Mojmír  GRYGAR

Mojmír Grygar vstoupil do literárního života na počátku padesátých let jako literární kritik. Zaměřoval se především na soudobou domácí literární produkci, do sféry jeho zájmů však spadalo i výtvarné umění. Jedním z klíčových témat jeho tehdejších literárněkritických článků, vesměs ovlivněných dobovou kulturní politikou, byla otázka vztahu marxismu a literární vědy. Knižně debutoval literárněhistorickými pracemi Julius Fučík (založena na vztahu biografie a tvorby) a Jan Neruda, v níž sledoval především princip národnosti v Nerudově literární kritice. Životu a dílu Julia Fučíka věnoval i řadu dalších prací, především pak „životopisnou črtu“ Žil jsem pro radost, v níž na základě dostupných historických dokumentů usiluje o rekonstrukci a vylíčení Fučíkovy osobnosti, jeho života a díla, nicméně umělecký záměr knihy zůstává podřízen ideologickému a didaktickému plánu. Studium Nerudovy a Fučíkovy literární tvorby Grygara nasměřovalo k zájmu o teoretické otázky literární publicistiky a literatury faktu. Výsledkem byla publikace Umění reportáže, v níž sledoval daný žánr jakožto součást umělecké literatury i součást mimoliterárního společenského procesu a propojil v ní teoretickou reflexi s konkrétním výzkumem, což je charakteristické i pro další Grygarovy práce. Vycházeje ze strukturalistické kategorie estetické funkce pokusil se vytyčit základní znaky umělecké reportáže a její odlišnost od reportáže dokumentární. Výzkum literárních druhů a směrů Grygar později pojal jako integrální složku zkoumání otázek literárního vývoje (v časopisecky otištěných studiích Pojetí literárního vývoje v ruské formální metodě a v českém strukturalismu, in Česká literatura 1968; On a Structural Analysis of the Literary Process, in sb. Theory of Literary History). Z metodologického hlediska Grygar využívá estetické, poetické a sémiotické koncepce českého strukturalismu, na které také v celém svém vědeckém díle navazuje a dále je rozpracovává. V tomto ohledu je významný zejména jeho strukturalistický Rozbor moderní básnické epiky. Vančurův Pekař Jan Marhoul, v němž se jako jeden z prvních teoretiků pokusil o narativní analýzu lyrické kompozice Vančurova románového debutu.
V polovině šedesátých let se do jeho optiky dostala problematika vztahu mezi literárními a mimoliterárními jevy v uměleckém textu. Důraz kladl mj. na význam tvůrčího individua, vnímatele i adresáta literárního sdělení, a na polaritu mezi individuálním tvůrčím záměrem a dynamikou literární struktury. Na podobu a směřování aktuálních zahraničních teoretických koncepcí upozornil v knize Pařížské rozhovory o strukturalismu, souboru dvanácti rozhovorů s předními francouzskými strukturalisty (Roland Barthes, Jacques Lacan, Michel Foucault, Claude Lévi-Strauss atd.), které byly z velké části převzaty z francouzského časopisu Les Lettres françaises. Odkaz klasických představitelů pražské školy (zvl. Jana Mukařovského a Felixe Vodičky) v souhrnné podobě představil v Terminologickém slovníku českého strukturalismu, ve kterém rekonstruoval pojmovou soustavu českého strukturalismu v literární vědě a v souvisejících disciplínách. V komentářích k základním pojmům pražské strukturální estetiky, teorie umění a poetiky usiloval o nastínění jejich geneze a proměn i o jejich zasazení do širšího dějinného vývoje strukturální teorie. Od sedmdesátých let Grygar věnoval zvláštní pozornost moderní ruské literatuře a srovnávací sémiotice umění. Ve své koncepci srovnávací sémiotiky umění navazuje na srovnávací uměnovědu Jana Mukařovského (např. La sémiologie et l´analyse comparative des arts, in sb. Actes du VIIe Congrès de l’Association Internationale de Littérature Comparée 2; L´art nouveau du point de vue de la sémiotique comparée des arts, in Russian Literature 1980; Die Theorie der Kunst und der Wertung im tschechischen Strukturalismus, in sb. Beschreiben, interpretieren, werten). Srovnávací sémiotické metody aplikuje při výzkumu vztahu mezi moderní poezií a malbou, ve studiích o českých a ruských avantgardních směrech, orientovaných k historickému aspektu i k problematice avantgardní poetiky: z tohoto hlediska se věnoval zejména ruským básníkům Velimiru Chlebnikovovi, Borisi Pasternakovi, Vladimiru Majakovskému, z českých pak Vítězslavu Nezvalovi, Vladislavu Vančurovi, Karlu Teigemu, Emilu Františku Burianovi (Kubism i poezija russkogo i češskogo avan-garda, in sb. Texts and Semiotics of Culture; Het Russisch Futurisme a Het Tsjechisch Poetisme, in sb. Historische Avantgarde; Znakotvorčestvo. Semiotika russkogo avantgarda aj.).
K problematice vývoje umělecké (literární) struktury, resp. vývojových proměn a historických aspektů literárních a uměleckých struktur se Grygar vrátil v knize Trvání a proměny. Dvanáct kapitol o umění a dějinách, v níž završil své dosavadní úvahy na toto téma. Podobně jako v řadě jiných studií, i v této práci svůj analytický přístup opírá jednak o strukturní pojetí kulturních a společenských fenoménů (jejich synchronních stavů, diachronních procesů a vzájemných závislostí), jednak o přesvědčení, že umělecká tvorba má specifický, nezaměnitelný statut.
Činný nepřestal být Grygar ani v pozdním věku. Nadále rozvíjí tradici strukturálně-sémiotické analýzy v komparativním kontextu na ose horizontální (v dobovém kontextu umění o literatury) i vertikální (napříč časem), a to v oblasti literatury (Skrytá svědectví v díle Karla Hynka Máchy) stejně jako výtvarného umění starší (Hieronymus Bosch – zbožný pohan?; Rembrandt a Picasso) i moderní doby (Picassovy paradoxy). Vedle toho začal psát společensko-politicky angažované, někdy až pamfleticky založené texty (11/9; Stopy listopadu; O válce; Víra a moc), v nichž kriticky vystupuje především proti kapitalistickému zřízení, církevním restitucím a katolické církvi, potažmo náboženství obecně, některým konkrétním osobnostem politiky domácí (zejména Karlu Schwarzenbergovi, jenž mu zosobňuje údajnou nostalgii po Rakousko-Uhersku, a Danielu Hermanovi coby představiteli polistopadové revize sudetoněmecké otázky) i zahraniční (především vrcholným představitelům americké exekutivy), jakož i údajné protizemanovské, protiruské a protiputinovské mediální a politické kampani (prezentuje se tak mj. jako obhájce ruské anexe Krymu v roce 2014).