Oldřich KRÁLÍK
Králík se etabloval jako březinovský monografista a kritik katolické orientace a poté i jako literární historik zabývající se postupně celým českým písemnictvím od 10. do 20. století. Již koncem třicátých let rozšířil svůj záběr o májovce (zejména
Jana Nerudu), po poválečném nastoupení univerzitní kariéry pak o obrození, moravský humanismus a zvláště osvícenství a zároveň položil základy svému doživotnímu zkoumání díla Máchova (tři knihy) a Bezručova (tři knihy). Zadání vydat Dobrovského Kritische Versuche (nakonec nesplněné) ho pak od konce padesátých let přivedlo k soustavnému studiu nejstarší české hagiografie (10 knih). Po celou dobu neopustil dvě svá východiska. Předně to bylo badatelské soustředění na „vladaře ducha“, na svrchované, směrodatné a k transcendentálním hodnotám směřující básníky české poezie i prózy (v programní skice ve sborníku Strážce tradice jmenoval
Karla Hynka Máchu, Boženu Němcovou, Karla Jaromíra Erbena, Otokara Březinu, F. X. Šaldu, Jaroslava Durycha, Vladimíra Holana, Jana Čepa a Jana Zahradníčka); časem tuto elitu rozšířil jednak o génie vědecké (Josef Dobrovský, František Palacký), jednak o autory zemitější, kteří ve svém duchovním přesahu neopouštěli prostor vymezený lidskými souřadnicemi (Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Petr Bezruč, Ivan Olbracht a Karel Čapek).
Druhým Králíkovým stálým východiskem byla metoda filologické kritiky (studium klasické filologie mu později umožnilo zásadně se zabývat latinskými památkami českého písemnictví i dílem osvícenských učenců). Ta ho orientovala na analýzu a interpretaci textu a skrze ně na kodifikaci jeho autentického znění, takže často ústila do textologie. Rekonstrukce autorova tvůrčího procesu, která byla zároveň objasňováním vnitřní logiky a skryté historicity díla, se u Králíka namnoze kryla se zjišťováním relativní, popřípadě i absolutní chronologie vznikajícího textu. K tomu Králík vypracoval metodu tzv. literární stratigrafie (sledování zrodu díla den po dni, po časových vrstvách) a analýzy tzv. chronismů, tj. explicitních, a zejména implicitních projevů autorského času v díle. V tomto chápání se dílo stávalo přednostně pramenem pro poznání autorovy osobnosti a autorovy současnosti, neboť svou látku, ať je jakákoliv, nedovede artikulovat jinak než řečí času svého vzniku. V této souvislosti došel Králík k obecnému přesvědčení o rozhodující, ba hodnotově prvořadé úloze prvotní (nejstarší) podoby díla. Pod vlivem českého strukturalismu obohatil od konce třicátých let své filologické školení o strukturní pojetí všech činitelů literárního vývoje, nepřijal však jeho akcent na roli vnímatelova subjektu a kritizoval jej vposled za nehistoričnost a oslabený zřetel k tvůrcově osobnosti. To se mj. projevovalo Králíkovým trvalým souzněním s
F. X. Šaldou, který ho ovlivnil jak zaměřením na „vladaře ducha“ a adorací básníka jako lidského typu (nikoliv jen spisovatele nebo umělce), tak i soustředěním na tvůrčí proces, pojetím díla jako výrazu původce a hledáním autentického autora za autentickým textem. Jestliže Králík později Šaldovu koncepci tvůrčího génia depsychologizoval a depatetizoval, zároveň s tím také absolutizoval Šaldovu charakteristiku díla jako jevu vždy a samočinně autobiografického. V posledním období Králík vyznával natolik těsnou jednotu mezi autorem a jeho výtvorem, až dospěl k biografizaci, ba privatizaci díla.
Králíkovo čtení textů bylo nové a převratné; někdy natolik, že to jeho závěry měnilo v provovokující hypotézy a přivádělo ho do ustavičných polemik. Ke Králíkovým nejvýznamnějším hypotézám patřilo určení vojtěšských legend za vývojový uzel nejstarší české legendistiky a v důsledku toho přesunutí zlatého věku kultury v přemyslovských Čechách 10. století z doby Václavovy do doby slavníkovské renesance, tj. do doby Vojtěchovy, dále odlišení autentického textu Máchova od jeho pozdějších (zvláště Sabinových) příměsí a stanovení básní Josefa Baráka z let 1858–1962 za skryté básně Nerudovy. Proti tomu byly obecně přijaty Králíkovy průkopnické pohledy zejména na dílo Dobnerovo, Dobrovského, Březinovo, Bezručovo, Olbrachtovo, Čapkovo a Holanovo.
BIBLIOGRAFIE
Práce o literatuře: Otokar Březina: Logika jeho díla (monografie, 1948); Tři studie o Františku Palackém (1949, + F. Kutnar + J. Bělič); Historie textu Máchova díla (1953); Kapitoly o Slezských písních (1957); Pouť krkonošská: Máchovy texty a máchovské apokryfy (1957); Šalda a poezie (studie, 1957); K počátkům literatury v přemyslovských Čechách (LV 1960); Sázavské písemnictví 11. století (LV 1961); Text Slezských písní (LV 1963); Křižovatky Nerudovy poezie (soubor studií, 1965); Božena Němcová z bronzu (přednáška, 1966); Slavníkovské interludium (LV 1966); Šest legend hledá autora (LV 1966); F. X. Šalda a Jaroslav Vrchlický (studie, 1967); Od Radima ke Kosmovi (soubor studií, 1968); Demystifikovat Máchu (soubor studií, 1969); Historická skutečnost a postupná mytizace mongolského vpádu na Moravu roku 1421: Příspěvek k ideologii předbřeznové Moravy (1969); V příšeří české protohistorie: Kus metodologie a polemiky (soubor studií, 1969); Labyrint dávných dějin českých (LV 1970); Filiace vojtěšských legend (LV 1971); Nejstarší rodokmen české literatury (soubor studií, 1971); In memoriam (1971, + L. Václavek a J. Marek); Archetyp Zádonštiny (1972, Rossica olomucensia, sv. 8); První řada v díle Karla Čapka (soubor studií, 1972); Kosmova kronika a předchozí tradice (1976); Kapitoly o Petru Bezručovi (1978, s V. Fickem); Osvobozená slova (soubor studií, 1995, ed. J. Opelík); Platnosti slova (soubor studií, 2001, edd. J. Opelík a Jan Schneider).
Korespondence: J. Opelík: Živý mrtvý (s úryvky z korespondence J. Opelíkovi z let 1965–1974), Ostravský kulturní měsíčník 1977, č. 6; L. Soldán: Teď hlouběji pronikám ke kořání a dřeni věcí (O. Králík J. Strakošovi z let 1932–1936), Akord 18, 1992/93, č. 9; „Drahý Felixi…“ (O. Králík F. Vodičkovi a jeho rodině), Souvislosti 2017, č. 4.
Překlady: F. Palacký – S. Macháček: Geschichte der schönen Redekünste bei den Böhmen – Dějiny české slovesnosti (1968).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Strážce tradice (1940); Morava Arnu Novákovi (1941); Klas (1947); Pocta Františku Trávníčkovi a Franku Wollmanovi (1948); Stav a úkoly literárněhistorického průzkumu Slezska (1949); Josef Dobrovský 1753–1953 (1953); Studie a práce lingvistické 1 (1954); Rodné zemi (1958); Franku Wollmanovi k sedmdesátinám (1958); Pocta Zdeňku Nejedlému (1959); P. J. Šafárik (Bratislava 1961); Krkonoše a Podkrkonoší (1964–69); K soudobé problematice zlidovělých písní (VO 1964; 1965); Slyšet se navzájem (1966); Tisíc let česko-polské vzájemnosti (1966); Petr Bezruč 1867–1967 (1967); K tradicím moderní české kritiky (VO 1967; 1970); Stavba ve výši (1970); Strahovská knihovna (1970, 1971); České gymnázium v Kroměříži 1882–1972 (1972); Literárněvědné studie (1972); Slavistický sborník olomoucko-lublinský (1974); Práce z dějin slavistiky (1975); Podoby textologie (2010); Čtení o Otokaru Březinovi (2019).
Uspořádal, vydal a redigoval: Pět studií o Petru Bezručovi (sb., 1947, s K. Horálkem); Rukopisy Petra Bezruče z let 1899 a 1900 (1950); P. Bezruč: Písně 1899–1900 (1953) + Přátelům i nepřátelům. Paralipomena (1958, s J. Dvořákem a V. Fickem) + Labutinka (1961) + Bezručův proces (soubor dokumentů, 1962; rozšíř. 1964, s J. Dvořákem a B. Pračkou) + Slezské písně podle rukopisů (1963, s V. Fickem) + Slezské písně Petra Bezruče. Historický vývoj textu (1967, s V. Fickem a L. Pallasem); F. X. Šalda: Kritické projevy 8 (1956, in Soubor díla F. X. Š., sv. 17, s M. Komárkem a J. Opelíkem); K. H. Mácha: Písně (1957) + Pouť krkonošská (1959); Z doby Májů (soubor básní J. Baráka, které K. považoval za dílo Nerudovo, 1958); V. Holan: Cestou (výbor z překladů poezie, 1962); K. Čapek: O kráse a spravedlnosti (dvě PP, 1964); Realita slova Máchova (1967, s R. Grebeníčkovou); F. Palacký a S. K. Macháček: Geschichte der schönen Redekünste bei den Böhmen. Dějiny české slovesnosti (1968, s J. Skaličkou; O. K. i český překlad); Sborník prací jazykovědných a literárněvědných (1968, s M. Komárkem); Nejstarší legendy přemyslovských Čech (1969).
LITERATURA
Bibliografie: V. Ficek – V. Theimerová: Bibliografie prací Oldřicha Králíka o Petru Bezručovi, in Bezručiana 1967 (1967); V. Vladyková: Soupis díla Oldřicha Králíka, in O. K., Osvobozená slova (1995).
Knižně: Vzpomínkový večer věnovaný dílu univ. prof. O. K. (rozmnož. 1976); Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy (1997).
Studie a články: F. Vodička – K. Jánský – P. Spunar: Máchovy rukopisy a tzv. máchovské „apokryfy“, ČL 1958, č. 2 (polemika); V. Gicek, Bezručiana O. K. in Bezručiana 1967 (1967); O. Látal, O. K. jako středoškolský učitel čili úvod do vysokoškolské pedagogiky, Středisko 1987/1988, č. 11; R. Grebeníčková: O. K. a znovu: Mácha demystifikovaný, Tvar 1993, č. 14 (též in Máchovské studie, 2010); J. Opelík: Doslov, in O. K., Osvobozená slova (1995); J. Schneider, Kritická kapitola O. K., Tvar 1998, č. 3; J. Schneider: Doslov in O. K., Platnosti slova (2001); L. Soldán in Od konce století před práh milénia: Studie a úvahy z dějin české literatury (2001); A. Štěrbová, Oldřich Králík a Vladimír Holan, in Z paměti literární Olomouce (2004); T. Kubíček: Jehlan literárněvědného myšlení O. K., in sb. Víra a výraz (2005); J. Fiala: O. K. v akademickém folkloru a v detektivkách, Bohemica Olomucensia 2018, č. 2.
Recenze: Otokar Březina: Logika jeho díla: J. Levý, ČMF 1949/1950, č. 2 *Máchovy texty a máchovské apokryfy: J. Opelík, Kultura 1958, č. 26; J. Hrabák, HD 1958, č. 3; J. Dvořák, Věda a život 1958, č. 5/6 * K počátkům literatury v přemyslovských Čechách: E. Pražák, LF 1961, č. 2; P. Den, Proměny (New York) 1964, č. 1; J. Ludvíkovský, SPFFBU, řada archeologicko-klasická (E), 1965, č. 9 *Sázavské písemnictví 11. století: R. Večerka, LF 1962, s. 190 * Slezské písně podle rukopisů: J. Dvořák, Časopis Slezského muzea – vědy historické 1964, č. 2; J. Opelík, KT 1963, č. 36; L. Pallas, Slezský sborník 1963, č. 3 * Křižovatky Nerudovy poezie: M. B. (Blahynka), KT 1965, č. 50; D. Jeřábek, Impuls 1966, č. 6; M. Otruba, LitN 1966, č. 17; J. Opelík, HD 1966, č. 3 * Šest legend hledá autora + Slavníkovské interludium: J. Kolár, LitN 1967, č. 5; J. Ludvíkovský, ČL 1967, č. 6; J. Opelík, HD 1967, č. 6; D. Třeštík, ČČH 1967, č. 5; M. Šváb, LF 1968, č. 1 * Od Radima ke Kosmovi: F. Graus, ČČH 1968, č. 6; P. Zaoral, ČMM 1969, č. 1/2 * Demystifikovat Máchu: K. Dvořák – R. Skřeček, ČL 1970, č. 5/6 (polemika); O. Sus, Orientace 1970, č. 3; vd (= V. Dostál), Tvorba 1969, č. 3; Š. Vlašín, RP 24. 10. 1969 * V příšeří české protohistorie: J. Hrabák, LF 1970, č. 4; Š. Vlašín, Tvorba 1970, č. 43; H. Bulín, ČMM 1974, č. 3/4 * Labyrint dávných dějin českých: J. Frajdl, Texty 1970, č. 8; E. Pražák, ČL 1970, č. 5/6; H. Bulín, ČMM 1974, č. 3/4 * Filiace vojtěšských legend: J. Macků, Věda a život 1972, č. 9 * Nejstarší rodokmen české literatury: J. Hrabák, Tvorba 1971, č. 46; J. Kolár, ČL 1972, č. 2; M. Marečková, Komenský 1972, č. 5; Š. Vlašín, RP 11. 1. 1972; H. Bulín, ČMM 1974, č. 3/4 * Osvobozená slova: M. Jungmann, NK 1995, č. 45; J. Svoboda, Alternativa nova 1996, č. 7; J. Trávníček, Tvar 1996, č. 8; R. Grebeníčková, LitN 1996, č. 41; J. Dvořák in: K 50.výročí obnovení univerzity v Olomouci: 1573–1946–1996. Vlastivědný věstník moravský 1996, č. 3; D. Jeřábek, in: SPFFBU (D) 1997, č. 44 * Platnosti slova: V. Stanzel, Aluze 2001, č. 3; A. Haman, Tvar 2001, č. 21; V. Kremlička, LitN 2002, č. 32; mičer (= M. Červenka), ČL 2002, č. 4; M. Blahynka, Host 2002, č. 5.
K životním jubileím: J. Daňhelka, LF 1967, s. 180; V. F. (=V. Ficek), Slezský sborník 1967, s. 267; V. Justl, Plamen 1967, č. 6; A. Sivek, ČK 1967, č. 6; Č. Brandejs, Orlické hory a Podorlicko 1973; J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1982, č. 6.
Nekrology: O. F. B. (= O. F. Babler), Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1975, č. 4, týž in Katolické noviny 1975, č. 35; J. Skalička, Studia Comeniana et historica 1975, č. 10; E. Petrů, Studia Comeniana et historica 1975, č. 10; V. Ficek – L. Pallas, Slezský sborník 1975, s. 318; M. Zahrádka, Ostravský kulturní zpravodaj 1975, č. 11; J. Hrabák, LF 1976, s. 51; D. Jeřábek, ČL 1976, č. 2; V. Kostřica, Čs. rusistika 1976, s. 31; AS (=A. Stich), Naše řeč 1976, s. 27.
Archiv: LA PNP: Osobní fond, nezpracováno; Univerzita Palackého v Olomouci: Osobní fond, nezpracováno.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Lexikon české literaturyBibliografická databáze ÚČL AV ČR
Literární archiv Památníku národního písemnictví