Sylvie RICHTEROVÁ

 Richterové prozaický debut je návratem do dětství prožívaného v padesátých letech 20. století. Hrdinčiny téměř pohádkově jednoznačné vzpomínky jsou konfrontovány s postojem zralého člověka, kterého životní zkušenost, reflexe růstu lidského vědomí, jež autorka považuje za nejvlastnější poslání člověka, přivedla k vnímání osudové rozptýlenosti a nejistoty světa (Návraty a jiné ztráty). Cesta za tajemstvím člověka přivádí Richterovou k psaní próz, inspirovaných poetikou deníku a pro ni příznačnou zlomkovitostí (Místopis, Slabikář otcovského jazyka). Texty působí na první pohled fragmentárně, jsou však sklenuty přesnou významovou i rytmickou stavbou. Záznamy konkrétní každodennosti se v nich prostupují s úvahami a citáty; v koláži jednotlivých dějových situací je rozmývána hranice mezi komickým a tragickým, totožnost postav je zpochybňována a neutralizují se i opozice typu muž – žena, já – on – někdo třetí. Hrdinové Richterové próz posléze dospívají k tragické vizi paradoxní situace člověka vrženého do života, který uplývá k smrti, a do světa konstituovaného neutuchající proměnou. Jednou z mála forem, jak překročit neukotvenou podobu existence, jež se principiálně vymyká jakékoli jistotě, však zůstává psaní: text a příběh jako způsob niterného hledání sebe sama, jako výraz vědomí člověka o rozporuplnosti světa, ale také o přesahujících duchovních rozměrech (Rozptýlené podoby, Druhé loučení). Příznačné existenciální chápání paměti a vzpomínání se stalo klíčovým tématem prózy Každá věc ať dospěje na své místo, jež představuje rozsáhlou románovou variaci o dvě desetiletí staršího díla Druhé loučení. Zprůzračnění narativu se v ní pojí se zvýšeným důrazem na vědomí existence, která je sice určována jedinečným dějinným horizontem a individuálním osudem, avšak zároveň v sobě nese možnost univerzálního přesahu, poskytující jedinci svobodu vůle a schopnost odpuštění a smíření.
Podobným směrem jako prozaické dílo se ubírá Richterové tvorba básnická, která oslovuje zejména koncizním vyjádřením pocitu úzkosti, pramenícího z prožitků míjení, opuštěnosti a diskontinuity lidského života, ale také tušením „neviditelných“ hodnot (Neviditelné jistoty). Ve sbírce Čas věčnost se výpověď o paradoxní povaze žití, věčně unikající uchopení i pochopení, ještě prohlubuje. Básnické slovo, které stojí tvář v tvář smrtelnosti i věčnosti, je tu oproštěno a obnaženo, přibližuje se svým charakterem prazákladu jazyka, dětským říkadlům či rytmickému zaříkávání.
Do celku Richterové tvorby se organicky včleňují také její literárněvědné studie, vycházející z teorie pražského strukturalismu i pozdějšího sémiologického náhledu (Michel Foucault, Umberto Eco aj.). V textech souboru Slova a ticho, pojednávajícího o dílech Věry Linhartové, Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Vladimíra Holana, Františka Halase, Jana Skácela, Ludvíka Vaculíka a Jaroslava Haška, si autorka jako základní téma vytkla problematiku totožnosti člověka ve světě znaků. Detailní strukturální analýzou, kterou osobitě doplňuje zřetelem k duchovním souřadnicím člověka, smyslem pro citlivé básnické vidění a esejistickým zpracováním, zde usiluje o vystižení té linie české literatury, která reaguje na problematizaci identity promlouvajícího a vnímá zpochybněnou platnost slova, „vyhrocenou nespolehlivost a zároveň osudovost řeči“. Z téhož okruhu autorů a z obdobných metodologických principů vychází kniha studií Ticho a smích. Oproti recepčně-estetickému hledisku zde autorka preferuje fenomenologický zřetel. Z úhlu několika různorodých poetik se pokouší vymezit kontury smíchu: přirozeného, ale těžko uchopitelného fenoménu, který však pro svou bytostnou komplementaritu umožňuje hlouběji nahlédnout do tajemství lidského vědomí. Smích chápe jako polarizující dimenzi vstupující do prostoru mezi tichem a řečí. Těžiště třetího dílu této volné literárněvědné trilogie, nazvaného Místo domova se posunuje k tématům, jež propojují estetiku a literární vědu s kulturní antropologií a etikou. Ve svých úvahách vychází autorka většinou znovu z děl svých „stěžejních autorů“ a opět používá nástroje, jež k interpretaci díla nabízí pražský strukturalismus a sémiologie; důraz však velmi zaujatým způsobem klade na hledání, nalezení – nebo i konkrétní popření a poničení – oněch „míst domova“, jež jsou člověku (a člověkem) vytvářena v jazyce, v národní a evropské literatuře i současné kultuře obecně. (S tímto zřetelem se navrací například k pojmu antropologické konstanty v estetice a v literatuře, zaobírá se tématem otce jako významové a literární kategorie, analyzuje deníkovou tvorbu Ortenovu, Kolářovu a Vaculíkovu či prozkoumává vztah poezie a emigrace v české literatuře.) Naznačená témata a určitý osobní tón jejich zpracování přitom znovu a hlouběji propojují autorčinu tvorbu literární a literárně-teoretickou.