EDICE PETLICE
Edici Petlice (EP) na konci roku 1972 v Praze založil a po celou dobu její existence řídil prozaik a publicista Ludvík Vaculík. Edice vznikla v okruhu spisovatelů, kterým bylo po roce 1968 znemožněno publikovat. Tito autoři se na počátku sedmdesátých let scházeli vždy první neděli v měsíci na pravidelných autorských čteních v bytě Ivana Klímy, zhruba po dvou letech však musela být tato setkání kvůli policejní šikaně přerušena. Pro zachování kontaktu se čtenáři se mezi nimi brzy rozvinulo rozmnožování rukopisů formou strojopisných opisů. První opis svého díla Malomocní si nechal pořídit Ivan Klíma, po jeho vzoru pak rozšířil i svá Morčata Ludvík Vaculík, u něhož opisování a šíření rukopisů posléze přerostlo do systematického vydavatelského úsilí. Zprvu se edice jmenovala Vzdor (s odkazem na vepisovanou ochrannou formulku na rubu titulní strany „Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu“), posléze se pro ni vžil název Petlice jako ironická aluze na oficiální edici Klíč vydávanou nakladatelstvím Československý spisovatel, v níž publikovali prověření autoři, zatímco díla ostatních autorů měla zůstat „pod petlicí“. Název edice se nicméně v knihách neuváděl. K Vaculíkovým blízkým redakčním spolupracovníkům patřili Jiří Gruša,
Milan Jungmann, Petr Kabeš,
Ivan Klíma, Klement Lukeš (1926–2000) a Sergej Machonin. Od počátku osmdesátých let Ludvík Vaculík svou organizační roli v edici postupně umenšoval a zodpovědnost za vydání přejímali převážně sami autoři. Nadále však byly jednotlivé ediční svazky evidovány a archivovány.
Do chodu edice byla dále zapojena řada písařek, které svou práci vzájemně odlišovaly značkou na rubu titulní strany, variovanou copyrightovou formulkou o zákazu dalšího opisování, jež částečně vycházela i z jejich příjmení (zaznamenáno je zhruba 42 variant). Ve vrcholné fázi pracovalo pro edici současně až sedm písařek, k nimž patřily Otta Bednářová (*1927; Bez svolení/souhlasu autora není opisování dovoleno; po uvěznění O. Bednářové v opisování pokračovala její tehdejší snacha Anna Černá), Alena Břízová (provd. Pavlíčková, 1932–1988; Přepisy bez souhlasu autora jsou zakázány), Zdena Erteltová-Phillipsová (1934–2007; Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu; opisovala též slovenské texty), Miroslava Filipová (provd. Černá, *1934; Zákaz jakéhokoli dalšího rozmnožování rukopisů), Sabina Krausová (provd. Adamczyková, *1956; Jakékoliv další opisování zakázáno), Miroslava Rektorisová (Rukopis se nesmí dál opisovat) či Drahomíra Šinoglová (*1951; bez vlastní značky, opisy pro Pavla Kohouta a Jana Trefulku). Některé svazky opsali Dušan Hamšík či Karol Sidon. V osmdesátých letech si někteří autoři pro vydání v EP zajišťovali opisy vlastními silami, písařská formulka pak začínala slovem „Autor“, popřípadě zcela chyběla. Naopak vybrané písařky podepisovaly svou značkou i opisy, které nebyly určeny EP, a zároveň další vydavatelé knihy z EP přebírali a dále šířili ve vlastních opisech i s uvedenou značkou, která tím však pozbyla původního významu. Vazbu jednotlivých svazků nejčastěji zajišťoval podnik Tomos v Městské knihovně ve Valentinské ulici v Praze, jmenovitě knihaři Hana Bernardová, Alena Rokosová, Miroslav Vítovec ad. Dále byly knihy vázány ve Vysočanech v dílně Bohumíra Kvasničky (s přezdívkou Hampl); Otta Bednářová své opisy nosila na vazbu do podniku Tomos v Praze 4 knihaři Františku Cinkovi, který později jako knihvazač také spolupracoval s Edicí Expedice), popř. vazbu obstarávali jednotliví knihvazači (některá díla Karola Sidona vázal Vavřinec Korčiš /*1948/). Na vydávaní konkrétních titulů se podíleli i další samizdatoví vydavatelé, např. Jan Vladislav (edice Kvart). Od konce sedmdesátých let začal s edicí úzce spolupracovat brněnský disident Jiří Müller (*1943), mj. pozdější vydavatel samizdatové edice Prameny, který zahájil provoz brněnské pobočky EP (z Prahy vždy dostával jednu kopii) a spolu se svou ženou Bronislavou Koutnou (provd. Müllerovou)
soustavně opisoval její produkci (opisy často uvozeny větou „Pro své přátele opsal“ a podepsány). Brněnské svazky EP vázal Jiří Müller nebo Pavel Roubal. Obdobná pobočka existovala také v Ostravě, kde produkci EP opisovali a distribuovali Vladimír Liberda a Jaromír Šavrda. Svazky EP byly přepisovány i v dalších samizdatových edicích, vzniklo rovněž mnoho mimoedičních opisů (např. v opisovačské dílně Klementa Lukeše nebo Sergeje Machonina). Ojediněle vznikaly opisy na Slovensku, jak dokládá i zřídka uváděné označení Petlice – slovenská séria.
Svazky EP vycházely obvykle ve formátu A5, méně často ve formátu A4 či čtvercovém formátu 210×210mm, brožované v kartonu či vázané v plátně (někdy též se zlatotiskem na hřbetě), příležitostně vybavené fotografiemi či grafickými listy (příkladně byla v tomto ohledu vypravena dvoudílná publikace Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky Cejlon, ráj bez andělů s vloženými mapami, fotopřílohami a s barevnými fotografiemi na obálce). Název edice ani číslo svazku nebyly v exemplářích uváděny, číslování bylo zavedeno dodatečně a čísla jednotlivým svazkům přidělena zpětně; tiráž nebývala zařazena. Na titulní straně většinou nechyběl vlastnoruční podpis autora díla potvrzující autenticitu opisu (poté, kdy StB přinutila Bohumila Hrabala ke slibu, že v EP přestane své knihy vydávat, signoval opisy jeho knih vydavatel: „Za Hrabala Vaculík“.) Obvyklý náklad činil 12–15 strojopisných opisů, přičemž některá úspěšná díla byla opsána vícekrát (až pětkrát). Z hlediska počtu vydaných titulů dosáhla edice největšího rozmachu v letech 1978–1979 (přes 40 titulů ročně). Na konci osmdesátých let byl plánován projekt Petlice na počítači (PPP), který by umožnil vydávat 6–10 titulů ročně ve 200–250 exemplářích, jeho rozvoj však zastavily politické události roku 1989. Jednotlivé tituly se prodávaly za cenu, jež zahrnula náklady na papír, opis a knihvazačské práce. Autoři honorováni nebyli, naopak za opis svého díla museli zprvu platit; později dostávali drobný honorář vyplácený z peněz zasílaných tajně Mezinárodním Pen-klubem či švédskou Nadací Charty 77 Františka Janoucha.
Edice měla stálý okruh abonentů v přibližném počtu 20–24 osob, mezi něž jednotlivé svazky zpravidla osobně distribuoval Ludvík Vaculík. Později si autoři distribuovali své knihy sami. Prostřednictvím Jiřiny Šiklové a několika kurýrů byl vždy jeden exemplář zasílán do Spolkové republiky Německo Vilému Prečanovi, který produkci EP katalogizoval a archivoval a v kopiích poskytoval dalším zájemcům. Část svazků tak mohla vyjít v exilových či zahraničních nakladatelstvích.
Edice Petlice zanikla v roce 1990; poslední svazkem byl výbor Z Obsahu 1989. Celkem vyšlo v EP přibližně 400 titulů. Za sídlo edice lze považovat byt manželů Vaculíkových v pražské Veletržní ulici.
Hlavním cílem EP bylo uchovat rukopisy a díla nepovolených autorů a nabídkou alespoň samizdatového vydání tyto autory podnítit k další literární tvorbě. Kolem EP se vytvořil okruh tvůrců, kteří v ní pravidelně publikovali své nové beletristické texty, jež by v oficiálních nakladatelstvích nebyly přijaty. K okruhu patřili mj. Václav Benda, Ota Filip (Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy), Jiří Gruša (Dotazník), Eva Kantůrková (Mé přítelkyně v domě smutku), Ivan Klíma, Alexandr Kliment (Nuda v Čechách), Pavel Kohout (Katyně), Eda Kriseová, Karel Pecka (Motáky nezvěstnému), Jaroslav Putík (Muž s břitvou), Sylvie Richterová (Slabikář otcovského jazyka), Karol Sidon, Jan Trefulka, Ludvík Vaculík (jehož Český snář částečně reflektoval i provoz EP); z tvorby mladší generace zde vyšly prózy Zuzany Brabcové, Dani Horákové, Lenky Procházkové či písničkářů Jaroslava Hutky a Vlastimila Třešňáka. Široké spektrum prozaiků doplnila díla méně známých autorů, např. Rudolfa Černého, Ladislava Dvořáka, Mojmíra Klánského a Jiřího Plačka.
Některé z prozaiků vydávaných v EP později přijala zpět do edičních plánů oficiálních nakladatelství. Jiří Šotola tak původně „petliční“ román Kuře na rožni vydal roku 1976 v Československém spisovateli
a ve stejném nakladatelství publikoval od téhož roku znovu i Bohumil Hrabal, který však pod nátlakem přistupoval na různé cenzurní i autocenzurní zásahy (původní verze týchž děl nicméně nadále paralelně vycházely v EP a dalších samizdatových edicích). Také Jaroslavu Seifertovi EP zprostředkovala první vydání jeho básnické sbírky Morový sloup, která po letech vyšla i oficiálně.
Z poezie byly dále opsány mj. verše Klementa Bochořáka, Ladislava Fikara, Jiřiny Haukové, Zbyňka Hejdy, Jaromíra Hořce, Emila Juliše, Petra Kabeše, Jana Kameníka, Jiřího Koláře, Ivy Kotrlé, Oldřicha Kryštofka, Oldřicha Mikuláška, Zdeňka Rotrekla, Jana Skácela, Karla Šiktance a ve spolupráci s Kvartem díla Jana Vladislava. Jiří Gruša uspořádal básně z pozůstalosti Jiřího Pištory. Opsáno bylo několik sbírek Miroslava Červenky, vězeňské verše Jaromíra Šavrdy, texty písní Jana Vodňanského, ale i verše autorů spjatých s undegroundem Věry Jirousové a Andreje Stankoviče. Z tvorby méně známých básníků vydala EP knihy Alberta Kaufmanna (vl. jm. Vítězslav Čížek), Václava Jamka (pseud. Eberhardt Hauptbahnhof) nebo překladatele Pavla Janského. Zařazeno bylo několik soudobých divadelních her, ponejvíce od Jiřího Dienstbiera, Václava Havla, Pavla Landovského, Františka Pavlíčka, Karola Sidona, Josefa Topola, Zdeny Tominové a Milana Uhdeho.
K žánrové pestrosti EP napomohly též cestopisy (Cejlon, ráj bez andělů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda a později též jejich Zvláštní zpráva č. 4 z cesty po Sovětském svazu, reportáže Jiřího Rumla či cestopis Jana Štolby) a pohádková tvorba i knihy pro dospívající čtenáře Alexandra Klimenta, Edy Kriseové a Vlastimila Třešňáka.
O zpřehlednění biografie a bibliografie zakázaných a pronásledovaných spisovatelů se pokusil kolektiv autorů Jiří Gruša, Jiří Brabec, Petr Kabeš a Jan Lopatka, kterým se navzdory neodpovídajícímu badatelskému zázemí podařilo sestavit reprezentativní Slovník českých spisovatelů. Pokus o rekonstrukci dějin české literatury 1948–1979 (značného ohlasu dosáhlo i jeho rozšířené exilové vydaní v Sixty-Eight Publishers). Konkrétně přiblížili poetiku vybraných perzekuovaných autorů nejprve Václav Havel jako editor sborníku Pohledy 1, posléze editoři Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík v almanachu české literatury 1968–1978 Hodina naděje a editor Jiří Mrázek ve sborníku Co dům dal. Průřez aktuální tvorbou moravských spisovatelů od roku 1981 pravidelně přinášela Moravská čítanka (celkem 8 sv., ed. Iva a Zdeněk Kotrlí).
Ludvík Vaculík se autorsky zaměřil na žánr fejetonu a získal pro něj zájem řady svých literárních přátel. Kromě předčítání na pravidelných setkáních byly autorské fejetony z období od jara do jara každoročně shromažďovány do souborů Československý fejeton/fejtón (celkem 4 sv. z let 1975–1979) a v různých souborech se poté objevovaly i v produkci exilového nakladatelství Index.
Vaculíkovy fejetony vycházely v samostatných souborech (Jaro je tady, Srpnový rok), stejně jako například fejetony Evy Kantůrkové. Podobně jako ve fejetonech se dobové dění odráželo v dokumentárních sbornících vypravených k aktuálním událostem (k uvěznění Jana Šimsy, k procesu se členy Výboru na obrany nespravedlivě stíhaných) nebo v esejistických svazcích (Moc bezmocných Václava Havla). Takto byla koncipována i řada sborníků Profily (věnovány byly Boženě Komárkové, Miloši Rejchrtovi a Jaroslavu Šabatovi).
Ve velké míře byly v EP zastoupeny stylizované i nestylizované memoáry (Hiršalovy cykly Píseň mládí I, II a Vínek vzpomínek i část společného vzpomínkového díla s Bohumilou Grögerovou Let let nebo první díl pamětí Václava Černého, vydaný pod původním názvem Moje léta v Dijoně, či memoáry válečného odbojáře Viléma Sachra, paměti prvního poválečného starosty města Brna Josefa Podsedníka, autobiografie pekaře Antonína Vaise), vzpomínkové prózy (Věra Hájková-Duxová, Miloslava Holubová, Jarmila Janovská, Jiří Ruml, Zdeněk Urbánek, vzpomínky Edvarda Valenty na J. A. Baťu či přejaté soubory sedmera, později čtrnáctera literárních portrétů Bedřicha Fučíka), knihy korespondence (z Edice Expedice
převzaté Havlovy Dopisy Olze a Dopisy Anny Pammrové, z Kvartu
dopisy Jana Zahradníčka a pohlednice Františka Hrubína Vladimíru Vokolkovi)
a rozhovorů (České rozhovory Jiřího Lederera, kvůli jejichž přípravě byl autor stíhán a odsouzen, vyšly v EP v době jeho věznění, dále rozhovory Evy Kantůrkové se signatářkami Charty 77 a ženami vězněných disidentů Dvanáct rozhovorů, z exilového vydání známé pod názvem Sešly jsme se v této knize, za něž byla autorka rovněž vězněna). Dokumentační charakter měly i sborníky vydávané k životním jubileím (Alexandra Klimenta, Josefa Škvoreckého, Dominika Tatarky, Jana Trefulky).
Odbornou linii v produkci EP tvořily hlavně literárněvědné příspěvky. Rozšířeno bylo několik literárněhistorických a literárněkritických textů Václava Černého (O povaze naší kultury), versologické studie Miroslava Červenky, práce Jindřicha Chalupeckého o Jiřím Kolářovi nebo Richardu Weinerovi, Kautmanovy potréty F. M. Dostojevského, Egona Hostovského či Franze Kafky (ve spolupráci s Kvartem), z Kvartu též přejatá ortenovská monografie Marie Rút Křížkové nebo Psychoanalýza a literatura Jiřího Pechara, Konůpkova analýza románového světa Marcela Prousta, kritiky a čtenářské reflexe Jana Vladislava; rozborem jazyka tehdejší propagandy se zabýval Petr Fidelius (vl. jm. Karel Palek).
V EP mohli prezentovat výsledky svého bádání práce také režimem umlčovaní filozofové, zejména Jan Patočka (Kacířské eseje o filozofii dějin; též dva patočkovské sborníky převzaté z Kvartu), dále Ladislav Hejdánek, Bohumír Janát, Božena Komárková, Milan Machovec, Jan Šimsa, Julius Tomin; publikační prostor byl v EP otevřen zakázaným politologům, historikům či jiným společenskovědním teoretikům, z nichž v edici své pojednání uveřejnili Jiří Hájek, Dušan Hamšík (kniha Život a dílo Heinricha Himmlera z roku 1975 vyšla roku 1986 s tit. Druhý muž třetí říše oficiálně v Mladé frontě), Robert Jasen, Zdeněk Jičínský, František Kautman, Jaroslav Mezník, Jaroslav Opat (o T. G. Masarykovi v letech 1882–1893), Miloslav Pátek (studie Konfident. Zamyšlení nad životem Karla Sabiny), František Šamalík (Úvahy o dějinách české politiky), Jakub S. Trojan, Zdeněk Vašíček. Samostatně byly připraveny sborníky věnující se nejrůznějším historickým otázkám (např. problematice tolerančního patentu, T. G. Masaryk a naše současnost) či událostem (60. výročí vzniku první republiky).
S EP úzce spolupracovalo také několik slovenských autorů. Svými úvahami, esejemi či kritikami přispěli Ivan Kadlečík, Miroslav Kusý nebo Milan Šimečka (Obnovení pořádku, Kruhová obrana), historickou studií Jozef Jablonický a opsány byly romány a povídky Pavla Hrúze, Ivana Kadlečíka, Martina M. Šimečky, Dominka Tatarky (Písačky), vzpomínky Hany Ponické, autobiografie Chaji Wolfowicz a básně Jána Jurečky.
Někteří spolupracovníci EP byli pronásledováni a souzeni: v roce 1977 byl za rozšiřování její produkce k podmíněnému trestu odsouzen František Pavlíček, ve stejném procesu byl Jiří Lederer kvůli knize České rozhovory odsouzen na tři roky nepodmíněně. V roce 1978 byl držen ve vazbě Jiří Gruša, oficiálně kvůli románu Dotazník, ve skutečnosti kvůli spolupráci s EP. Ve stejné době byl za vázání a šíření knih pro EP stíhán a dva měsíce vazebně vězněn Pavel Roubal. V roce 1979 byl v Ostravě za opisování knih EP odsouzen k nepodmíněnému trestu dva a půl roku a pokutě 5000 korun Jaromír Šavrda. (V roce 1983 byl Jaromír Šavrda za opisování samizdatových knih odsouzen znovu; spolu s ním i Vladimír Liberda.) Za opisování knih EP byla v roce 1980 k jednomu roku vězení nepodmíněně odsouzena Drahomíra Šinoglová. Za pouhé zapůjčení petliční knihy byla v roce 1984 stíhána a k podmíněnému trestu odsouzena Drahomíra Fajtlová. – Ludvík Vaculík se stal v roce 1979 jako vydavatel Petlice čestným členem Mezinárodní unie nakladatelů; na její konferenci ve Stockholmu téhož roku se také uskutečnila malá výstava knih z ediční produkce. O rok dříve se konala výstava československých samizdatových knih Česká a slovenská literatura 1978 (Tschechische und slowakische Literatur 1978) v Kostnici, většinu exponátů zde zastupovala právě EP. Produkce EP byla také zastoupena na výstavě s názvem Českoslovenko bez cenzury pořádané v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Madridu v roce 1980. Další zahraniční výstavy československé samizdatové literatury pak ve větší šíři proběhly v roce 1985 v Ústřední knihovně v Kolíně nad Rýnem nebo v roce 1988 v Městské knihovně v Bonnu, v obou případech s ukázkou knih EP. – V roce 1981 vznikl v kolektivu autorů EP časopis Obsah; knižní výbory z jeho jednotlivých ročníků byly od roku 1982 publikovány v EP. – Edici Petlice byl věnován televizní dokument Knihy vzdoru a pokory (r. Jitka Pistoriusová, Československá televize 1991) a čtvrtý díl dokumentárního seriálu Samizdat (sc. a r. Andrej Krob, Česká televize 2003).
Od roku 1979 byla udílena Cena Edice Petlice, kterou finančně a svým výtvarným dílem dotoval Jiří Kolář (oceněni byli mj. Bohumil Hrabal, Božena Komárková, Jaroslav Opat či Milada Blekastad za překlady samizdatových autorů). – Edici Petlice byla francouzským Mezinárodním výborem na podporu Charty 77, jemuž předsedal básník a esejista Pierre Emmanuel, udělena v roce 1980 Cena Jana Palacha. V roce 1987 tutéž cenu získala Zdena Erteltová-Phillipsová za svou písařskou práci a dlouholetou spolupráci s EP.
Jan Bauch; Jiří Kolář; Bohdan Kopecký; Anna Poustová; Vlastimil Třešňák; Vladislav Vaculka.
V EP vyšlo kolem 400 titulů, strojopisné opisy byly pořizovány nejčastěji ve formátu A5.
LITERATURA
Bibliografie: Edice „Petlice“ – první padesátka, Listy (Řím) 1975, č. 7; Seznam svazků edice „Petlice“ podle stavu v létě 1975, Svědectví (Paříž) 1975, č. 50; Edice Petlice – do druhé padesátky, Svědectví (Paříž) 1977, č. 54; Edice „Petlice“ – druhá a třetí padesátka, Svědectví (Paříž) 1979, č. 58; Edice Petlice do konce roku 1978, Informace o Chartě 77 1979, č. 6; Edice „Petlice“ – čtvrtá padesátka, Svědectví (Paříž) 1980, č. 61; V. Prečan: Předběžný anotovaný seznam edice Petlice 1973–1987, Acta (Scheinfeld) 1987, č. 3–4; V. Prečan: Bibliografie Edice Petlice, NK 1990, č. 7–23.
Knižně:
H. G. Skilling: Samizdat and an Independent Society in Central and Eastern Europe (1989); J. Cysařová: Já prostě nemohu žít jinak. Česká publicistka Otka Bednářová (2002); J. Bolton: Worlds of Dissent. Charter 77, The Plastic People of the Universe, and Czech Culture under Communism (2012).
Studie a články: J. Gruša: Pod petlicí a zpod petlice, in J. Gruša – M. Uhde – L. Vaculík (edd.): Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (smz. 1978, Toronto 1980); Československo očima našich a zahraničních korespondentů, České slovo (Mnichov) 1978, č. 1; J. Jedlička: Samizdat, Západ (Ottawa) 1980, č. 4; Palachova cena udělena edici Petlice, České slovo (Mnichov) 1981, č. 3; Udělení ceny Jana Palacha (rubrika Krátké zprávy), Informace o Chartě 77 1981, č. 3; L. Vaculík: Dopis Ludvíka Vaculíka listu Neuer Zürcher Zeitung, Zpravodaj (Curych) 1981, č. 6; J. Vladislav: All You Need is a Typewriter, Index on Censorhip 1983, č. 2; Z. Tomin: The Typewriters Hold the Fort, Index on Censorship 1983, č. 2; L. Vaculík: O Petlici na zámku Švarcenberku, Acta (Scheinfeld) 1987, č. 3–4; V. Prečan: Edice Petlice 1973–1987, Acta (Scheinfeld) 1987, č. 3–4; V. Prečan: Doprovodný text a vysvětlivky k seznamu, Acta (Scheinfeld) 1987, č. 3–4; Cena Edice Petlice, LidN 1988, č. 3; J. Holý: O českém literárním samizdatu, Literární archiv 1991, sv. 25.; J. Gruša: Cenzura a literární život mimo masmédia (1992); J. Vladislav: O edici Kvart po letech (1992); V. Prečan: Nezávislá literatura a samizdat v Československu 70. a 80. let in V. Prečan: V kradeném čase (1994); J. Holý: Samizdatová literatura v 70. a 80. letech, Tvar 1995, č. 6; I. Bock: Der literarische Samizdat nach 1968 in Samizdat. Alternative Kultur in Zentral- und Osteuropa. Die 60er bis 80er Jahre (2000); T. Vrba: Nezávislé písemnictví a svobodné myšlení in J. Alan (ed.): Alternativní kultura (2001); J. Gruntorád: Samizdatová literatura v Československu sedmdesátých a osmdesátých let in J. Alan (ed.): Alternativní kultura (2001); J. Hořec: Masaryk a samizdaty, Čas 2001, č. 43; J. Gruntorád: Stručná historie čs. samizdatu, LitN 2002, č. 29; I. Klíma: Méně známý Ludvíkův čin, LN 22. 7. 2006; M. Machovec: The Types and Fuctions of Samizdat Publications in Czechoslovakia, 1948–1989, Poetics Today 2009, č. 1; S. Richterová: Etika a estetika samizdatu v období „normalizace“, Souvislosti 2013, č. 3; L. Vaculík: Rukopis se nesmí opisovat, LidN 18. 3. 2014.
Korespondence: I. Kadlečík – L. Vaculík: Poco rubato. Korešpondencia 1969–1989 (1994); J. Šimsa – L. Vaculík: Vážený pane Mikule. Dopisy 1967/1988 (2003); F. Janouch – L. Vaculík: Korespondence Janouch/Vaculík (2012).
Rozhovory: Západ hovoří s Jiřím Grušou (připr. J. Škvorecký), Západ (Ottawa) 1981, č. 6; L. Vaculík: Kramerius dvacátého věku (připr. L. Sůva), NK 1990, č. 7; Indián Ludvík Vaculík (připr. Jindřich Jůzl a Joachim Dvořák), Labyrint revue 1993, č. 6; Někdo sbírá známky, někdo podpisy. S Ludvíkem Vaculíkem o autogramiádách (připr. P. Voglová), LidN 29. 3. 1996; Ludvík vychovatel (připr. L. Michalec), Koktejl 1996, č. 7–8; M. Vaculíková: Každý touží po souladu (připr. J. Peňás), Týden 2003, č. 23; Možná by se můj život odvíjel jinak. Komponovaný rozhovor o V(acu)L(í)KU za dveřmi (připr. J. Němec), Host 2007, č. 10; Myslel jsem na Ghándího (připr. J. Peňás), Týden 2008, č. 25; L. Vaculík: Demokracie je překonaná (připr. A. Pilátová), Týdeník Rozhlas 2012, č. 49; J. Gruntorád: Vnitřně svobodný kus života (připr. L. Rychetský), A2 2012, č. 18; The Interview: Ivan Klíma (připr. S. Delbos), The Prague Post, 29. 2. 2012.
Vzpomínky a rozhovory – knižně: J. Lederer: České rozhovory (Kolín n. R. 1979; 1991); O. Bezr: To je hezký, ne? Rozhovor s Vlastimilem Třešňákem (2007); I. Klíma: Moje šílené století II (2010); M. Vaculíková – P. Kosatík: Já jsem oves (2012);M. Uhde: Rozpomínky. Co na sebe vím (2013).
Nekrology:
L. Vaculík: Dobrá příležitost (za Bohumilem Hrabalem), LidN 11. 2. 1997; L. Vaculík: Umřela (za Zdenou Erteltovou), LidN 23. 10. 2007; L. Vaculík: Můj Jiří (za Jiřím Grušou), LidN 1. 11. 2011.
Diplomové práce:
J. Hanáková: Edice Petlice. Příspěvek k dějinám českého samizdatu (Praha, ÚISK FF UK 1998); A. Hodková: Ludvík Vaculík jako literární i společenský fenomén (Brno, PedF MU 2007).
Související odkazy
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
J. Hanáková: Edice českého samizdatu 1972–1991 (1997)
Z. Phillipsová: Tschechischer und slowakischer Samizdat der siebziger und achziger Jahre. Bestandskatalog (1994)
Československé dokumentační středisko
Knihovna Libri prohibiti
Ludvík Vaculík