Josef  PETERKA

 V jazykové a stylistické křeči, která rozrušovala i tradiční tvar sonetu – oproštěný od rýmů, zbavený hudebnosti a vědomě deformovaný – vyslovila Peterkova první sbírka Lití olova pocity subjektu zraňovaného okolním světem. Toto téma přerůstalo v Žalmech až v mesianisticky podbarvený spor lyrického hrdiny s lidskou malostí a citovou otupělostí. Místy až groteskně působící patetizaci vlastního já a manýrismu, spjatému s přijatou biblickou stylizací, Peterka unikal sbírkou Krušná. Obracel se v ní ke kořenům, k venkovské krajině dětství, ale za idylou folklorních kulis odhaloval věčné kolektivní drama baladických dějů v baladických sceneriích, lidskou existenci pojatou jako neměnný úděl a zápas. V 70. letech hledal básník východisko z tragického vnímání světa v přihlášení se k ideálu poezie do sebe neuzavřené, programově neartistní, ale přesto se nevzdávající osobitého vidění skrze svár a rozpory (Místo u ohně, Obrana příchozích). Hlubším podtextem, náročností výrazovou, „disharmonickou harmonií“ své „dialektické poetiky“ si Peterka zachovával odstup od civilismu a autobiografismu generace tzv. „pětatřicátníků“ (Karel Sýs, Jiří Žáček, Petr Skarlant, Josef Šimon aj.). Jestliže v poemě Autobiografie vlka přijal za své jejich oblíbené prostředí (sídliště), typ lyrického hrdiny svíraného banalitou současnosti i zájem o městskou hovorovou řeč, současně posunul tyto prvky k filozofickému zobecnění. Svár „vlčího“ pudu po svobodě a „psích“ jistot, romantismu a „občanské normy“ tu metaforicky obrážel problém kompromisu, na který narazili jeho vrstevníci v normalizované literatuře. Od takto vyhroceného konfliktu Peterka dodatečně ustoupil v poemě Autobiografie člověka; své dávné bouřlivácké postoje a autostylizace zmírňoval také účelovým přepisem starších básní ve výboru Bez definitivy.
Jako literární kritik Peterka na počátku tzv. normalizace vedl polemiku s nejkrajnějšími konjunkturálními výpady proti mladé literatuře (Pavel Bělíček). Záhy však nacházel argumenty na obranu vlastní poetiky v teoretizujících interpretacích české meziválečné marxistické kritiky a v deklarativním odmítnutí „pravicových“ 60. let a metody strukturalismu (Principy a tendence), stejně jako ve výkladu marxistického hodnocení kulturního dědictví (Metamorfózy tradice). Do stejného výkladového rámce vřazoval i vztahy literatury české a slovenské (Dvojramenný proud). Na samém sklonku 80. let se Peterka pokusil vzkřísit socialistický realismus jako vážný teoretický problém a zařadit s jeho pomocí vlastní tvorbu i dílo svých vrstevníků (obsazujících během druhé poloviny 80. let důležité funkce ve SČS) mezi významné hodnoty socialistické literatury (Teoretické otázky rozvoje socialistického realismu). V 90. letech se věnoval pedagogické činnosti, vydal skripta Teorie literatury pro učitele a spolu s Dagmar Mocnou redigoval kolektivní Encyklopedii literárních žánrů.