Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Milan SCHULZ

* 6. 4. 1930, Praha  
† 20. 1. 2014, Mnichov (SRN) 
 
Dramatik, prozaik, básník, literární kritik a publicista
 Narodil se v rodině Bedřicha Schulze (1902–1945, zemřel v koncentračním táboře Kaufering), autora kabaretních scének, operetních libret a filmových scénářů a redaktora Večerního Českého slova (1937–39). Jeho první manželka Naděžda Schulzová (* 1931, roz. Kovályová) vyučovala 1955–68 literaturu na Vojenské politické akademii v Praze; syn Martin Schulz (* 1954) byl redaktorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa. – Za okupace byl Schulz nucen v tercii z rasových důvodů přerušit studium gymnázia v Praze; stal se papírnickým učnem a středoškolské vzdělání dokončil po válce na Benešově gymnáziu (maturita 1949). 1949–53 studoval češtinu a ruštinu na FF UK (diplomová práce Nástin vývoje Nezvalovy poezie v letech 1945–1952). Po absolutoriu pracoval v redakci Literárních novin. 1959–65 byl současně externím dramaturgem divadla Semafor a až do druhé poloviny 60. let spolupracovníkem kabaretu Paravan (dramaturgická spolupráce, příspěvky do kabaretních a revuálních pořadů). Od 1966 byl vedoucím redaktorem dvouměsíčníku Orientace, 1968–69 redaktorem Literárních listů a Listů. Jako televizní kritik se v 60. letech zúčastnil několika zahraničních televizních festivalů (Monte Carlo, Cannes, Řím) a po navázání spolupráce s Pavlem Tigridem v Cannes několikrát soukromě navštívil Francii. Z římského televizního festivalu v září 1969 se nevrátil, emigroval do SRN a natrvalo se usadil v Mnichově. Až po odchod do důchodu (1994) zde pracoval v českém vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa, především jako politický publicista a komentátor.
 Publikoval od 1953. Po konec 60. let přispíval do periodik, v nichž pracoval, a dále postupně do Mladé fronty, Nového života, Května, Hosta do domu, Plamene, Filmových a televizních novin aj.; bez uvedení jména i do exilového časopisu Svědectví (Paříž). Ve spolupráci s výtvarníkem Milanem Kopřivou se v 60. letech podílel na vydávání pravidelných katalogů Libereckých výstavních trhů. V exilu publikoval ve Svědectví (Paříž, zde fejetony a politické komentáře), Proměnách (New York), Obrysu (Mnichov), Listech (Řím) a na počátku 70. let i v Amerických listech (New York, politické zpravodajské články). Jako člen spolku Opus bonum (Mnichov) se od 1977 organizačně a programově podílel na každoročních spisovatelských setkáních v západoněmeckém Frankenu. 2006 odvysílal Český rozhlas 3 – Vltava v rámci pořadu Osudy desetidílný cyklus vzpomínek Milana Schulze. V 50. a 60. letech standardně používal šifry Sch.
 Schulzovu celoživotní tvůrčí aktivitu vyznačuje žánrová různorodost. Do konce 60. let pěstoval příležitostně fejetonistiku a reportáž, především se však věnoval literárněkritické činnosti. Jako recenzent a kritik – věnující se zejména poezii – se po počátečním období ideologického přístupu k umění (O Vítězslavu Nezvalovi a jeho Zpěvu míru) postupně propracoval k estetickému chápání literatury a v rámci reformního proudu začal vystupovat proti schematismu v soudobé české literatuře. Záhy přešel i k problematice televize jako nového a společensky vlivného média. V glosách, článcích, souhrnnějších referátech i fejetonech sledoval její nejrůznější stránky, od jednotlivých pořadů až po záležitosti koncepční (stať Pět hříchů televizního smíchu ve sborníku Čtyřikrát o televizi). – Odbornou obeznámenost s českou literaturou a smysl kritika pro osobní i typologickou zvláštnost tvůrčích osobností Schulz spojil s vlastní tvůrčí invencí ve vlídně laděných parodiích na soudobou poezii, prózu i kritiku (Napalmanach). Jeho druhá sbírka básnických a prozaických textů z první poloviny 60. let (Ptáče a vědma) obsahuje vedle parodií rovněž verše a mikropovídky se širší společenskou tematikou, avšak i v nich je patrná Schulzova záliba v nápaditých lingvistických konstrukcích, humorně až satiricky vyhrocovaných neologismech a v pointách založených na jazykovém vtipu. Ačkoliv i po odchodu do emigrace se ve svých časopiseckých, a zejména rozhlasových příspěvcích rád vracel k fejetonistice a reportáži, jinak v jeho tvůrčí činnosti jednoznačně převážila politická publicistika zabývající se otázkami české i evropské společnosti.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře: O Vítězslavu Nezvalovi a jeho Zpěvu míru (stať, 1953, s A. Jelínkem); Napalmanach (parodie, 1960); Komedia dell’karte (kabaret, rozmnož., 1961, i prem., s dalšími); Tluče bubeníček (BB k omalovánkám, 1963, il. M. Dudová a O. Machoninová); Ptáče a vědma. Zabásně a napovídky (BB, PP satir., parodie, 1964); Procházka Frontou 1967 (novoročenka, 1966, il. M. Sivko); Hledání zatraceného času aneb Co jsem nezapomněl (vzpomínky, 2012); scénicky: Paravan se židlemi (kabaretní pásmo, 1959, s J. R. Pickem); Náš člověk. Scény a ctnosti (1968, s S. Machoninem).
Překlad: P. Lotar: ...domov můj (Kolín n. R. 1981).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Pro a proti. Kritická ročenka ‘61, ‘62, ‘63 (1962, též ed., 1963, 1964); Čtyřikrát o televizi (1961); Hovory s veverkou (1963); Svědectví Pavla Tigrida (sb. k 25. výročí časopisu Svědectví, Mnichov 1982); Pickanterie (1995); Dobré dílo Anastáze Opaska (1999).
Uspořádal a vydal: Byla nám macechou (antologie, 1953, s M. Červenkou a J. Mourkovou); My přišli, soudruzi... (1955, s H. Vrbovou a J. Piskáčkem); M. Kopřiva: Čtení pro kočku (1967, s M. Kopřivou); Diář 1969 (1968, s M. Kopřivou); Stoletý kalendář knihovny Máj (1968); J. Hochman: Jelení Brod (Kolín n. R. 1971); Mír, mírové hnutí, křesťanská etika (Mnichov 1984; 1993).

LITERATURA

Studie a články: D. Fuksová: Otec a syn Schulzové, Xantypa 2000, červenec–srpen.
Recenze: Napalmanach: F. Vrba, LitN 1960, č. 41; O. Sus, HD 1960, s. 517 * Ptáče a vědma: K. Dostál, Plamen 1965, č. 4; O. Sus, HD 1965, č. 5.
Rozhovor: J. Vrba, Scéna 1990, č. 6.
Vzpomínky: O. Filip in Osmý čili nedokončený životopis (2007).
Autor hesla: Bohumil Svozil (1998)
Aktualizace hesla: 7. 2. 2008 (mvo)
 
zpět na hlavní stranu