Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Věra LINHARTOVÁ

* 22. 3. 1938, Brno 
 
 
Prozaička, básnířka, překladatelka, editorka, historička umění
 Po maturitě na jedenáctileté střední škole (1955) v Brně vystudovala Linhartová dějiny umění na FF UJEP (absolvovala 1960 diplomovou prací o činnosti barokního stavitele G. P. Tencally na Moravě) a externě estetiku na FF UK. Pracovala v Krajském středisku památkové péče v Brně (1959–1960) a v Pardubicích (1960–1962) a v Alšově jihočeské galerii na Hluboké (1962–1966). Poté se věnovala literární činnosti. Během svého působení v Alšově jihočeské galerii uspořádala výstavu Imaginativní malířství 1930–1950 (Hluboká 1964, s Františkem Šmejkalem), která však byla z politických důvodů zakázána. Připravila i retrospektivní výstavy Jindřicha Štyrského a Toyen v Brně (zima 1966–1967) a v Praze (1967). Od roku 1968 žije v Paříži, kde se spřátelila s malířem Josefem Šímou, a píše francouzsky. V letech 1970–1989 pracovala v knihovně Mezinárodní rady muzeí při UNESCO. V Národním institutu orientálních jazyků a civilizací (Institut national des langues et civilisations orientales) pařížské univerzity vystudovala v letech 1978–1985 japanistiku. V rámci přípravy doktorské práce absolvovala v akad. roce 1989–1990 roční studijní pobyt na tokijské univerzitě Waseda. Od roku 1990 byla zaměstnána v pařížském muzeu orientálního umění Guimet, kde se věnovala zejména japonskému a čínskému malířství. Rozsáhlou doktorskou práci (Sur un fond blanc. Écrits japonais sur la peinture du IXe au XIXe siècle), věnovanou japonským textům o malířství od 9. do 19. století, dokončila roku 1993. Nyní je v důchodu.
 

Odborné práce o literatuře a výtvarném umění (o imaginativním umění, vnitřním modelu a vnitřním monologu, spisovateli Richardu Weinerovi, výtvarnících Toyen, Jindřichu Štyrském, Mikuláši Medkovi, Josefu Šímovi ad.) publikovala ve Výtvarném umění, Výtvarné práci, Tváři (zde např. též ukázky z básnického cyklu Dům pro mé lásky či překlady básní Rogera Gilbert-Lecomta), Umění, Akzente (Mnichov), Arts asiatiques (Paříž), Atelier du roman (Paříž), Cahiers du Musée national d’art moderne (Paříž), Change (Paříž), Cipango (Paříž), Liberté (Montréal), Revue d’esthétique (Paříž) aj. Ukázky z její tvorby vyšly v překladech v zahraničních časopisech Die schwarze Botin (Berlín), Grosseteste Review (Lincoln), Paragone / Letteratura (Firenze = Florencie). Své francouzsky psané literární texty otiskovala např. v revue Argile (Paříž), Pleine marge (Paříž), L’ Ire des vents (Paříž), Notes (Malakoff) aj. Japonsky publikovala v časopisech Gendaishi techō (Tōkyō), Kyōto shinbun, Ōbaka bunka (Uji), Suboa (Kōbe), Subaru (Tōkyō). V sedmdesátých a osmdesátých letech vycházela řada jejích česky i francouzsky psaných textů v německém, anglickém, italském či japonském překladu. Po listopadu 1989 byly některé z jejích esejů a kunsthistorických studií a také ukázky z beletristické tvorby v českém překladu otištěny v časopisech Akord, Analogon, List pro literaturu, Labyrint revue, Logos, Světová literatura (ukázky z antologie Dada et surréalisme au Japon), Host, Literární noviny, Prostor Zlín, Rukopis, SouvislostiTvar, ojediněle publikovala v exilovém časopise Revue K (Paříž).
V letech 1962–1966 se podílela na činnosti pražského surrealistického okruhu; prózou Totéž později (knižně in Meziprůzkum nejblíž uplynulého) je zastoupena v strojopisném sborníku Objekt 5 (1962), účastnila se též magnetofonových záznamů připravovaných Milanem Nápravníkem (Antologie 1962, ukázka z Totéž později, zde čtená samotnou autorkou; Fragmenty 1963, ukázka z textu Pikareskní průmět na pozadí ze souboru Meziprůzkum nejblíž uplynulého; Fragmenty 1964, ukázka ze skladby Dům daleko, první prózy stejnojmenného souboru; oba úryvky na nahrávkách Fragmenty recituje Libuše Švormová; Fragmenty 1963/1964 vydalo jako komplet tří CD Arco v roce 2002).
V samizdatu vyšel český překlad TWORA (1976 úryvek ve sborníku Pohledy, 1982 autorizovaný překlad celého textu), Lieux errables (neautorizovaný překlad s tit. Místa k bloudění ve sborníku Z Obsahu 1984) a anonymně vydaný soubor Básně 1962–1966, výběrem odpovídající pozdějšímu knižnímu souboru Ianus tří tváří). Text Chiméry byl podle údajů Miloslava Topinky samizdatově rozmnožen v nemnoha exemplářích v roce 1972, v osmdesátých letech vyšla tato próza v podobě zmenšené fotokopie strojopisu v pražské samizdatové edici Tunel Zdeňka Lorenze. Petr Hájek pořídil v roce 1985 samizdatový opis původně bibliofilsky vydané básnické sbírky Nastolení krále (vazba Ilja Matouš). Samizdatových vydání se dočkaly rovněž autorčiny překladové edice: antologie Vysoká hra (Kvart 1975) a výbor z díla Rogera Gilberta-Lecomta Testament (Kvart [1978], oficiálně 1996 s tit. Škvíra). Ivan Chvatík vydal v podobě xerokopie strojopisu také autorčin překlad skladby Jamese Joyce Giacomo Joyce (bez uvedení autorství překladu). Dále je Linhartová zastoupena v samizdatovém sborníku Tempo 1 (Brno 1968) a v časopise Vokno (zde próza Obřadní řeči; oficiálně přetištěna v olomouckém časopise Těžko říct, č. 2+3/2005). Linhartová je také autorkou rozhlasových her Překladatel (něm. Süddeutsche Rundfunk 1969; fr. ORTF 1971; čes. ČRo /Audiostudio/ 1993, režie Dobroslav Zborník; na počátku sedmdesátých let byla hra přepsána v samizdatu, autorizovaná verze vyšla v Souvislostech č. 1/1999) a Přesýpací hodina (něm. Süddeutsche Rundfunk 1971; čes. ČRo Brno /Audiostudio/ 1993, režie Petr Dufek; ČRo 3 2004 jako hudebně-dramatická kompozice, režie a úprava scénáře Lukáš Jiřička, hudba Matěj Kratochvíl; publikováno v Souvislostech č. 1/1999). Podle prózy Dům daleko vznikl stejnojmenný experimentální film (režie Martin Ježek, 2003). – Za knihu Mes oubliettes získala v roce 1998 Cenu Jaroslava Seiferta, soubor Soustředné knihy byl v roce 2011 vyznamenán Cenou F. X. Šaldy a Cenou Toma Stopparda.

 Ve své mimořádně jednotné česky i francouzsky psané tvorbě Linhartová nikdy nereagovala na politickou či sociální realitu. Psala vždy jen to, co se jí bytostně dotýkalo, ať již ve světě skutečném či imaginárním. Proto již od konce padesátých let, kdy začala psát, jsou její texty, označované za experimentální, důsledně antiiluzivní. Rozrušují ustálené narativní kánony i hranice mezi poezií a prózou. Její dílo se v tomto smyslu stalo jakýmsi „exemplem“, následovaným později autorkami, jejichž tvorba je podobně orientována (vědomou návaznost prozrazuje především dílo Sylvie Richterové, některými rysy se Linhartové přibližuje próza Daniely Hodrové).
Linhartové nejde o formální experimenty, intelektuální hříčky či exhibice, nýbrž o vnímání a myšlení skrze řeč, o psaní s oním kategorickým požadavkem opravdovosti, s plným osobním rizikem, jímž autorka následuje projekt „vysoké hry“ tvůrců stejnojmenné francouzské skupiny z meziválečného období. Pokouší se rozbít stěnu, za níž jako by byla uzavřena skutečnost, překročit hranice těla, prostoru, řeči, vnímání. Zajímá ji trhlina, která se rozevírá mezi dvěma nebo více jazyky, trhlina v řeči, v prostoru, průnik do prázdna nabitého energií. V takto motivované tvorbě je pak logická starost nejen o obsah sděleného, ale i o samotný prostor, architekturu literárního textu, odtud vědomá a pečlivá práce např. s interpunkcí, s mezerami v textu, v případě poezie i s různými typy písma a zvukovými figurami. Výrazný je rovněž její zájem o zrcadlení jako princip dvojlomného vidění, reflexe a zároveň sebereflexe. Zrcadlo je pro Linhartovou průhledem do jiné skutečnosti, průchodem do jiného prostoru. Příběh, který již v jejích prvních textech (Prostor k rozlišení, Meziprůzkum nejblíž uplynulého) byl prostoupen řetězcem prolínajících se úvah, citací, parafrází a odboček, se postupně ztrácí; je nahrazen racionální úvahou, později proudem básnických obrazů, vrstvených a nakumulovaných bez zjevných vazeb vedle sebe a přes sebe, a to s vědomím, že básnický obraz může být stejně pravdivý, nebo dokonce pravdivější než každodenní skutečnost, jež je smyslově vnímatelná a ověřitelná.
Jestliže v poslední česky psané próze Chiméra neboli Průřez cibulí (rkp. 1967) je ještě naznačena cesta, souvislá stezka v podobě načrtnutého příběhu, v pozdějších francouzsky psaných textech už ani to ne. Základní energií se tu stává nejisté, někdy trochu zmateně působící (zmatení je tu však vědomé) ohledávání nového, proměněného prostoru, v němž už ani mluvčí textů nezůstává totožný, ale naopak se stále proměňuje, pohybuje se mezi ich-formou a er-formou, mužským a ženským rodem, přechází mezi různými jazyky. Osamělé postavy a jejich charakteristiky, dějová zápletka a její odvíjení nejsou důležité ani tam, kde lze pod „kouřovou clonou“ příběhů, odvíjených v jakémsi bezčasí, rozeznat rovinu mýtu (Masožravé portréty). V textech, jako jsou Dům daleko, Ubývání hlásky „m“ či TWOR, přechází běžná řeč v tzv. jinařeč a nakonec dochází až na hranici, kde se rozpouští, míří k tichu, prázdnu. Čtenář je vtahován do fragmentů promluv, v nichž jsou uvolněny gramatické, morfologické i syntaktické vazby. Autorka jako by se snažila přiblížit původnímu prajazyku, vytvořit ze všech řečí zase řeč jedinou. V rozhlasových hrách (zejm. v Překladateli) je naznačeno, že snad jazyk beze slov, beze zvuku by byl přípustnou možností.
V prózách psaných koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let se text prosvětluje, průsvitní, jakoby prozařován světlem odněkud „zevnitř“ nebo „z druhé strany“. Texty Linhartové jako by byly situovány do „nulového bodu ticha“ (označení francouzského básníka Gilbert-Lecomta, člena skupiny Vysoká hra), v němž podle André Bretona mizí všechny rozpory a protiklady. Stávají se tak jen dočasným zastavením, zachycením duchovního pohybu, výrazem askeze ve smyslu vzestupu. Je to právě ona „síla odříkání“ (opět výraz Gilbert-Lecomtův), která je nezbytná, aby byl člověk připraven a otevřen k vnímání té nejzákladnější zkušenosti. Toto směřování potvrzuje soubor tří pseudocestopisů shrnutých pod název Kaskády, v nichž má cesta především metaforický, duchovní význam, je vyjádřením duchovního růstu. Cestování je modem bytí, odmítnutím se usadit, výrazem stálého puzení vpřed, permanentního objevování a hledání.
Beletristické dílo Věry Linhartové konzistentně doplňují a jeho myšlenkové i imaginativní zdroje v mnoha směrech osvětlují její odborné články, eseje (knižně v souboru Soustředné kruhy) i knižní monografické studie, věnované českému malířskému surrealismu, Richardu Weinerovi, Josefu Šímovu, francouzské skupině Vysoká hra a autorům s ní spřízněným, od osmdesátých let pak hlavně modernímu japonskému umění. Konzistentní součást autorčiny tvorby představují rovněž její překlady z moderní světové literatury a japonské zenové poezie.

BIBLIOGRAFIE

Bibliografie: M. Langerová – M. Topinka: Soupis díla Věry Linhartové, in Soustředné kruhy (2010).
Beletrie: Meziprůzkum nejblíž uplynulého (PP 1964); Prostor k rozlišení (PP 1964); Rozprava o zdviži (PP 1965); Nastolení krále (BB, bibliof. edice Speciálky Františka Muziky, VŠUP Praha 1965); Přestořeč (PP 1966); Dům daleko (PP 1968); Chimäre, oder Querschnitt durch die Zwiebel (něm., Berlin 1970; čes. jako Chiméra, neboli průřez cibulí, 1993); TWOR (franc., P, Paris 1974; společné vyd. franc. originálu a českého překl. A. Fárové 1992); Intervalles – Mezidobí (franc., P, Paris 1981; společné vyd. franc. originálu a českého překl. A. Fárové 1994); Portraits carnivores (franc., PP, Amiens 1982; společné vydání fr. originálu a čes. překladu J. Hamzové pod. tit. Portraits carnivores – Masožravé portréty 2015); Kaskaden (něm., PP, Berlin 1982; společné vydání fr. originálu a čes. překl. P. Krále pod tit. Les Cascades – Kaskády 2002); Ianus tří tváří (BB 1993; konečná autorizovaná verze 2014; obs. básnické cykly Nastolení krále, Dům pro mé lásky, Ianus tří tváří); Mes oubliettes (franc., PP, Montolieu 1996; obs. prózy: Lieux errables, Spath d´Islande, Intervalles, Précis d´une percée, L´Anachronique).
Práce o výtvarném umění: Antoni Tapiés (něm., monografie, Stuttgart 1973; též in Soustředné kruhy); Joseph Sima, ses amis, ses contemporains (franc., monografie, Bruxelles 1974); Tombeaux mouvants / Bewegliche Gräber, in Hommage a Mikuláš Medek (franc., něm., Paris–Tökendorf–Wien 1976; s J. Koblasou; čes in katalog výstavy Mikuláš Medek /2002/ a in Soustředné kruhy); Dada et Surréalisme au Japon (franc., Paris 1987; též překl. japon. básní do fr.); Sur un fond blanc. Écrits japonais sur la peinture du IXe au XIXe siècle (franc., Paris 1996).
Souborná vydání: Soustředné kruhy (EE 2010, články, studie, texty z katalogů výstav z let 1962–2002).
Katalogy výstav: Současné umění – obrazy a plastika – ze sbírky AJG (1962); Mikuláš Medek – Jan Koblasa (1963); Hluboká 1963. Umění 1900–1963 (1963); Imaginativní malířství 1930–1950 (1964); Umění 1900–1968. Obrazy, plastika, grafika, 2. díl (1968); Jindřich Štyrský (pol. a fr., Łódż 1969); Jan Koblasa (něm., München 1972); Présence de Joseph Sima (franc., Treigny 1973); Josef Sima 1891–1971 (něm., Bochum 1974); Jan Koblasa (něm., Bochum 1976); Zbyněk Sekal: Zusammengensetzste Bilder (něm., Graz 1977); Jennett Lam (fr., Paris 1979); Franta (fr., Tarbes 1979); Vera Székely. Boites, articulations, l´herbier du quotidien (fr., Caen 1982); Štyrský – Toyen – Heisler (fr., Paris 1982); La Planète affolée. Surréalisme, dispersion et influences, 1938–1947 (fr., Marseille 1986); Japon des avant-gardes, 1910–1970 (franc., Paris 1986); Jan Koblasa (1991); Manteau de nuages: kesa japonais, XVIIIe–XIXe siècles (franc., Lyon 1991); Japan und Europa (něm., Berlin 1993); Jiří Valenta (1931–1991). Souborné dílo (1995).
Překlady: R. Queneau: Můj přítel Pierrot (1965); E. Dujardin: Lístek rozmarýny (1970, pod jm. Helena Pospíšilová; též přísp.); L. Novák: Poems (Ingelstone 1976; překl. do fr.); Vysoká hra (manifesty a dokumenty, texty R. Gilbert-Lecomta, 1993; autorčiny překlady zařazeny též do kompletního čes. vydání Le Grand Jeu – Vysoká hra /2017/); R. Gilbert-Lecomte: Škvíra (1996); Dōgen: La présence au monde (Paris 1999, překlad do franc.); R. Gilbert-Lecomte: Život láska smrt prázdno a vítr (2006; spolu s J. Hlaváčkem, Z. Bedřichovou a C. Carpentiere); Jien: Listí slov, květ Zákona. Básně na Lotosovou sūtru (2012; též přísp.); Saigyō: Dům v horách. Sto básní na závěr (2013; též přísp.); J. Joyce: Giacomo Joyce (2016; též přísp.).
Příspěvky ve sbornících a antologiích (beletrie): Jiří Valenta: Deskové obrazy (1966, katalog výstavy); Podoby 1 (1967); Meine Freundin Julča und andere Erzählungen (něm., Tübingen, Basilej 1967); Czech and Slovak Short Stories (angl., Oxford 1967); Podoby 2 (1969, první verze básnického cyklu Ianus tří tváří); Folgende Folge aus dem Tschechischen (něm., Köln am Rhein 1969); Tschechoslowakei erzählt (něm., Frankfurt am Mein, Hamburg 1970); Surréalisme en Tchécoslovaquie 1934–1968 (fr., Paris 1983); Poésie du monde francophone (fr., Paris 1983); Véra Székely, Environnements (fr., katalog výstavy, Le Mans 1983); Literatur im technischen Zeitalter (něm., Berlin 1988); Passages. Antologia di flânerie raccontate de autori del Novecento (it., Roma 1994); This Side of Reality. Modern Czech Writing (angl., London, New York 1996); Pragerinnen. Texte von Prager Autorinnen aus dem 19. und 20. Jahrhundert (něm.,, Praha 1997); Allskin, and other Tales by Contemporary Czech Women (angl., Seattle 1998); Twenty Six, A Journal of Poetry and Poetics (angl., San Francisco 2003); Iz veka v vek. Češskaja poezija (rus., Moskva 2005); Síla věcnosti. Olga Havlová, střízlivý korektor potrhlých nápadů (2008); Antologie české poezie, díl I (1966–2006) (2009).
Příspěvky ve sbornících a dalších kolektivních publikacích (odborné články, studie, eseje): Roman Jakobson: Echoes of Scholarship (fr., Lisse 1977); Wozu Dichter? (fr., Paris 1978); Roger Caillois (fr.,, Paris 1981); Sprache im technischen Zeitalter (něm., Berlin 1988); Donne e scrittura (it., Palermo 1989); Tradional and Modern in Japonese Literature and Language (fr., Praha 1993); Intellectuels en Europe / Intelektuálové v Evropě (1994); Literatura, vězení, exil (1997); L´esthétique contemporaine du Japon (fr., Paris 1997); Le vase de béryl. Etudes sur le Japon et la Chine en hommage à Bernard Frank (fr., Paris 1997); Japon pluriel 2 (fr., Paris 1998); Japon pluriel 3 (fr., Paris 1999); Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945–1989 (2001); České umění 1938–1989. Programy / kritické texty / dokumenty (2001); 55. sborník příspěvků vzniklých u příležitosti Odborného sympozia uspořádaného k 55. výročí Alšovy jihočeské galerie (2010).
Uspořádala a vydala: R. Weiner: Hra doopravdy (1967; též přísp.); J. Heisler: Aniž by nastal viditelný pohyb (PP, Toronto 1977; též přísp. + překlad b. Ještě neviditelné setkání a scénářů Minulý týden a Volky nevolky).

LITERATURA

Knižně: M. Křivancová: Moc slova. Koncepce jazyka a řeči v prozaických textech Věry Linhartové (2013).
Studie a články: A. Haman: Tvář za zrcadlem řeči, Tvář 1965, č. 10, též in Východiska a výhledy (2002); M. Suchomel: Próza nad nulou, HD 1965, č. 5, též in Co zbylo z recenzenta (1995); P. Král: Skutečnost řeči Věry Linhartové, Plamen 1965, č. 2; I. Korda: Meziprůzkum nejdál pronikajícího, Svědectví (Paříž) 1966, č. 28; Z. Kožmín: Paradox rmutného světa (Kafka – Weiner – Linhartová), Plamen 1968, č. 3, též in Studie a kritiky (1995); D. Hodrová: Umění projekce, Orientace 1968, č. 3; J. Opelík: Quo vaditis, lector et auctor?, in Nenáviděné řemeslo (1969); B. Pražan: Trojrozměrné slovo a trojrozměrné myšlení, HD 1969, č. 12; B. Pražan – O. Sus: Teorie slova jakožto energetického pole v díle Věry Linhartové, Estetika 1970, č. 1; R. Pytlík: Promluvy a hry Věry Linhartové, ČL 1969, č. 1–2; B. Pražan – O. Sus: Proměny kontextu a významotvorného principu v próze Věry Linhartové, ČL 1970, č. 1; D. Hodrová: Stanu se sebou, stanu-li se řečí, KS 1991, č. 1; S. Richterová: Proměny subjektu v próze Věry Linhartové, in Slova a ticho (1991), též in Eseje o české literatuře (2015); B. Jachnin: Dvojí vstup Věry Linhartové, Tvar 1991, č. 49; K. Chvatík Nad knihami Věry Linhartové, in Melancholie a vzdor (1992); J. Pechar: O takzvané experimentální próze, LitN 1993, č. 21; M. Topinka: Hluboká rýha nepřítomnosti, in Ianus tří tváří (1993; též in Hadí kámen. Eseje, články, skici, 1966–2006, 2007); J. F. Typlt: Zadoslovučinění, in Meziprůzkum nejblíž uplynulého, Přestořeč (1993); J. Trávníček: Nic, které je a není (sebezrcadlení v poezii Věry Linhartové), Iniciály 1994, č. 37; H. Kosková: Experimentální próza, in Hledání ztracené generace (1996; pův. Toronto 1987); A. Přibáňová: Strukturní čtenář v prózách Věry Linhartové ze šedesátých let, in Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, Řada literárněvědná (D) 45, 1997, č. 43; Z. Stolz-Hladká: Subjekt a rod v diele Very Linhartovej, in Subjekt – autor – auditórium. Subjekt v priestoroch umenia (Bratislava 1997); M. Langerová: Za zdí, in Fragmenty pohybu (1998); Z. Stolz-Hladká: Wort als Raum und Wort als Körper in Texten von Vera Linhartová, in Schweizerische Beiträge zum XII. Internationalen Slavistenkongress in Krakau (ed. J. P. Locher, 1998); Z. Stolz-Hladká: Human existence as Strangeness and Writing as Estrangement – Aspects of Exile in the Texts of Věra Linhartová, in Canadian-American Slavic Studies East and Central European Emigre Literatures: Past, Present – and Future? (edd. M. Dewhirst – A. Rogachevskii) 33, 1999, č. 2-4); M. Suchomel: Překročit práh nemožného (Věra Linhartová předtím a potom), in Zlatá šedesátá“ – Česká literatura, kultura a společnost v letech tání, kolotání a... zklamání (ed. R. Denemarková, 1999); Z. Stolz-Hladká: Intertextová síť v díle Věry Linhartové, in Slovo, struktura(lismus), příběh. Pocta Květoslavu Chvatíkovi (ed. J. Schneider, 2000); Z. Stolz-Hladká: Text jako tvořivá paměť, in Česká literatura na konci tisíciletí II. (ed. D. Vojtěch, 2001); X. Galmiche: Hledání původního „objektu“ v „mezerovitých“ textech Věry Linhartové (ubývání hlásky „m“, Twor), in Ztěžklá křídla snů. Ženy v české literatuře (ed. V. Binar, 2004); S. Richterová: Portrét autorky + Polyglotismus v češtině, in Místo domova (2004), též in Eseje o české literatuře (2015); P. Kosatík in „Ústně více“: šestatřicátníci (2006); V. Košnarová: Psaní jako existenciální gesto, Tvar 2006, č. 7; M. Langerová: Avantgarda a imaginace, Svět literatury 2007, č. 36, též in M. Langerová, J. Vojvodík, A. Tippnerová, J. Hrdlička: Symboly obludností. Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let (2009); S. Richterová: Jak je to dál?, ČL 2008, č. 2, též in Eseje o české literatuře (2015); M. Křivancová: Řeč identity; ČL 2008, č. 3; V. Čiháková-Noshiro: Vjemy imaginárního časoprostoru, in Artemis a Dr. Faust. Ženy v českých a slovenských dějinách umění (edd. M. Bartlová – M. Pachmanová, 2008); M. Křivancová: Noetický princip slova v poetice Věry Linhartové, SaS 2008, č. 4; M. Langerová: Úvod k „druhé avantgardě“ (teze k diskusi), ČL 2008, č. 5, též in M. Langerová, J. Vojvodík, A. Tippnerová, J. Hrdlička, Symboly obludností. Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let (2009); Z. Stolz-Hladká: La conception spatiale et corporelle du verbe chez Vladimir Holan et Věra Linhartová, Litteraria Pragensia 2008/2009, č. 36/37 (speciální číslo s tit. „L´antre des mots“. Autour de la poésie de Vladimír Holan; ed. X. Galmiche); V. Košnarová: Jinde. Francouzská tvorba Věry Linhartové, ČL 2009, č. 5; M. Langerová: Rýha řeči: vnitřní monolog, in M. Langerová, J. Vojvodík, A. Tippnerová, J. Hrdlička, Symboly obludností. Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let (2009); J. Matonoha: Disperze subjektu, samomluva, limity a ticho jazyka. Věra Linhartová, in Psaní vně logocentrismu. Diskurz, gender, text (2009); M. Křivancová: Tvůrčí moc slova, in Stylistyka. Styl i kreatywność/ Style and creativity (ed. S. Gajda, Opole 2009); M. Langerová: Věra Linhartová, putování mezi slovem a obrazem, in V. L.: Soustředné kruhy (2010); J. Češka: K raným prózám Věry Linhartové (Krajiny, kde se za úsvitu stmívá), ČL 2010, č. 2, též in Průzračnost tvorby v zrcadle literatury (2014); L. Jungmannová: Převod řeči do nemluvení a translace ticha do slob aneb Dramatická tvorba Věry Linhartové, ČL 2010, č. 2; V. Košnarová: Prostor básně (triptychy Dům daleko a Ianus tří tváří), ČL 2010, č. 2; V. Košnarová: „Protože mám jenom svůj hlas...“ (Rozhlasové hry Věry Linhartové), Bohemica Olomucensia 2010, č. 1; V. Košnarová: „U vody stopen v klínu klín“ (Máchovské parafráze v textech Věry Linhartové), in Mácha redivivus /1810–2010/ (edd. A. Haman – R. Kopáč, 2010); Š. Doležalová: Sen sedmého nebe: nikdo zde mě nepozná a tam snad už na mne všichni zapomněli, Pandora 2010, č. 21; M. Křivancová: Funkce první osoby plurálu v textech Věry Linhartové, SaS 2011, č. 1 + Svět slov Věry Linhartové, Bohemica litteraria 2011, č. 1; J. Češka: Hyperbola antropomorfního přepisu krajiny (Věra Linhartová – Co nejvíce šedé), Bohemica Olomucensia 2011, č. 3; M. Kotásek: Slovokraj aneb prostor textu, Bohemica Olomucensia 2011, č. 3; P. Švanda: Příběh Věry Linhartové, in Stařec a med. Jaroslavu Medovi k osmdesátinám (edd. M. Bedřich – Z. Jančařík, 2012); M. Křivancová: Textové subjekty v prózách Věry Linhartové, Svět literatury 2012, č. 45; A. Tippnerová in Permanentní avantgarda? Surrealismus v Praze (2014); V. Košnarová: Blábol bez každého smyslu je snad nejblíž tušenému chvění. Variace na úvahu Daniely Hodrové „Stanu se sebou, stanu se řečí“, in Vyvolávání točitých vět (ed. A. Jedličková, 2016); V. Košnarová: Eros, Morfeos, Thanatos: Maurice Blanchot, Věra Linhartová a jiní blízcí-vzdálení, Svět literatury 2016, č. 54.
Recenze: Meziprůzkum nejblíž uplynulého: J. Vohryzek, LitN 1965, č. 12; M. Suchomel: V jinotajích se rozednívá, HD 1965, č. 12 * Prostor k rozlišení: I. Zítková, NK 1964, č. 45; J. Lopatka, Tvář 1965, č. 3; V. Novotný, NK 1992, č. 11 * Rozprava o zdviži: Z. Kožmín, Plamen 1965, č. 8 * Přestořeč: V. Karfík + Š. Vlašín + M. Brousková + J. Jedlička, vše in Konfrontace, Sešity pro mladou literaturu 1967, č. 2; M. Suchomel: Co zmohou slova, HD 1969, č. 10 (také o triptychu Dům daleko) * Dům daleko: Z. Kožmín, Listy 1969, č. 6; M. Exner, Tvar 1997, č. 1 * TWOR: M. Langerová, NK 1992, č. 41; V. Novotný, MFD 10. 11. 1992 * Ianus tří tváří: R. Matys, NK 1993, č. 40; M. Pokorný LD 15. 12. 1993; J. Štolba, LitN 1994, č. 3; Š. Doležalová, Souvislosti 2014, č. 3; Z. Fučíková, Artikl 2014, č. 6; V. Košnarová, Tvar 2014, č. 16 * Chiméra neboli Průřez cibulí: M. Langerová, LitN 1993, č. 33 * Kaskády: Š. Doležalová, LitN 2003, č. 22 * Přesýpací hodina: R. Leška, Týdeník Rozhlas 2005, č. 10; B. Vostal, Týdeník Rozhlas 2005, č. 10 * Soustředné kruhy: Š. Doležalová, Souvislosti 2011, č. 1; P. Švanda, Kontexty 2011, č. 2; T. Glanc, A2 2011, č. 5; V. Košnarová, Tvar 2011, č. 5; P. Král, Tvar 2011, č. 5 * Masožravé portréty: J. Hrdlička, Souvislosti 2016, č. 1; J. Formanová, A2 2016, č. 4; M. Vaněk, Host 2016, č. 5 * Giacomo Joyce (recenze překladu): V. Košnarová, Tvar 2016, č. 9.
Rozhovory: I. Zítková, NK 1990, č. 47.
Autor hesla: Miloslav Topinka (1995); Veronika Košnarová (2018)
Aktualizace hesla: 22. 2. 2018 (vk)
 
zpět na hlavní stranu