Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Jan GROSSMAN

* 22. 5. 1925, Praha  
† 10. 2. 1993, Praha  
 
Literární historik, kritik a editor, divadelní teoretik, dramatik a režisér
 

Maturoval roku 1944 na gymnáziu v Praze. Ke konci války se účastnil protifašistického odboje a bojoval v Pražském povstání. Od roku 1945 studoval na FF UK srovnávací literaturu a estetiku u Václava Černého Jana Mukařovského. Souběžně byl redaktorem deníku Mladá fronta, týdeníku My 45 a v letech 1946–1948 lektorem činohry Národního divadla, odkud však musel po únoru 1948 odejít a zároveň byl vyloučen ze studia (PhDr. až v roce 1991 knižním souborem prací Analýzy). V letech 1949–1956 nesměl publikovat. Zprvu pracoval jako dramaturg a režisér brněnského Státního divadla. V roce 1953 se stal v Praze dramaturgem a režisérem Burianova Armádního uměleckého divadla (od sezony 1955–1956 D 56), v roce 1956 redaktorem poezie v nakladatelství Čs. spisovatel, odkud však musel roku 1959 odejít. Během následné spolupráce s Laternou magikou se podílel na Radokově koncepci „světelného divadla“ (1959–1960), poté pracoval krátce jako dramaturg a režisér Městského divadla na Kladně. V letech 1962–1968 řídil činohru Divadla Na zábradlí, tehdy také zformuloval svou koncepci apelativního divadla. Jako dramaturg a režisér zde mj. uvedl Jarryho Krále Ubu (1964), Havlovo Vyrozumění (1965) a Kafkův Proces (1966). Po roce 1968 opět nesměl publikovat (připravované výbory jeho statí se nerealizovaly), značně omezena byla i jeho práce divadelní. Načas se uplatnil jako režisér v zahraničí, zejména v nizozemském Arnhemu. Roku 1975 (po účasti na zkouškách a jediném představení Havlovy Žebrácké opery v Počernicích) mu však bylo cestování do ciziny zakázáno. Spolupracoval s oblastními divadly, mj. Činoherním studiem v Ústí nad Labem, dále Západočeským divadlem v Chebu (1974–1979) a Divadlem Vítězného února v Hradci Králové (1980–1982). Do Prahy se jako režisér vrátil v roce 1980 (Viola), trvale ovšem až v roce 1983 (Divadlo S. K. Neumanna v Libni). Od roku 1989 znovu působil v Divadle Na zábradlí, v roce 1991 se stal jeho uměleckým ředitelem; uvedl zde mj. Molièrova Dona Juana (1989), Havlovo Largo desolato (1990) a Pokoušení (1992). – Jeho manželkou byla herečka Marie Málková (*1941).

 

Grossman debutoval roku 1942 statí Staré účty v časopise Jitro, v roce 1943 mu časopis Řád otiskl studii Integrálný realismus, vedle toho v období 1942–1945 publikoval ještě v Českém slovu, Národní politice a v mladoboleslavském cyklostylovaném časopisu Archy. Po válce uveřejňoval své texty v periodikách Generace (1945–1946), Listy (zde mj. stať Válečná generace, 1946), Mladá fronta, My 45–46, Kvart, Lidová kultura, Národní divadlo, Svobodné noviny, Program SD v Brně, Program AUD, Nový život (zde v roce 1956 stať O krizi v literatuře), Květen (1958–1959), Acta scaenographica (1960–1961), Divadlo (od roku 1957), Divadelní noviny, Host do domu aj. V samizdatu vyšla v roce 1988 první verze knihy Analýzy (Edice Expedice); jeho text byl zařazen též do samizdatového sborníku Dynamoarchismus (Česká expedice, 1987). Česká televize o jeho životě a díle natočila medailon Pokoušení Jana Grossmana (r. Milan Maryška, 1992) a dokumentární film Žít svůj osud (r. Aleš Kisil, 1997). Jeho působení v Divadle Na zábradlí se věnovaly tři díly televizního seriálu Divadlo Na zábradlí (sc.+ r. Adéla Sirotková, 2018). – V začátcích užíval původního vlastního jména Grossmann. Podepisoval se též J. M. Grossman či J. M. Gros a užíval šifer JMG; J. M. G.; jmg; J. G.; jg; J. M.; G.; -n; v samizdatu užil šifru R. C.

 

Grossman vstoupil do literárního života již jako osmnáctiletý. Zprvu vystupoval jako křesťansky orientovaný kritik, ovlivněný vedle F. X. Šaldy mj. i francouzským křesťanským filozofem Mauricem Blondelem. Tato inspirace se projevila i v jeho následujícím působení v roli mluvčího skupiny dynamoarchistů (Jaromír Hořec, František Listopad, Oldřich Kryštofek, Jaroslav Morák aj.), kteří se zformovali koncem války a po válce v návaznosti zejména na německou romantiku zdůrazňovali tvořivost literatury, dynamičnost umění a kultury vůbec (sborník Aktiv – zde mj. programová stať Nové umělecké myšlení). V roce 1946 Grossman zformuloval v sérii článků publikovaných v časopise Generace svou koncepci analyticky věcné literatury, která zachycuje základní existenciální lidské situace a je protikladná „postulativní ideologii“. Ústředním pojmem jeho myšlení byl pojem krize, již chápal nikoli jako cosi negativního, nýbrž ve smyslu problému, předělu, přerodu, rozhodujícího dějinného momentu, jisté mezní situace. Jmenované hodnotové akcenty jej přivedly k trvalému zájmu o dílo Františka Halase a Jiřího Ortena i ke sblížení se Skupinou 42 (zabýval se zvláště poezií Jiřího Koláře). Souběžně vedl polemiky se zastánci socialistického realismu. Již na sjezdu spisovatelů v roce 1946 se střetl s představiteli pojetí literatury podřízené ideologii, jmenovitě s Jiřím Hájkem; po roce 1948 pak byl likvidačním způsobem kritizován zvláště jeho doslov k Weilovu Životu s hvězdou (1949). Od roku 1956 doprovázel jako kritik i redaktor mladou básnickou tvorbu, která překračovala schematismus počátku padesátých let (Miroslav Holub, Milan Kundera, Jiří Šotola aj.). Ve statích o poezii (Jiří Kolář, František Halas, Jiří Orten), o dramatu a divadle (Bertolt Brecht, Eugen O’Neill, Alfréd Radok, činohra Národního divadla) se vracel k mimoideologickému pojetí umění. Poté, co byl proto podroben ostré kritice (Ivan Skála, Jan Petrmichl, Jiří Hájek), Grossman zvolna opouštěl pole literární kritiky a esejistiky a obracel se k práci divadelní, jež se u něj ovšem integrálně pojila s reflexí, potřebou formulovat svá východiska a cíle (Alfred Jarry – Král Ubu. Rozbor inscenace). Přesto i později časopisecky uveřejnil několik zásadních úvah, publikovaných zejména v časopise Divadlo (např. Síla věcnosti, 1961; Kafkova divadelnost?, 1964), statí analyzujících možnosti působení divadla a filmu (Divadelní úlohy filmu, Divadlo 1959; 25 let světelného divadla, Acta sceanographica 1960/1961) a sérii předmluv a doslovů (k dílu Brechtovu, Weilovu, Kolářovu, Havlovu aj.), v nichž prohloubil svou koncepci literatury a divadla. V práci divadelněkritické se věnoval zvláště moravským činoherním souborům, hereckým a scénickým prostředkům a malým scénám šedesátých let.
Jeho porůznu publikované texty zpřístupnily v polistopadovém období výběrově knihy Analýzy a dvojdílné Texty o divadle, které vyšly v rámci šestisvazkové edice Jan Grossman (další svazky zahrnují studie a články věnované jeho tvorbě), v úplnosti pak dvousvazkové souborné vydání, opatřené příznačným titulem Mezi literaturou a divadlem.

BIBLIOGRAFIE

Studie: Alfred Jarry: Král Ubu. Rozbor inscenace Divadla Na zábradlí v Praze (1966, interní publikace Divadelního ústavu; též výběr z ohlasů); Dvě studie o Kafkovi (EE, 1990, s M. Uhdem; též něm.); Analýzy (soubor studií, 1991, ed. J. Holý a T. Pokorná); Texty o divadle 1, 2 (v šestisvazkové edici Jan Grossman, sv. 4 a 5; ed. M. Klíma, J. Dvořák a Z. Jindrová, 1999, 2000).
Souborné vydání: Mezi literaturou a divadlem I–II (2013, ed. P. Šrámek).
Divadelní hry a pásma – scénicky: Co vyprávěl papoušek (loutk. pro děti, prem. 1956, s V. Lebedou).
Dramatizace a adaptace: F. Šrámek: Sláva života (pásmo, prem. 1947); J. Hašek: Dobrý voják Švejk (D, rozmnož., 1962, i prem.); A. Jarry: Král Ubu (D, rozmnož., 1966, prem. 1964, s M. Macourkem); F. Kafka: Proces (D, rozmnož., 1966, i prem.); R. Jeffers: Pastýřka putující k dubnu (s dalšími, prem. 1982).
Překlady: A. J. Cronin: Klíče království (1948; s tit. Klíče království nebeského 1995); L. N. Rachmanov: Neklidné stáří (rozmnož., 1949, s J. Kopeckým; též s tit. Profesor Poležajev); P. Karvaš: Pevnost (rozmnož., 1951); E. O’Neill: Smutek sluší Elektře (rozmnož., 1960; 1992); T. Williams: Sestup Orfeův (rozmnož., 1961, s J. Kolářem; 2017); A. Miller: Pohled z mostu (in Pět her, 1962; samostatně rozmnož., 1967; 2010); W. Saroyan: Minuty na hodinách (rozmož., 1968, prem. 1948; 2016 v souborném vyd. spolu s: Mé srdce je v horách; Stará sladká píseň lásky; Jednou kolem bloku).
Příspěvky ve sbornících: Aktiv (1946; též in Aluze 2000, č. 1); In memoriam Josefa Hory (1945); Fráňa Šrámek. Básníkovi k sedmdesátinám (1947); Účtování a výhledy: sborník prvního sjezdu českých spisovatelů (1948); Konference o činoherní kritice (1959); O poslání a možnostech moderního umění (1964); Slyšet se navzájem: 60 hlasů o uměleckém přednesu (1966); Laterna magika (1968); O současné české režii. České divadlo 6 (1981); Kafka 89 (rozmn. 1989); Otázka „F. X. Š.“ 1945–1948 (2002); Studio Beseda: setkání režisérů: Jan Grossman, Miroslav Krobot, Josef Krofta (2013); Čtení o Václavu Havlovi (2013); Čtení o Jaroslavu Haškovi (2014); Čtení o Jiřím Kolářovi (2018).
Uspořádal, vydal a redigoval: F. Halas: Básně (1957, s V. Justlem; též přísp.); Deníky Jiřího Ortena: poesie – myšlenky – zápisky (výbor, 1958; též přísp.); B. Brecht: Myšlenky (1958; též přísp.); F. Halas: Magická moc poezie (1958, s V. Justlem); Jevištní výtvarnictví 1945–1960 (katalog výstavy, 1960; též přísp. /s V. Ptáčkovou/); spisy: Spisy Bertolta Brechta, sv. 1–3 (1959–1961, L. Kunderou a R. Vápeníkem; též přísp.).

LITERATURA

Bibliografie: M. Přikrylová: Bibliografie J. G., in Jan Grossman 6 – Post scriptum (2001); též: Soupis režií J. G. + Divadelní bibliografie J. G., Divadelní revue 1990, č. 3; Bibliografie J. G. in J. G.: Analýzy (včetně soupisu režií, 1991); M. Přikrylová in Jan Grossman 1. Svědectví současníků (1996)
Knižně: Jan Grossman 1, 2, 3, 6 (1996–2001, ed. M. Klíma a M. Boková s dalšími; sv. 1: Svědectví současníků, sb. vzpomínek a studií, 1996; sv. 2: Inscenace, sb. studií, 1997; sv. 3: Interpretace, sb. studií, 1998; sv. 6: Post scriptum: doplňky, bibliografie, rejstříky, 2001); Divadelní jarmara A. Radoka a J. Grossmana (katalog výstavy fotografií, 1999, ed. J. Krejčí); K. Miholová: Král Ubu. Jarry & Grossman & Fára. Divadlo Na zábradlí: 1964–1968: interaktivní rekonstrukce / Ubu the King. Jarry & Grossman & Fára. Theatre on the Balustrade: 1964–1968: an interactive reconstruction (2007).
Studie a články: A. Radok: Zrod Laterny magiky a její inscenační principy, in Laterna magika (sb. 1968); V. Rzounek: Znovu o hodnotách literárního díla, in Řád socialistické tvorby (1977); V. Havel: Předmluva, in Analýzy (1991); J. Holý – T. Pokorná: Případ Grossman, in Analýzy (1991); T. Pokorná: J. G., LidN 10. 8. 1991, příloha Nedělní LidN; Z. Hořínek: Analýza a charakter, Divadelní revue 1992, č. 5; J. Hořec: Umlčovaný J. G., Tvar 1993, č. 10; M. Klíma: První ohlédnutí za J. G., Svět a divadlo 1993, č. 1; V. Justl, Literát a divadelník Jan Grossman, DivN 1995, č. 20; Kauza Jan Grossman, in J. Hořec – M. Sígl (edd.): Generace 45: Pamětníci Mladé fronty 1945–1950 (1997; oddíl Dokumenty /textové/); P. Šrámek: Krize, existence, rozhodnost (poznámky grossmanovské), ČL 2003, č. 6; V. Justl: Grossmanův „Antiúnor“ 1958, DivN 2005, č. 11; M. Bauer in Tíseň tmy (2005); P. Šrámek: Realismus integrálný? (poznámky grossmanovské), ČL 2006, č. 2/3; P. Šrámek: Jak správně řekl tuším Šalda: Poznámky grossmanovské, in „Na téma umění a život“: F. X. Šalda 1867–1937–2007 (sb. 2007); J. Hyvnar: Grossmanovo apelativní herectví, Disk 2007, č. 21; V. Ptáčková: Grossmanův Don Juan, in Divadlo na konci světa: stati o scénografii (2008); K. Miholová: Ubu jako apelativní absurdní divadlo, in Alfred Jarry et la culture tchèque = Alfred Jarry a česká kultura (sb. 2008); P. Kosatík: Opřený o propast: Jan Grossman, Respekt 2010, č. 16, též in Česká inteligence (2011); M. Klíma: Jan Grossman a Studio Beseda – Hledejte cesty, máte-li cíl aneb O strategiích chebské „naplaveniny“, in Studio Beseda: setkání režisérů: Jan Grossman, Miroslav Krobot, Josef Krofta (sb. 2013); J. Krofta: O Janu Grossmanovi a jeho hradecké éře, in Divadelní osmdesátky a Studio Beseda (sb. 2014); M. J. Švejda: Tato inscenace v nás vyvolává pocit vítězství...: Divadlo Na zábradlí a Largo desolato, Divadelní revue 2014, č. 3; T. Pokorná: Neodpovídat na falešně položené otázky, RR 2019, č. 114.
Recenze: František Halas: Básně (ke Grossmanovu doslovu): F. Kautman, Kultura 1958, č. 4 (k tomu polemika: F. Vrba, LitN 1958, č. 5; F. Kautman, Kultura 1958, č. 7; J. Brabec, Květen 1958, č. 7; J. Císařovský, Kultura 1958, č. 10; J. Petrmichl RP 16. 3. 1958) * Deníky Jiřího Ortena (ke G. úvodní studii): M. Červenka, Lit 1958, č. 10; I. Skála, RP 22. 3.1958 * Analýzy: M. Petříček, NK 1992, č. 8; M. Špirit, KS 1993, č. 2; Z. Pešat, ČL 1993, č. 3, též in Tři podoby literární vědy (1998) * Jan Grossman 4–5: Texty o divadle: Z. Hořínek, LidN 8. 8. 2000; J. Kerbr, NK 2000, č. 28 * Mezi literaturou a divadlem I–II: Z. Hořínek, DivN 2014, č. 11; J. Machalická, LidN 27. 5. 2014; J. Jiřík, A2 2014, č. 14 . – Soupis českých i zahraničních recenzí Grossmanových divadelních inscenací in M. Přikrylová: Bibliografie J. G., in Jan Grossman 6 – Post scriptum (2001; zde též další sekundární literatura a ohlasy).
Rozhovory: bš (= M. Bureš), SvSl 2. 3. 1963; -vačk- (= P. Vačkář), Divadelní a filmové noviny 1965, č. 7; F. Lebenhart, Czechoslovak Life (též fr. a it. mutace) 1966, č. 11; M. Lukeš, Divadlo 1967, č. 1; L. Anděl, Zápisník 1968, č. 10; S. Machonin, Listy 1968, č. 4; J. Černý, LidN 13. 1. 1990; J. Kolář, DivN 1995, č. 11 (rozhovor z roku 1985).
K životním jubileím: I. Vojtěch, LitN 1990, č. 10; F. Knopp, Denní Telegraf 23. 5. 1996; T. Pokorná, LidN 10. 2. 1998; V. Kudělka, Kam v Brně 2000, č. 1; J. Machalická, LidN 1. 6. 2010.
Nekrology: J. Černý, DivN 1993, č. 5; Z. Hořínek, LidN 18. 2. 1993, příloha Národní 9; J. Holý, LitN 1993, č. 9.
Vzpomínky: V. Havel in Dálkový výslech (Purley 1986; 1989); J. Machalická: Ztížená možnost soustředění: s Marií Málkovou o Janu Grossmanovi, DivN 1994, č. 1; J. Hořec: Lidé kolem Grossmana, DivN 1999, č. 17 a 18; I. Racek: Na cestě od Černých baronů na Vinohrady 5, DivN 2000, č. 7; J. Dewetter, Pointy: Pointa pro katakomby a J. G., Tvar 2000, č. 10; R. Vašinka: Vydolováno z nepaměti 2, DivN 2001, č. 6; P. Landovský: Jmenoval jsem se hercem 2, DivN 2001, č. 11; I. Rajmont: Všechny vás zavřou 2, DivN 2002, č. 9 (též in Ivan Rajmont: Režisér a divadlo, 2005); T. Burns, LidN 11. 2. 2002; J. Hořec: Hořec nanečisto, Aluze 2002, č. 1 a 2; V. Havel: Krásná doba mého života 1 a 2, DivN 2004, č. 1 a 2; A. Krob: Vzpomínky kulisákovy 1 a 2, DivN 2004, č. 10 a 11; L. Kundera in Různá řečiště B (2005).

Autor hesla: Jiří Holý (1994); Veronika Košnarová (2019)
Aktualizace hesla: 6. 12. 2019 (vk)
 
zpět na hlavní stranu