Jiří KRATOCHVIL

Ačkoli první povídky publikoval časopisecky už v 60. letech, knižního debutu se Kratochvil dočkal až po roce 1989; záhy si však vydobyl postavení předního reprezentanta artistního a fantaskního proudu české polistopadové prózy, který v první polovině 90. let vytvářel protipól silné vlně literatury dokumentární a tzv. autentické (vzpomínky, deníky, nestylizované prózy). Kratochvilovým dějově bohatým příběhům dominují groteskní, fantastické a bizarní prvky, motivy záhady, labyrintu, tajemných spiknutí a iluzívnosti času; postavy jsou nezřídka obdařeny nadpřirozenými schopnostmi či alespoň hypertrofovanými vlastnostmi. Výrazným rysem Kratochvilových sebereflexivních textů se stává svébytný typ vypravěče-autora, ironického a manipulativního, který čtenáře průběžně informuje o své strategii i motivaci, a především mu neustále explicite i implicite připomíná neomezenou moc, s níž textu vládne. Variabilita, otevřenost a hravost vyprávění autora spojuje s literaturou šedesátých let, především s absurdními texty Ivana Vyskočila; spolu s pluralitou příběhů lze však tyto rysy považovat za atributy literárního postmodernismu, k němuž byl autor později přiřazován a k němuž se i sám programově hlásil.
Přes veškerou ornamentální artistnost vyprávění však jádrem příběhů zůstávají autobiografické zkušenosti syna poúnorového emigranta, které se promítají jak do konkrétních románových situací (absence otce, persekuce rodiny v padesátých letech, posléze podřadná zaměstnání v období tzv. normalizace), tak obecněji do postav outsiderů, vydělených z většinové společnosti a přežívajících na hranici existenčních možností. Nepominutelným atributem Kratochvilových textů je prostředí Brna, prezentovaného jako provinční a ošklivé místo s komplexem „druhého města“, obdařené však specifickým kouzlem omšelosti, do níž jsou zasazeny architektonické perly. Konkrétní až detailní využití reálií spolu s typickou brněnskou mluvou a koloritem představovaným brněnskými mýty, postavami „plotňáků“ či zástupců brněnské řecké komunity vytváří výrazný a silně působivý chronotop autorových románů.
Složitou stavbu románové prvotiny Medvědí román tvoří několik stylově kontrastních, současně však motivicky provázaných příběhových linií, jejichž vývoj je průběžně zpochybňován, pozměňován a narušován. Autor tematizuje průběh vyprávění a vytváří „román jako otevřený systém“, jako fabulační hru, vyvolávající dojem neukončeného, teprve vznikajícího textu. Původní verze románu se ve své době zdála recepčně natolik komplikovaná, že se autor nechal přesvědčit k jeho částečnému přepracování (prvotní text byl vydán o několik let později pod názvem Urmedvěd). V následujících prózách se pečlivě promyšlená konstrukce textu dostává více do područí příběhu. Román Uprostřed nocí zpěv rozvíjí ve dvou v sobě se zrcadlících liniích dvojí vypravování o dětství, ztrátě a hledání otce, a především o pátrání po lidské totožnosti v chaotickém světě, přičemž obě linie se posléze spojí v překvapivém a víceznačném závěru. Obdobnou strukturu několika příběhových linií, zavíjejících se do sebe, využívá autor i ve svém třetím románu Avion. Příběh spisovatele, který musel během normalizace čelit politické nepřízni a existenčním obtížím, který však v nových poměrech vinou svých nepraktických morálních zásad zůstává stejným outsiderem jako v předchozím režimu, se tu nejprve střídá a později prorůstá s příběhem, jenž tento spisovatel tvoří – fantastickým hororovým vyprávěním o tajných plánech mocenských špiček zasahujících do osudů nic netušících lidí. Román vrcholí významově mnohoznačnou scénou setkání protagonistů obou příběhů, tedy propojením reality a fikce, resp. znejistěním hranice mezi nimi. Výrazná obraznost, fantazijní nespoutanost a „karnevalizace“ skutečnosti kulminuje v románové dilogii Siamský příběh a Nesmrtelný příběh. Ústřední téma Kratochvilovy tvorby se zde posouvá od dějin individuálních, jejichž východiskem byla autobiografická zkušenost, k „velkým dějinám“ a jejich dopadu na individuální osud.
Určitý předěl v Kratochvilově tvorbě představuje román Noční tango, experimentující s vyprávěcími kategoriemi času, prostoru a postavy – zatímco první dvě zůstávají v několika volně provázaných příbězích prakticky fixní, stejně pojmenované postavy nabývají v jednotlivých částech textu odlišných, často kontrastních rysů a přijímají adekvátně odlišné role.
Další romány se tematicky nevzdalují problémům, které jsou pro Kratochvilovu tvorbu od počátku klíčové, stále nesou rysy autorova výrazného stylu a uchovávají si i jistou míru komunikativnosti. Ustupuje však prvek provokace, narušování vyprávění, ubývá divergencí, nepřehlednosti, chaosu. Vypravěčským postojem (nikoli však poetikou textů) se nyní Kratochvil hlásí k Milanu Kunderovi. V románu Truchlivý Bůh rozvíjí motiv individuální vzpoury vůči sevřenému rodinnému klanu, ovládanému přísnou hierarchií a poslušností, díky níž rodina úspěšně přežívá i v nepříznivých poměrech. Romány Herec a v méně důrazné podobě i Lady Carneval řeší otázku hranice lidské identity; podobně je setkání „herců“, pouze představujících nepřítomné členy rodiny, východiskem Kratochvilovy divadelní hry Herci (název tištěné verze; hra byla původně uvedena pod titulem A babička slaví devětadevadesáté narozeniny), resp. rozhlasové hry Babička slaví devětadevadesáté narozeniny. Román Lehni, bestie demonstruje prostřednictvím kontaminace myšlenky dětských křížových výprav s politickými procesy padesátých let obecnější povahu zrůdnosti jakékoli rigidní ideologie, prahnoucí po dokonalém uspořádání světa, především se však zamýšlí otázkou dobrovolné oběti ve jménu vyšší ideje. Do 50. let se vrací také zatím poslední autorův román Slib, který vypráví o plánu individuální pomsty za politickou zvůli, jemuž hrdina – stejně jako hrdina Dürenmattovy novely, k níž román titulem odkazuje – podřídí a posléze obětuje celý život.
Kratochvilovu tvorbu románovou doplňuje několik svazků povídek, fejetonů, divadelní a především rozhlasové hry (shrnuté v souborech Slepecká cvičení a Hry a sny) a v neposlední řadě eseje o literatuře. Povídkovou tvorbu z let 1967–1990 shrnuje soubor Orfeus z Kénigu. V knize krátkých povídek Má lásko, Postmoderno autor parodisticky využívá žánrů populární literatury, pracuje s četnými citacemi a narážkami a nezatajuje svou inspiraci (zejména Jorge Luis Borges). Civilnější a méně fabulovanou polohu historek mnohdy známých z románového zpracování přináší kniha fejetonů Brno nostalgické i ironické.
Svými eseji o smyslu literatury a o specifické povaze literatury české, ovlivněné podle autorova soudu dlouhodobou zátěží vedlejších, mimouměleckých cílů, jež si vynutila společenská situace, vyvolal Kratochvil v 90. letech živou polemiku (Obnovení chaosu v české literatuře, Nový čas příběhů aj.). Spolu s dalšími úvahami o vlastním tvůrčím východisku a reflexemi tvorby jiných autorů (Milana Kundery, Ludvíka Vaculíka, Ivana Vyskočila či Michala Viewegha) tyto práce vydal ve svazcích Příběhy příběhů a Vyznání příběhovosti.