Slovník české literatury po roce 1945
Milan PAVLÍK
* 24. 3. 1923, Bílovice nad Svitavou
† 15. 6. 2012, Stará Boleslav
Autor loutkových her, filmový a televizní scenárista
Narodil se v rodině právníka. Dětství prožil ve Spišské Nové vsi na Slovensku, odkud se s rodiči roku 1939 vrátil do Čech. V roce 1942 maturoval na gymnáziu v Praze a byl totálně nasazen na stavbu vinohradského tunelu, poté navštěvoval kurs pro výpravčí. V posledním roce války pracoval na nádraží v Čelákovicích a v Brandýse nad Labem. Po válce začal studovat na Právnické fakultě UK, záhy však přestoupil na FAMU. Studia dramaturgie ukončil v roce 1951. Již před ukončením studia nastoupil do
Čs. státního filmu jako dramaturg filmů pro děti, od roku 1969 až po odchod do důchodu (1985) pracoval jako scenárista ve
Filmovém studiu Barrandov. V letech 1961–1972 souběžně působil jako externí pedagog na Loutkářské katedře DAMU.
Pavlík je autorem, případně spoluautorem řady scénářů, z nichž většina je určena pro děti a mládež. Zpočátku se věnoval filmům loutkovým a kresleným. Jako scenárista spolupracoval s režiséry
Václavem Bedřichem (Pohádka o stromech a větru, 1951, podle
Ondřeje Sekory; Světapán, 1957), Eduardem Hofmanem (Kde je Míša, 1954),
Stanislavem Látalem (Kuťásek a Kutilka na pouti, 1955, režie +
Josef Pehr),
Hermínou Týrlovou (Míček Flíček, 1956, podle
Jana Malíka; Vlněná pohádka, 1964; Korálová pohádka, 1968; Pohádka na šňůře, 1968), Zdeňkem Milerem (Měsíční pohádka, 1958), Bohuslavem Šrámkem (Pštros, 1960; Blecha, 1962) a zejména
Ludvíkem Kadlečkem (Proč pláče žirafa, 1960; Zajatec Modré planety, 1962; Co bylo v klobouku, 1963; Dobrý den, klaune, 1964; Hlídač snů, 1965; Boxeři, 1965; Okružní jízda, 1968; O ptáku, který dupal, 1969). Napsal rovněž scénáře animovaných seriálů Strašák Alfonz (1970, režie Libuše Koutná) a Míša Kulička (1973, režie Petr Tuček, scénář + Jan Jaroš, podle Josefa Menzela). Jako scenárista se podílel také na hraných filmech Zpívající pudřenka (1959, režie
Milan Vošmik, scénář + Ota Hofman a Milan Vošmik, podle povídky
Svatopluka Hrnčíře), Kuřata na cestách (1962, režie Václav Vorlíček, scénář + Oldřich Kryštofek), Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1963, režie
Jan Valášek, scénář + Jan Valášek, podle Karla Jaromíra Erbena), Za pět minut sedm (1964, režie
Pavel Hobl, scénář + Pavel Hobl, podle rozhlasové hry Vlada Príkazského a Pavla Tumlíře), U telefonu Martin (1966, režie
Milan Vošmik, scénář + Ota Hofman), Družina černého pera (1973, režie Oto Koval, scénář + Oto Koval, podle Rudolfa Hrbka), Adam a Otka (1973, režie
Jaromír Dvořáček, podle Bohumila Říhy), Na startu je delfín (1974, režie
Jaromír Borek, scénář + Arno Kraus, podle Arno Krause), Dobrodružství s Blasiem (1974, režie
Egon Schlegel, scénář + Claus Dobberke a Egon Schlegel, podle Wernera Bendera), Osada Havranů, Na veliké řece, Volání rodu (vše 1977, režie Jan Schmidt, podle Eduarda Štorcha), Julek (1979, režie
Oto Koval, scénář + Jiří Fried a Oto Koval), Kaňka do pohádky (1981, režie
Oto Koval, scénář + Oto Koval), Levé křídlo (1983, režie
Jiří Hanibal, podle Hermíny Frankové). Pro
Čs. televizi napsal scénáře k inscenacím Modrý autobus (1963, režie Jan Valášek), Chvojka (1970, režie Jaroslav Mach, podle Karla Matěje Čapka Choda) a zdramatizoval předlohy
Hanse Christiana Andersena (Křesadlo, 1968, režie
Ludvík Ráža) a Thomase Hardyho (Tajemství ďáblovy kapsy, 1981, režie
Petr Tuček, podle Dobrodružství ve West Poley).
Vedle scenáristické činnosti se
Pavlík prosadil zejména jako jeden z nejvýraznějších českých poválečných autorů loutkových her. Debutoval souborem čtyř hříček Hrnku, vař!, v nichž se s úsměvem a vtipem vyrovnával s lidskými nectnostmi. V jeho dalších hrách přibývalo jak groteskních a satirických rysů (Kohout světapán, Paní Bída, Hlava v písku), tak lyričnosti a metaforických obrazů (Statečný koníček, Tři sněhuláci); souběžně autor rozšiřoval adresáta až směrem k dospělým divákům. Na rozhraní padesátých a šedesátých let tak Pavlík patřil k autorům, kteří intenzivně hledali nové cesty vývoje loutkářské dramatiky nezávislé na činoherních vzorech. Soustředil se na akcentování materiálových, tvarových a pohybových možností loutek tak, aby vstupovaly do struktury hry jako významová hodnota. Jeho filmové cítění se projevilo ve smyslu pro hutnost, zkratku a specifickou rytmickou a dynamickou výstavbu textu. Zároveň se však jeho hry stávaly těžkým úkolem pro režiséry, hledající adekvátní způsob jevištní realizace, pohybující se někdy na hranici možností tehdejší jevištní praxe. Dramatické cítění s křehkou lyričností se mu podařilo propojit ve stínohrách Čtyři zrnka rýže. S jejich komorním laděním ostře kontrastovala hra Paní Bída v tragikomické poloze deklarující víru v lidskou tvořivost, která osvobozuje člověka. V Dostaveníčku u Jezerní brány se autor pokusil vyrovnat se s protiválečnou tematikou. První údobí Pavlíkovy tvorby uzavírá Šibal Zavřiočka, který je volnou parafrází
Andersenových pohádek. – Od šedesátých let se Pavlík věnoval loutkovému divadlu méně intenzivně. Zdramatizoval
nejprve Saint-Exupéryho Malého prince a začátkem sedmdesátých let se pak jeho dramatizace ruské pohádky oslavující lásku, věrnost a statečnost Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co! stala bestselerem českých loutkových scén.
BIBLIOGRAFIE
Loutkové hry: Hrnku, vař! Čtyřlístek maňáskových her (pro děti, 1955, i prem., obsahuje: Hrnku, vař!, O zlé koze, Liška a čáp, Čert a cikán); Kohout světapán (pro děti, 1957, prem. 1960); Čtyři zrnka rýže (1957, prem. 1959); Tři sněhuláci (pro děti, rozmnož., 1958, prem. 1960); Jak švec Káču vytrestal (pro děti, 1958); Statečný koníček (pro děti, 1958, prem. 1960); Paní Bída (pro děti, 1958, prem. 1961); Hlava v písku (pro děti, 1960, i prem.); Šibal Zavřiočka (pro děti, 1961, prem. 1962, podle H. Ch. Andersena); Malý princ (rozmnož., 1965, prem. 1964, podle A. de Saint-Exupéryho); Tři zlaté vlasy děda Vševěda (pro děti, 1969, i prem., podle K. J. Erbena; hráno též s tit. Plaváček); Strašidlo z Kentervillu (1968, prem. 1971, podle O. Wilda); O sluneční panence a deštivém panáčkovi (pro děti, rozmnož., 1972, prem. 1971); Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co! (pro děti, rozmnož., 1972, prem. 1971); scénicky: Principál Bim (1960); Pohádky z klobouku (1960); Proměny (1962); Dostaveníčko u Jezerní brány (1962); Paměť mrtvých (1962); Poseidon se vrací (1962); Hrdina jedné noci (1964); Křesadlo (1971, podle H. CH. Andersena); Stvoření slunce (1973, podle B. Travena); Plaváček (1981).Souborné vydání: Tři sněhuláci a jiné hříčky (DD pro děti, 1963; obsahuje: Kohout Světapán, Tři sněhuláci, Hlava v písku).
Ostatní práce: Sedmý den otrokáře (film. námět, rozmnož., 1945, s J. Pintnerem).
Příspěvky ve sbornících: Děti dětem (1960); Zimní pohádky (1961); Hříčky nevážné i závažné (1962); Dětské loutkové divadlo, sv. 2: Repertoárový sborník pro dětské loutkářské soubory (1983).
LITERATURA
Studie a články: E. Radok, úvod in Paní Bída (1958); M. Česal: Groteskno a loutky, Čs. loutkář 1968, č. 11; J. Mareš (= E. Kolár): Lyrik českého loutkářství, Čs. loutkář 1973, č. 4 a 5 + Soupis her M. Pavlíka, Čs. loutkář 1973, č. 6; S. Bartošková – L. Bartošek in Filmové profily (1986).Recenze: Paní Bída: E. Kolár, DivN 1962, č. 16/17 * O sluneční panence a deštivém panáčkovi: -jp- (= J. Patková), Čs. loutkář 1972, č. 12 * Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co!: J. Černý, Čs. loutkář 1972, č. 5; -lg- (= M. Langášek), Čs. loutkář 1972, č. 12 * Stvoření slunce: -jip- (J= . Patková), Čs. loutkář 1973, č. 7; PH (= P. Heyduk), Tvorba 1979, č. 22 * Tři zlaté vlasy děda Vševěda: J. Černý, Čs. loutkář 1980, č. 1.
Rozhovory: jh, Čs. loutkář 1960, č. 3; J. Jaroš, Čs. loutkář 1970, č. 7; N. Malíková, Loutkář 1998, č. 3–4.
Autor hesla: Alica Dubská (1998)
Aktualizace hesla: 31. 10. 2018
(vk)
Aktualizace bibliografie: 31. 10. 2018
(vk)