Jindřich ČERNÝ
Divadelní historik a kritik, dramatik, překladatel
Maturoval 1948 na reálném gymnáziu v Praze. V letech 1948–1951 studoval na FF UK estetiku, literární a divadelní vědu, v jejímž studiu pak dále pokračoval na DAMU. Absolvoval roku 1952 a v témže roce byl odsouzen na šest měsíců nepodmíněně za účast v tzv. protistátní studentské skupině. Po vojenské službě u PTP (Pomocný technický prapor) byl v letech 1954–1960 nezaměstnaný, externě spolupracoval s různými kulturními institucemi. V období 1960–1969 byl redaktorem, později vedoucím redaktorem divadelní redakce agentury Dilia. Od roku 1969 pracoval v
Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu, odkud však musel v roce 1971 z kádrových důvodů odejít. V letech 1971–1977 byl zprvu nezaměstnaný, později pracoval jako noční hlídač, brigádník v divadelním oddělení
Národního muzea, externě spolupracoval na dokumentaci Divadelního ústavu. V období 1977–1984 byl zaměstnán v archivu, 1984–1989 jako tiskový redaktor a posléze v roce 1990 jako vedoucí propagace Národního divadla. Roku 1991 se krátce vrátil do
Kabinetu pro studium českého divadla, v dubnu téhož roku byl však jmenován ředitelem
Národního divadla. Na konci roku 1993 odešel do důchodu. – Syn Ondřej Černý (*1962), divadelní kritik, překladatel a kulturní manažer (dramaturg Pražského divadelního festivalu německého jazyka, ředitel mezinárodní přehlídky scénografie a divadelní architektury Pražské Quadriennale aj.), zastával v letech 1996–2007 funkci ředitele Divadelního ústavu v Praze a v letech 2007–2012 funkci ředitele Národního divadla tamtéž.
Od roku 1955 publikoval v periodikách
Ochotnické divadlo (1957–1958 zde cyklus
Dějiny dramatu v kostce, 1958 cyklus
Dějiny českého dramatu v kostce aj.),
Lidová demokracie,
Host do domu,
Divadlo,
Divadelní noviny,
Národní divadlo informuje,
Amatérská scéna (1989–1990 zde cyklus
Osobnosti současné režie),
Scéna,
Svět a divadlo,
Divadelní revue (2000–2011 zde jednotlivé kapitoly z knihy
Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955 včetně kapitol na knihu navazujících /1956–1959/),
Lidové noviny,
Czech and Slovak Theatre. V osmdesátých letech přispíval do samizdatových časopisů
Kritický sborník
a
O divadle (pod pseud. Hynek Vavrda a Vilém Pojkar). – Je autorem několika úprav a dramatizací rozhlasových her (např.
Emil Vachek:
Zlá minuta, 1973, režie
Jiří Horčička). – V roce 2008 se stal nositelem Ceny F. X. Šaldy.
Černý byl divadelní kritik, překladatel a historik se zaměřením na moderní drama, současné divadelní dění a dějiny českého divadla. Pro jeho kritickou tvorbu je příznačná schopnost analyzovat a evokovat divadelní dílo ve všech jeho složkách se zvláštním důrazem na režii a herectví, ideová nekompromisnost a vysoká umělecká náročnost. Syntetického výrazu dosáhlo toto zaměření v publikacích věnovaných režijním a hereckým osobnostem (monografie
Otomar Krejča,
Dana Medřická,
Jiřina Štěpničková,
Eduard Cupák) a v časopiseckém cyklu
Osobnosti současné režie (
Jan Grossman, Jan Kačer, Ivan Rajmont,
Alfréd Radok). Kapitoly z dějin českého i světového dramatu a divadla otiskoval Černý již v průběhu padesátých let v časopiseckých cyklech
Dějiny dramatu v kostce a
Dějiny českého dramatu v kostce. V období normalizace, kdy nemohl psát kritiky, se zabýval sestavováním různých kalendárií a soupisů repertoáru. Ve své poslední rozsáhlé práci z oboru divadelní historie (
Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955) se Černý snažil postihnout vývoj českého divadla prvního poválečného desetiletí v širších společenských a politických souvislostech, přičemž zvláštní pozornost věnoval divadelním počinům, které se nějakým způsobem vymykaly z dobového mainstreamu, a zároveň nešetřil odsudky na adresu těch, kteří se svou naivitou, ideologickou zaslepeností či vědomým přisluhováním režimu podíleli na politické, mravní a kulturní devastaci českého národa.
Ve svých tvůrčích začátcích se Černý představil jako beletrista, autor loutkových her pro děti (
Strašidlo ve mlýně,
Začarovaný princ aj.), podílel se rovněž na překladech španělských a čínských divadelních her. – V knihovně Divadelního ústavu se nacházejí strojopisy jeho prací
Divadlo Anny Sedláčkové (soupis repertoáru, b. d., 197?, pod jménem Evy Šormové),
Edmond Konrád. Drama – divadlo – dokumentace (1976, pod jménem Vilma Pecharová) a kalendárium
Kronika českého divadla 1945–1970. Poválečné čtvrtstoletí českého divadla v datech (1972), které se později stalo jedním z pramenů při sestavování kolektivní práce
Česká divadelní kultura 1945–1989 v datech a souvislostech (1995).
Beletrie a práce o divadle: Kocour a kuchař (D loutk. pro děti, 1955, podle I. A. Krylova); Pecivál (D loutk. pro děti, 1956); Strašidlo ve mlýně (D loutk. pro děti, 1958, pod jm. J. Sloupové); Začarovaný princ (D loutk. pro děti, 1958); William Shakespeare (soupis inscenací, rozmnož., 1962); Molière (soupis inscenací, rozmnož., 1963); Carlo Goldoni (soupis inscenací, rozmnož., 1963); Otomar Krejča (monografie, 1964); Dana Medřická (monografie, 1965; přeprac. 1995); Václav Vydra (monografie, 1972); Národní divadlo 1883–1983 (průvodce, 1983); Soupis repertoáru Národního divadla v Praze 1881–1983 (3 díly, rozmnož., 1983, s dalšími); Zasloužilá umělkyně Irena Kačírková (biografický portrét, 1985); Jiřina Štěpničková (monografie, 1996, rozšíř. 1999); Eduard Cupák (monografie, 1998); Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955 (studie, 2007).
Úpravy: V. K. Klicpera: Tři hrabata najednou (rozmnož., 1957); J. Wenzig: Malíř Pygmalion (rozmnož., 1957).
Překlady: T. de Molina: Zbožná Marta (rozmnož., 1955, s V. Hvížďalou); P. Calderón de la Barca: Chuďas ať má za ušima (1956, s V. Hvížďalou); Kuan Chan-čching: Letní sníh a jiné hry (1960, s D. Kalvodovou); M. de Cervantes: Pedro de Urdemalas (1962, s V. Hvížďalou); Kchun Šang-žen: Vějíř s broskvovými květy (1968, s D. Kalvodovou).
Účast v týmové práci: Postavy brněnského jeviště 1, 2 (1984, 1989).
Příspěvek ve sborníku: Čtení o Národním divadle (1983).
Uspořádal a vydal: R. Deyl: Vavříny s trny (1973).
Studie a články: V. Just: Střední proud literatury o hercích (a s herci) 2, Divadelní revue 1999, č. 1.
Recenze:
Otomar Krejča: P. Grym, Divadelní a filmové noviny 8, 1964/65, č. 24 *
Dana Medřická: J. Kerbr, LidN 1. 8. 1995; Z. A. Tichý, MFD 23. 8. 1995; H. Suchařípová, DivN 1995, č. 16; V. Just, Divadelní revue 1996, č. 4 *
Jiřina Štěpničková: V. Just, Divadelní revue 1997, č. 2; A. Urbanová, DivN 1997, č. 5; J. Machalická, Týdeník Rozhlas 1997, č. 11; J. Kerbr, NK 1999, č. 24 *
Eduard Cupák: Z. Jindrová, DivN 1999, č. 3 *
Osudy českého divadla po druhé světové válce: J. Machalická, LidN 27.–28. 9. 2007; M. Uhde, DivN 2007, č. 20; M. Valden, A2 2007, č. 34; P. Janoušek, Divadelní revue 2008, č. 1; E. Šormová, ČL 2008, č. 5.
Rozhovory: H. Suchařípová, DivN 1994, č. 3; T. Pokorná, RR 2000, č. 44; R. Venclová, Druhý břeh – Časopis Švandova divadla 2002/2003, č. 2.
Nekrolog: V. Just, DivN 2020, č. 19.
zpět na hlavní stranu