Jan OTČENÁŠEK

 Ve svých realisticky, podrobně a volným tempem vyprávěných prózách Otčenášek usiloval o postižení společenské – a zpočátku přímo politické – dobové problematiky prostřednictvím generačně typizovaných postav. Prózu Plným krokem na počátku 50. let soudobá kritika uvítala jako konkrétněji pojatý pokus o tzv. budovatelský román. Následující obsáhlý román Občan Brych pak byl označen za zásadní průlom do tehdejšího literárního schematismu. Takto byla vnímána již volba titulního nehrdinského hrdiny, kolísajícího intelektuála, který v době těsně poúnorové váhá, zda má opustit vlast a emigrovat, v dramatickém závěru však poznává, „na čí straně je pravda“, a od svého záměru upouští. Třebaže tento román působil nezvykle pozorností, kterou věnoval vnitřnímu životu „reakcionářů“ i osobním potížím jinak úspěšného stranického funkcionáře, v základním schematickém rozvrhu nadále důsledně rozlišoval klady a zápory podle třídního a ideologického hlediska. V čtenářsky úspěšné novele ze dnů heydrichiády, během níž gymnazista ukrývá židovskou dívku (Romeo, Julie a tma), se Otčenášek prvně plně soustředil na milostný vztah, který se stal důležitým motivem a v některých případech výhradním tématem všech jeho dalších děl. Autobiografické zázemí má román ze sklonku protektorátu Kulhavý Orfeus, paralelně rozvíjející osudy především několika středoškoláků totálně nasazených do továrny, kteří vytvoří nepříliš úspěšnou ilegální skupinu Orfeus. Ideová problematika (tentokrát spíše diskusně existenciálního ražení) je postavena na protikladu mezi chováním příslušníků jednotlivých tříd, a také na protikladu mezi trpností či skepsí a odhodláním zasáhnout do společenského dění. Autorův názorový zvrat a zároveň pokus o moderně uvolněnou formu přináší novela Mladík z povolání: ve vnitřním monologu postavy spisovatele bránícího se příznakům stárnutí se prolínají přítomné zážitky s útržkovitými vzpomínkami a úvahami; své postupně střídané milenky nazírá hrdina s ironickým despektem a svůj život s narůstající skepsí. Výkyv k láskyplné pohodě a konfrontaci rousseauovských ideálů s každodenností znamená román z počátku 70. let o činorodé manželské dvojici intelektuálů, kteří utekli z Prahy do zchátralého mlýna na Šumavě (Když v ráji pršelo). Už od poloviny 60. let pracoval Otčenášek na románu Pokušení Katarina, který obsahuje nejvíc autobiografických momentů a autorské sebereflexe a který – nedokončený – vyšel až posmrtně. Filmový režisér procházející životní krizí v něm navazuje na ostrově Katarina osobitý poměr s německou architektkou, ale vlastní problematika se odehrává v hrdinových vzpomínkách těkajících od proletářských klukovských zážitků ke ztroskotání v manželství a k rozpornému vztahu k poúnorovému dění. – Ačkoli hlavní tvůrčí ctižádost upínal k próze, napsal Otčenášek kromě divadelní komedie rozehrávající několik milostných vztahů (Víkend uprostřed týdne) také množství scénářů k filmům, televizním hrám a seriálům. V sevřenější podobě v nich uplatnil svou fabulační obratnost a schopnost zachytit všední život rozmanitých postav a figurek, jak ho poznal především v prostředí rodného Žižkova.