Otakar Mohyla, 1971 s Bohumilem Svozilem). Záměrem jejích zakladatelů bylo vytvořit řadu poskytující čtenářům přehled o vývojových tendencích soudobé literatury a přinášející monografie věnované aktuálním otázkám literární teorie. První svazky se většinou příliš nevzdalovaly schématům padesátých let (Jan Petrmichl: Patnáct let české literatury), v tehdejším myšlení o literatuře však rezonovala Kunderova analýza próz Vladislava Vančury Umění románu a později zejména některé překladové tituly (mj. Realismus bez břehů Rogera Garaudyho či Shakespearovské črty Jana Kotta). V šedesátých letech zde nové práce publikovali Miroslav Červenka, Zdeněk Kožmín či Zdeněk Mathauser a edice umožňovala též průhledy do dění ve světových literaturách (Miroslav Drozda, Květuše Hyršlová, Jiří Pechar) i ve světové literární teorii (Michail Michajlovič Bachtin, Roland Barthes, Roman Ingarden, Emil Staiger). Koncem šedesátých let již nebyl distribuován soubor studií Romana Jakobsona Slovesné umění a umělecké slovo (v číslování edice byl později nahrazen knihou Clauda Lévi-Strausse Myšlení přírodních národů) a zničena byla podstatná část minimálního nákladu publikace Jana Patočky Přirozený svět jako filosofický problém.
Širší pole působnosti si vymezila edice Otázky a názory (1958–1970, 74 sv., red. Otakar Mohyla, do 1969 s Janem Kristkem), prostřednictvím analytických i přehledových prací, uměleckých konfesí, esejů, studií či dokumentů soustředěná k modernímu umění 20. století. V knižnici zahrnující různorodé ediční počiny byl zprvu patrný zájem o teoretické myšlení spisovatelů dvacátých a třicátých let, a to prostřednictvím jejich dobových statí a poznámek (E. F. Burian, Josef Čapek, Karel Čapek, František Halas, Adolf Hoffmeister, Vítězslav Nezval, Karel Poláček, Marie Pujmanová, Karel Teige, Vladislav Vančura aj.) i teoretického výkladu (Květoslav Chvatík, Ján Rozner). Druhou větev představovaly publikace reflektující vývoj různých uměleckých druhů – filmu (Jaroslav Boček), televize (sb. Čtyřikrát o televizi), dramatu (Peter Karvaš), hudby (Antonín Sychra), architektury (Jiří Gočár, Jiří Kroha, Karel Teige), ale i filozofie (Vítězslav Gardavský, Robert Kalivoda, Lubomír Nový). V menší míře knižnice nabízela překladové tituly: mj. Kafkovy Aforismy, Eseje Roberta Musila, teoretické práce Ernsta Fischera aj. Portréty především českých autorů přinášela edice Profily (1960–1967, 15 sv.), v níž vyšla mj. čapkovská monografie Ivana Klímy, práce Aleše Hamana o Adolfu Branaldovi, Fedora Soldana o Jiřím Wolkerovi, Radko Pytlíka o Jaroslavu Haškovi a ve své době významná publikace Eduarda Goldstückera Na téma Franz Kafka.

Nástup normalizace znamenal nejen změnu ve vedení nakladatelství, ale i v dlouhodobé koncepci jeho edičních plánů. Bezprostředně byla zastavena práce na mnoha chystaných titulech (Škvoreckého román Tankový prapor v edici Hu-Sa), náklad některých dokončených knih již připravených k expedici byl z větší části zničen (první sešit pamětí Václava Černého Křik Koruny české v edici Vzpomínky, Zahradníčkova sbírka Znamení moci v edici Nová poezie, zmíněné práce Romana Jakobsona a Jana Patočky v edici Dílna aj.), ukončeny byly mnohé profilové řady (Život kolem nás, Hry, Dílna, Otázky a názory, Edice ilustrovaných novel) a v nakladatelství zavládla opatrná ediční politika. Okruh beletristů (i literárních vědců) se v důsledku emigrace či politicky motivovaných publikačních zákazů zásadně zúžil a až na nápadné výjimky (Ladislav Fuks, Vladimír Páral) nezahrnoval žádnou z nejvýraznějších osobností předchozího období.
Původní beletrie vycházela zejména v obnovených edicích Žatva a České básně. Jednotlivé svazky však již neměly svá pořadová čísla, což umožňovalo operativní a méně nápadné cenzurní zásahy do edičních plánů. Edice prozaických novinek Žatva byla nyní rozdělena na Velkou řadu (1970–1995, zjištěno 270 sv.), Malou řadu (1970–1991, zjištěno 169 sv.) a od padesátých let plynule pokračující (a tudíž číslovanou) Ilustrovanou řadu (1953–1990, 55 sv.). Mezi prvními svazky obnovené edice v roce 1970 ještě vyšly autorsky upravený soubor Směšných lásek Milana Kundery či povídky Petra Chudožilova Kapři v kvetoucích trnkách, dále pak v edici do konce osmdesátých let publikovali především Věra Adlová, Eva Bernardinová, Oldřich Daněk, Ota Dub, Václav Dušek, Danielle Dušková (Bobby), Jan Dvořák, Josef Frais, Pavel Francouz, Norbert Frýd, Ladislav Fuks (Myši Natalie Mooshabrové, Vévodkyně a kuchařka), Jiří Hanibal, Lenka Hašková, Iva Hercíková (Jsem nebe), Karel Houba, Otakar Chaloupka, Josef Kadlec, Václav Kaplický, Vladimír Klevis, Jaromíra Kolárová, Vladimír Körner (Písečná kosa, Lékař umírajícího času), Jan Kostrhun (Svatba století), Jan Kozák, Jiří Křenek, Marie Kubátová, Jaroslav Matějka (Náš dědek Josef, Rodáci a odrodilci), Jiří Medek, Jana Moravcová, Jiří Navrátil, Vladimír Neff, Vladimír Páral (Profesionální žena), Vladimír Pazourek, Eduard Petiška, Alexej Pludek (historický román Rádce velkých rádžů, ale též román Vabank, nevybíravě účtující s ideály Pražského jara 1968), Zdeněk Pluhař, Petr Prouza (Holky a hřbitov), Vladimír Přibský, Miroslav Rafaj, Roman Ráž (Prodavač humoru), Ludmila Romportlová, Stanislav Rudolf, Ema Řezáčová, Bohumil Říha, Jaroslav Sekera, Marta Staňková, Vojtěch Steklač, Valja Stýblová (Nenávidím a miluji či Skalpel, prosím), Jan Suchl, Alžběta Šerberová, Helena Šmahelová, Ludvík Štěpán, Jiří Švejda (Moloch), Stanislav Vácha, Alena Vrbová a Zdeněk Zapletal (Pozdě na hlasitou hudbu, Půlnoční běžci). Od druhé poloviny sedmdesátých let edice postupně umožnila publikační návrat Bohumilu Hrabalovi (mj. Postřižiny), Ivanu Křížovi či Karlu Ptáčníkovi. V osmdesátých letech zde debutovali mj. Radek John (Džínový svět), David Jan Novotný (Jak rodí chlap), Petr Šabach (Jak potopit Austrálii) a Michal Viewegh (Názory na vraždu).
Kontinuálně pokračovala i starší čtenářská řada Klíč, nadále přinášející nová vydání děl české prózy 20. století. Její autorský okruh a často ani výběr titulů se však příliš nelišil od novinkové Žatvy. Dva a více románů, popř. souborů drobnějších próz zde v sedmdesátých a osmdesátých letech publikovali mj. K. J. Beneš, Nina Bonhardová, Ota Dub, Josef Frais, Ladislav Fuks, Jarmila Glazarová, Radek John, Václav Kaplický, Jaromíra Kolárová, Jan Kostrhun, Jan Kozák, František Kožík, František Kubka, Jarmila Loukotková, Karel Misař, Jana Moravcová, Jan Morávek, Jan Otčenášek, Vladimír Pazourek, Alexej Pludek, Zdeněk Pluhař, František Rachlík, Bohumil Říha, Valja Stýblová, Helena Šmahelová, Josef Toman, Géza Včelička a Alena Vrbová. V polovině osmdesátých let vznikla Knihovna české prózy 1945–1985 (1985–1990, 55 sv.), jejíž náplní byly reedice významných děl poválečného období, ovšemže se všemi edičními omezeními normalizačního období, zásadně deformujícími zejména obraz prozaické tvorby šedesátých let. V programu knihovny se mísila kritéria literárněhistorická, ideologická i estetická: vedle Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, románu Václava Řezáče Nástup, Kalčíkova Krále Šumavy či románu T. Svatopluka Bez šéfa zde vyšly i knihy Ladislava Fukse, Bohumila Hrabala (trilogie Městečko u vody), Vladimíra Párala, Oty Pavla či úplná historická pentalogie Vladimíra Neffa. Podobné reprezentativní ambice měla Slovenská knihovna (1982–1991, 36 sv.), svým názvem odkazující na nedokončenou stejnojmennou řadu vydávanou do roku 1976 v Odeonu. Její program byl soustředěn na slovenskou literaturu dvacátého století (Margita Figuli, Peter Jilemnický, Ján Kostra, Ladislav Novomeský, Zuzka Zguriška), z níž upřednostňoval tvorbu soudobou (Peter Andruška, Ľubomír Feldek, Anton Hykisch, Peter Karvaš, Miroslav Válek, vyšel zde i román Petera Jaroše Tisíciletá včela a jako poslední svazek již na počátku devadesátých let autobiografie Hely Volanské Cizí svatba, vydaná původně samizdatově pod názvem Concordia).
Dětem byla určena edice Zlatý klíček (1973–1992, 46 sv.), která přinášela jednak klasické tituly (Erbenovy Pohádky, Čapkova Dášeňka, Drdovy České pohádky, Hrubínův Malý špalíček pohádek, Petiškův Pohádkový dědeček či Werichovo Fimfárum, vedle toho Klapzubova jedenáctka Eduarda Basse, Pučálkovic Amina Jindřicha Plachty či Poplach v Kovářské uličce Václava Řezáče), jednak romány a novely pro dospívající čtenářky (Robinsonka Marie Majerové, dále mj. Stanislav Rudolf či Valja Stýblová).
Novinky české poezie se objevovaly především v obnovené edici České básně (1972–1997, 141 sv., red. do 1981 Miroslav Florian, 1983–1989 Milan Blahynka a Ivan Skála, 1983–1985 Miloš Pohorský, 1986–1988 Petr Bílek, 1989 Jiří Žáček, od 1994 Karel Šiktanc). Její autorský okruh byl v normalizačním období relativně úzký: mezi přibližně čtyřiceti básníky počtem vydaných titulů vynikají aktivně prorežimní spisovatelé starší a střední generace (Karel Boušek, Miroslav Florian, Jan Pilař, Josef Rybák, Donát Šajner aj.), uplatnili se však i mladší autoři (Michal Černík, Václav Hons, Vladimír Janovic, Jana Moravcová, Josef Peterka, Petr Skarlant, Karel Sýs, Josef Šimon, Jiří Žáček). Až v osmdesátých letech byly do programu edice zařazeny sbírky Oldřicha Mikuláška (mj. Žebro Adamovo) a Jaroslava Seiferta (Morový sloup, Býti básníkem). Od konce šedesátých let vycházela dárková kolibří edice Prstýnek (1968–1991, 59 sv.), zahrnující básnické výbory zejména soudobých autorů tradičního tvůrčího okruhu, jednotlivými tituly však byly připomenuty i osobnosti předchozích období (Viktor Dyk, Jan Neruda, Josef Václav Sládek, Antonín Sova). V klasické poezii 19. a zejména 20. století měla své těžiště ojedinělá edice krásných tisků Bohemia (1968–1991, 43 sv.; graf. úprava Oldřich Hlavsa); jednotlivé svazky vycházely s ilustracemi Vladimíra Komárka, Františka Muziky, Zdeňka Sklenáře, Karla Svolinského, Vladimíra Tesaře, Františka Tichého, Jana Zrzavého ad.
V daných společensko-politických podmínkách si relativně vysokou úroveň i seriózní tvář udržely Základní i Výběrová řada Klubu přátel poezie. Na počátku sedmdesátých let byly sice z již oznámeného edičního plánu staženy sbírky Jana Skácela (Stracholam) a Oldřicha Mikuláška (Agogh), ještě ovšem vyšel Hiršalův výbor z díla Christiana Morgensterna, texty staré Číny Tao (ed. Oldřich Král) či výbor Poe aneb Údolí neklidu (jméno překladatele a editora Miroslava Holuba však již nebylo uvedeno). V dalších letech edice přinášela výbory z děl autorit světové literatury (Bertolt Brecht, Marina Cvetajevová, Friedrich Hölderlin, Jacques Prévert, François Villon), popř. antologie básnických směrů (poetistická Magická zrcadla, Francouzský symbolismus), umožňovala vhledy do exotických literatur (poezie starých Aztéků Tanec živlů v edici Vladimíra Mikeše aj.) a nadále se věnovala odkazu starších generací (Karel Hynek Mácha, Viktor Dyk, Karel Hlaváček, Vítězslav Nezval). Jedna ze čtyř knih Základní řady byla každoročně vyhrazena soudobé české tvorbě; tak se do edice prosadili František Nechvátal, Josef Rybák, Ivan Skála, Donát Šajner, Jiří Taufer aj. V osmdesátých letech Základní řadu nahradil Zlatý fond poezie (1983–1991, 41 sv.) s pozoruhodným výběrem zejména překladové poezie (François Villon, Charles Baudelaire, Jean Arthur Rimbaud, Robinson Jeffers, Dylan Thomas, Zábranova edice díla Lawrence Ferlinghettiho Čtu báseň, která nekončí aj.). Podobným způsobem jako Základní řada byla koncipována i nyní již nečíslovaná Výběrová řada. Vedle výborů a skladeb klasiků světové poezie (Alexandr Blok, George Gordon Byron, Sergej Jesenin, Francesco Petrarca, Rainer Maria Rilke, Paul Verlaine, Walt Whitman v překladu Ivana Skály) byly zařazeny mj. výbory z tvorby Roberta Gravese (ed. Pavel Šrut) či Bulata Okudžavy (ed. Petr Kovařík), zastoupena byla i česká poezie 20. století (Konstantin Biebl, Vladimír Holan, Josef Hora, František Hrubín, Josef Kainar, Stanislav Kostka Neumann, Vítězslav Nezval, Jiří Orten, ze soudobých autorů Miroslav Florian, Josef Hanzlík, Josef Peterka, Jan Pilař, Karel Sýs, Jarmila Urbánková, Oldřich Vyhlídal, Jiří Žáček aj.), avšak pokus o obnovení tradice aktuálních Básnických almanachů ztroskotal po dvou ročnících (1973–1974). Také ve Výběrové řadě vycházely antologie (Antická inspirace, výbor z arabské poezie Cestou karavan, milostná lyrika starého Egypta v souboru Dávné písně lásky, výbor německé poezie osmi staletí Beránci vlci v překladu a edici Ivana Wernische, také však antologie k 60. výročí VŘSR Souhvězdí Aurory apod.). Zařazeno bylo několik biografií či beletrizovaných životopisů (André Maurois: Ariel aneb Shelleyho život, Životopis lorda Byrona; Jindřich Štyrský: Život J. A. Rimbauda). V roce 1982 do Výběrové řady vstoupila původně samostatná edice pětisvazkových kolekcí soudobé české poezie Knižnice Pegas (1979–1981, 15 sv. ve 3 kolekcích, posléze do roku 1990 v rámci Výběrové řady KPP po 2–3 svazcích ročně).
Značnou pozornost věnovalo nakladatelství reprezentativní edici Slunovrat (1971–1991), jejímž posláním bylo zpřístupňovat základní fond českého literárního dědictví, zejména tvorbu 19. a první poloviny 20. století; jen ojediněle se objevovaly svazky věnované starším obdobím. Edice vycházela ve čtyřech řadách. Do Velké řady (103 sv.), zahájené Babičkou Boženy Němcové, byly zařazovány především romány (Karel Čapek, Jan Drda, Jaroslav Havlíček, Alois Jirásek, Teréza Nováková, Karel Poláček, Marie Pujmanová, Karel Václav Rais, Václav Řezáč, Karolína Světlá, Vladislav Vančura, také tři romány Antonína Zápotockého či Král Šumavy Rudolfa Kalčíka), zatímco Malá řada (62 sv.) obvykle přinášela novely a povídkové soubory (z výše nejmenovaných autorů 20. století např. Emil František Burian, Josef Čapek, Jaromír John, Jan Otčenášek, Jan Weiss aj.). Poezie byla soustředěna do Básnické řady (18 sv.), vydávané volnějším tempem (Petr Bezruč, Karel Havlíček Borovský, Josef Kainar, Jan Kollár, Jan Neruda, Vítězslav Nezval, Jiří Wolker aj.), a Ilustrovaná řada (44 sv.) kladla důraz na výtvarný doprovod (Eduard Bass, Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Ignát Herrmann; ilustrace Cyrila Boudy, Josefa Lady, Kamila Lhotáka, Františka Tichého aj.). V polovině sedmdesátých let ČS převzal edici Národní knihovna (původně 1949–1952 v Orbisu sv. 1–37, poté 1953–1973 v SNKLHU a Odeonu sv. 38–89; v ČS 1975–1981 11 sv. č. 90–100), v jejíž ediční radě v této době působili Vladimír Forst, Miloš Pohorský, Ladislav Štoll a Štěpán Vlašín. Precizně připravované svazky tradiční edice nabídly nyní mj. soubory děl Otokara Březiny, Františka Gellnera a Františka Halase, Vančurovy Obrazy z dějin národa českého a prózy Karla Čapka, Marie Pujmanové, Julia Zeyera aj.; na ediční přípravě se podíleli Vladimír Justl, Břetislav Štorek aj.
Nesvobodné vydavatelské podmínky a ambice prominentů soudobého literárního života stály i za proměnou koncepce vydávání řad autorských Spisů. Některé rozpracované projekty byly opuštěny (Výbor z díla Karla Teiga) nebo nadlouho přerušeny (Dílo Františka Halase), popř. předčasně ukončeny (prozaické a dramatické Dílo Františka Hrubína či Dílo Jaroslava Seiferta, na které ve druhé polovině osmdesátých let navázala volná řada souborných vydání autorových sbírek). Po výběrové řadě Karel Čapek. Výbor z díla (1972–1975, 10 sv., red. Miroslav Halík) zahájil ČS na počátku osmdesátých let rozsáhlý soubor Spisů Karla Čapka (1980–1995, 24 sv. + dodatky ke sv. 14–19, red. rada Hana Kučerová, Emanuel Macek, Miloš Pohorský, Bohumil Svozil, Jarmila Víšková, od 1991 red. rada neuváděna); do něhož bylo po převratu možné zahrnout původně cenzurované texty. Na starší řadu Spisů Jaroslava Haška navázal ještě v sedmdesátých letech pětisvazkový Výbor z díla Jaroslava Haška (1977–1982, 5 sv.), po stejnojmenných řadách z padesátých let začal ČS znovu vydávat Spisy Ivana Olbrachta (1973–1984, 14 sv., red. rada Ludmila Lantová, Emanuel Macek, Miloš Pohorský, Bohumil Svozil) a Spisy Vladislava Vančury (1984–1989, 7 sv., red. rada Milan Blahynka, Jiří Holý, Emanuel Macek, Miloš Pohorský, Jarmila Víšková a Milan Zeman, do 1985 též Milan Pávek, od 1985 Bohumil Svozil) a kontinuálně pokračovala edice Díla Vítězslava Nezvala. Nově vznikly řady Básnické dílo Viléma Závady (1972–1979, 5 sv., ed. Josef Rumler, 1979 Vladimír Novotný); Výbor z díla Boženy Němcové (1974, 3 sv., ed. Miloš Pohorský); Výbor z díla Fráni Šrámka. Čtenářský soubor (1977–1978, 3 sv.) a později též Spisy Václava Řezáče (1986–1989, 3 sv., red. rada Jiří Holý, Dobrava Moldanová, Radko Pytlík, Bohumil Svozil, Jarmila Víšková). V osmdesátých letech se nakladatelství přiklonilo ke koncepci výběrových řad a postupně zahájilo vydávání Vybraných spisůMiroslava Floriana (1981–1983, 3 sv., red. Milan Blahynka); Vybraných spisů Ivana Skály (1982–1986, 5 sv., red. Vítězslav Rzounek); Vybraných spisů Jiřího Taufera (1983–1986, 4 sv.); Vybraných spisů Jana Kozáka (1983–1987, 5 sv.); Vybraných spisů Zdeňka Pluhaře (1983–1988, 6 sv.); Vybraných spisů Miloše Václava Kratochvíla (1984–1988, 4 sv.); Vybraných spisů Josefa Rybáka (1984–1988, 4 sv.); Vybraných spisů Bohumila Říhy (1984–1988, 7 sv.); Vybraných spisů Jarmily Glazarové (1986–1989, 4 sv.); Vybraných spisů Jana Pilaře (1986–1990, 4 sv., red. Kateřina a Milan Blahynkovi); Vybraných spisů Václava Kaplického (1987–1989, 2 sv.) a Vybraných spisů Josefa Kainara (1987–1990, 3 sv., red. Miloš Pohorský). Obvykle dvou až třísvazkové čtenářské soubory děl autorů 19. i 20. století zahrnula edice Klenotnice (1980–1988, 19 sv.), do níž redakce zařadila Čtenářský soubor díla Karla Nového (1980, 3 sv.); Čtenářský soubor díla Jana Nerudy (1981–1983, 2 sv.); Čtenářský soubor díla Marie Majerové (1982, 3 sv.); Čtenářský soubor díla Marie Pujmanové (1983, 2 sv.); Dílo Karla Havlíčka Borovského (1986, 2 sv.); Dílo Karla Hynka Máchy (1986, 2 sv.); Konfese a konfrontace S. K. Neumanna (1988, 2. sv.); Povídky Jaroslava Haška (1988, 2 sv.) a také třetí svazek nové edice výběru Her V+W (1985).
Původní memoárová edice Vzpomínky nabízela od roku 1976 pod rozšířeným názvem Vzpomínky a korespondence (1976–1992, 25 sv.) relativně různorodé publikace od memoárů (mj. první, cenzurované vydání vzpomínek Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa, memoáry ředitele ČSJana Pilaře Sluneční hodiny, dále kniha Heleny Čapkové Moji milí bratři či lékařské vzpomínky Jiřího Pejši) přes výbory z korespondence (Jaromír John, Vítězslav Nezval, Jiří Wolker) až k životopisným kolážím (Eduard Bass, Jan Werich). Po roce 1989 zde vyšly knihy rozhovorů Jiřího Lederera České rozhovory a A. J. Liehma Generace a edici symbolicky uzavřelo třetí, již necenzurované vydání Seifertových vzpomínek.
Publikace z oblasti literární vědy a kritiky v sedmdesátých letech bezvýhradně odpovídaly normalizačním limitům i akcentům. Specializovaná edice Kritické rozhledy (1972–1990, velká řada 64 sv., malá řada 20 sv.) přinášela v tomto období studie či soubory statí zakladatelů české marxistické literární vědy (Kurt Konrad, Zdeněk Nejedlý, Stanislav Kostka Neumann, Ladislav Štoll, Eduard Urx, Bedřich Václavek) i jejích soudobých představitelů (Milan Blahynka, František Buriánek, Vladimír Dostál, Jiří Hájek, Josef Hrabák, Hana Hrzalová, Jaromíra Nejedlá, Václav Pekárek, Oldřich Rafaj, Vítězslav Rzounek, Jaroslav Sekera, Štěpán Vlašín, Milan Zeman), dále překlady z děl sovětské literární vědy a estetiky (Anatolij Vasiljevič Lunačarskij, Dmitrij Fjodorovič Markov, Leonid Novyčenko aj.) a jen ojediněle i práce tolerovaných osobností stojících mimo marxistická východiska (Otakar Hostinský, F. X. Šalda). Postupné rozšiřování autorského zázemí přineslo několik publikací více soustředěných k vlastnímu předmětu výzkumu, a pozvedlo tak odbornou úroveň knižnice (Karel Horálek, Karel Krejčí, Marie Kubínová, Jarmila Mourková, Zdeněk Pešat, Radko Pytlík, Bohumil Svozil, Vladimír Štěpánek). V osmdesátých letech také přibývalo studií kritiků a teoretiků střední generace (Jan Adam, Petr Bílek, Vladimír Kolár, Jiří Pavelka, Josef Peterka) a koncem desetiletí zde vyšla kolektivní monografie Kniha o Čapkovi. V roce 1990 edici uzavřely vančurovské studie Jiřího Holého Práce a básnivost.
Monografie českých literátů 20. století soustředila edice Portréty spisovatelů (1975–1991, 42 sv., do 1989 red. Vítězslav Rzounek). Autorský okruh edice i výběr portrétovaných osobností, mezi nimiž převažovaly autority socialistického realismu různých generací, byly do značné míry rovněž ovlivněny kritérii soudobé kulturní politiky a literární vědy. Milan Blahynka se zabýval dílem Miroslava Floriana, Vítězslava Nezvala a Jana Pilaře, František Buriánek tvorbou Jarmily Glazarové, Jiřího Marka a Fráni Šrámka, Josef Hrabák dílem Františka Kožíka, Miloše V. Kratochvíla, Jiřího Křenka a Karla Nového, Hana Hrzalová tvorbou Jana Kozáka či Bohumila Říhy, Vítězslav Rzounek se věnoval Janu Otčenáškovi a Ivanu Skálovi, zařazeny byly též biografie Josefa Rybáka, T. Svatopluka, Donáta Šajnera či Antonína Zápotockého. Dílem Jaromíra Tomečka se zabývala Sylva Bartůšková, o Norbertu Frýdovi psala Věra Menclová, o Valje Stýblové Dobrava Moldanová, o Františku Hrubínovi Josef Strnadel, o Marii Kubátové a Jarmile Loukotkové Josef Valouch a první oficiálně vydanou monografii věnovanou Bohumilu Hrabalovi připravil Radko Pytlík. Již v polistopadovém období edici uzavřela monografie Zdeňka Pešata o Jaroslavu Seifertovi.
O pružnější reakci na aktuální otázky soudobé literární komunikace se ve druhé polovině osmdesátých let pokoušely útlé svazky edice Puls (Poezie – Umění – Literatura – Současnost, 1985–1991, 32 sv. č. 1–31, 33). Vedle publikací, jejichž autoři nebyli schopni či ochotni opustit ideologické pojetí literární vědy (Hana Hrzalová, Jaromíra Nejedlá) a které již v osmdesátých letech působily anachronicky (Milan Blahynka: Čas básnických syntéz; Josef Peterka: Teoretické otázky rozvoje socialistického realismu), vycházely v edici autorské konfese (Miroslav Holub: Maxwellův démon čili O tvořivosti, též Jaroslav Čejka, Jan Kostrhun, Jiří Marek, Petr Skarlant), někdy koncipované dialogicky (Petr Bílek se Zdeňkem Zapletalem, Emil Charous s Ľubomírem Feldekem), a studie či eseje obvykle věnované konkrétním literárním druhům, žánrům a typům (Břetislav Hodek o detektivní próze, Ondřej Neff o sci-fi, Radko Pytlík o literatuře faktu, též Jiří Pechar, Oldřich Sirovátka, Jaroslav Vostrý), popřípadě různým literárněvědným východiskům a metodám (Aleš Haman, Miroslav Petrusek, Pavel Vašák). Jako poslední svazek edice vyšla stať Petra A. Bílka o básnické „generaci osamělých běžců“ osmdesátých let. Nejpodstatnější odborné práce (Hledání románu Daniely Hodrové, Román mezi modernami Jaroslavy Janáčkové, Znamení zrodu Vladimíra Macury či Otázky literárního překladu Jiřího Pechara) však v této době ČS vydával mimo edice.
Změna společenské situace po listopadu 1989 se sice v ediční politice ČS projevila záhy, nicméně ještě v roce 1990, tedy v době, kdy nově vznikající nakladatelství využívala mohutného čtenářského zájmu o dosud zapovězené a pronásledované autory, naplňoval ČS původní smluvní závazky a vydával díla, s jejichž úspěchem na trhu již nemohl počítat (knihy Jana Pilaře, Karla Sýse aj.). Ačkoli se podařilo snížit náklad takových titulů a ediční plány narychlo obohatit o čtenářsky atraktivnější svazky (Eva Kantůrková, Ivan Klíma, Pavel Kohout, též např. nové vydání Doznání Artura Londona), výkyvy na knižním trhu a posléze rozpad dosavadní distribuční sítě (Knižní velkoobchod i podniky Kniha) ekonomickou situaci nakladatelství zásadně poznamenaly. V dalších letech se ediční plány přizpůsobily situaci a do stávajících edic byly zařazovány knihy autorů dosud samizdatových a exilových (v Žatvě nyní publikovali Jan Beneš, Ota Filip, Josef Jedlička, Eda Kriseová, v Klubu přátel poezie např. Ivan Blatný, Antonín Brousek, Josef Hiršal, Karel Šiktanc a Ivan Wernisch, v Českých básních, jejichž vedení posléze převzal Karel Šiktanc, mj. Ivan Jelínek a Petr Kabeš, v zanikající edici Bohemia Ivan Diviš apod.). Současně se ČS nezříkal svých autorů z osmdesátých let (Petr Prouza, Zdeněk Zapletal) a publikační možnosti nabídl beletristům méně známým či dosud neetablovaným (Daniela Hodrová: Théta; Michal Viewegh: Báječná léta pod psa; z básníků např. Petr Borkovec či Václav Jamek). Proměňující se podmínky nakladatelského podnikání i snaha vedení ČS vyhovět různorodým zájmům široké čtenářské obce však postupně přehradily cestu k osobitější ediční koncepci. Především z ekonomických důvodů byla posílena edice Spirála, v níž i nadále vycházela populární literatura v rozpětí od próz Vlasty Javořické přes detektivní romány např. k autobiografii manželky amerického prezidenta Nancy Reaganové. Nově byla založena edice Vlasta (1993–1994, 16 sv., mj. Charlotte Brönteová, Francis Scott Fitzgerald, Jindřiška Smetanová), na niž navázala Knihovna moderní ženy (1994–1995, 6 sv., mj. Iva Hercíková, Michal Viewegh). Tradiční poslání ČS, tedy vydávání původních novinek, mělo být vedle dlouhodobých edic Žatva a České básně naplňováno též prostřednictvím nových knižnic Česká poezie (1995–1997, 6 sv.), v níž publikovali mj. Alena Nádvorníková, Jiří Rulf a Božena Správcová, a Česká próza (1995–1997, zjištěno 9 sv.), kde jako prozaikové debutovali Věra Nosková a Petr Motýl a kde dále publikovali mj. Zuzana Brabcová, Petr Odillo Stradický ze Strdic i autoři starší generace Viktor Fischl a František Kautman. Původní experimentální tvorbě byla vyhrazena edice Imagena (1992–1995, 8 sv., red. Vladimír Novák), jež přinesla díla Karla Miloty, Petra Rákose, Martina Reinera ad. Krátce po vydání prvního svazku zanikla ediční řada Svět (1994–1995, 2 sv.) i navazující Světová próza (1995–1996, 3 sv.).
Namísto dosavadních teoretických řad vznikla počátkem devadesátých let knižnice Orientace (1991–1996, 19 sv.), přinášející jednak původní odborné práce z oblasti filozofie (Václav Bělohradský, Karel Kosík, Pavel Kouba), literární vědy (Růžena Grebeníčková, Květoslav Chvatík, Mojmír Otruba, Sylvie Richterová) a historie, jednak soubory studií a esejů osobností starších generací (Václav Černý, Jan Grossman, Záviš Kalandra, Jan Patočka). Příležitostně byly zařazovány i překlady (Albert Camus). Studie a eseje drobnějšího rozsahu soustředila edice Svazky (1995–1997, 5 sv., mj. úvaha Evy Kantůrkové Nad Paměťmi Václava Černého).
S výjimkou Spisů Karla Čapka nakladatelství nyní nepokračovalo v původních řadách zahájených v předchozích desetiletích, vypravilo však Dílo Jana Zahradníčka (1991–1995, 3 sv., eds. Mojmír Trávníček a Radovan Zejda), zahájilo Spisy Jiřího Ortena (1992–1997, 5 sv. ed. Marie Rút Křížková; sv. 6 vydala roku 1999 Mladá fronta, sv. 7 roku 2002 Paseka a sv. 9 roku 2012 Torst) a přispělo do souborného Díla Jiřího Koláře (1994–1995 2 sv. č. 6 a v koedici sv. 4, red. Vladimír Karfík, pův. v Odeonu 1992–1993 sv. 1 a 3, dále v Mladé frontě 1997–1999 sv. č. 2, 7 a sv. chybně znovu ozn. č. 6, a konečně v Pasece 2000–2002 sv. č. 5, 8, 9 a 11).
Posledním závažným projektem Českého spisovatele byla široce koncipovaná řada Česká knižnice (1997), která měla v edičně precizně připravených svazcích představit nejpodstatnější díla české literární historie. ČS však stihl vydat jen první dva svazky (Karel Hynek Mácha, Karel Toman); poté se edice ujalo Nakladatelství Lidové noviny a od roku 2009 nakladatelství Host. Zánik Českého spisovatele přečkal i Klub přátel poezie, který roku 1998 obnovila Mladá fronta a v jehož vydávání v letech 2001–2005 pokračovala Paseka.

Náklady prozaických novinek v edici Žatva se obvykle pohybovaly mezi 10 000–50 000 výtisky, ojediněle i výše. V počtu 20 000–60 000 výtisků vycházela nová vydání úspěšných titulů v edici Klíč, avšak např. výbor povídek Oty Pavla Zlatí úhoři dosáhl v této řadě 136 000 výtisků (celkem více než 200 000) a román Radka Johna Memento 200 000 výtisků (celkem 270 000). Jednotlivé svazky edice Život kolem nás vycházely v šedesátých letech v rozmezí 8000–28 000 výtisků, avšak např. Opožděné reportáže Ladislava Mňačka zde vyšly v nákladu 90 000 výtisků. Výše nákladů odpovídala předpokládanému ohlasu konkrétního díla: ve vyšších nákladech proto vycházely knihy Bohumila Hrabala (Ostře sledované vlaky v šedesátých letech vyšly celkem čtyřikrát v celkovém nákladu 170 000 výtisků, povídkový výbor Můj svět dosáhl roku 1988 v jediném vydání 120 000 výtisků a dlouho očekávaný román Obsluhoval jsem anglického krále vyšel roku 1989 nejprve v souboru Tři novely v nákladu 190 000 výtisků a o rok později samostatně v nákladu 140 000) a Vladimíra Párala (Válka s mnohozvířetem dosáhla ve dvou vydáních celkem 180 000 výtisků). Kunderův Žert vyšel v šedesátých letech celkem třikrát (v součtu 120 000 výtisků), básnická sbírka Monology téhož autora v pozměňovaných vydáních čtyřikrát (celkem 66 000 kusů). Knihy Základní řady Klubu přátel poezie vycházely v nákladu 20 000–30 000 výtisků, knihy Výběrové řady KPP nejčastěji v rozpětí 10 000–20 000 výtisků. Edice České básně se obvykle držela nákladu 1000–4000 výtisků. Vyšších nákladů dosahovaly v padesátých letech knihy Vítězslava Nezvala (20 000–30 000, Zpěv míru 60 000) a později zejména jednotlivá vydání sbírek a výborů Jaroslava Seiferta: v šedesátých letech až 20 000 výtisků, sbírka Býti básníkem vyšla v osmdesátých letech ve dvou vydáních v celkovém nákladu 60 000 výtisků, memoáry Všecky krásy světa dosáhly ve dvou vydáních celkem 70 000 výtisků (u necenzurovaného třetího vydání v ČS není náklad uveden). Knihy edice Slunovrat vycházely ve značném rozpětí 15 000–70 000, některé tituly až 100 000 (Karel Schulz: Kámen a bolest, celkem ovšem v ČS přes 400 000, Vesnický román Karoliny Světlé ve dvou vydáních 180 000). Přeložené knihy v Edici ilustrovaných novel byly tištěny v nákladu 15 000, někdy okolo 20 000 výtisků. Knihy Edice humoru a satiry vycházely v nákladu 10 000–30 000, o něco výše dosahovala nástupnická edice Hu-Sa (Horníčkovy Dobře utajené housle v pěti vydáních celkem 200 000 výtisků), v součtu téměř 400 000 výtisků dosáhl do různých edic ČS zařazený román Karla Poláčka Bylo nás pět. Mezi 50 000 a 100 000 výtisků se běžně pohybovaly tituly edice Spirála. Knihy edice pro děti Zlatý klíček vycházely nejčastěji v 30 000–50 000 výtiscích, výrazně vyšší náklady byly dopřány titulům školní četby (Robinsonka Marie Majerové vyšla v této řadě v téměř 450 000 výtiscích), bezmála třísettisícového nákladu dosáhl Pohádkový dědeček Eduarda Petišky. Svazky teoretické edice Dílna vycházely počátkem šedesátých let v nákladu 2000–6000 výtisků, který se nicméně postupně snižoval k 1200–3000 kusům. V širším rozpětí se v téže době pohybovala edice Otázky a názory (2000–10 000). Řada Kritické rozhledy v normalizačním období jen málokdy překonala obvyklý náklad 1000–2000 výtisků.