Vlastimil TŘEŠŇÁK

 Odstupem vůči společnosti oficiálních a uměřených hodnot, usedlých a konformně žijících lidí se Třešňákova tvorba ocitá v blízkosti českého undergroundu. Pro jeho povídky a novely je typická paralelnost vyprávěných dějů, často retrospektivních, a velké množství rytmicky se opakujících detailů, majících zřetelný symbolický charakter a podřízených celkovému pocitu a náladě. Již Třešňákova počáteční díla jsou přitom ovlivněna autorovou životní zkušeností s městskou a společenskou periferií pražské dělnické čtvrti Karlín. Nezfalšované lidské projevy hledá v Praze „nejnižší cenové skupiny“, v cikánských hospodách, zapomenutých továrních skladech a maringotkovém životě stavenišť. Silně autobiografické jsou rovněž Třešňákovy pozdější texty, inspirované společenskou situací za tzv. normalizace a nuceným odchodem do ciziny. Vypovídají o hrdinově postupném dozrávání k rozhodnutí emigrovat (Babylon) i o zážitcích a pocitech exulanta, klopotně zabydlujícího nejbližší prostor svého nového prostředí, jehož líčení postrádá tradiční atraktivnost (Bermudský trojúhelník a To nejdůležitější o panu Moritzovi). Neustálá změna, provázející autorovy životní osudy, nachází v jeho díle velmi výrazný typ hrdiny–Ahasvera, jenž prochází okraje společenské existence a v hrdé chlapské soběstačnosti ukrývá prožívané odcizení, samotu, stesk a obtíže citového kontaktu. V románu Klíč je pod rohožkou se týž hrdina stává na podzim 1989 pozorovatelem politických proměn své původní vlasti. Otázky domova, identity a především neokázalé lidskosti jsou tady nově akcentovány před obrazem světa, který karnevalově defiluje v samolibé netečnosti. Další texty odrážejí rozčarování z polistopadového vývoje, který z pohledu hrdiny nepřinesl kýženou satisfakci ani zásadní proměnu společenských mechanismů: ve vlastní zemi zůstává hostem a sleduje vzestup xenofobních a militantních tendencí (Domácí hosté) či neochotu srovnat morálně i věcně účet s minulostí (Melouch). Třešňákova literární výpověď je zalidněna svéráznými figurkami; jejich navzájem se prostupující dialogy, mluva z nespisovných vrstev češtiny i cizojazyčné výrazy a zkomoleniny se podílejí na evokaci výrazné atmosféry prostředí (nejčastěji hospody) a připomínají přítomnost komunikačních bariér na cestě postav za dorozuměním. Svědecký záznam odpozorovaných bizarností a odposlechnutých hospodských historek prozrazuje, zejména ve starších prózách, vliv Bohumila Hrabala. – Mimo autobiografickou linii Třešňákovy tvorby stojí poetický pohádkový příběh ...a ostružinou pobíd koně z roku 1970, v němž autor důsledně rozvinul i v jiných textech patrnou zálibu ve slovních hříčkách, přesmyčkách a novotvarech. O téměř třicet let později se pohádka stala součástí rozsáhlého textu Evangelium a ostružina. Jeho druhá, nově vzniklá část, vychází z téhož způsobu práce s jazykem, zatímco tematicky parafrázuje novozákonní příběh, který je časově transformován do současnosti a protkán hustou sítí literárních aluzí, kulturně historických narážek a nejrůznějších jinotajů. Analogických postupů autor užívá i v příběhu „z cyklu konopných pohádek“ The Vole – Hraboš Hrdina, jejž zabydlel desítkami postav inspirovaných českou literární klasikou (Babička, Kája Mařík, Rychlé šípy), světovou historií či soudobou kulturní a politickou scénou; kauzálně podmíněnou logiku vyprávění tu nahradil spontánní proud epizod volně řazených na základě asociací vycházejících z jazykové a literární hry. – Jako osobitý a výrazný autor a zpěvák folkových písní klade Třešňák značný důraz na textovou složku a nezjemnělý přednes. Jeho písně jsou mnohdy sociálně zabarvené náčrty příběhů a portrétů, prostoupené poetikou drsných křehkostí v lidských osudech z odvrácené strany skutečnosti (Plonková sedmička).