SVĚDECTVÍ 

Svědectví usilovalo o postupnou liberalizaci komunistického režimu a v duchu této gradualistické koncepce významná část nákladu směřovala ilegálně do Československa (časopis vycházel i v kapesním formátu). Před rokem 1968 do listu přispívali hlavně příslušníci poúnorového exilu, po sovětské okupaci Československa se změnil v tribunu všech opozičních sil, jak exilových, tak i domácích. Největší část obsahu tvořily stati a poznámky komentující a analyzující situaci v komunistickém bloku a zvláště v zemích východní Evropy, a polemizující s praktikami tamních vlád i s podstatou totalitárních režimů vůbec. Svědectví přetiskovalo překlady prací zahraničních politologů, politiků, ekonomů a publicistů (Zbygniew Brzezinski, George F. Kennan, Leszek Kolakowski, Mihajlo Mihajlov, Adam Michnik, Walt W. Rostow, Jacques Rupnik, Véronique Souléová, John Strachey aj.), hlavně však přinášelo příspěvky českých autorů. Dominantním historicko-politickým tématem byl vývoj československé společnosti od tzv. první republiky až po současnost s akcenty na osobnost T. G. Masaryka (Jaroslav Dresler – č. 13, Erazim Kohák – 50 a 70/71, Václav Černý – 56), mnichovský diktát a protifašistický odboj (Václav Černý, Prokop Drtina, Julius Firt, Jiří Horák, Erazim Kohák, Jiří Kovtun, Radomír Luža, Milan Otáhal, Ivan Pfaff, Eduard Táborský, Pavel Tigrid), odsun německého etnika (diskuse rozvířená statí pseudonymního Danubia – Jána Mlynárika v č. 57; tento článek vedl i ke sporům mezi redaktorem a redakční radou), únorový převrat a rok 1968, činnost a situaci exilu a domácí protirežimní rezistenci 70. a 80. let (množství článků Pavla Tigrida – z rozsáhlejších mj. Marx na Hradčanech – č. 8 a 11, stať o poúnorové politické emigraci – 23, 27 a 31; dále články a poznámky Ivo Ducháčka, Václava Havla – mj. i dopis G. Husákovi z dubna 1975, Ladislava Hejdánka, Martina Hyblera, Karla Kaplana, Jana Křena, Zdeňka Mlynáře, Jiřího Pelikána, Petra Pitharta - též pod pseud. Josef Sládeček, Viléma Prečana, Milana Šimečky aj.). Některé příspěvky mapovaly situaci jiných komunistických zemí – SSSR, Polska, Číny (Jefim Fištejn, Jiří Lederer, František Janouch). Otiskovány byly i stati a eseje s tématy sociologickými, filozofickými a filozoficko-historickými (Václav Bělohradský, Ivan Dubský, Václav Havel, Erazim Kohák, Josef Kroutvor, Jiří Němec, Jan Patočka, Ivan Sviták, Milan Šimečka aj.); velkou diskusi věnovalo Svědectví národním politickým prohrám a smyslu českých dějin. Z obav před perzekucí vycházely některé články domácích autorů anonymně nebo pod pseudonymy; mnoho (zvláště drobných) poznámek zůstávalo nepodepsaných.

Kromě politického života komentovalo Svědectví i kulturní dění, a to jak exilové, tak domácí. Nejsoustavněji sledovalo literaturu, občas se objevovaly stati o výtvarném umění (Jaroslav Jíra), ostatní umělecké obory se stávaly předmětem pozornosti časopisu jen ojediněle. Kmenovými autory literárněkritických a literárněhistorických studií, esejů a poznámek byli pseudonymní Alcantara (Josef A. Winn), Antonín Brousek (mj. Botanizování na hřbitově – č. 51-52), Václav Černý (O povaze naší kultury – 52), Petr Demetz, Ivan Diviš, Jaroslav Dresler, William Harkins (R.U.R. a Vzpoura strojů A. N. Tolstého – 10), Václav Havel, Květoslav Chvatík (Nad knihami Věry Linhartové – 83/84), Josef Jedlička (Poezie Ivana Diviše jako osobní riziko – 50), Ivan Jelínek (o Josefu Palivcovi – 51), Milan Jungmann (jeho stať Kunderovské paradoxy v č. 77 otevřela polemiku, do níž se v č. 79 zapojili Květoslav Chvatík, Josef Škvorecký, Petr Král a Ivo Bock a na kterou poté Jungmann reagoval v č. 83/84), Erazim Kohák, Helena Kosková (Poznámky k nové české a slovenské próze – 31, 34/36, Hledání ztracené generace – 64), Emil Kovtun, Jiří Kovtun, Petr Král (Náhrobek pro avantgardy – 81), Antonín Měšťan (Tucet podivných let aneb Česká literatura 1968-1980 – 63), Vladimír Mikeš (pod pseud. Vladimír Peška), Sylvie Richterová (Krajina proměn a tvary ticha o J. Skácelovi – 66), Pavel Tigrid, Jan Tumlíř (Dr. Živago a současný román na Západě – 12), Jan Vladislav (o Jiřím Kolářovi – 73) a další. V č. 1-4 vycházela teoretická stať Reného Wellka Literatura a společnost. V recenzní rubrice (od 70. let uváděna titulem Knihy) publikovali mj. Ivan Binar, Jiří Brabec, Antonín Brousek, Petr Den, Jaroslav Dresler, Vilém Hejl, Karel Hvížďala, Martin Hybler, Květoslav Chvatík, Karel Jadrný, Erazim Kohák, Petr Kolář, Helena Kosková, Jiří Kovtun (nejsoustavnější recenzent v 70. letech), Petr Král (též pod pseud. René Sidkar, Tomáš Sýs, Vilém Turek), Ilja Kuneš, Josef Lederer, Antonín Měšťan (též pod pseud. Karel Klatovský), Karel Moudrý, Milan Nápravník, Jiří Němec, Jan Procházka, Jaroslav Procházka, Sylvie Richterová, Ivo Řezníček, Milan Schulz, Milan Šimečka, Josef Vohryzek, Karl von Wetzky. Domácí literární dění (např. vznik časopisu Plamen a zánik Tváře, spisovatelské sjezdy, perzekuci nezávislé kultury, normalizační kulturní praxi) glosovalo Svědectví zejména v drobných publicistických útvarech. Podobnou formou časopis informoval o české kultuře v zahraničí (výstavy, udílení literárních cen, založení Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, kongresy PEN atd.). Podobu Svědectví dotvářejí další publicistické žánry, např. ankety a rozhovory (s Jiřím Voskovcem – č. 22, se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým – 73, s Ivanem M. Jirousem – 77, s Pavlem Landovským – 86, s Jiřím Kolářem – 88, aj.).

V duchu gradualistické teorie Svědectví zvláště v 60. letech systematicky přetiskovalo beletristické i kulturněpolitické příspěvky z oficiálního domácího periodického tisku (básně, prózy a dramatické texty Ladislava Bublíka, Miroslava Holuba, Bohumila Hrabala, Milana Kundery, Věry Linhartové, Jiřího Šotoly, Josefa Škvoreckého, Josefa Topola; diskusní hlasy domácích spisovatelů před III. sjezdem SČSS – č. 20, úvahy Jana Grossmana, Karla Krause a Ivana Svitáka o malých divadelních formách – 25/26). Některá čísla přetiskla významné články ze samizdatových publikačních aktivit, jiná jsou dokonce celá sestavena z produkce tohoto oběhu a mapují „druhou kulturu v Čechách“ (č. 59 – tzv. Pražské číslo I, na jehož sestavení se podíleli Václav Havel, Petr Pithart a Ludvík Vaculík, a 62 – Pražské číslo II, které sestavili Egon Bondy, Ivan M. Jirous a Jiří Němec). Vedle osobností tzv. undergroundu (Ivan M. Jirous, Věra Jirousová, Fanda Pánek) a ukázek z tvorby Zbyňka Hejdy a Milana Kocha se zde prezentuje i katolicky orientovaná literatura (básně Bohuslava Reynka, vzpomínky Stanislava Vodičky na Jakuba Demla).

Původní beletrie je dále zastoupena fejetony (Eva Kantůrková, Ludvík Vaculík aj.), povídkami (Egon Bondy, Gertruda Goepfertová-Gruberová, Bohumil Hrabal, Ivan Klíma, Petr Kouba, Zdeněk Němeček, Ota Pavel, Karel Pecka, Iva Pekárková, Lenka Procházková, Sylvie Richterová, Josef Škvorecký, Nikolaj Terlecký, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Vejvoda aj.) i úryvky z delších próz – mj. Ivan Binar (Kytovna umění), Egon Bondy (Invalidní sourozenci), Zuzana Brabcová (Daleko od stromu), Egon Hostovský (Všeobecné spiknutí), Bohumil Hrabal (Příliš hlučná samota, Proluky), František Kautman (Mrtvé rameno), Jan Komárek, Milan Kundera (Život je jinde), Jan Novák, Jan Pelc (Děti ráje), Minka Rybáková, Pavel Řezníček, Zdena Salivarová, Ludvík Vaculík (Český snář), Jan Trefulka. Reprezentativní je výběr z dramatické tvorby (např. Václav Havel: Audience, Largo desolato, Pavel Kohout: Marie zápasí s anděly) i poezie (Antonín Brousek, Vladimíra Čerepková, Ivan Diviš, Vratislav Effenberger, Josef Frais, Jiří Gruša, Václav Hokův, Vladimír Holan, Ivana Hyblerová, Karel Hynek, Ivan Jelínek, Petr Kabeš, Jiří Kovtun, Petr Král, Josef Kostohryz, Jaroslav Kovanda, Oldřich Kryštofek, Josef Lederer, František Listopad, Oldřich Mikulášek, Milan Nápravník, Jaromír Nohavica, Jaroslav Seifert – Morový sloup, Jan Skácel, Karel Šiktanc – Český orloj, Jan Vladislav, Jan Zahradníček a další). Původní beletrie byla zjevně publikována se záměrem zpřístupnit čtenářům literaturu samizdatu a exilu, kritické texty však výběrově reflektovaly českou literaturu jako celek, napříč literárními oběhy, proudy a generacemi (recenze se týkají i cizojazyčných publikací). Méně soustavně Svědectví otiskovalo překlady významných autorů jiných evropských literatur, zpočátku hlavně ruské (Boris Pasternak, Andrej Siňavskij – též jako Abram Terc), později i polské aj. (Tadeusz Konwicki, Czesław Miłosz, Sławomir Mrożek, Lech Walęsa), popř. přehledové či monografické studie věnované těmto literaturám (např. Antonín Brousek: Německá literatura dnes – č. 83/84). Otiskováním slovenských příspěvků a autorů (Dominik Tatarka: Navrávačky, esej Obec božia) časopis neokázale přispíval k utváření česko-slovenské kulturní sounáležitosti.

V souladu se snahou zachytit věcně domácí dění je publikace dokumentů a nejrůznějších faktografických soupisů (rubrika Dokumenty, přetisky, bibliografie; od č. 23 Bibliografie knih a článků o ČSSR, později Nové knihy českých a slovenských autorů a o Československu; bibliografie samizdatové Edice Petlice; na pokrač. uveřejňovaná bibliografie knižních novinek českého exilu od Ludmily Šeflové), mj. též obsáhlých souborů dokumentů k moderním českým i evropským dějinám, zvláště kulturním (Ivan Pfaff: Kampaň proti „formalismu“ v české levicové kultuře 1936-1938 – č. 81). S touto snahou zachytit fakta je zřejmě spjata i trvalá pozornost věnovaná vzpomínkové a deníkové literatuře (Heda Margoliová-Kovályová: Ze vzpomínek ženy státního zločince – č. 44, kapitoly z pamětí Julia Firta, Karel Hvížďala: Zpráva o pozvolné likvidaci českého národa – 63, Z deníku Jana Zahradníčka – 81, Posmrtné masky Jana Vladislava o filosofu Janu Patočkovi – 82, z deníku pařížského dopisovatele Lidových novin Iva Ducháčka – 83/84).

Kromě již uvedených monotematických čísel měla spojující a dominující téma i některá další: č. 28 (porušování zákonů a kult osobnosti), 32/33 (Československé léto 1967, včetně některých vystoupení na IV. sjezdu SČSS), 34/36 (o Pražském jaru 1968), 48 (Sovětský svaz, mj. ukázky z děl Josifa Brodského, Naděždy Mandelštamové, Alexandra Solženicyna), 56 a 57 (Výročí 1918-1938-1948-1968), 65 (V + W, zde i studie Petra Krále Voskovec a Werich čili Hvězdy klobouky), 67 (Východní Evropa v krizi), 70-71 (První republika), 73 (elektronika a totalitarismus), 74 (Evropa, Rusko a my), 78 (výsledky nezávislého průzkumu veřejného mínění v Československu), 92 (Amerika - mýty a skutečnost), 93 (Nacionalismus - novodobá droga). Významným jevům, událostem a osobnostem věnovalo Svědectví ucelené bloky příspěvků (číslu 69 dominuje Franz Kafka, v č. 73 je řada příspěvků věnována Jiřímu Kolářovi, v č. 88 postmodernismu). Dvojčíslo 89/90 bylo redakčním výběrem nejzajímavějších příspěvků ze všech předchozích ročníků časopisu. Součástí obsahu byly i inzeráty na produkci českých exilových nakladatelství, ale také například podrobná informace o možnostech příjmu satelitního vysílání západoevropských televizních stanic ve východní Evropě (č. 83/84). Obsah časopisu byl až do č. 88 členěn do pravidelných oddílů Poznámky k událostem, Články, Tribuna Svědectví (polemické materiály, dopisy) a Literatura a umění. Od počátku Svědectví vkládalo mezi články krátké úryvky z článků v československém tisku.