Eduard ŠTORCH

 Štorchova rozsáhlá prozaická tvorba, určená dětem a mládeži, byla ve svých počátcích svázána s autorovým úsilím o reformu výuky dějepisu (Reforma školního dějepisu, Nový dějepis). Základní požadavek – vnést do výkladu dějin aspekt sociologický a vývojový, tedy přejít od dějin jedinečných osobností a událostí k všestrannému zobrazení vývoje velkých sociálních útvarů, národů, lidstva, a tovčetně pravěku – slučoval Štorch s nutností změny přístupu k vykládané látce. Její neatraktivnost chtěl překlenout pomocí spojení teoretických poznatků s dobrodružným, napínavým příběhem, který by probudil přirozený zájem dětí a přiblížil učivo mentalitě žáka. Od prvních prozaických pokusů z počátku 20. století (Člověk diluviální, Příchod Slovanů do Čech, Praha v době kamenné), které jsou více beletrizovaným výkladem, doplněným fotografiemi vykopávek, nákresy a rozsáhlým odborným komentářem s poznámkovým aparátem, přitom důsledně postupoval, aniž by rezignoval na faktografickou přesnost, ke stále volněji fabulovaným příběhům (Minehava, úpravy starších prací ve 40. a 50. letech). Vytvořil tak ucelený soubor próz, které tematicky těží z jednotlivých fází předhistorického a historického období dějin obyvatelstva na našem území od starší a mladší doby kamenné (Lovci mamutů, U Veliké řeky, Osada Havranů) přes dobu bronzovou a železnou, zachycující příchod slovanských kmenů do Čech (Bronzový poklad, V šeru dávných věků, Volání rodu), Sámovu říši s boji proti Avarům a Frankům (Junáckou stezkou, Bohatýr Vratislav), období bojů proti Markomanům (Zlomený meč) a Germánům (Zastavený příval) až k přijetí křesťanství v době velkomoravské (O Děvín a Velehrad), zakládání českého státu a pád polabských Slovanů (Meč proti meči). Děj příběhů je často podnícen a přímo inspirován Štorchovými vlastními archeologickými nálezy (kamenný mlýnek z osady na Vlachovce, žárové hroby a popelnice z osady na Maninách, kostra mamuta v Kobylisích, nálezy v Lobči u Mšena); do těchto míst a do oblastí nejstaršího osídlení našeho území je i situován (Dolní Věstonice, Předmostí u Přerova aj.). Nositeli děje jsou u Štorcha především děti, zejména stateční a bystří chlapci, se kterými by se dětský čtenář mohl identifikovat jako se vzorem odvahy, obětavosti, přátelského vztahu k přírodě i k lidem, vlastenectví a touhy po životě ve svobodě (Kopčem, Skrček, Havranpírko, Vlček, Nik, Veverčák). Nedokonalé vyjadřovací schopnosti hrdinů Štorch řeší minimalizací přímé řeči a jejím omezením na kusé věty a vzrušené výkřiky, dojem starobylosti evokuje i úmyslnou archaizací. Poutavý děj, doplňovaný přírodním líčením, vytváří příležitosti k zachycení sociálního, hospodářského a kulturního prostředí (sociální vztahy mezi členy tlupy, způsob obživy, výroba zbraní a nástrojů, obydlí, oděvy, rozvoj zemědělství a řemesel, život a zvyky starých Slovanů apod.), přičemž dětská představivost je intenzivně podporována i četnými ilustracemi (Jaroslava Panušky, Jana Konůpka, Ondřeje Sekory, Zdeňka Buriana). Kromě událostí národních dějin využívá Štorch pro historické analogie i dalších zdrojů (Kalevalu, srbský zpěv o založení Skadru, ruské, chorvatské a bulharské zpěvy aj.).