Josef KOPTA

 Literární jméno získal Kopta jako tzv. legionářský spisovatel. Zážitek války, legií, Ruska (zejména revolučního) a Dálného Východu v něm nejdřív probudil autora a pak se mu pro první dvě tvůrčí desetiletí stal určující inspirací, zprvu publicistickou a básnickou, poté i prozaickou a dramatickou. V hlavním díle této množiny, trilogickém kolektivním románu, Kopta na osudu příslušníků „třetí roty“ ilustroval historii československých legií v Rusku v období 1917–1920, od entuziastického zrodu dobrovolnické demokratické armády s osvobozeneckým posláním (Třetí rota) přes její tragický střet s bolševickou revolucí (Třetí rota na magistrále) po její demobilizaci a deziluzivní rozplynutí v sociálně a politicky zjitřené realitě prvních let popřevratového Československa (Třetí rota doma). Vojenskou, politickou a občanskou existenci tohoto bratrstva posoudil Kopta z blízkosti vlastní zkušenosti i z odstupu objektivního zvažování jeho dějinné role, a to se zřetelnou snahou čelit kritikům legií zprava i zleva. Znovu si tutéž válečnou a revoluční dobu, strhávající jedince do svého víru, leč nyní s těžištěm posunutým do začátku dvacátých let a tam do dění určovaného českými stoupenci sovětského Ruska, zvolil Kopta za námět své druhé trilogie (Jediné východisko, Červená hvězda, Chléb a víno), pojaté jako výchovný román a osnované na atraktivním dvojnickém motivu. Dálný Východ v historicky exponovaném čase prvých dvou desetiletí 20. století se stal scenerií dobrodružných dějů poslední Koptovy trilogie Modrý námořník (Marnotratná pouť, Zlatá sopka, Věčný pramen), která rozvinula zážitek prostorové dimenze světa (Třetí rota na magistrále) a osamostatnila jej v obecné téma člověka bloudícího chaosem světa a doby a hledajícího pravdu vlastního života. Své zaměření na obyčejného, jednoduchého, silně pudového člověka, jak ho k tomu přivedla sama tvářnost jeho kolektivního (legionářského) hrdiny a jak to také chtěl jeho programový demokratismus, uplatnil Kopta posléze i v rovině civilního života. Třebaže své sociálně vyděděné civilní hrdiny z periferie města (Pět hříšníků U velryby, Adolf čeká na smrt) i vesnice (Hlídač číslo 47) účastně sledoval v jedinečnosti jejich křivolakých životních cest při hájení holé existence, i nadále projevoval osobitou náklonnost k líčení kolektivních scén a reálné síly kolektivního povědomí. Přitom se román o baladičnosti proletářova osudu Adolf čeká na smrt spolu se vstupním dílem trilogie Jediné východisko staly předělem ve vývoji Koptovy vypravěčské beletrie usilující „zpovídat svět“. Ve dvacátých letech pěstoval Kopta extenzivní epiku romaneskní v individuálních dějích a kronikářskou v dějích kolektivních; epiku, jejíž stavebně uvolněná fabulace plná digresí má vrch nad postavami proto, že bud’ chce empiricky zpodobit průběh jistého historického období, nebo chce sugerovat samovolnou „fabulační“ sílu života samého. Od počátku třicátých let Kopta své živelné vypravěčství, reprodukující zažitou nebo slyšenou skutečnost, přisuzující malou roli motivaci i psychologické analýze a ovlivněné publicistikou, ukáznil cílevědomou tvárnou prací, ve způsobech úzce korespondující s dobovými tendencemi české prózy. Prvním vzorem se mu přitom stalo Vančurovo dílo svou monumentalizující metaforikou, jíž však Kopta použil nikoliv jako nástroje k hodnocení světa, nýbrž jako prostředku románové rétoriky. Další vzory našel Kopta ve staletých dějinách evropského vypravěčství. Jednak se pokusil svým chytrákem Padrnosem, respektive Kabrnosem (Několik příběhů ze života blázna Padrnose, Smějte se s bláznem aj.), vytvořit nosnou, rázovitou postavu schopnou konfrontovat pravdu s pošetilostí vyšinutého světa, jednak se přiklonil k tradičním příkladům vypravěčské stavebnosti a kázně, jaké poskytují novela, rámcová povídka nebo povídkový cyklus, a k tzv. čisté epice, schopné podat všecky své záměry jako korelát děje. Tuto tendenci naplnil zejména trilogií Modrý námořník, podávající dobrodružné příběhy svých protagonistů oproštěnou dějovou linií a objektivním, klidným vyprávěním. Na rozhraní třicátých a čtyřicátých let propůjčil Kopta tento typ prózy jinotajným účelům, kdy syžetů a postav svých knih pro mládež (Přívoz pod ořechy, povídkový cyklus Poštovní holub číslo 17) i pro dospělé (román Ptáčník Ané, opět situovaný na Dálný Východ, román Dies irae) využil průhledně k podobenství nabádajícímu ve svém druhém plánu porobený národ k vzdorné odolnosti a důvěře v znovunabytí svobody. V poválečných knihách, v nichž převažuje milostné téma, demonstroval Kopta vlastní odbornost epikovu a tíhl k typu poeta doctus. Adaptoval staročeské epické texty, zaměřen zejména na texty s „kratochvilnou“ funkcí (Zahrada lásky, Kratochvilné děje z naší vlasti, Starodávné cesty do světa), psal pastiše středověké prózy a experimentoval s napětím mezi pravdou (historickou skutečností) a fikcí (Láska v pěti podobách), pokoušel se o prozaické miniatury (Kolibří povídky). – Koptovu beletrii průběžně, a to zejména v meziválečných desetiletích, provázela publicistika, vlastní východisko jeho literárního působení. Poté, co splnila své úkoly kladené potřebami legionářského hnutí, ustálila se v širší oblasti tzv. žurnalistické beletrie, vykazujíc se čas od času bilancujícími průřezy (Hry s lidmi a věcmi, Nedělní okno, Větrný mlýn); základním Koptovým žánrem byl fejeton, respektive cestopisný fejeton (Úsměv nad hrobem, Cesta do Moskvy), hojně pěstoval i vzpomínku a hraniční, autobiograficky založený útvar mezi fejetonem a povídkou.