Josef  TOPOL

 Topol byl jedním z nejvýraznějších českých dramatiků. Přes veškeré hledání a opakované opouštění již zažitého tvaru, které je pro něj charakteristické, si jeho tvorba zachovávala výraznou vnitřní kontinuitu, spočívající zejména v důrazu na etický rozměr bytí. Nezakotvené, tápající a pochybující postavy Topolových her se zpravidla ocitají pod tlakem mezních situací, které vychylují vnější skutečnost do nápadnější podoby, přibližující podstatu jevů. Nezadržitelné plynutí života k smrti a lásky k nelásce je v Topolově dramatice spojeno se silně akcentovaným motivem času. Jeho prvotina, veršovaná tragédie Půlnoční vítr, je napsána blankversem, poeticky vznosným jazykem. Ač námětově čerpá z pověsti o lucké válce, vyjadřuje soudobou nechuť k zavedeným pravdám a očišťuje frázemi zešedlé pojmy, jako jsou statečnost a láska. Zjitřenou metaforičnost prvotiny Topol opustil ve hře Jejich den, v níž uvedl do českého dramatu mladého současného hrdinu, který na rozdíl od optimistických předchůdců z období socialistického realismu pochybuje a hledá, odmítá převzít zdiskreditovaná pravidla generace otců. (Hra vznikla v dramaturgické dílně Karla Krause a režiséra Otomara Krejči, s nimiž pak Topol úzce spolupracoval až do roku 1972.) K charakteristickému propojení obrazivého jazyka, plného básnických ozvláštnění, a autentické hovorové řeči dramatik dospívá v následující tvorbě. Hra Konec masopustu s námětem ze současného venkova náleží do linie tzv. vesnických dramat, zásadně však mění vžité dobové schéma. Reálné osudy postav se tu prolínají s rejem masopustních maškar a s rovinou symbolickou, povyšující hru na básnické podobenství. Sociální střetnutí tak přerůstá v etický konflikt, odkrývající ztrátu identity kolektivizované vesnice i ztrátu odvěkých hodnot, které marně brání poslední soukromý rolník. Trojice dalších aktovek se soustřeďuje na intimnější tematiku, na základní vztahy mezi lidmi a klíčové momenty života. V Kočce na kolejích přerůstá dialog milenců, čekajích pozdě v noci na vlak, v existenciální tázání po smyslu života, lásky a smrti. K absurdní dramatice se Topol přiblížil aktovkou Slavík k večeři, snovým příběhem hosta pozvaného na večeři, který má být „snězen“. Hranici mezi skutečností, snem a hrou rozostřuje a míru abstraktnosti postav i děje stupňuje dialog mileneckého páru v aktovce Hodina lásky. Autorovým návratem k celovečerní dramatice je hra Dvě noci s dívkou. Z původního záměru pokusit se o komediálně laděný příběh, tvarově vycházející z operety a komedie dell’arte, vzniklo drama s téměř detektivní zápletkou, v němž se metaforicky odrážejí okupační události a počátky tzv. normalizace. Hra Sbohem, Sokrate! je napsána jako nepřetržitý rozhovor účastníků večírku v sochařském ateliéru, z něhož složitým vrstvením významů vyvstává podobenství o smyslu života, umělecké tvorby a pomíjivosti lásky. Vznikla již bez živého kontaktu s divadlem, postihuje atmosféru bezvýchodnosti normalizační situace a podává citlivou a neobyčejně přesnou zprávu o stavu společnosti. Tématem životního účtování jsou spjaty monodrama Stěhování duší a hra Hlasy ptáků (psáno 1988), v níž je opět silně akcentováno téma úporného hledání smyslu umělecké tvorby a autenticity vlastního bytí. – Velmi podobný tematický záběr jako Topolovy divadelní hry má i jeho tvorba básnická, ačkoli jako básník vstoupil Josef Topol do širšího čtenářského povědomí až autorským výborem Básně (1997), obsahujícím poezii psanou po dobu celého třicetiletí od poloviny padesátých let a publikovanou dosud pouze sporadicky. Stylisticky obřadné, meditativní básně plné vnitřního napětí, v nichž se volný verš prolíná s tradičními strofickými útvary, vytvářejí prostor pro básníkův návrat do krajiny dětství, k tomu, co bylo ztraceno v nenávratnu, pro úvahy nad časem a vinou, nad láskou s celou její trýznivostí, zachycují však i vědomí marnosti a prázdnoty komunistického bezčasí sedmdesátých let, autorovo složité hledání víry i řádu ve vlastní duši či úzkost z fyzického stárnutí. V roce autorova úmrtí vyšla juvenilní sbírka veršů z první poloviny padesátých let Jitřní flétna. – Topolovy eseje, stati, články, rozhovory a příležitostné texty věnované osobnostem dramatu (Shakespeare), poezie (Kollár, Mácha) či výtvarného umění, reflexi autorské i inscenační tvorby a událostí osobního života jsou soustředěny do souboru O čem básník ví.