František PAVLÍČEK

 Přispíval do Čs. rozhlasu, Divadla, Divadelních novin, Zlatého máje, Čs. loutkáře, Literárních novin, Časopisu Moravského muzea aj., v 80. letech se podílel na redakci samizdatového sborníku O divadle a kulturní rubriky Lidových novin, publikoval také v měsíčníku Obsah a v ročenkách Z Obsahu (1985–89). Některé Pavlíčkovy práce vyšly v samizdatových edicích, především v Petlici, odkud je později přebírala i Krameriova expedice: Dávno, dávno již tomu (drama, 1979), Chvála prostopášnosti (drama, 1980) a Konec patriarchátu (vzpomínky, 1987). Přispěl i do samizdatových sborníků Československý fejeton/fejtón 1975–76 a 1977–78 (Petlice 1976 a 1978), Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981), Danny je náš (Petlice 1984) a Nezabiješ! Neublížíš! Porozumíš...! (Mírový klub Johna Lennona 1989). Je autorem několika desítek rozhlasových her, dramatizací, úprav a pásem: Trosečník (1944), Muži v offsidu (1946, podle Karla Poláčka), Nepřítel lidu (1946, podle Henrika Ibsena), Dar sv. Floriana (1947, podle Karla Matěje Čapka Choda), Ahasver (1947), Aristofanes píše tragédii (1947), Ve znamení ticha (1947), Skaláci (1947, podle Aloise Jiráska), Podivné přátelství herce Jesenia (1948, podle Ivana Olbrachta), Píseň o traktoru (1949, podle Julia Fučíka), Mistr Kampanus (1950, podle Zikmunda Wintra), Zpěvy domova (1950), Tři volavčí pera (pro děti, 1952), Čapajev (1953, podle Dmitrije Andrejeviče Furmanova), Leonidas žije (1953), Divá Bára (1955, podle Boženy Němcové), Pohádka o princezně a sedmi bohatýrech (1955, podle Alexandra Sergejeviče Puškina), Slavík (1957, podle Hanse Christiana Andersena), Hadí kůže (pro děti, 1957), Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1958, podle Karla Jaromíra Erbena), Černá vlajka (1958), Zapomenutý čert (1959, podle Jana Drdy), Jak princezna hádala, až prohádala (1959, podle Jana Drdy), Šťastný princ (1959, podle Oscara Wilda), Nad zelenou tůní (1959, vyprávění o Jiřím Mahenovi), Zlaté kapradí (1961, podle Jana Drdy), Bajaja (1962, podle Boženy Němcové), Život a dílo skladatele Foltýna (1963, podle Karla Čapka), Pohádka loupežnická (1964, podle Karla Čapka), Mlynářův student (1965, podle Jiřího Mahena), Tyrkysová uzda (1967), Pohádka od Stříbrné řeky (1968), Sněhurka ze Županovic (1970), Rytíř don Quijote (1972, podle Miguela de Cervantese), Ten chytrák Nasredin (1992), Třetí výstřel (1992, podle Vladislava Vančury), Tom Jones (seriál, 1994, podle Henryho Fieldinga), Hlava Medusy (pro děti, 1994), Odysseus (3 díly, 1994), Šípková Růženka (pro děti, 1994), Lasička (1995), Křesadlo (1995, podle Hanse Christiana Andersena), Nesmrtelný Achilleus (seriál, 1995), Něžná je noc (seriál, 1996, podle Francise Scotta Fitzgeralda), Sága rodu Forsytů (12 dílů, 1999, podle Johna Galsworthyho), Svatojánské vřesy (2001) aj. V 70. a 80. letech byly Pavlíčkovy rozhlasové hry vysílány pod jmény Aleny Břízové (Bratr Žak, 1973, podle Ivana Olbrachta), Heleny Vernerové (Newtonův mozek, 1973, podle Jakuba Arbese; Babí léto na Modré vodě, 1979; Velká kočičí pohádka, 1989, podle Karla Čapka; Zas kvete střemcha, 1981; Míjení, 1983; Sněhová královna, 1985, podle Hanse Christiana Andersena; Stopy ve sněhu, 1985, podle Konstantina Paustovského; Stín, 1986, podle Hanse Christiana Andersena; Měsíčkův synáček, 1987, podle Jiřího Mahena; Deštivé svítání, 1988, podle Konstantina Paustovského; Adonisův návrat, 1989), Darii Kořené (Slunce pro Libuňku, 1980; Stříbrná volavka, 1982; Svatební koláč, 1984; Čertův mlýn, 1986, podle Boženy Němcové; Amor a Psýché, 1987; Princezna se zlatou hvězdou na čele, podle Boženy Němcové), Marie Brožové (Pastýřka a kominíček, 1981, podle Hanse Christiana Andersena; Hrášek pro princeznu, 1982, podle Hanse Christiana Andersena; Pohádka tulácká, 1982, podle Karla Čapka; O té sani z Vojtěšské ulice, 1982, podle Karla Čapka; Statečný cínový vojáček, 1983, podle Hanse Christiana Andersena; Psí pohádka, 1985, podle Karla Čapka; Zlatý vrch, 1988, podle Boženy Němcové; Pohádka pošťácká, 1989, podle Karla Čapka), Pavly Plockové (Pohádka ze sněhových vloček, 1983; Moudrý zlatník, 1986, podle Boženy Němcové; O princezně solimánské, 1987, podle Karla Čapka; Orfeova píseň, 1988; Císařovy nové šaty, podle Hanse Christiana Andersena), Boženy Šimerové (Paní Bohdana, 1986, podle Jaromíra Johna; Plavci na Sázavě, 1987, podle Jana Morávka) a Evy Košlerové (Marco Polo, 1989). Napsal (zpravidla ve spolupráci s režiséry) scénáře k filmům Labyrint srdce (1961, režie Jiří Krejčík), Horoucí srdce (1962, režie Otakar Vávra), Marketa Lazarová (1967, režie František Vláčil, podle Vladislava Vančury), Tony, tobě přeskočilo (1969, režie Věra Plívová-Šimková), Lišáci, Myšáci a Šibeničák (1970, režie Věra Plívová-Šimková, scénář pod jménem Věry Plívové-Šimkové), Babička (televizní film, 2 díly, 1971, režie Antonín Moskalyk, scénář pod jménem spoluautora Antonína Moskalyka, podle Boženy Němcové), Princ Bajaja (1971, režie Antonín Kachlík, scénář pod jménem Evy Košlerové), Tři oříšky pro Popelku (1973, režie Václav Vorlíček, scénář pod jménem Bohumily Zelenkové), Velké trápení (1974, režie Jiří Hanibal, scénář pod jménem Bohumily Zelenkové a Otto Zelenky, podle Heleny Šmahelové), Ostrov stříbrných volavek (1976, režie Jaromil Jireš, scénář pod jménem Věry Kalábové, podle Ladislava Dvorského) a Ujed andjela (Záhřeb 1984, režie Lordan Zafranović, scénář + Elmar Klos). Je autorem scénářů k televizním úpravám svých her a dramatizací Slavík (1957, režie Jan Valášek), Bruncvík (1958, r. F. Štěpánek a M. Tomsa), Labyrint srdce (1960, režie Antonín Moskalyk) a Život a dílo skladatele Foltýna (1992, režie Pavel Háša), dále scénářů k televizním inscenacím a filmům Konec léta (1967, režie Václav Hudeček), Ohnice (1969, režie Jiří Bělka), Sokratova smrt (1969, režie Jiří Bělka, neodvysíláno; přepracováno s titulem Sokratův podzim, 1991, režie Pavel Háša), Slunce ve znamení vah (1970, neodvysíláno), Táto, už je čas (1972, režie Věra Jordánová, pod jménem Bohumily Zelenkové, podle Magdy Szabóové), Trhani (1972, režie Vladimír Kavčiak, pod jménem Otto Zelenky, podle Jana Nerudy), Měsíční kámen (pro děti, 1973, režie Václav Hudeček), Princ Chocholouš (pro děti, 1974, režie Věra Jordánová, podle Charlese Perraulta), Až bude padat hvězda (1974, režie Věra Jordánová, pod jménem Bohumily Zelenkové, podle Valji Stýblové), Šimona (1982, režie Ludvík Ráža, pod jménem Otto Zelenky, podle Liona Feuchtwangera), Zlaté kapradí (1984, režie Věra Jordánová, pod jménem Evy Košlerové, podle Jana Drdy), Růžový květ (1992, režie Josef Henke), Vítr na konci léta (1992, režie Josef Henke), Misie (1994, režie Pavel Háša, podle José Marii Ferreiry de Castro), Muž v pozadí (4 díly, 1994, režie Pavel Háša), Usmívej se, lásko má (1995, režie Jaroslav Dudek, podle Vladislava Vančury), Čas jeřabin (1997, režie Pavel Háša), Královský slib (2001, režie Kryštof Hanzlík) a scénáře ke vzpomínkovému pořadu Černá hodinka s Františkem Pavlíčkem (1967, režie František Filip). V publicistice používal šifer FP a fp, v rozhlase a televizi jména druhé manželky, rozhlasové redaktorky Aleny Břízové.