Jaroslav  VEJVODA

Po juveniliích, lyrizovaných povídkách, navazujících na program „umění všedního dne“, debutoval Vejvoda souborem povídek představujících již dominantní téma jeho následné tvorby: osudy a atmosféru české emigrace ve Švýcarsku a západní Evropě (Plující andělé, letící ryby). Netradičnost jeho pohledu spočívala v neoslavném, nesentimentálním a polodokumentaristickém pojetí vystříhajícím se ideologizujících interpretací. Vejvoda se zaměřil na slepé uličky a dilemata exilových pokolení, přičemž důraz kladl především na psychologickou a charakterovou kresbu postav a analýzu jejich morálky, jakož i na jejich pocit vydědění, těžké přivykání odlišné – nijak neidealizované – společenské atmosféře a konvencím zemí, do kterých přicházejí. Pocity člověka vyvrženého z domoviny a odcizeného nejen ve vztahu k ní, ale i k novému domovu a celé evropské civilizaci Vejvoda ztělesnil v generačním románu s filozofickým podtextem Osel aneb Splynutí. Analogické, tragicky vyznívající mikropříběhy cizinců, kteří trpí svou neschopností duševně se adaptovat, asimilovat ve druhé švýcarské vlasti, ztvárnil autor v povídkové knížce Ptáci. Všední život českých exulantů a jejich zákonitě se odnárodňujících potomků vtělil i do „malého rodinného románu“ Zelené víno, záznamu každodenního životního koloběhu obyvatel švýcarského velkoměsta, vyrovnávajícího se v 80. letech s novou emigrací a imigrací. Tragikomická tónina převládá v cyklu povídkových skic o českém národním charakteru, v nichž Vejvoda konfrontuje psychologii exulantů s českou společností přelomu 80. a 90. let (Provdaná nevěsta). Realitu posttotalitního státu s novým fenoménem východoevropské migrace sleduje pohledem navrátivšího se českého emigranta v detektivním románu Smrtihlav v lázních. V románu Jezdci nocí pak Vejvoda nahlíží osudy členů jedné rodiny, zmítaných tzv. velkými dějinami v období od konce 30. let až po současnost. Zasaženi brutalitou nacistické i komunistické totality nenaleznou řešení své situace ani v emigraci a po návratu se setkávají s netečností posttotalitní společnosti, prakticky schvalující dávné zločiny a křivdy. Fascinace soudobými dějinami Vejvodu přivedla k žánru literatury faktu. V práci Pomsta pozdních partyzánů a jiné poválečné tragédie se soustředil na období těsně po skončení 2. světové války a praxi nastupujícího totalitního režimu. Na základě reálných pramenů líčí tragické příběhy, jež nikdy nebyly klasifikovány jako zločiny či už byly dávno promlčeny a s nimiž se současná společnost doposud nevyrovnala.