REVUE K 

Revue K se rozhodl založit a na vlastní náklady vydávat Jiří Kolář v roce 1981, rok po svém příchodu do Paříže, když shledal, že v exilu chybí jakákoli soustavnější reflexe tamní výtvarné scény: proto také zvolil název (Revue) K , kde „K“ v názvu odkazovalo k pojmu „katalog“. Na rozdíl od jiných exilových periodik zamýšlel oslovit zejména zahraniční publikum; časopis tedy vydával ve francouzštině a české texty zařazoval jen zřídka. List vycházel zprvu několikrát do roka jako občasník, od roku 1983 se na dlouhá léta ustálila čtvrtletní periodicita. V polistopadovém období se začala častěji objevovat dvojčísla, v č. 45, datovaném zimou 1991–1992, pak bylo ohlášeno, že jde o poslední čtvrtletně vycházející číslo a časopis bude nadále vycházet jednou ročně ve čtyřnásobném rozsahu. To naplnil následující svazek z roku 1993, označený jako čtyřčíslo 46–47–48–49; další takový (č. 50–51–52–53) po roční odmlce vydávání revue uzavřel.
Jiří Kolář, jako vedoucí redaktor explicitně uváděný od č. 6, Revue K po celou dobu financoval (z prodeje svých koláží) a zaštiťoval koncepčně a programově i svými osobními kontakty, s praktickým chodem mu ovšem záhy začal významně pomáhat výtvarník Roman Kameš, který se posléze rovněž stal tvůrcem grafické úpravy listu (původní maketu vytvořilo německé grafické studio Wilfried J. Jokisch). V letech 1981–1986 vycházela Revue K ve formátu A4 a v rozsahu 12 stran, název časopisu byl uváděn v pravém horním rohu v podobě K + příslušné číslo. Od roku 1987 (č. 26), kdy se formát zmenšil na 23,5 x 16 cm a tomu úměrně se zvýšil rozsah na 16 stran, se způsob označení změnil na Revue K, umístěné v pravém horním rohu, v levém horním rohu pak bylo uvedeno příslušné číslo časopisu a měsíc a rok vydání. Na přední stranu obálky byla vždy umístěna výtvarná reprodukce. Časopis byl tištěn vesměs jednobarevným ofsetem, nicméně na kvalitním polomatném křídovém papíře.
Postupem času se podařilo zhruba čtvrtinu nákladu zajistit z příjmů od cca 200 předplatitelů; časopis byl dále distribuován do několika pařížských knihkupectví a do významných mezinárodních kulturních institucí. Jako sídlo Revue K byla zprvu uváděna formální adresa v centrální Paříži (12, rue Théophile Roussel /č. 1–7/, posléze adresa Romana Kameše (do června 1985 38, rue de Louvre, Paříž /č. 8–18/, poté 21, rue Micolon, Alfortville /č. 19–53/).

Primárním záměrem Revue K bylo představovat západnímu publiku tvorbu původem českých a slovenských výtvarníků, věnujících se průkopnickým či inovátorským způsobem různým žánrům vizuálních umění. Doplňkově a méně systematicky byly zařazovány francouzské překlady české literatury. Dominantní výtvarná složka nejčastěji prezentovala výtvarné dílo exulantů usazených ve Francii (Miloš Cvach, Irena Dědičová, Terry Haass, František Janula, Jan Křížek, Jaroslav Macek, Karel Machálek, Miloslav Moucha, Miloš Síkora a mnozí další) a v Německu (mj. Jan Koblasa, Jan Kotík, František Kyncl, Jaroslav Poncar), dále ve Švýcarsku (Čeněk Pražák, Quido Sen, Pravoslav Sovák) a Rakousku (Zbyněk Sekal, Otokar Slavík) a zastoupen byl i výtvarný exil ve Velké Británii (Francis Littna, František Provazník), Dánsku (Viera Collaro) či Švédsku (Jaromír Brabenec, Luboš Janota). Pravidelně Revue K uváděla tvorbu umělců usazených ve Spojených státech amerických (Vladimír Fuka, Eva Fuková, Frank Malina, Jarmila Mařanová, Dolly Perutz) a Kanadě (Miloš Reindl, Pavel Skalník), příležitostně i v Austrálii (Petr Herel). Zastoupeni byli též výtvarníci původu slovenského (cíleně se na jejich tvorbu zaměřilo dvojčíslo 35–36) a objevili se i umělci jiných národností. V neposlední řadě list opakovaně přinášel ukázky z díla svého vydavatele (mj. v č. 26–29 na zadní straně obalu publikovány ukázky z jeho Slovníku metod) a jeho ženy Běly Kolářové.
Některá čísla Revue K nesla jednotné zaměření – č. 11 představilo tvorbu výhradně ženských umělkyň, č. 43–44 bylo věnováno plastice v architektuře a několik čísel mělo ráz monografický (Zdeněk Kirchner, Tomáš Svoboda, Jindřich Zeithamml). Číslo 22 přetisklo na památku Záviše Kalandry hořce předvídavou satiru budoucího osudu Československa, publikovanou v roce 1937 v aprílovém čísle časopisu Světozor. Číslo 24 bylo všemi příspěvky připsané Jiřímu Kolářovi u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin (mj. básnický text Michela Butora). Ryze aktuální charakter mělo číslo 38, reflektující prostřednictvím fotodokumentace a výběru z krátkých komuniké publikovaných v pražském deníku Informační servis události listopadu 1989. Čtyřčíslo 46–49 uctilo památku zesnulého fotografa Bohumila „Boba“ Krčila, editora a vydavatele exilového strojopisného sborníku Sebráno v New Yorku. Právě tento svazek vydavatele podnítil k prezentaci fotografického díla Alexandra Hammida (vl. jm. Hackensmied) a Jana Lukase a literární tvorby tehdy začínající spisovatelky Ivy Pekárkové.
Revue K sice programově sledovala zejména současné exilové umělce, příležitostně se ovšem objevovali i tvůrci žijící po celý život v Československu (kupř. Václav Boštík, Miroslav Hák, Josef Hampl), jakož i ukázky z tvorby autorů již zemřelých (mj. Václav Bartovský, Alén Diviš, Vojtěch Preissig, Zdeněk Rykr; v č. 14 výběr z Teigových koláží k Nezvalově Abecedě). Do historie domácí kulturní scény se obrátilo dvojčíslo 32–33, jež prostřednictvím reprodukcí (mj. Jiří Hilmar, Dalibor Chatrný, Radoslav Kratina, Karel Trinkewitz, Rudolf Valenta) a shrnující studie Arsena Pohribného připomnělo výtvarné sdružení Klubu konkretistů, působící na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století.
Literární složka Revue K byla koncepčně méně vyhraněná. Z exilových autorů se objevovali nejčastěji spisovatelé usazení ve Francii či v Belgii (Michel Fleischmann, Petr Král, Lubomír Martínek, Jan Rubeš), přičemž jejich texty byly obvykle psány přímo ve francouzštině. Exulanty z jiných zemí zastupovala např. v Holandsku naturalizovaná Jana Beranová nebo v Anglii žijící básník Ivan Jelínek. S ukázkami z díla česky píšících tvůrců domácí i exilové literatury se frankofonní čtenáři mohli seznámit díky Erice Abrams, která pro Revue K přeložila texty Kamila Bednáře, Ivana Blatného, Jakuba Demla, Františka Halase, Zbyňka Hejdy, Ladislava Klímy, Jiřího Koláře, Bohuslava Reynka, Zdeňka Rotrekla a Richarda Weinera. Vedle Abramsové, jež zde publikovala i svou vlastní poezii, s časopisem jako překladatelé spolupracovali také Michel Fleischmann (mj. úryvek z deníku K. H. Máchy), Petr Král (básně Vladimíry Čerepkové), Patrik Ouředník (přeložil mj. úryvky z poezie své manželky Olgy Špilarové či tvorbu Petra Kabeše), Hana Procházková (mj. Karel Čapek, František Hrubín, Miroslav Huptych), Jan Rubeš (mj. ukázky ze sbírky Deštník z Piccadilly, publikované zde nedlouho před udělením Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi) a příležitostně též např. Susanna Roth (Jan Vladislav). Zásluhou dalších překladatelů zde byly v polistopadovém období otištěny ukázky z tvorby Vratislava Effenbergera, Jaroslava Formánka, Ladislava Nováka nebo Sylvie Richterové, od níž tu již dříve vyšel český překlad veršů francouzského básníka Jacquese Dupina. V češtině byl zařazen text Vladimíra Burdy či báseň Jiřiny Haukové, z exilových tvůrců byly česky psanou tvorbou zastoupeni Jan Faktor nebo Milada Součková. Vedle poezie a prózy Revue K příležitostně přinášela i texty jiných žánrů, v čísle 35–36 byl např. otištěn překlad předtím nikdy nepublikovaného dopisu Františka Kupky J. S. Macharovi do Vídně. Dvě závěrečná čtyřčísla přinesla několik esejistických příspěvků, mj. texty Josefa Kroutvora nebo reflexi exilové tvorby Jiřího Valenty od Věry Linhartové. Příležitostně Revue K otiskla i texty autorů ne-českého původu (např. Serge Pey).
Ačkoli byla literatura v jednotlivých řádných číslech zastoupena menšinově, o to většího prostoru se jí dostalo v podobě speciálních čísel, resp. příloh Revue K. Touto cestou bylo vesměs v překladu Eriky Abrams publikováno několik beletristických textů Jiřího Koláře (L’Art poétique de Maître Sun; Le nouvel Epictète, La Lyre noire), próza Jana Hanče (Le huitième cahier) a Kolářově dílu věnované úvahy Vladimíra Karfíka (Les réflexions poétiques de Jiri Kolar; Le théatre de Jiří Kolář) a Jindřicha Chalupeckého (Histoire de Jiří Kolář). Zbývající speciální čísla a přílohy časopisu zahrnuly monografické přehlídky výtvarných umělců (Jan Jedlička, Roman Kameš, Mikuláš Rachlík, Vladimír Škoda).