Edvard VALENTA

 Zaujetí všedními jevy a situacemi, patrné již v raných básnických pokusech, Valenta později prohloubil ve smysl pro výmluvnost detailu a v zájem o duševní život prostých, na pohled všedních lidí. Jeho první prózy ze 30. let jsou úzce spjaty s novinářskou profesí: společně s redakčním kolegou Bedřichem Golombkem zpracoval vzpomínky polárního lovce, obchodníka a dobrodruha J. Welzla. Beletrističtější podobu mají Ledové povídky, věrně reprodukující osobitý jazykový projev moravského kosmopolity. Stylem blízkým Karlu Čapkovi jsou psány Valentovy cestopisy (Světem pro nic za nic, Nejkrásnější země) a do téhož kontextu patří pozdní vzpomínková reportáž o pobytu Jana Bati v USA (Žil jsem s miliardářem). Z americké tematiky však těžila už řada povídek, psaných původně pro Lidové noviny a soustředěných do autorovy první prozaické knihy Lidé, které jsem potkal cestou a zčásti i do souboru Kouty srdce a světa. V duchaplné, sevřené formě v nich Valenta vykresluje činorodost a neformálnost a s ironickým odstupem i obchodního ducha Američanů. Ostatní povídky druhého souboru čerpají ze života domácího; překvapivé pointy příběhů navenek banálních získávají hlubší, téměř osudový smysl většinou deziluzivního charakteru. Neúspěšné africké výpravě cestovatele Emila Holuba věnoval Valenta po pečlivém faktografickém studiu román Druhé housle, vykreslující z perspektivy jednoho z pomocníků nezměrné útrapy při putování. Román Kvas, vydaný po válce, provází houževnatého chudého chlapce z moravské vesnice až do chvíle, kdy založil velkou dílnu na výrobu bot. Jeho osud však tvoří jen jeden z řady příběhů dalších vesničanů, sledovaných vždy ve vnitřním monologu každého z nich. Počínající společenský a hospodářský rozmach konce minulého století tak tvoří rámec několika životních osudů, v nichž se uplatnilo nyní už vyhraněné autorovo psychologické zaměření. V polovině 50. let vzbudil Valenta polemickou pozornost rozsáhlým románem Jdi za zeleným světlem, první českou prózou, která se vymkla tehdejším ideologicko-uměleckým normám. Jeho – zčásti autobiografickým – hrdinou je racionální intelektuál, jenž se za protektorátu přestěhoval na venkovskou samotu a zde se navzdory své nespontánnosti sbližuje s rostoucím okruhem výrazně profilovaných typů a zároveň je vtahován do stále nebezpečnějších protiokupačních aktivit. Jádro románu tvoří hrdinovy reflexe, v nichž s citem pro jemná duševní hnutí a zároveň s chladným odstupem rozpitvává a sebekriticky hodnotí každý svůj krok. Román zachycuje období okupace v mnoha konkrétních jevech, ale reflektuje ho z natolik obecného hlediska, že se nadlouho stal jediným publikovaným dílem, které se podstatně a s úzkostlivým smyslem pro čest vyrovnávalo s otázkami života v nesvobodě, naléhavými i v době jeho vzniku. Neúnavně reflektujícího intelektuála mají za hlavního hrdinu i poslední dvě Valentovy prózy. Autorův náhled, že „jsme si podobni... koutečky, kam nikoho nepouštíme“, se nejzjevněji projevil v novele Trám, kulminující v důvěrném sblížení spisovatele s mnohem mladším truhlářem během celonočního přenášení těžkého břemena. V posmrtně vydaném románu Žít ještě jednou vypráví úspěšný violoncellista o své lásce a šťastném manželství (v němž ovšem nechybělo poúnorové věznění a několik následných let bídy), ale i o novém milostném vzplanutí za počínajícího stáří. Hlavní dějovou roli tu hraje komplikovaný případ trojnásobné vraždy. Valenta je ostatně také autorem detektivního, opět psychologicky pojatého románu Dlouhán v okně a kriminální motivy se objevují také v jeho dalších prózách. – Smysl pro poutavost dobrodružného charakteru uplatnil Valenta v tvorbě pro mládež, ať už v prázdninovém příběhu o pátrání po domnělém pokladu (Srdce a poklad), či v dalším převyprávění příhod Jana Welzla (Strýček Eskymák).