ORBIS 

Ediční profil Orbisu krystalizoval postupně, jeho dlouholeté pilíře byly ovšem postaveny již v prvorepublikovém období a zůstaly po celou dobu existence Orbisu relativně stabilní, byť se v produkci nakladatelství projevovalo jeho úzké sepětí se státem a vládní politikou. Vedle knih politických a propagačních se Orbis orientoval na vydávání odborné a populárně-naučné literatury, především z oborů sociálních a humanitních věd. Typickou ediční oblastí se stala též zeměpisná a cestopisná literatura a od doby nacistické okupace i literatura pro mládež. Vedle ní se v oblasti beletrie Orbis soustředil (v různých obdobích v různé míře) také na dobrodružnou literaturu a v poválečném období i na publikace divadelní a filmové.
První reprezentativní edicí byla Politická knihovna (1923–1939, celkem 62 sv. /1. řada 39 sv., 2. řada 23 sv./, red. František Vodseďálek), knižnice spisů politických, právních, národohospodářských a sociálních, vycházející v menší a větší řadě. Z původní literatury zde vyšla mj. díla historiků či diplomatů Karla Kazbundy, Kamila Krofty, Jana Opočenského, Jaroslava Papouška a Jana Slavíka, ale také např. publikace literárního historik Karla Krejčího Polská literatura ve vírech revoluce. Z překladové literatury byly zahrnuty např. spisy Salvadora de Madariagy, Maxe Webera či dvoudílné vzpomínky novináře H. W. Steeda. František Bauer pro české čtenáře přetlumočil Hitlerův spis Mein Kampf, jejž doplnil svými poznámkami a přehledem politické situace v Německu od roku 1926. Posledním svazkem byla publikace Emanuela Moravce V úloze mouřenína (za války několikrát reeditovaná), která předznamenala charakter politické literatury, již pak Orbis vydával v době okupace. Zahraničnímu publiku byly určeno několik edic anglických, francouzských a německých překladů oficiálních politických dokumentů a projevů, např. Politische Bücherei (1924–1934, 9 sv., red. Oskar Butter). Na pomezí politiky a historie stála vícejazyčná knižnice Publikace archivu Ministerstva zahraničních věcí (1926–1929, celkem 8 sv. ve 2 řadách, označována též ruským názvem Izdanije Archiva Ministerstva inostrannych děl a francouzským Des Archives du Ministère des Affaires Étrangères), jejíž druhá řada byla zaměřena na soupisy bohemik a slovacik v cizině. K politickým tématům se vztahovala i populárněji zaměřená memoárová edice Stopami dějin (celkem cca 15 sv.), která vycházela od poloviny dvacátých let do roku 1938. Nakladatelské materiály ji prezentovaly jako knižnici o dvou řadách, ačkoli v publikacích tzv. první řady (vedené F. Vodseďálkem), k nimž byla přiřazována mj. Masarykova Světová revoluce a Benešova Světová válka a naše revoluce (obě v koedici s nakladatelstvím Čin), nebyla edice explicitně označena. Nedůsledně byla označována i ve svazcích řady druhé (pořádané Josefem Fischerem), v níž vyšlo především několik svazků vzpomínek Jana Hajšmana na domácí i zahraniční odboj. K politickým, hospodářským, sociálním a kulturním tématům byly orientovány rozsahem kratší spisy z edice Časové otázky (1924–1939, 23 sv., red. Oskar Butter, poté Josef Fischer), do níž byly zahrnuty např. publikace Bertranda Russella či autobiografie Alberta Einsteina a Sigmunda Freuda.
Od poloviny dvacátých let vydával Orbis několik edic odborné a populárně-naučné literatury. V koedici s pařížským nakladatelstvím Bossard připravil k vydání Encyclopédie tchécoslovaque (1923–1929, 4 sv., red. Oskar Butter a Bohuslav Ruml). Sociologická knihovna (1925–1937, 15 sv. /1. řada 10 sv., 2. řada 5 sv./), řízená výborem Masarykovy sociologické společnosti, zpřístupňovala základní díla sociologů českých (Arnošt Inocenc Bláha, Emanuel Chalupný, Otakar Machotka) i zahraničních (Auguste Comte, Émile Durkheim). Tajemníci Orbisu Jaroslav Fukátko a František Kliment redigovali edici praktických příruček a odborných publikací Economica (1936–1941, 10 sv., v obnovené řadě 1947–1948, 8 sv.).
Práce z oblasti estetiky a psychologie umělecké tvorby přinášela knižnice rozprav o umění Ars (1924–1940, 22 sv. /1. řada 21 sv., 2. řada 1 sv./), vedená Bohumilem Markalousem. Z překladových titulů zde vyšla např. sociologicky zaměřená úvaha o umění od J.-M. Guyaua, Croceho Brevíř estetiky, stati o architektuře a bydlení od Adolfa Loose, Freudova úvaha o Leonardu da Vincim, zápisky režiséra Alexandra Tairova s úvodní studií Jindřicha Honzla o vzniku moderního ruského divadla, Bremondova Čistá poezie či kniha Viktora Šklovského a Vladimira Majakovského Jak dělat prózu a verše. Z původní literatury byly zahrnuty mj. dvě studie o malířství od Františka Kovárny, smetanovská studie Zdeňka Nejedlého, Václav Černý zde vydal Esej o básnickém baroku a v reedici vyšla studie Otakara Zicha O typech básnických. V roce 1940 vznikla s podtitulem Literárně historické studie druhá řada knižnice Ars, vyšel v ní však pouze sborník studií o české literární kritice devadesátých let 19. století. Několik knih s tématem literatury a umění vydal Orbis mimo edice, často přitom šlo o cizojazyčná vydání (Arne Novák: Das barocke Prag; Jaromír Krejcar: L´Architecture contemporaine en tchécoslovaquie; Zdeněk Wirth: L´art tchécoslovaque /též mutace angl. a něm./; Václav Černý: Essai sur le Titanisme dans la Poésie Romantique occidentale entre 1815–1850). Objevily se však i knihy v češtině: Miroslav Rutte připravil k vydání soubor studií o současné evropské literatuře, z rukopisu Holanďana R. A. Benthema Oosterhuise byla přeložena jeho komeniologická práce, jako doprovod k výstavě Francouzské moderní sochařství vyšla publikace Jaromíra Pečírky.
Několik biografických studií o literátech (sestrách Brontëových, Charlesi Baudelairovi, Romainu Rollandovi) přinesly Knihy osudů a práce (1928–1941, 35 sv., red. F. Vodseďálek, od 1930 Josef Fischer), kde dále vyšla studie Johannese Urzidila věnovaná Václavu Hollarovi, vzpomínky Roalda Amudsena, Alberta Schweitzera, Viktora Šklovského, Eugèna Françoise Vidocqa ad., a především několik knih amerického mikrobiologa a spisovatele Paula de Kruifa, který patřil ke kmenovým autorům prvorepublikového Orbisu. Původní i přeložená díla převážně z oborů humanitních a sociálních věd vycházela v knižnici Perspektivy (1930–1940, 10 sv., red. Josef Fischer). Z překladových titulů edice nabídla např. Ortegovu Vzpouru davů, Machiavelliho Vladaře nebo publikaci Alfreda Adlera. Z českých autorů se v této edici představili např. Václav Příhoda, J. L. Fischer či Arnošt Kolman. Knižnice Delta (1936–1941, 6 sv.) zprostředkovala nejnovější objevy z různých vědních oborů.
Orbis se věnoval též prakticky vzdělávací a osvětové literatuře. Vedle edice jazykových učebnic Brána jazyků (1936–1938, 11 sv., red. Hugo Siebenschein; 1949 1 sv.; 2. řada s tit. Janua linguarum, 1937–1938, 2 sv., 1948–1949, 3 sv.) tuto oblast reprezentuje seriál dálkových písemných kursů, který pod názvem Domácí učení (1926–1944, red. Karel Velemínský; edice variabilně označována též jako Knihovna Domácího učení, za protektorátu Fernunterricht) vydával nákladem Orbisu Masarykův lidovýchovný ústav, za okupace pak Pragapress. V meziválečném období v edici vyšel např. kurs pravopisný, anglický, daňový, zeměpisný, automobilový, zahradnický či zdravotnický; za války se edice orientovala na kursy odborné němčiny, rozčleněné podle jednotlivých (obvykle dělnických a řemeslnických) profesí. Každý z kursů byl rozdělen do několika sešitů; celkem seriál zahrnul cca 150 kursů. Prakticky zaměřené byly také knižnice z oboru racionalizace řízení podniků Prací k úspěchu (1930–1939, 9 sv.) a Organisace a řízení (1931–1933, 3 sv.), vydávané ve spolupráci s Masarykovou akademií práce a Československým národní komitétem pro vědeckou organisaci v redakci Stanislava Špačka.
Značné čtenářské zázemí získaly zeměpisně edice. Sbírku průvodců Orbisu (1926–1938, 18 sv.), již v Orbisu vydával Klub československých turistů, řídil ministerský rada MZV Bohuslav Lázňovský, jenž zde jako úvodní svazek publikoval třídílného Průvodce po Československé republice. V edici dále vyšel mj. průvodce Pražským hradem od Jana Morávka či Automobilový průvodce Podkarpatskou Rusí spisovatele Karla Poláčka. V edici dobrodružných cestopisů V Evropě a za oceánem (1929–1941, 16 sv., red. F. Vodseďálek, od 1931 Josef Fischer) byli zastoupeni autoři domácí (Václav Fiala, Karel Mirvald, František Paul aj.) i zahraniční, především z německojazyčných a severoevropských zemí (mj. Hugo Adolf Bernatzik, Knud Rasmussen, Albert Schweitzer).
Zařazením cestopisných vyprávění Orbis vykročil směrem k beletristické literatuře. Cíleně se do nakladatelského plánu poprvé dostala v podobě edice Veselá mysl (1932–1941, 39 sv.), tvořené drobnými knížkami tematicky zaměřených anekdot a humorných historek s ilustračním doprovodem (nejčastěji Františka Bidla). Jako editoři se vedle redaktora edice Josefa Macha (pod vl. jm. i pseud.) uplatnili také František Halas (pod pseud. F. J. Džbánek, J. F. Pultík, T. Šerif, Jiří Škamna), Alfred Fuchs, Ivan Herben, Naděžda Melniková-Papoušková či Karel Poláček. Beletrie byla též soustředěna do knižnic vydávaných časopisů. Knihovna Radiojournal (1929–1935, 7 sv.) zahrnula romány reportážní (Jan Grmela, Maurice Level), detektivní (Val Gielgud a Holt Marvell, John Spencer) i fantastické (Josef Delmont). Edici populární četby zavedl rovněž Týden rozhlasu: své detektivní romány publikovali v Knihovně Stopy (1936–1941, 10 sv.) Eduard Fiker, Václav Havránek a Josef Kuchynka (pod pseud. Harry W. Harmattan a W. E. Western) či Zdeněk Vojtěch Peukert (pod pseud. Edgar Collins); vědecko-fantastický román zde otiskl Josef Teichman; z překladové literatury se objevili mj. André Demaison či Reginald Campbell. Vedle toho vycházela beletrie příležitostně mimo edice. Již na počátku své existence vydal Orbis německé vydání Čapkova dramatu R. U. R. či francouzský překlad Divé Báry a Jiráskovy Filosofské historie. V edici Josefa Fischera a Františka Halase vyšla antologie textů různých žánrů Naše maminky. Básnická tvorba byla zastoupena mj. německými překlady poezie Emanuela Lešehrada od Franze B. Steinera a Pavla Eisnera. V bibliofilské úpravě byly vypraveny francouzský překlad Nezvalovy básně Dobrodružství noci a vějíře a české vydání Valéryho Mladé Parky (obojí v překladu Josefa Palivce). Mimo edice Orbis opakovaně vydával fotografická alba věnovaná prezidentům Masarykovi (s úvodem Karla Čapka) a Benešovi (s úvodem F. X. Šaldy). Tradice obrazových publikací připravovaných k poctě politickým osobnostem se v Orbisu udržela i v dalších etapách jeho vývoje.
Vůdčí politicky orientovanou edicí byla v první polovině čtyřicátých let knižnice Na okraj nové doby (1940–1942, 50 sv.), doplněná řadami Nová Evropa (1941, 5 sv.), Projevy (1941, 7 sv.) a Knižnice Úřadu, později Ministerstva lidové osvěty (1942–1943, 3 sv.). V rámci těchto edic i mimo ně vycházely jednak překladové tituly dobové německé propagandy (Otto Dietrich, Rolf Kapp, Josef Winschuh), jednak se v nich autorsky uplatnili členové protektorátních vlád (publikace Emanuela Moravce vycházely v Orbisu v četných reedicích) a kolaborující novináři (Vladimír Krychtálek /pod pseud. Vladimír Korda/, Karel Lažnovský, Emanuel Vajtauer). Významné místo připadalo zejména knihám ostré antisemitské, protiamerické a protisovětské propagandy.
Tradici encyklopedické literatury zastupovala ve čtyřicátých letech edice Brána poznání (1940–1949, 4 sv.), která zahrnula mj. slovník citátů, hesel, přísloví a historických výroků, uspořádaný Bohumilem Mathesiem a Jaroslavem Zaorálkem, či Divadelní slovník Josefa Teichmana. Překladová edice Duch a dílo (1942–1945, 7 sv.) představila v monograficky pojatých publikacích několik významných osobností vědy a kultury zejména z německojazyčné oblasti, např. skladatele Ludwiga van Beethovena a Wolfganga Amadea Mozarta, renesančního lékaře a alchymistu Paracelsa či přírodovědce Alexandera von Humboldta. Uměnovědná literatura byla soustředěna především v edici „pohledů Čechů na světové umění“ Mistři malířství (1941–1947, 22 sv., sv. 18 nezjištěn, red. Václav Nebeský, později Antonín Matějček, graf. úprava František Muzika).Většina svazků přinesla monografické portréty (Fra Angelico, Albrecht Dürer, El Greco, Jan van Eyck, Vincent van Gogh, Francisco Goya, Matthias Grünewald, Tintoretto ad.), objevily se však i svazky zaměřené na konkrétní období a umělecké směry. Autorsky se vedle redaktorů knižnice uplatnili Josef Cibulka, Jan Loriš, Jaromír Pečírka, Jaroslav Pešina ad. Hodnoty českého výtvarného umění a vlastenectví připomínaly mimoedičně vydané tituly, např. dvě mánesovské publikace či výbor z české krajinomalby, na nichž se podíleli jako editoři a autoři úvodních studií čeští historici umění (František Kovárna, Jan Květ, Vladimír Novotný) a formou předmluv též respektovaní čeští básníci (František Halas, Josef Hora). Literární historii a kritice byl v období protektorátu věnován minimální prostor, jednou z výjimek byla přehled české prózy roku 1943, který připravil František Jakubův.
Edice učebnic cizích jazyků byla obohacena o Velkou bránu jazyků (1939–1941, 4 sv.), která byla na přelomu padesátých a šedesátých let obnovena dvěma přepracovanými svazky původní edice. Dětskému publiku byla adresována sešitová knižnice pohádek Čteme německy (1944, 8 sv.), vydávaná v koedici s frankfurtským nakladatelstvím Moritz Diesterweg. Vedle jazyků se osvětová literatura v období protektorátu zaměřovala především na problematiku efektivního hospodaření, např. prostřednictvím řad Boj proti zkáze (1942–1945, 12 sv.) či Boj proti ztrátám (1943–1944, 7 sv.).
V době okupace Orbis poprvé cíleně zaměřil svou pozornost na děti a mládež. Ryzí propagandou byl výbor Slovo mají děti, vzešlý ze soutěže o nejlepší dopis popisující zkušeností dětí s německými vojáky. Silný propagandistický akcent nesla také instruktážní próza pro chlapce Frantík, kladivo a spol. od Vladimíra Sacha. Nacistickou ideologií a brannou tematikou byla výrazně poznamenána Knihovna pro mládež (1943–1944, 42 sv.), kterou Orbis vydával pro Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Její ilustrované sešity kombinovaly propagandistický obsah s prvky dobrodružné literatury; navzdory ideologickému náboji si knihovna získala značnou čtenářskou oblibu. V oblasti beletrie měly nacistický režim implicitně podporovat také opakovaně vydávané životopisné a faktografické romány (většinou německojazyčné či italské provenience), oslavující zdravého, silného a uvědomělého člověka stejně jako kult práce a vědeckého, technického a průmyslového pokroku (Mario Appelius, Rudolf Brunngraber, Franz Ludwig Neher, Karl Aloys Schenzinger, Otto Schumann ad.). Vedle toho však vydal Orbis i několik titulů, které byly od ideologických východisek oproštěny: výbor z poezie Rainera Marii Rilka s tématem českého prostředí a Prahy, pohádky Jiřího Židlického s přírodní tematikou, výbor z lidových pohádek Český Honza (ed. Jiří Horák, il. Josef Lada), poezii pro děti autorské dvojice z okruhu časopisu Moderní revue Renaty Horalové a Jarmila Krecara (Pohádky z oblačných brodů), literární převyprávění Příběhů dona Quijota od Jaromíra Johna, Příběhy Robinsona Crusoe od Alberta Vyskočila (který v Orbisu koncem války vydal také životopis Kryštofa Kolumba), Dobrodružství Marca Pola (podle cestopisu Milion) od Zdeňka Vavříka či pohádky Wilhelma Haufa v úpravě Františka Hrubína. Jako ilustrátoři se na nich podíleli Josef Novák, František Tichý ad.

Bezprostředně po osvobození pokračoval Orbis ve vydávání několika knižnic založených za první republiky, popř. na meziválečné řady navázal novými edicemi podobného zaměření, jako tomu bylo např. u sbírky průvodců Kam – kdy – jak (1949–1950, 3 sv.), které vydával pro Čedok. Některé obnovené knižnice ještě ve čtyřicátých letech zanikly – Knihy osudu a práce (1946–1948, 10 sv., plynule navazující číslování), Stopami dějin (1946–1948, 5 sv.), Perspektivy (1948, 2 sv.) či Delta (1946–1950, 8 sv.), v níž vyšly mj. monografie Jiřího Neustupného o pravěku, Čestmíra Loukotky o vývoji písma či publikace Zdeňka Tobolky věnovaná dějinám techniky výroby knihy (označení příslušnosti k edici bylo uváděno nedůsledně). Jiné edice naopak přetrvaly: knižnice Časové otázky (1945–1953, 56 sv., nové číslování, poté nečíslováno) se nejprve přiblížila své původní orientaci (mj. studie o sirotcích Anny Freudové a Dorothy Burlinghamové z roku 1948, jejíž distribuce byla záhy zastavena), později však převážily publikace budovatelské a protikapitalistické propagandy. Až v roce 1948 byla obnovena Politická knihovna (1948–1950, 11 sv.), jež vedle aktuálních publikací nově zahrnula i nedůsledně označovanou historickou řadu Politická knihovna historická, přinášející úvahy o ideálním uspořádání společnosti (mj. Charles Fourier, Petr Chelčický, Jan Ámos Komenský, Thomas More) a výjimečně beletrii (román utopistického socialisty Etienna Cabeta Cesta do Ikarie).
K profilovým populárně-naučným edicím tohoto období patřil soubor krátkých pojednání o životě a díle osobností ze světa politiky, vědy a umění Kdo je (1946–1949, 150 sv., red. Jarmila Kroftová), který zahrnul též svazky věnované literátům českým (Karel Havlíček Borovský, Vítězslav Hálek, Jaroslav Hašek, Václav Kliment Klicpera, Eliška Krásnohorská, Rudolf Těsnohlídek) i světovým (Miguel de Cervantes, Anatole France, George Bernard Shaw), zejména však se zaměřil na osobnosti ruské literatury (Nikolaj Vasiljevič Gogol, Vladimir Majakovskij, Alexandr Sergejevič Puškin, Lev Nikolajevič Tolstoj). Na prvorepublikový charakter Orbisu se snažily navázat Přednášky a diskuse (1946–1949, 25 sv., sv. č. 13 a 25 nevyšly, red. Jiří Žantovský). Několik svazků se vztahovalo k literatuře a umění, např. přednášky Otakara Mrkvičky (o vztahu umění a kýče), Františka Trávníčka (o umělecké mluvě), Ludvíka Svobody (o Bedřichu Václavkovi), studie Alexandra Soboleva (o tzv. leninské teorii odrazu), stati Andreje Alejeviče Ždanova a Tichona Nikolajeviče Chrennikova (k problematice nové sovětské hudby), projev Ladislava Štolla ze Sjezdu národní kultury či projevy z ustavující valné hromady Kulturní jednoty. Malé knížky o velkých věcech (1948, 4 sv.) byly věnovány tzv. vysokému, populárnímu i užitému umění, v knižnici Umění a život (1949, red. František Nečásek) vyšel pouze soubor normotvorných statí a proslovů A. A. Ždanova O umění. Nová kulturní orientace se projevila také v Kulturněpolitické knihovně (1947–1949, 7 sv., red. Jiří Žantovský), soustředěné na společensky aktuální stránky kulturního života (mj. sborníky příspěvků ze Sjezdu národní kultury v dubnu 1948 či z ustavujícího sjezdu Svazu československých spisovatelů v březnu 1949). Knižnice Slovanský svět (1945–1949, celkem 26 sv. /1. řada 19 sv., 2. řada 7 sv./), jež vycházela s podtitulem „myšlenky a skutečnosti“ v malé a velké řadě, obracela pozornost k literatuře spíše okrajově: kromě Gorkého Statí o literatuře a umění zde vyšla reedice Krejčího monografie Polská literatura ve vírech revoluce a polskou literaturou se zabývala také studie Ignacyho Fika. K 30. výročí vzniku Sovětského svazu založil Orbis spolu se Svazem přátel SSSR a Společností pro kulturní styky se SSSR edici Třicet vítězných let SSSR (1947–1948, 15 sv.), která přinášela brožury k různým aspektům života v SSSR (svazek o sovětské literatuře napsal Bohumil Mathesius, vývoj sovětského divadla rekapitulovali Jindřich Honzl a Jaroslav Pokorný). Původní odborné práce sovětských vědců vycházely od roku 1948 v Malé knihovně sovětské vědy (1948–1952, 54 sv.).
Za spolupráce Matice české, která ve druhé polovině čtyřicátých let v Orbisu vydávala několik edic a Časopis Národního musea, vycházela knižnice Příroda a věda (1947–1950, 4 sv., red. Ivan Klášterský, Otakar Štěpánek a Josef Charvát). Další edice byly orientovány převážně k české kulturní historii. V řadě Naše minulost (1946–1949, 5 sv., red. Jan Květ, Otakar Odložilík a Rudolf Turek) vyšla mj. studie Oldřicha J. Blažíčka o českém výtvarném rokoku. Odborně komentované texty z období středověku a raného novověku obsáhla knižnice Památky staré literatury české (1946–1952, 15 sv., red. mj. Antonín Grund, Bohuslav Havránek, Karel Hrdina, Bohumil Ryba, Antonín Škarka, Vladimír Šmilauer, František Trávníček, Václav Vážný a Jan Vilikovský; edice pokračovala v Nakladatelství ČSAV), jež zahrnula staročeské satiry, výbory ze staročeské mystiky a duchovní lyriky, převyprávění Boccacciových novel od Hynka z Poděbrad, cestopisy (Marco Polo, Václav Šašek z Bířkova) a několik slovesných památek z období husitství. Jako doplněk k edici vyšel mimo řady Slovníček staré češtiny.
Odpovědí na nacistickou Knihovnu pro mládež se měla stát reportážní Knihovnička odvahy (1945–1946, 6 sv.), v níž byl třemi svazky zastoupen válečný letec Hugo J. Slípka, a především sešitová edice Bojovníci (1945–1947, zjištěno 31 sv., v číslování nepřesnosti; sešity vycházely samostatně a následně v souborném vydání, zahrnujícím vždy pět posledních svazků), redigovaná Josefem Hiršalem. Hrdiny těchto próz byli převážně děti a mladí lidé; z hlediska žánrového převažovaly tzv. partyzánky, tj. dobrodružná vyprávění s odbojovou tematikou (mj. J. K. Čemus, Jan Václav Rosůlek). Většina titulů byla poplatná dobovému schematismu, jisté vybočení však představovala díla autorů, kteří mohli těžit ze své zkušenosti s žánrem psychologické prózy (Bohuslav Březovský, Miroslav Hanuš, Jiří Valja). Redakce Umění mládeži (UM) dávala prostor i autorům, kteří se začínali potýkat se ztíženými publikačními možnostmi (např. František Hrubín, Jiří Kolář). Básnické a prozaické knihy pro děti zde dále publikovali Ladislav Fikar, František Nechvátal či Eduard Petiška. Příležitostně se v produkci pro děti a mládež objevila vědecko-fantastická próza (Rudolf Faukner), cestopis (Václav Deyl) či beletrizovaný životopis (Zdeněk Urbánek), zastoupeny byly i překlady (mj. Ellery Queen). Knihy pro děti a mládež se vyznačovaly bohatým barevným ilustračním doprovodem, jehož autorem byl nejčastěji výtvarný redaktor Karel Pekárek, dále Kamil Lhoták, Milada Marešová, Miroslav Šašek, Helena Zmatlíková ad.
V roce 1947 začala redakce UM vydávat pod názvem Korálky (1947–1948, 8 sv.) ilustrované pohádkové sešitky, které měly v prvém roce charakter periodicky vycházející sešitové edice a ve školním roce 1948/49 získaly status časopisu (v této formě vyšlo dalších 20 čísel), jenž však po úvodním ročníku zanikl. Sešitová edice přinášela autorské pohádky mj. Bohuslava Březovského, Arna Krause, Josefa Štefana Kubína či Oty Šafránka. Časopis Korálky postupně přesunul pozornost od původních pohádek k autorským i lidovým textům cizích literatur, na jejichž překladu se nejčastěji podílel odpovědný zástupce listu Josef Hiršal. V posledním roce své existence začala redakce UM vydávat další sešitovou edici, jež měla dvojí označení, avšak totožný obsah: pro národní podnik Pramen vycházela pod názvem Praménky (1949, 8 sv.), pro ostravské spotřební družstvo Budoucnost jako Zvonky (1949, 8 sv.). Vyšly zde pohádkové příběhy původní (Sylva Krejčová, Františka Semeráková, Jarmila Šilínková) i převyprávěné podle cizích předloh. Edice předznamenala charakter i způsob distribuce pozdější produkce Orbisu určené dětem.
Beletrie pro dospělé se v poválečném tříletí objevovala jen zřídka. V roce 1948 vznikla z podnětu MIO reprezentativní knižnice českých klasiků Národní knihovna (1948–1953, zde 37 sv.), která po roce 1953 přešla SNKLHU a v roce 1975 do Čs. spisovatele. V Orbisu ji zpočátku řídil Albert Pražák s redakční radou (Antonín Grund, Bohuslav Havránek, Jan Mukařovský, Felix Vodička), která vybírala z děl nejvýznamnějších tvůrců 19. století; z tvůrců 20. století byli zastoupeni Josef Hora, Marie Majerová, Stanislav Kostka Neuman, Ivan Olbracht a Jiří Wolker. Na počátku let padesátých se Orbis pěti svazky podílel na souboru Aloise Jiráska Odkaz národu (1951–1952, red. Zdeněk Nejedlý) a na Sebraných spisech Zdeňka Nejedlého (10 sv., red. Václav Pekárek). Mimo ediční řady vyšel mj. Kuncův Slovník soudobých českých spisovatelů, v německé a francouzské mutaci publikace Karla Teigeho vydaná při příležitosti výstavy moderní československé fotografie či kniha Naděždy Melnikové-Papouškové o československém lidovém výtvarnictví. Ideologické stati o literatuře publikoval v Orbisu jeho nový šéfredaktor Josef Štefánek, ale také Jan Mukařovský. Koncem čtyřicátých let ještě stihl vyjít anglický výbor z básní, próz a dopisů K. H. Máchy (včetně celého překladu Máje) s doprovodnou studií překladatele výboru Hugha Hamiltona Mc Governa.
Na počátku padesátých let vzniklo několik edic, jejichž cílem bylo podpořit nový politicko-hospodářský režim a nový kurs československé zahraniční politiky (Politické aktuality, 1950–1952, 39 sv.). V nejvulgárnější podobě byla propaganda zastoupena především v publikacích vydaných (česky i v cizojazyčných mutacích) ke zkonstruovaným politickým procesům mj. s Miladou Horákovou či s tzv. Zelenou internacionálou.
Po zániku některých nakladatelství Orbis na jistou dobu přejal do své produkce knihy a časopisy z oboru ekonomie či tělovýchovy. Vlastní publikace vydával od padesátých let v Orbisu také Právnický ústav ministerstva spravedlnosti (PÚMS), později se stal Orbis v rámci gestorského systému výhradním vydavatelem právnické literatury a redakce PÚMS, resp. redakce právnická se stala integrální součástí nakladatelství. Řada nových edic a časopisů do Orbisu plynule přešla ze zrušeného nakladatelství a vydavatelství Osvěta (které je však předtím také ve velké míře přejalo z jiných nakladatelství) a některé z nich se v ediční koncepci Orbisu udržely až do let šedesátých, popř. ještě déle.
V padesátých letech byly ediční řady sdružovány do tematických skupin, jejichž označení v tirážích předcházelo názvu konkrétní knižnice (některé knihy nebyly přiřazeny do konkrétní řady a označení tematické skupiny přebíralo funkci označení edice). Na pomezí tematické skupiny a edice stály např. Populárně vědecké obrazové publikace (1953–1954, 5 sv.); pod tímto označením vyšlo několik málo svazků různorodě zaměřených obrazových publikací. Tradičnímu zájmu Orbisu, nyní ještě více akcentovanému, sloužila též edice Obrazové publikace (1951–1959, 18 sv.), jež měla prostřednictvím uměleckých fotografií a populárně-naučného textu přiblížit různé úseky domácího politického, hospodářského a kulturního života (mj. alba věnovaná Boženě Němcové a J. K. Tylovi). V navazující profilové edici Orbisu Naše vlast (1959–1977, 46 sv., pokračovala v nakladatelství Panorama) byla zastoupena fotografická tvorba Ericha Einhorna, Viléma Heckela, Ladislava Neuberta, Josefa Proška, Viléma Reichmana ad. Kmenovými autory reprezentativní edice Pragensia (variantně označovaná jako Pragensie; 1954–1977, 76 sv., některé započítané svazky představují stejně jako v edici Naše vlast cizojazyčné mutace i česky vydaných publikací) byli Emanuel Poche a Josef Janáček, fotografická příloha byla nejčastěji dílem Karla Plicky a Josefa Ehma. Tato řada začala postupně přinášet také studie z kulturní historie Prahy (Karel Krejčí, Jan Wenig), vycházel v ní periodický sborník Kniha o Praze a příležitostně též umělecké texty (Václav Cibula, Miroslav Horníček, Franz Werfel).
Nové populárně-naučné edice, které v Orbisu začaly vycházet po sloučení s Osvětou, reprezentovala mj. řada Tvůrcové přírodovědy (1953–1954, 3 sv.); na popularizaci přírodovědných poznatků byly zaměřeny též knižnice Vědění všem (1953–1959, 24 sv., obnovena 1963–1969, 27 sv.) a Věda a život (1953–1967, 45 sv.). S tradicí zeměpisné a cestopisné literatury souzněla edice Poznání světa (1953–1969, 40 sv.), která soustředila cestopisy původní (především Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund; zastoupeni byli i beletristé Norbert Frýd, Bohumil Říha ad.; Josef Kunský připravil dvousvazkovou publikaci o českých cestovatelích) i přeložené (Louis Antoine de Bougainville, Victor W. von Hagen, William Hickling Prescott, Hans Staden ad.). Populárně-naučnou literaturu vydával Orbis také za spolupráce Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí (ČSŠPVZ). V padesátých letech tuto spolupráci reprezentovala Knihovna Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí (1953–1959, 161 sv., zmatečné číslování), jejíž nepříliš rozsáhlé svazky byly řazeny do několika specifických řad. V řadě Jazyk, literatura a umění vyšly tři desítky převážně drobných personálních monografií, objevily se i práce zaměřené na problematiku soudobé socialistickorealistické prózy. Autorsky se zde uplatnili např. Oldřich Bělič, Vladimír Brett, František Buriánek, Mojmír Grygar, Jiří Hájek, Josef Kopal, Jan Petrmichl, Karel Polák, Dušan Šindelář aj. Vedle této řady byly publikace s jazykovědnou a literární tematikou v padesátých letech zastoupeny v Edici Novinářského ústavu (1955–1961, 17 sv.), která zahrnula mj. několik kolektivních děl pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV (podíleli se na nich František Daneš, Lubomír Doležel, Karel Hausenblas ad.) či monografii E. E. Kische od Emila Utitze. Mimo edice vyšel v několika reedicích normotvorný referát Ladislava Štolla Třicet let bojů za českou socialistickou poesii.
Z Osvěty přešly do Orbisu rovněž její profilové řady Edice přednášek pro osvětové besedy, od roku 1954 přejmenovaná na Edici přednášek pro osvětová zařízení (1953–1955, 78 sv.), kterou připravovali pracovníci Výzkumného osvětového ústavu (dříve Masarykova lidovýchovného ústavu), a Knihovna osvětové práce (1953–1968, 55 sv.), zařazující původní (mj. Oldřich Kapsa, Jan Rambousek, Karel Tuček, Dalibor Vančura, Josef Vinárek) a v menší míře i přeložené (Naděžda Krupská) materiály pro pracovníky osvětových zařízení (muzeí, osvětových besed a knihoven), a zcela ojediněle i publikace odlišného charakteru (reedice Továrny na smrt Oto Krause a Ericha Kulky). Edice (Knihovna) souborů lidové tvořivosti (1953–1959, 20 sv.; postupně začala plnit též funkci tematické skupiny, do níž byly zpočátku začleňovány některé divadelní řady) byla zprvu zaměřena na metodicky zpracované tematické výbory, poskytující podklady pro práci amatérských uměleckých souborů, a posléze i na práce teoretizující. Později ji nahradila moderněji koncipovaná edice Repertoár estrádních uměleckých skupin (1959–1963, 11 sv.). Z historie i praxe lidové tvořivosti byla věnována edice Lidová umělecká výroba a řemeslo (1954–1959, 7 sv., variantně označena jako Knihovna lidové umělecké výroby a řemesla), v níž vyšly knihy Ferdinanda Engelmüllera, Miloslava Hégra, Jana Kotíka či Pavlíny Hamanové, která zde publikovala přehledovou studii o dějinách knižní vazby. Z Osvěty převzal Orbis také Knihovnu nové fotografie (1953–1962, 17 sv.), k níž postupně přibyly Malá knihovna fotografie (1956–1963, 21 sv.) a Fotorádce (1959–1962, 16 sv.), edice brožurek a drobných fotografických příruček. Později byla fotografická literatura soustředěna do Knihovny fotografie (1963–1974, 15 sv.), která se věnovala jak základům fotografické techniky pro začátečníky, tak i odborným pracím o tvorbě a kompozici v umělecké fotografii, ojediněle i historii fotografie (Rudolf Skopec). Publikovali zde Ludvík Baran, Erich Einhorn, Jaroslav Kulhánek či Ludvík Souček.
Ze zaniklé Osvěty převzal Orbis také několik divadelních edic, které měly svůj počátek již v nakladatelství Umění lidu. V první polovině padesátých let byly dramatické texty zahrnovány do Divadelní knihovny (později Divadelní edice), rozdělené do několika řad. V edici Hry současné (1953–1955, 26 sv.) pokračoval Orbis ve vydávání soudobé dramatické tvorby domácí (mj. Vojtěch Cach, Jan Drda, Milan Jariš, Vašek Káňa, Ilja Prachař, Miloslav Stehlík, Ota Šafránek) i zahraniční, na rozdíl od Osvěty však již nedominovalo drama sovětské (Nikolaj Michajlovič Ďjakonov, Viktor Gusev, Anatolij Kuzmičev ad.), nýbrž byly významněji zastoupeny i jiné národní literatury (Peter Martin Lampel, Ernö Urbán, Roger Vailland). Klasickému dramatu byla vyhrazena nová edice Hry klasické (1953–1955, 39 sv.), do níž byly rovněž zahrnuty hry českých (Karel Čapek, Alois Jirásek, Jiří Mahen, F. X. Šalda, Fráňa Šrámek, J. K. Tyl) i zahraničních autorů (Aischylos, Gerhart Hauptmann, Nazim Hikmet, Heinrich Kleist, Vladimír Majakovskij, Molière, A. N. Ostrovskij, William Shakespeare, G. B. Shaw, Friedrich Schiller, Jozef Gregor Tajovský). Posléze se obě tyto řady sloučily do čtenářské edice Divadelní hry (1955–1960, 64 sv.), v níž byli z domácích autorů mladší generace zastoupeni mj. Pavel Kohout, Josef Topol; ze zahraničních autorů se nově objevili např. Jean Anouilh, Bertolt Brecht, N. Richard Nash či Eugene O’Neill. Amatérským souborům byla určena edice Hry lidového jeviště (1955–1961, 100 sv.).
Z Osvěty do Orbisu dále přešly řady především původních divadelních her pro děti. Dramatické tvorbě pro nejmenší byla věnována edice Hry pro loutky (variantně označována jako Knihovna her pro loutky, 1953–1965, 90 sv., číslování navázalo na číslování na Osvětu, od roku 1955 nové zmatečné číslování), v níž převažovala tvorba soudobých českých autorů (Ludvík Aškenazy, Oldřich Augusta, Kamil Bednář, Vojtěch Cinybulk, Josef Kainar, Jiří Kaliba, František Kožík, František Pavlíček, Milan Pavlík, Josef Pehr, Zdeněk Skořepa, Jan Vladislav ad.), zahrnuty však byly i adaptace starších textů (Josef Čapek, J. K. Tyl). V polovině padesátých let přibyla edice Divadélko (1955–1962, 114 sv.), která měla sloužit potřebám rodinných a školních loutkových scének. Autorsky se zde uplatnili mj. Helena Beránková, Jindřich Černý, Václav Čtvrtek, Jindřich Halík, Josef Heyduk pod pseud. Karel Jangl, Luba Jaglová, František Janura pod pseud. Jan Zlonický, Marie Jasanská, Mína Krejčová, Milena Marková, Karel Stanislav, Libuše Tittelbachová, Raul Trojan ad. Divadelní hry určené staršímu dětskému publiku a pionýrským kroužkům vycházely v edici Hry pro mládež (1953–1966, 49 sv.), jejíž koncepce byla obohacena o větší počet děl autorů zahraničních, především ruskojazyčné a německojazyčné oblasti (Curt Corrinth, Sergej Michalkov, N. A. Ostrovskij, Erwin Sylvanus, Friedrich Wolf).
Původní i překladové úvahy a statě teoretizující a historické (Jindřich Honzl, Franz Mehring, Jaroslav Pokorný, K. S. Stanislavskij, John Louis Styan, Jan Vondráček; shakespearovské eseje ve výběru a překladu Břetislava Hodka; Aristotelova Poetika), personální monografie (mj. Vladimír Justl: V. K. Klicpera; Bernhard Reich: Bertolt Brecht; Tristan Rémy: Jan Kašpar Deburau; Jaroslav Vostrý o Leonidu Leonovovi) a vzpomínkové knihy (Jiří Červený, Růžena Nasková, Václav Vydra) vycházely v Knihovně divadelní tvorby (1953–1964, 54 sv.). Vytvořit řádnou teorii loutkového divadla a poskytnout loutkářům technickou a metodickou literaturu i průhledy do historie oboru měla za úkol Knihovna loutkářských souborů (1953–1963, 11 sv.), která přinesla knihy Jaroslava Bartoše, Richarda Landera, S. V. Obrazcova, Františka Tvrdka ad. Podobně zaměřená byla Knižnice ochotnického divadla (1959–1965, 11 sv.), v níž vyšly především publikace Jiřího Beneše a Jana Kopeckého. Osvětovou funkci plnila Knihovna diváků a posluchačů (1953–1954, 17 sv.), vedoucí nepoučené recipienty k náležitému porozumění dílům všech uměleckých druhů.
Mimo ediční řady Orbis v tomto období vydával vedle politických a kulturněpolitických aktualit (mj. sborník ze Sjezdu socialistické kultury) a cizojazyčných propagačních titulů zejména obrazové publikace. Beletrii reprezentovala drobná antologie soudobé povídkové tvorby (zastoupeni byli Ludvík Aškenazy, Jan Drda, Jiří Marek a Jan Weiss), vydané pouze v cizojazyčných mutacích, dále výbor Poesie rodné zemi (ed. Jan Petrmichl), doprovázející soubor fotografií Oldřicha Straky, „básnický průvodce“ Karla Konráda Na černé hodince (s fotografiemi Josefa Proška) či reportáže Ludvíka Aškenazyho.

Součástí Orbisu byla v padesátých letech též dvě specializovaná nakladatelství. Hudební vydavatelství Orbis vydávalo klasickou i lidovou hudbu a dobové budovatelské písně. Hudebniny vycházely v řadě edic (mj. Dechová hudba, Edice českých klasiků, Estrádní repertoir, Harmonikový repertoir, Houslový repertoir, Kapesní partitury, Klavírní repertoir, Orchestr Orbis, Písňový repertoir, Repertoir souborů, Sborový repertoir, Socialistické písně, Taneční orchestr, Zpěvem k srdci, Zpěvy mládeži); množství titulů se ročně počítalo na stovky. Vedle toho vycházela též libreta Operní libreta (1950–1952, 9 sv. ve 2 řadách) a odborná knižní edice Za novou hudbu (1951–1952, 7 sv., red. Bohumil Karásek), jež se měla stát pramenem rozvoje a důsledného uplatňování socialistického realismu v československé hudbě, hudební vědě i kritice.
Těžištěm většiny edic Výtvarného nakladatelství Orbis byly výtvarné reprodukce, obvykle doplněné uměnovědným výkladem (Alba litografií, Architektura, České dějiny, Malé monografie, Současné umění, Světové dějiny). Reprezentativní obrazovou edicí reprodukcí se stala Národní obrazárna (1950–1952), kterou řídil Vladimír Novotný; zahájeno bylo také vydávání Díla Mikoláše Alše (1951–1952, 4 sv., č. 1, 5, 7 a 8). K teoretickým edicím se řadily Technika a řemeslo (1952, 1 sv.) a především Theorie a kritika (1951–1953, 5 sv.). Po zlikvidovaném Pražském nakladatelství převzal Orbis vydávání pragensií (v letech 1951–1953 tři svazky edice Pragensia, mj. soubor Střední Čechy, tvořený originálními litografiemi a dřevoryty Karla Vika a prozaickými a básnickými texty ve výběru Jana Pilaře).

V šedesátých letech vedení Orbisu v mezích možností potlačilo politicky orientovanou literaturu a hlavní akcent položilo na literaturu populárně-naučnou, v širší míře byla nyní do ediční koncepce začleněna beletrie. V rámci populárně-naučné literatury pokračovala spolupráce s ČSŠPVZ (v roce 1965 přejmenována na Socialistickou akademii). Její Knihovna byla na konci padesátých let nahrazena ambicióznější Malou moderní encyklopedií (MME, 1958–1969, 70 sv., red. Vladimír Špinka, od roku 1964 red. neuváděn, na řízení se podílela početná vědecká rada). Tato popularizující knižnice si kladla za cíl předávat čtenářům nejnovější poznatky přírodních i společenských věd. Zahajovacím svazkem edice byla kniha Fysika jako dobrodružství poznání Alberta Einsteina a Leopolda Infelda, jedna z iniciačních publikací popularizující nejnovější objevy fyziky. Do české literatury edice uvedla některá nová jména zahraničních myslitelů, např. sociologů Zygmunta Baumana a Charlese Wrighta Millse, psychologa a filozofa Ericha Fromma či průkopníka kybernetiky Williama Rosse Ashbyho. K nejvýraznějším titulům patřil výbor z knihy Druhé pohlaví Simone de Beauvoirové (ed. Jan Patočka, přel. Josef Kostohryz a Hana Uhlířová). K problematice literatury a umění vycházely převážně přehledové publikace (Oldřich Bělič, František Buriánek, Miroslav Drozda, Jan Otokar Fischer, Pavol Števček, Zdeněk Vančura a kol.), ale i práce představující původní koncepce (Ernst Fischer). Vedle MME vydával Orbis ve spolupráci s ČSŠPVZ a v koedici s nakladatelstvím Svoboda knižnici Portréty (1963–1971, v Orbisu 27 sv.), která soustředila výhradně původní životopisné studie o postavách světových dějin (Caesar, Franklin D. Roosevelt), umělcích (Anton Pavlovič Čechov, Dante Alighieri, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Albrecht Dürer, Fryderyk Chopin, Romain Rolland, William Shakespeare, Lev Nikolajevič Tolstoj) a myslitelích (sv. Augustin, Buddha, Sigmund Freud, Mahátma Gándhí, Muhammad, Zarathuštra). Jako autoři se představili čeští filozofové (Karel Berka, Jiří Cvekl, Zbyněk Fišer, Milan Machovec, Ivan Sviták), historici dějin obecných (Rudolf Chadraba, Josef Macek), literárních (Pavel Nešpor, Zdeněk Stříbrný) i výtvarných (Eva Petrová), muzikologové (Jiří Válek) a ve významné míře také orientalisté (Ivan Hrbek, Otakar Klíma, Karel Petráček, Jan Pilát). ČSŠPVZ začala v Orbisu vydávat také Československou vlastivědu (1963–1968; encyklopedie rozvržená do 15 sv., v Orbisu vyšel díl I, Příroda /1 sv./, díl II, Dějiny /1 sv./, díl III, Lidová kultura /1 sv./); v roce 1969 její vydávání převzalo nakladatelství Horizont, avšak ani ono nemohlo tento ambiciózní projekt dokončit.
Výtvarnému umění byla v šedesátých letech vyhrazena edice Kultura kolem nás (1961–1968, 5 sv.); hlavní pozornost se však v tomto období obracela k filmu a divadlu. V oblasti divadelní literatury pokračovaly některé edice zahájené v letech padesátých, zároveň bylo založeno několik edic nových. Edice Hry pro loutky byla rozšířena o „řadu sborníků“ (1962), která však skončila už po prvním svazku. Déle vydržela „řada sborníčků“ edice Divadélko (1961–1965, 9 sv.), jež nahradila původní řadu. Namísto edice Divadelní hry vznikla edice Divadlo (1961–1970, 121 sv.), která se snažila mapovat různé aktuální trendy (výrazně zastoupeno bylo absurdní drama) dramatické tvorby české (Oldřich Daněk, Jaroslav Dietl, Václav Havel, František Hrubín, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Ludvík Kundera, Milan Kundera, František Pavlíček, Ladislav Smoček, Josef Topol, Milan Uhde) i světové (Edward Albee, Samuel Beckett, Albert Camus, Friedrich Dürrenmatt, Jean Genet, Michel de Ghelderode, Agatha Christie, Eugène Ionesco, Arthur Miller, Sławomir Mrożek, Harold Pinter, Jacques Prévert, Françoise Saganová, Jean-Paul Sartre, Tom Stoppard, Peter Weiss, Tennessee Williams). Historické průhledy byly tentokrát mířeny převážně k modernímu a avantgardnímu divadlu (Leonid Andrejev, Guillaume Apollinaire, Paul Claudel, Jean Cocteau, Ödön von Horvath, Vítězslav Nezval, Jiří Voskovec a Jan Werich). Od poloviny šedesátých let měla edice též exkluzivně vypravenou „ilustrovanou řadu“ (1964–1970, 8 sv., č. 4 a 6 přidělena dvakrát), jejíž svazky (reprezentované především díly Williama Shakespeara) měly originální výtvarný doprovod českých výtvarníků (mj. Adolf Born, Ludmila Jiřincová, Rastislav Michal, Karel Teissig, Jiří Trnka). Dvěma soubory divadelních her se Orbis též podílel na Výboru z díla Adolfa Hoffmeistra (1963, 2 sv., č. 5 a 6), jehož první čtyři svazky vyšly v Československém spisovateli.
Významné osobnosti divadelního a filmového světa minulosti i současnosti přibližovala edice Proměny (1962–1969, 26 sv.), do níž přispěli Otakar Blanda, Jindřich Černý, Antonín Dvořák, František Götz či Alena Urbanová. Později byla edice obohocena o historickou „velkou řadu“ (1967–1971, 6 sv.): Rio Preisner psal o Johannu Nepomuku Nestroyovi, Vladimír Brett o Molièrovi, Břetislav Hodek o Williamu Shakespearovi a Ljuba Klosová o hereckém rodu Kolárů. Edice malých forem (1964–1966, 7 sv.) přinesla mj. vzpomínky Jindřicha Honzla na válečné Divadélko pro 99 či sborníky věnované soudobým malým divadlům. Do knižnice Horizont (1965–1968, 9 sv., red. Pavel Keclík) byly zahrnuty kolektivní publikace, věnované experimentálnímu divadlu a grotesknu v moderním divadle, výbory statí tvůrců domácích (Karel Čapek) i zahraničních (Friedrich Dürrenmatt, Louis Juvet, Jean Vilar) i úvahy o současném divadle (Jan Císař). Memoárové literatuře a beletrii s divadelní tematikou byla vyhrazena edice Svět divadla (1966–1970, 6 sv., red. Pavel Keclík).
Oblasti filmového umění se Orbis věnoval už od let padesátých, výrazně se však tato produkce rozvinula v letech šedesátých. Jednotlivé tituly vycházely pod označením Filmové publikace (1951–1968; variantní označení Knihovna/Edice Filmových publikací), které balancovalo mezi označením užší edice (cca 30 sv.) a tematické skupiny. V prvních letech zde vycházely především knihy o sovětském filmu; jednou z prvních prací, které se této orientaci vymykaly, byla chaplinovská monografie Georgese Sadoula. Od téhož autora vyšly v edici také Dějiny filmu; z přeložených titulů byla dále zařazena např. Filmová řeč Jerzyho Płażewského a prostor dostaly i obrazové publikace (Historie československého filmu v obrazech Jaroslav Brože a Myrtila Frídy). Později byly v rámci Filmových publikací založeny další dvě řady. Řada Film a doba (1957–1961, 6 sv.) se obracela především do historie filmu. Počátky kinematografie byly zachyceny v monografiích Viktora Ponrepa (Luboš Bartošek) a Charlieho Chaplina (Jaroslav Brož), další svazky se zabývaly mj. italským neorealismem (Oldřich Kautský) či vztahem filmu k výtvarnému umění a literatuře (Luboš Hlaváček). V edici Filmy a tvůrci (1965–1969, 12 sv., red. Petr Král) se vedle monografií významných osobností historie světového filmu (Georges Méliès) i jeho současnosti (Ingmar Bergman, Luis Buñuel, Federicco Fellini) objevily svazky věnované tvorbě českých režisérů tzv. nové vlny (Miloš Forman, Jan Němec, Ivan Passer aj., v knize 3 a půl podruhé byla též představena literární tvorba dokumentaristy Karla Vachka). Literatuře s filmovou tematikou byla dále vyhrazena Knihovna filmového amatéra (1962–66, 3 sv.), Knihovna filmového diváka (1963–64, 5 sv.) a Knihovna filmové teorie (1963–64, 4 sv.), v níž vyšel mj. soubor úvah Reného Claira či studie Ivo Pondělíčka.
Cestopisná literatura byla od počátku šedesátých let soustředěna především do edice Cesty (1960–1978, 113 sv.), která vycházela nejprve v řadě vázané a od sedmdesátých let i v řadě brožované a dárkové (s bohatším výtvarným doprovodem). Reeditovány zde byly některé úspěšné tituly z jiných knižnic (např. Příběh lvice Elsy Joy Adamsonové), příležitostně dokonce i z prvorepublikových (V Evropě a za oceánem); častých reedic se vzhledem ke čtenářskému zájmu dočkaly i novinky. Převažovaly tituly přeložené (Richard Halliburton, Helge Instad, Alan Moorehead, Erich Newby, Gérard Périot ad.), v neopomenutelné míře však byli zastoupeni i autoři čeští (mj. Pavla Jazairiová, Václav Šolc, Petr Zima), do edičního programu se v roce 1972 dokonce vešla kniha českého poúnorového exulanta Ladislava Broma (pod anglickým pseudonymem John L. Brom). Zařazena byla také autobiografická cestopisná vyprávění (Ernest Hemingway, Rudyard Kipling, František Kožík, Jaromír Skřivánek, Robert Louis Stevenson) a příležitostně též beletrie situována do vzdálených krajin (B. L. Burman /přel. Jiřina Hauková/, Joseph Conrad, B. Traven). Dárková řada připomínala odkaz cestovatelů minulosti (Francesco Carletti, Alberto Vojtěch Frič či Vitus Beringa a další cestovatelé představení ve výboru Milana Holečka). Na počátku sedmdesátých let vznikla cestopisná edice Kompas (1970, 3 sv.), jež se však nestačila výrazněji profilovat. Do sedmi svazků plánovaná encyklopedická řada Zeměpis světa (1964–1971, 5 sv.) nebyla dokončena. Edice literatury faktu Parabola (1967–1970, 4 sv.) přinesla mj. reedice dvou svazků prvorepublikové řady Knihy osudů a práce (John Craig, Eugène François Vidocq).
Pro detektivní, dobrodružnou a fantastickou literaturu byla vytvořena speciální překladová řada Kobra (1969–1971, 23 sv., red. František Jungwirth a Otakar Blanda), která měla zprvu sešitový charakter, později vycházela ve formě brožovaných knih. Detektivku zde zastupovali klasikové žánru (Erle Stanley Gardner, James Hadley Chase, Agatha Christie, Ed McBain, Patrick Quentin, Georges Simenon); vědecko-fantastický žánr reprezentoval diptych Únos na Mars (obs. prózy Roberta A. Heinleina a Metoda Suchdolského) a romány Hanse Kneifela a Clifforda Simaka. V uspořádání a za překladatelské účasti Jana Zábrany (jenž se uplatnil jako překladatel u řady dalších svazků edice) zde vyšla antologie světových hororů Lupiči mrtvol.
Politický vývoj v letech sedmdesátých některé z nastoupených tendencí zastavil a do edičních plánů znovu začala promlouvat hlediska politická; posíleny byly především edice právnické. Malou moderní encyklopedii, jež přešla do nakladatelství Horizont, nahradila totožně koncipovaná knižnice Pyramida (1970–1978, 44 sv.), která vycházela v brožované a později i vázané řadě a dále ve specializované řadě encyklopedických heslářů Pyramida – lexikony (1973, 1 sv.), záhy přejmenované na Pyramida – encyklopedie (1973–1977, 8 sv.). Základní řady Pyramidy přinesly reedice některých svazků MME, poskytly však také příležitost debutujícím českým autorům (Jiří Grygar, Helena Haškovcová, Pavel Říčan). Literatura a umění byly zastoupeny kolektivními publikacemi Kultura středověku autorského týmu vedeného Pavlem Spunarem a Literatura černé Afriky. V encyklopedické řadě vyšly přehledné dějiny české literatury od Josefa Hrabáka, Dušana Jeřábka a Zdeňky Tiché a Slovník literárních směrů a skupin autorského kolektivu Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV.
Zeměpisnou literaturu rozšířila edice Knihy o přírodě (1970–1977, 16 sv.), jež kladla důraz na originální fotografický doprovod a pozornost nesoustředila jen na exotické kraje, ale i na domácí přírodu (Jaroslav Holeček, Jan Rys). Zahraniční tvorbu reprezentovali mj. francouzští mořeplavci Jacques-Yves Cousteau a Philippe Diolé. Pro literaturu faktu byla v druhé polovině šedesátých letech vytvořena edice Osudy – fakta – objevy (1966–70, 11 sv., red. Josef Janoušek), na počátku sedmdesátých let přejmenovaná na Stopy – fakta – svědectví (1970–77, 66 sv., pokračovala v nakl. Panorama) a doplněná o brožovanou řadu. V edici, jež byla zahájena dvousvazkovým vydáním Slavných kriminálních případů Françoise Gayota Pitavala, dominovala témata ze vzdálené (C. W. Ceram, Werner Ekschmitt, Alexander Krawczuk, Kurt Pollack, Anna Świderková) i blízké minulosti (Kurt Finker, Paul Herbert Freyer, John Fitzgerald Kennedy), místo zde měly i publikace memoárového charakteru (Jacques Bergier, Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov). Několik autorů se pokoušelo rekonstruovat život zaniklých civilizací (Johannes Brøndsted, Werner Keller, Josef Klíma, Sylvanus Griswold Morley, Sabatino Moscati, Friedrich Schlette, György Ürögdi, George Clapp Vaillant) či zmapovat dějiny specifických oblastí lidské existence (Frank Arnau, James Dugan, Pavel Toufar). Objevily se i tituly koncepčně vybočující, ať už svým přírodovědným zaměřením (Ben Cropp, Jean Dorst, Vitus B. Dröscher, Margaret B. Kreigová) či polemickým obsahem (Vzpomínky na budoucnost Ericha von Dänikena). Z českých autorů zde publikovali především Václav Pavel Borovička, Miloš Hubáček a Miroslav Ivanov.
Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl obdobím nových impulsů v oblasti publikací pro děti. K leporelům (autory textů byli Lubomír Barcal, Kamil Bednář, Karel Bodlák, Jiří Havel, Svatopluk Hrnčíř, Josef Jelen, Milena Marková, Pavel Šrut /pod vl. jm. i pseud. Petr Karmín/, Ljuba Štíplová, Libuše Vokrová ad.) přibyly komiksová Knihovnička Čtyřlístek (1969–1978, 63 sv.), Ilustrované sešity (1972–1977, 42 sv.), přinášející především původní autorské pohádky a příběhy (Václav Čtvrtek, Ladislav Dvorský, Ladislav Dvořák, Daniela Fischerová, Eva Jílková, Věra Provazníková, Alena Vostrá), a soubory českých i cizích národních pohádek Pohádkové lístečky (1969–1977, 26 sv., red. Ludmila Kolářová). Jako ilustrátoři se zde uplatnili Marie Fischerová-Kvěchová, Ivo Klečka, Zdeněk Kondelík, Zdeňka Krejčová, Jaroslav Němeček, Radek Pilař, Edita Plicková, Miroslav Rada a Přemysl Pospíšil, František Škoda, Jaroslav Vildt, Sylvie Vodáková, Vilibald Weinzettl, Helena Zmatlíková aj. Stejně jako v předcházejících dekádách i v sedmdesátých letech Orbis vydával krajanské a kulturně-politické kalendáře, filmové ročenky a příležitostně též publikace mimo ediční řady (mj. dějiny malířství Gerharda Ulricha).

Tisková agentura Orbis (TAO) vydávala v letech 1978–1989 cizojazyčné tisky propagující československý komunistický režim. Ročně vycházelo cca 15–20 titulů neperiodických publikací v několika jazykových mutacích (kromě hlavních světových jazyků zastoupeny i jazyky socialistických zemí). V produkci převažovala politická propaganda, v rámci propagace české kultury se ovšem bez známky hlubší koncepce příležitostně objevily i překlady beletrie (Jaroslav Hašek, Jan Kozák, Valja Stýblová). V podobě reprezentativní publikace s bohatým fotografickým doprovodem vyšla v anglicko-francouzsko-německém překladu kniha Alexeje Pludka o Karlu IV., zařazen byl též komeniologický esej Františka Kožíka či Fučíkova Reportáž psaná na oprátce; Tomáš Řezáč zde v němčině, francouzštině a italštině vydal tendenční reportáž o emigraci. Z propagandistického zaměření produkce TAO vybočovaly vzpomínky manželky Bohuslava Martinů Charlotty. Zcela ojediněle vydávala TAO knihy v češtině; pro krajany v zahraničí však ve spolupráci s Československým ústavem zahraničním nadále každoročně připravovala kalendář Československý svět.

Začátkem devadesátých letech se pokusy navázat na činnost původního Orbisu pojily s novými impulsy, obracejícími se především k oblasti literatury v minulých dekádách z různých důvodů proskribované. Nově založené knižnice se však nestačily koncepčně vyhranit. Obnovená edice Ars (1991, 3 sv.) přinesla vedle reedice jednoho svazku původní řady (Sigmund Freud) první díl Pařížského zápisníku Jana Vladislava a esejistickou prózu Abendland Františka Vodáka, kterou šéfredaktor Miroslav Drozd vydal poprvé již v osmdesátých letech ve své samizdatové edici Auroboros. Edice RF (1991–1992, 2 sv.) poskytla prostor především k udržení časopisu Revue Fotografie, jehož jediné číslo zde vyšlo po roční přestávce v podobě kolektivního sborníku. Na tradici osvětové literatury navázala edice Rukověť (1991, 5 sv.). České beletrii byla vyhrazena edice Obratník (1991, 3 sv.), v níž vyšel soubor pseudoscénářů Vratislava Effenbergera Surovost života a cynismus poezie a prózy Karla Pecky a Lenky Reinerové. Dobrodružná literatura se do edičního plánu vrátila prostřednictvím edice Půlnoc (1991–1992, 4 sv.). Knižnice dětské literatury Panda (1991, 2 sv.) obsáhla pouze dva díly knihy Hýta a Batul Johna Habbertona. Mimo edice vyšly některé tituly původně vydané v exilových nakladatelstvích (sborník Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec, vzpomínky Josefa Frolíka Špion vypovídá) či v samizdatu (sborník Charty 77 O československém vězeňství, eds. Jiří Gruntorád a Petr Uhl), dále např. knihy Ivana Svitáka a monografie Milana Machovce Ježíš pro moderního člověka.
Jen krátce existovaly i edice založené po obnovení knižní redakce v roce 1994. Značná pozornost byla věnována (auto)biografické literatuře vydávané v edicích Svět hudby (1995, 1 sv.) a Osobnosti, události (1995–1997, 8 sv.). Vedle knih svého kmenového autora Františka Kožíka druhá uvedená edice obsáhla biografie autorit politických dějin a hereckých osobností (Petr Čepek a Gérard Philipe). Koncepčně nevyhraněné zůstaly Dobré knihy (1995, 2 sv.) a Elipsa (1995–1996, 2 sv.). Prvorepublikovou orientaci na francouzskou kulturu připomněla beletristicky zaměřená Francouzská knihovna (1994–1996, 4 sv.), vyhrazená současné próze (mj. Sylvie Germainová). Dětem byly určeny prozaická edice Kukátko (1995–1996, 3 sv.) a básnická řada Píšťalka (1995–1997, 3 sv.). Některé tituly pro dětské i dospělé čtenáře vyšly mimo edice (debut Ireny Obermannové).

V průběhu celé své historie vydával Orbis publikace pro instituce, jež nedisponovaly vydavatelským oprávněním. V meziválečném období se tak dělo v rámci tzv. generální komise (publikace České Akademie věd a umění, Okresního osvětového sboru ve Kdyni, Slovanského ústavu, Sociálního ústavu, Statistického úřadu, Univerzity Karlovy v Praze, Univerzity Komenského v Bratislavě ad.). V poválečném období v Orbisu vycházely např. tisky Československého ústavu zahraničního, Osvětového ústavu, Státní knihovny ČSR, Středočeského krajního národního výboru, Národního výboru hlavního města Prahy či České numismatické společnosti.

Náklady knih byly uváděny pouze v letech 1946–1977; nejčastěji se pohybovaly v rozmezí 2000–6000 výtisků, v nižších nákladech vycházely některé divadelní a teatrologické tituly, naopak nákladů 10 000–20 000 výtisků, popř. i vyšších, dosahovaly dobově exponované knižnice. V druhé polovině čtyřicátých let to byly edice Kdo je a Malá knihovna sovětské vědy; z mimoedičních tisků průměrné náklady výrazněji přesáhly Paměti Edvarda Beneše. Úvodní svazky Národní knihovny vycházely v 20 500 výtisků, časem se jejich náklad zvýšil na 30 500–40 500 výtisků; vyšších nákladů dosáhlo např. druhé vydání Jiráskových Psohlavců či Nejkrásnější svět Marie Majerové (60 000 výtisků) a Olbrachtova Anna Proletářka (80 500). V padesátých letech přesáhly desetitisícovou hranici některé svazky politicko-ekonomických knižnic či publikace Dokumentů o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka, jež vyšla roku 1953 v nákladu 50 000 výtisků; v šedesátých letech např. edice Portréty a edice pro fotoamatéry. Přes hranici 10 000 výtisků se zpočátku dostávaly i svazky Malé moderní encyklopedie, postupně však její náklady klesaly (výjimkou bylo např. Druhé pohlaví Simone de Beauvoir – 40 000 výtisků, či Frommovo Umění milovat – 50 000 výtisků). Vysokých nákladů dosahovaly rovněž obrazové edice Naše vlast (Heckelovy Krásy Československa či Krásy myslivosti Karla Hájka přesáhly hranici 60 000), Pragensia (Praha ve fotografii Karla Plicky vyšla rovněž v nákladu 60 000 výtisků) a Knihy o přírodě (50 000 výtisků dosáhla Tři dobrodružství lodi Calypso od Jacquesa-Yvese Cousteaua a Philippa Diolého). Podobně úspěšné byly cestopisy z edice Cesty (kolem 70 000 výtisků měl Příběh lvice Elsy Joy Adamsonové, Hemingwayovy Zelené pahorky africké a knihy Richarda Halliburtona) a literatura faktu, reprezentovaná edicemi Osudy – fakta – objevy a Parabola (Vzpomínky na budoucnost Ericha von Dänikena, vydané v Orbisu celkem pětkrát, dosáhly ve čtvrtém a pátém vydání nákladu 90 000 výtisků, stejně jako Století detektivů Jürgena Thornwalda). Na sklonku šedesátých let vycházely ve vysokých nákladech beletristické tituly: v edici Svět divadla mezi 15 000 a 40 000 výtisky (román Julie, ty jsi kouzelná! W. Somerseta Maughama), postupně stoupající náklady edice Kobra se pohybovaly od 45 000 až do 135 000 výtisků (detektivky Agathy Christie a Georgese Simenona); ve vůbec nejvyšším nákladu 150 000 výtisků vyšel detektivní román Žabí bratrstvo Edgara Wallace z edice Parabola. Vysokými náklady byla charakteristická rovněž produkce pro děti: leporela vycházela obvykle v nákladu 10 000–40 000; sešity Knihovničky Čtyřlístek v nákladu 100 000, později až téměř až 140 000 výtisků; Ilustrované sešity dosahovaly nákladu 30 000–50 000 výtisků.