Mojmír  OTRUBA

 Jako badateli soustředěnému zejména na českou literaturu 19. století, byl Otrubovi od počátku blízký metodologický impuls Felixe Vodičky, a to zejména důrazem na propojování faktografické znalosti reálií s úsilím po teoretickém zobecnění literárních procesů. Ideologicky zmanipulované chápání literatury 19. století, ke kterému směřovala dobová kulturní politika, Otruba rozrušoval na počátku 60. let literárněhistoricky zakotvenými portréty osobností v monografiích Tvůrčí cesta Josefa Kajetána Tyla (s Miroslavem Kačerem) a Božena Němcová. Literární dílo ho zajímalo mnohostranně: jako významový celek vybízející k interpretaci, ale i jako text, jehož autentickou podobu je třeba pracně a trpělivě objevovat (konkrétní ediční praxi přitom zpětně reflektoval i teoretickými textologickými studiemi). Proto se věnoval literatuře 19. století (z novější literatury se Otruba edičně zabýval zejména dílem Fráni Šrámka, ale i Karla Čapka) důsledně také jako editor: připravil díla Jána Kollára, Václava Šolce, Josefa Václava Sládka, Karolíny Světlé, Aloise Vojtěcha Šmilovského, Karla Havlíčka Borovského, Karla Jaromíra Erbena, Vojtěcha Rakouse, Vítězslava Hálka či F. X. Šaldy; podílel se na vydávání spisů Josefa Dobrovského (člen redakční rady od 1962). Zásadním způsobem se zasloužil o vydání spisů Josefa Kajetána Tyla: v letech 1951–1989 byl členem redakce a výkonným redaktorem řady, mnoho svazků osobně edičně připravil, opatřil komentáři a doslovy. Podílel se rovněž na zmapování stavu výzkumu podvržených rukopisů jako editor a spoluautor syntetizující publikace Rukopisy královédvorský a zelenohorský – Dnešní stav poznání. Soustavně se věnoval také studiu problémů literárního vývoje – přitahovaly ho zvláště konfliktní situace literárního procesu (spor o Karla Hynka Máchu, tzv. rukopisné boje aj.).
V teoretických reflexích svých literárněhistorických zkušeností těžil z domácí tradice strukturálního myšlení o literatuře, ale osvojoval si i podněty francouzského strukturalismu (Roland Barthes, Claude Lévi-Strauss) – propojení obou tradic mu pomohlo otevřít nový pohled i na problémy české obrozenské literatury (např. v sémiotických studiích Poezie, mýtus, hodnota a Mýtus a ritus in Česká literatura 1968 a 1970). Od 70. let rozšířil Otruba spektrum svého přístupu o problematiku tvůrčí osobnosti a otázky axiologické, zaujala ho „intertextualita“, mezitextovost, nekonečný dialog, který vede literatura sama se sebou, způsob, jakým v sobě dílo obráží díla jiná a samo se obráží v dílech jiných. Už vymezení otázky tímto způsobem narušovalo řadu vědomých i mimovolných omezení klasického českého strukturalismu.
V souboru studií Znaky a hodnoty se Otruba programově neuzavírá do jednotlivého díla, nebuduje teoretické modely nad teoretickými modely, vidí naopak dílo jako průsečík historické situace a celé řady znakových soustav, jako střet různých hodnotících perspektiv. V této knize Otruba nejzřetelněji představil svou koncepci axiologického výzkumu literatury, zvláštní pozornost věnoval tzv. mimoestetickým hodnotám a jejich působení na recepci a konkretizaci díla. Na problematiku vztahu literatury a mimoliterárních jevů, resp. celkového sociokulturního dění, se Otruba soustředil v řadě dalších studií, zabývajících se zejména otázkami z dějin české literatury a kultury 19. století (Josef Jungmann, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Božena Němcová, Karolina Světlá aj.). Třebaže od druhé poloviny devadesátých let Otruba publikoval v menší míře, stále se intenzivně věnoval ediční a lexikografické činnosti − edičně zpracoval básně F. X. Šaldy a Kytici Karla Jaromíra Erbena a vedle práce v redakčním týmu Lexikonu české literatury napsal též několik hesel do Slovníku českých spisovatelů od roku 1945.