Jáchym TOPOL

Topolovu básnickou a prozaickou tvorbu od počátku charakterizuje autorův prožitek roztříštěnosti světa a z něj vyrůstající formování výpovědi jako kaleidoskopické kumulace fragmentů, jednotlivých situací či scén – motivy, postavy a děje přitom Topol modeluje prostřednictvím řady útržkovitých charakteristik. Jeho autorský jazyk často čerpá z obecné češtiny s příměsí vulgárních výrazů a na chaos světa reaguje i borcením ustálených syntaktických vazeb.
V raných básních (později byly zčásti shrnuty do sbírky Miluju tě k zbláznění) nabýval Topolův lyrický subjekt dvou základních podob. Stylizoval se jako lhostejný, znuděný divák, nezúčastněně pozorující sled mikropříběhů, odehrávajících se v kalném, jakoby uzavřeném a neprůrazném labyrintu každodenního života. Po odhození této masky se však ukazovala tvář démonického chrliče, který zatuchlost doby normalizace smývá gejzíry slov, ironických glos, razantních odsudků a siláckých gest, jimiž v posledku karikuje i sebe sama. Ve sbírce V úterý bude válka ustoupilo téma rozpolcenosti lidského nitra naléhavému tázání po místě člověka v apokalypticky rozkymáceném světě. Básník zde ve vypjatě individualistickém gestu touží po vzpouře vůči danostem, avšak stálý pocit nejistoty, ohrožení a vykořenění jej strhává zpět ke skepsi; jeho verše jsou tak výrazem neutuchající vniřní „války“, volby mezi možností smířit se s danou situací, nebo se vzepnout a pokusit se nalézt hodnotový řád. Tento etický aspekt Topolovy básnické tvorby posléze volně přechází také do jeho próz, podávajících podobenství doby po listopadu 1989.
Topolovy prózy volně propojuje téma dětského světa, ale především autorská „posedlost“ zaznamenáváním dějinných příběhů a paměti míst. Za pomoci diskontinuitního děje, zběsilé koláže reálií a neortodoxní práce s jazykem konstruuje Topolův vypravěč obraz minulosti, která prosakuje do přítomnosti postav jako zásadní formující fenomén. V rozsáhlém románu Sestra vytváří vnitřně členitá, nesourodá a stále se rozbíhající vypravěčská technika prostředí, v němž se bizarní příběhy jednotlivých členů obchodnického klanu proplétají a spojují v jediný obraz společnosti „po výbuchu času“. Nosným a scelujícím tématem je hledání sestry, symbolizující blízkost a sjednocení v duchovní i lidské rovině. Román Anděl představuje intimnější sondu do hloubek fikčního Smíchova, zalidněného postavami narkomanů, Romů, obchodníčků i hledačů pravdy. Román Noční práce zachycuje události období Pražského jara z neobvyklé perspektivy dětí, pobývajících na českém venkově. Bezprizornost dětských protagonistů i závěrečná naděje na jejich vykoupení metaforicky vyjadřují situaci českého národa v tomto složitém období. K dětskému prožitku obsazení Československa armádami socialistických „spojenců“ autor obrací pozornost i v románu Kloktat dehet. Příběh situovaný do prostředí dětského domova a následně do středu vojenských akcí řeší klíčovou otázku identity, diverzantství a mravní příslušnosti. Podobným tématům etického života a (problematické) víry v dobrotu člověka se Topol věnuje rovněž v románu Chladnou zemí. Hloubkový vhled do extrémních zkušeností lidské společnosti na sebe bere podobu apokalyptické vize světa, v níž je vyslovována obecná úzkost člověka. Bizarní muzeum zločinů proti lidskosti se stává tzv. ďáblovou dílnou (původně zamýšlený název knihy) nejen proto, že se proměňuje v místo konání dalšího zla, ale že je odhaleno jako vědomé dílo člověka, jako produkt neusínajících démonů v člověku.
Topolova fascinace cestováním stojí za vznikem paralelního textového komentáře k fotografiím Karla Cudlína v knize Cestou na východ. Autorovým novým tvůrčím zájmem se stává drama (Uvařeno, Cesta do Bugulmy), ovšem drama specifické, nedějové a s černým humorem zkoumající drastické podoby vývoje lidské bytosti i společnosti, ničivé zlo tryskající z lidské historie. Topolův zájem o mimoevropské civilizace, jejich kulturu, dějiny, mýty a legendy, se promítl do převyprávěných bájí a pověstí amerických Indiánů (Trnová dívka).