Josef KNAP

V prvních prózách byl Knap ovlivňován vypravěčským lyrismem Fráni Šrámka i tajuplnou iracionalitou lidských pudů a přírodních dějů, jak ji pěstovali někteří skandinávští spisovatelé, zejména Knut Hamsun (idylicky pojatý příběh studentského mládí Ztracené jaro, povídková sbírka Píseň na samotě s tématem zničených lidských osudů). Velmi záhy se však tematicky i ideově soustředil na mytizaci selství a venkova a stal se jedním z hlavních iniciátorů a mluvčích českého literárního ruralismu (sám užíval sousloví „literatura selství“). V duchu ruralistického programu viděl jádro národního společenství a zdroj mravních jistot v sepětí člověka s přírodou a půdou a v rodové sounáležitosti živých a mrtvých, to vše nazíráno konzervativní optikou (Réva na zdi s motivem generačního konfliktu, román Muži a hory s kontrasty města a vesnice, křesťanství a židovství, zakořeněných a vykořeněných postav, Věno). Do blízkosti románové tvorby tzv. francouzských regionalistů (Charles Ferdinand Ramuz, Jeana Giono apod.) staví Knapovy prózy křesťanská víra a baladické ladění, jakož i téma věčného koloběhu rolníkova života, mýtus absolutní spjatosti člověka s půdou, v jehož osudovém rámci je každý odpadlík od rodné hroudy přísně potrestán, a kde je krajina tvrdá vůči lidem přicházejícím odjinud (románová kronika o kolonistech na Podkarpatské Rusi Puszta). Poetické vidění venkova a lyrické přírodní imprese jsou v Knapových povídkách a románech vyvažovány smyslem pro konkrétní detail, jímž autor navazoval na tradice české venkovské realistické prózy. Se snahou o postižení individuálních osudů tak do Knapových prací pronikají i dobově podmíněné sociálně psychologické rozpory narušující patriarchální jednotu vesnice, závažný je např. motiv postavy, jež touží odvěký řád narušit a vymknout se rodnému kraji (román Cizinec s posílenou psychologickou charakterizací postavy). Na psychologické prokreslení milostné krize (Vysoké jarní nebe) nebo i životní deziluze (Dívčí hlas) se soustřeďují rovněž jeho nečetné práce s městskou tematikou. Konkrétní historické děje – protektorát, rozkulačování vesnic, komunistické žaláře – vstupují opět do převážně venkovského prostředí ve sbírce povídek Čas kopřiv, načrtávající klíčové momenty lidských osudů. – Sepětí krajiny a lidského osudu je také tématem útlé knížky melancholické přírodní lyriky Neznámému bohu; posmrtně vyšla sbírka Zaslechnutý hlas, křesťansky smířlivá, melancholické reflexe totalitních praktik (žalářování, nucený exil). – Svůj život Knap obhlíží ve vzpomínkové knize Bez poslední kapitoly.
Rozsáhlá byla Knapova činnost literárněteoretická, literárněkritická a divadelněhistorická. V jejím ideovém základě ležela touha po „družném bratrství“, humanismu a etické angažovanosti a také konzervativizmus, nechuť k formalismu a soudobé avantgardě. V prvotině Alej srdcí portrétuje Knap čtvrtou (po národním obrození, realismu a po letech devadesátých, proti nimž se vymezuje) generaci české poezie, tj. první dvě dekády 20. století, jako generaci čistě lyrickou, realisticko-romantickou, pěstující píseň a volný verš, smyslovou, vitalistickou i metafyzickou, optimistickou, s novým – obecným – pojmem krásy (Jakub Deml, Viktor Dyk, Otokar Fischer, Josef Hora, Petr Křička, Jiří Mahen, Stanislav K. Neumann, Miroslav Rutte, Fráňa Šrámek, Otokar Theer, Karel Toman, Jan Vrba, Richard Weiner, Jan Wojkowicz aj.). V Úvodu do krásné literatury podal soustavnou poetiku literárního díla i filozofii dějin umění zakomponované do širších souvislostí estetických a umělecko-psychologických. Jako programový teoretik a kritický obhájce ruralismu navázal na programové ruralistické sborníky ze třicátých let (Básníci selství a Tváří k vesnici) literárněhistorickým esejem Literatura české půdy (jde o rozšířenou verzi článku ze sb. Tváří k vesnici), v němž „literaturu selství“ stopuje od Boženy Němcové přes Josefa Holečka k autorům současným (Jan Čep, Rajmund Habřina, František Křelina, František Kříž, František Lazecký, Jindřich Spáčil, Fran Směja, Josef Matějka, A. C. Nor, Václav Renč). Literaturu selství Knap pojímá jako umělecky ztvárněný vztah k půdě, vlasti, Bohu, jako zobrazovací metodu i jev ideový a sociální záchranný, kritický vůči městu, dělnictvu a „internacionálnímu duchu průmyslového kapitalismu“. V knize Cesty a vůdcové sebral své časopisecké stati, v nichž se pokouší pojmenovat – často polemicky a odmítavě – ducha literatury dvacátých let, jež se mu jeví být homogenní epochou (Stanislav K. Neumann, Miroslav Rutte, Vladislav Vančura, Bartoš Vlček, Jiří Wolker aj.). – Kromě doslovů a předmluv, jimiž doprovázel díla jemu blízkých autorů (Jan Čarek, A. C. Nor aj.), napsal i několik popularizujících monografií (Hilbert, Fráňa Šrámek, Selma Lagerlöfová). Byl neúnavným propagátorem norské literatury. Po druhé světové válce se Knap soustředil (s výjimkou psychologického románu Vzdálená země) na odbornou teatrologickou tematiku a ve svých materiálově bohatých pracích vytvořil plastický obraz českého kočovného divadla 19. století a jeho významných hereckých rodů (historie českých kočovných hereckých společností od poloviny 19. století po začátek století dvacátého Umělcové na pouti, kronika dvou set let činnosti divadelního rodu a příběhy s ním spjatých herců Vojana, Brzkové, Vydry, Kohouta ad. Zöllnerové, a konečně životopisy M. Spurné, H. Vojtové, T. Brzková a O. Beníškové v knize Čtyři herečky). – Nevydána zůstala monografie Gabriela Preissová, její literární a divadelní tvorba (dokončena 1946).