SCÉNA 

Scéna plnila funkci teoretického periodika o dramatickém umění a současně informačně-propagačního listu SČDU, což naznačily již programové úvodníky šéfredaktora Otakara Brůny a předsedkyně SČDU Jiřiny Švorcové v č. 1/1976. Vedle odborných textů dostávaly prostor příspěvky podporující kulturní politiku KSČ a činnost SČDU, pravidelně se objevovaly materiály ze svazových sjezdů, festivalů a konferencí. Obsahová náplň Scény se obměňovala v souvislosti s častými změnami v redakci a redakční radě. Na přelomu 70. a 80. let se postupně ustálily rubriky, které tvořily jádro časopisu (Recenze, Knihy, Fejeton, Premiéry, Výročí, Z domova, Ze světa apod.), zpočátku sporadicky se objevovaly analytické studie a eseje. Recenze a kritické stati psali autoři různého odborného zaměření. Činoherní divadlo průběžně sledovali mj. Marie Boková, Jarmila Brožovská, Otakar Brůna, Karel Bundálek, Václav Cejpek, Jan Císař, Jan Czech, František Černý, Václav Červenka, Jan Dvořák, Richard Erml, Aleš Fuchs, Zdeněk Hořínek, Jan Hyvnar, Josef Jelen, Jan Kolář, Václav Königsmark, Jiří P. Kříž, Milan Lukeš, Petr Pavlovský, Jan Procházka, Jan Rejžek, František Schildberger, Zdeněk Srna, Jaroslava Suchomelová, Helena Suchařípová, Bohuš Štěpánek, Alena Štěrbová, Martin Tůma, Artur Závodský, Vít Závodský, o hudebním divadle psali Jarmila Brožovská, Helena Havlíková, Josef Herman a Eva Herrmannová, o baletu Jarmila Brožovská, Ladislav Glaser a Jana Hošková, o loutkovém divadle Miroslav Česal a Vladimír Just. Filmovou a televizní tvorbu hodnotili Otakar Brůna, Jiří Cieslar, Antonín Dvořák, Jan Foll, Aleš Fuchs, Ivan Hrdina, Jan Jaroš, Pavel Melounek, Miloš Petana, Milena Petříková, Ivan Rössler, Mirka Spáčilová, Jiří Strnad, Petr Zvoníček, Jarmila Žalmanová aj., problematice rozhlasového vysílání se věnovali zejména Marie Boková, Aleš Procházka, Jan Svačina, Alena Štěrbová, Zdeněk Zábranský, gramofonové desky recenzoval Vladimír Justl. Pravidelně se objevovaly tzv. kulaté stoly Scény, které zachycovaly diskuse a besedy týkající se aktuálních témat ve vývoji dramatického umění (např. Jak překládat libreta v č. 10/1978, Úloha režiséra v současném divadle v č. 18-19/1981, Televizní drama na křižovatce v č. 2/1983, Dabing - mezi uměním a vědou v č. 1/1985 apod.), a mezi stálé rubriky se v 80. letech zařadily četné ankety, v nichž na otázky Scény odpovídali např. režiséři, herci nebo ředitelé divadel. Redakce otiskovala materiály převzaté ze zahraničních časopisů, informovala o jednotlivých ročnících mezinárodních výstav a festivalů (výstava scénografie a divadelní architektury Pražské Quadriennale, mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, festival původní rozhlasové dramatické tvorby Prix Bohemia v Plzni apod.). Široké spektrum žurnalistických žánrů rozšiřovaly medailony umělců, profily divadel, rozhovory s hereckými osobnostmi a komentáře k přehlídkám uměleckého přednesu (Josef Pávek a Jiří Kutina). Příležitostně vycházely ukázky z původní dramatické tvorby (Oldřich Daněk, Jiří Hubač, Ladislav Smoljak - Zdeněk Svěrák, Jiří Suchý), souvislostmi literatury a divadla se ve srovnávacích statích zabýval Jiří Hájek, mezi autory fejetonů patřili Tereza Brdečková, Otakar Brůna, Jan Dvořák, Aleš Fuchs, František Schildberger, Bohuš Štěpánek. Recenze odborných (zvláště teatrologických) knižních prací psali Jan Bernard, Marie Boková, Otakar Brůna, Jan Císař, Jan Czech, Antonín Dvořák, Jan Dvořák, Aleš Fuchs, Zdeněk Hořínek, Jan Kolář, Milan Obst, Petr Pavlovský, Jana Soprová, Alena Štěrbová aj.

Od poloviny 80. let se Scéna stala vyhledávaným kulturním periodikem, které přinášelo na svou dobu kvalitní informační přehled a dávalo také prostor nekonvenčním názorům. Otevřeností a osobním zaujetím vynikaly zvláště kritické soudy Jarmily Brožovské, Jana Czecha, Josefa Hermana, Vladimíra Justa, Jana Koláře, Pavla Melounka, Mirky Spáčilové, Petra Zvoníčka aj. Od roku 1987, po nástupu Jana Dvořáka do funkce šéfredaktora a obměně redakční rady, se list začal vymaňovat z ideologického tlaku a zostřilo se kritické ladění některých příspěvků. Objevily se články polemizující s organizací kulturních akcí (Věra Ptáčková: Naše scénografie i nadále stranou? – dvojčíslo 21-22/1987) a pranýřující nešvary televizní a filmové tvorby (V. Just: Justa točit tak... – dvojčíslo 21-22/1988, Radovan Holub a Otakar Kosek v polemice na téma Znepokojivý fenomén lajdáckého filmu – č. 4/1988). Značným vývojem prošla rubrika Ze světa, která ještě na počátku 80. let upřednostňovala zprávy ze socialistických zemí: pod novým názvem Euro-Scéna přinášela od 1989 zpravodajství z celoevropského dění v oblasti dramatických umění. Prostor dostaly konfesijní výpovědi zapovězených režisérů: Zdeněk Hedbávný uveřejnil ukázky z myšlenek Alfréda Radoka (dvojčíslo 12-13/1989), na pokračování vycházel rozhovor s Otomarem Krejčou nazvaný Být věrný sám sobě (č. 15-17/1989). Tvorbu tzv. zakázaných dramatiků přibližoval Václav Königsmark (Návrat dramatika Topola – dvojč. 12-13/1989).

Jakkoli nové vydavatelské podmínky v roce 1990 umožnily na přechodnou dobu zdvojnásobit rozsah (16 str.) a dále zatraktivnit obsah, časopis postupně směřoval k zániku. Snahu o jeho záchranu dokumentují zejména polemické a úvahové články Richarda Ermla a recenze a rozhovory Jany Machalické, břitké glosy kulturního života přinášela rubrika Z Rejžkova deníčku, podrobněji než dříve se redakce zabývala světovým dramatickým uměním, novými médii včetně videa a ohlasy čtenářů v rubrice S adresou Scény. Časopis zanikl v březnu 1992, avšak nahradily jej obsahově příbuzné Divadelní noviny, v nichž později působila řada členů redakce i externích přispěvatelů.