Petr SKARLANT
* 22. 2. 1939, České Budějovice
Básník, prozaik, dramatik a překladatel
Skarlantovým prastrýcem (dědečkovým bratrem) byl překladatel a básník
Julius Skarlandt (1879–1950), diplomat předválečné ČSR v Berlíně a Terstu. Jeho otec, spolumajitel rodinné továrny na mlýnské stroje a funkcionář Čs. strany národně socialistické, zemřel na infarkt v roce 1948, bratr emigroval téhož roku do Londýna. Skarlantova manželka
Jana Skarlantová (* 1945, roz. Petersová) je autorkou knih o dějinách módy a odívání.
Skarlant prožil dětství v jižních Čechách, ve Slaném u Prahy a v Brně-Bosonohách. Základní školní vzdělání získal ve Slaném (1945–1947) a v Brně-Lískovci (1947–1954). Vyučil se chemikem pro výrobu léčiv a barviv ve Východočeských chemických závodech Pardubice (1956), kde pak do roku 1958 pracoval postupně jako pomocný svářeč, laborant, kotlář a skladník. Od roku 1959 žije v Praze. Pracoval jako knihovník v Městské knihovně v Praze (zvláště u bibliobusu) a přitom od roku 1966 externě studoval na Střední knihovnické škole. Po maturitě (1970) se stal redaktorem časopisu Čs. voják. Od roku 1976 se věnuje výhradně literatuře – s výjimkou let 1988–1990, kdy byl redaktorem poezie v nakladatelství Čs. spisovatel. Velký význam pro něho měly opakované cesty do Francie (např. stipendium na Sorbonně 1968–1969 a 1989), Itálie (svatební cesta 1971) a Řecka (1988).
Skarlant prožil dětství v jižních Čechách, ve Slaném u Prahy a v Brně-Bosonohách. Základní školní vzdělání získal ve Slaném (1945–1947) a v Brně-Lískovci (1947–1954). Vyučil se chemikem pro výrobu léčiv a barviv ve Východočeských chemických závodech Pardubice (1956), kde pak do roku 1958 pracoval postupně jako pomocný svářeč, laborant, kotlář a skladník. Od roku 1959 žije v Praze. Pracoval jako knihovník v Městské knihovně v Praze (zvláště u bibliobusu) a přitom od roku 1966 externě studoval na Střední knihovnické škole. Po maturitě (1970) se stal redaktorem časopisu Čs. voják. Od roku 1976 se věnuje výhradně literatuře – s výjimkou let 1988–1990, kdy byl redaktorem poezie v nakladatelství Čs. spisovatel. Velký význam pro něho měly opakované cesty do Francie (např. stipendium na Sorbonně 1968–1969 a 1989), Itálie (svatební cesta 1971) a Řecka (1988).
Přispíval do periodik: Čs. voják, Literární noviny, Mladý svět, Mladá fronta (ojediněle i recenze),
Scéna,
Literární měsíčník, Tvorba,
Kmen, Květy, Listy Klubu přátel poezie; po 1989 publikuje v Lidových novinách (fejetony), Reflexu, Divadelních novinách aj.
Pro Čs. rozhlas napsal dramatické básně Dialog pro hlas Muže a Ženy (1982) a Průvodkyně cizinců. Balada o lásce a smrti pro tři hlasy (1982), vysílány byly též jeho překlady francouzské poezie (Guillaume Apollinaire, Jacques Prévert); pro Čs. televizi napsal libreto k opeře Juraje Filase Rakovina vůle (1990, režie Jaromil Jireš). Poema Paříž, Paříž! byla roku 1972 úspěšně inscenována v pražské Viole v podání Jana Třísky a Karly Chadimové.
Zvláště za svého působení v redakci Čs. vojáka používal šifer P. S., (PS), řidčeji (ps), -ps-.
Pro Čs. rozhlas napsal dramatické básně Dialog pro hlas Muže a Ženy (1982) a Průvodkyně cizinců. Balada o lásce a smrti pro tři hlasy (1982), vysílány byly též jeho překlady francouzské poezie (Guillaume Apollinaire, Jacques Prévert); pro Čs. televizi napsal libreto k opeře Juraje Filase Rakovina vůle (1990, režie Jaromil Jireš). Poema Paříž, Paříž! byla roku 1972 úspěšně inscenována v pražské Viole v podání Jana Třísky a Karly Chadimové.
Zvláště za svého působení v redakci Čs. vojáka používal šifer P. S., (PS), řidčeji (ps), -ps-.
Skarlant debutoval sbírkou básní Vyřezávaný osel, temnou baladičností a úporností výrazu blízkou tehdejší poezii
Miloslava Topinky a Krušné Josefa Peterky. Ve sbírce Hebká kůže už nachází osobitou polohu lyrické výpovědi, v níž si poznáním sebe sama a svých vztahů k okolí klade otázku hodnot odolávajících obecnému zákonu konečného zániku. Poema Paříž, Paříž! navázala svébytně na tradici avantgardního „pásma“ a ztvárnila zážitky z pobytu ve Francii, traumatizující váhání mezi návratem domů a volbou emigrace. Spolu se svým lyrickým protějškem, básnickým deníkem z italské „svatební cesty“ (Kdo jde po dně budoucího jezera), se poema dotkla i tématu soudobé civilizace a okleštěného životního stylu, který produkuje. Domov zde nabýval podoby vykupující idyly, jakkoli někdy již dramatizované nezvratným postupem techniky. Později se měnil v jeviště, na kterém se Skarlantovo ústřední téma „putování“ přetvářelo v metaforu lidského života prodírajícího se slupkou civilizačního pozlátka ke smyslovému prožitku, k „něze“ a ke „slasti“ (Ústa spojená pro štěstí, Mimoúrovňové křižovatky). Skarlant se často hlásí k avantgardní inspiraci i principem volných asociací – v
Nezvalových
stopách píše mj. cyklus asociativních básní na pražské motivy (Mosty a náměstí); přitahují ho tradiční strofické útvary (pro cyklus Tajný plán Prahy zvolil náročnou žánrovou formu věnce sonetů). Zvláště v milostné lyrice však básník hledá protiváhu vůči svému harmonizujícímu tvárnému úsilí v dramatizujícím dialogu, který rozbíjí i tradiční básnické formy do kontrapunktu rozdílných hlasů (Divadlo milenců, Průvodkyně cizinců). Pokouší se také (opět v návaznosti na nezvalovskou tradici) o veršované drama (Infarkt mého milence).
Pro Skarlanta příznačný motiv „slasti“ se dostal i do titulu prózy Věk slasti, ve které zachytil atmosféru Prahy 60. let, návštěvu Allena Ginsberga a předčasnou smrt svého přítele, básníka Václava Hraběte. Dodatečně se stala součástí autobiografického prozaického cyklu, z něhož vyšly knihy Věk náruživosti, příběh dospívání na sklonku 50. let, Věk prodejnosti, klíčový román situovaný do Paříže sklonku 70. let, v němž pod jinými jmény vystupují mj. i Jan Skácel, Milan Kundera aj. Tento román v promyšleně namíchaném poměru erotiky a politiky vyslovuje autorovu skepsi vůči vzpouře „osmašedesátníků“ a pokouší se obhájit jeho vlastní cestu literární i lidskou. Mimo plánovaný cyklus autobiografických próz, ale ve vztahu k jeho ústřednímu tématu bolestného hledání lásky, vyšel Skarlantův příběh tragického návratu propuštěného vězně Jízda přerušena, jenž se později stal součástí románu Věk nenávisti. Skarlant své prózy dopracoval v rodinnou ságu „o milostných dějinách české buržoazie“, již uspořádal do pentalogie – léta čtyřicátá až šedesátá sleduje v třídílné knize Věk rozkoší (zařadil sem Věk ráje, který vyšel pod titulem Věk nevinnosti, a samostatně vydaný Věk náruživosti a Věk slasti) a dvoudílné knize, věnované sedmdesátým až devadesátým letům, Věk rozkoší těch druhých (zahrnuje Věk nenávisti, na nějž navazuje Věk zábavnosti).
Pro Skarlanta příznačný motiv „slasti“ se dostal i do titulu prózy Věk slasti, ve které zachytil atmosféru Prahy 60. let, návštěvu Allena Ginsberga a předčasnou smrt svého přítele, básníka Václava Hraběte. Dodatečně se stala součástí autobiografického prozaického cyklu, z něhož vyšly knihy Věk náruživosti, příběh dospívání na sklonku 50. let, Věk prodejnosti, klíčový román situovaný do Paříže sklonku 70. let, v němž pod jinými jmény vystupují mj. i Jan Skácel, Milan Kundera aj. Tento román v promyšleně namíchaném poměru erotiky a politiky vyslovuje autorovu skepsi vůči vzpouře „osmašedesátníků“ a pokouší se obhájit jeho vlastní cestu literární i lidskou. Mimo plánovaný cyklus autobiografických próz, ale ve vztahu k jeho ústřednímu tématu bolestného hledání lásky, vyšel Skarlantův příběh tragického návratu propuštěného vězně Jízda přerušena, jenž se později stal součástí románu Věk nenávisti. Skarlant své prózy dopracoval v rodinnou ságu „o milostných dějinách české buržoazie“, již uspořádal do pentalogie – léta čtyřicátá až šedesátá sleduje v třídílné knize Věk rozkoší (zařadil sem Věk ráje, který vyšel pod titulem Věk nevinnosti, a samostatně vydaný Věk náruživosti a Věk slasti) a dvoudílné knize, věnované sedmdesátým až devadesátým letům, Věk rozkoší těch druhých (zahrnuje Věk nenávisti, na nějž navazuje Věk zábavnosti).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Vyřezávaný osel (BB 1969); Hebká kůže (BB 1972); Paříž, Paříž! (B 1973); Kdo jde po dně budoucího jezera (BB 1973); Ústa spojená pro štěstí (BB 1977); Věk slasti (P 1977); Mimoúrovňové křižovatky (BB 1980); Infarkt mého milence. Satirická komedie ve verších o 4 ženských aktech a 15 obrazech (rozmnož., 1982, i prem.); Průvodkyně cizinců (BB 1984); Jízda přerušena (P 1985); Věk náruživosti (R 1985); Nepřetržitá něha. Padesát milostných sonetů (1986); Sto a jeden sonet o lásce (1986); Mosty a náměstí (BB 1987); Post scriptum aneb Spisovatelem snadno a rychle (EE 1988); Zpívající princezna (D loutk. ve verších, rozmnož., 1988, i prem. s tit. Král a písnička); Vrať mi ráj (BB 1989); Divadlo milenců. Básně pro dva hlasy (1989); Věk prodejnosti (R 1994); Věk rozkoší (R 1999); Tajný plán Prahy (BB bibliofilie, 1999); Věk rozkoší těch druhých (R 2002).Výbory: Milostín (BB milostné, 1981); Praha zamilovaných (BB 1985, obsahuje i netištěné básně); Řemeslo žít (BB 1987, ed. L. Verecký).
Překlady: G. Apollinaire: Hudebník ze Saint-Merry (1981, s dalšími); J. Prévert: Jsem jaký jsem (1983, s dalšími) + Sova (2000); Velké trojhvězdí (= G. Apollinaire, P. Éluard, J. Prévert, 1986, s K. Maříkem, K. Sýsem a J. Žáčkem); A. Rimbaud: Sezóna v pekle (1991); J. Cocteau: Adresát: Jean Marais (1994); M. Durasová: Tím končím (1997); M. Hatala: Provazochodec (2004).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Zrychlený tep (1980); Slovník lásky (1980); Kupte si štěstí v bazaru (1983); Nachový plamen (1984); Dvojhlas. České a slovenské verše 1900–1985 (1985); Před hradbami noci (2004); Osm barev lásky (2006).
LITERATURA
Studie a články: J. Pelc in Nový obsah (1977); K. Sýs: Pokus o čítanku jedné básnické generace, LM 1979, č. 5, též in Básník a spol. (1981); J. Lukeš in Prozaická skutečnost (1982); V. Kolár in J. Adam – P. Bílek – V. Kolár: Sondy (1981); J. Kutina: doslov, in Praha zamilovaných (1985); L. Verecký: doslov, in Hebká kůže (2. vyd., 1988); týž: doslov, in Řemeslo žít (1987);Recenze: Hebká kůže: J. Pavelka, Rovnost 17. 10. 1972; M. B. (M. Blahynka), RP 1. 12. 1972 * Paříž, Paříž!: (rsk) (M. Borský), Práce 12. 9. 1973; V. Macura, ZN 17. 9. 1973; M. Richter, Romboid (Bratislava) 1974, č. 5 * Kdo jde po dně budoucího jezera: V. Macura, ZN 5. 2. 1974; P. Bělíček, LM 1974, č. 7; M. Blahynka, Romboid (Bratislava) 1974, č. 7; J. Pelc, Tvorba 1974, č. 4 * Věk slasti: (vln) (V. Novotný), ZN 4. 3. 1978; H. Hrzalová, RP 13. 3. 1978; Š. Vlašín, Rovnost 12. 4. 1978; V. Macura, LM 1978, č. 5; M. Richter, Slovenské pohľady (Bratislava) 1978, č. 7 (též ref. o Ústech spojených pro štěstí) * Věk náruživosti: B. Dokoupil, Tvorba 1985, č. 30, příloha Kmen * Mimoúrovňové křižovatky: V. Kolár, Tvorba 1980, č. 25; V. Macura, LM 1981, č. 10 * Průvodkyně cizinců: J. Pavelka, Tvorba 1985, č. 26, příloha Kmen; T. Žilka, Slovenské pohľady (Bratislava) 1986, č. 8 * Věk náruživosti: J. Špaček, Romboid (Bratislava) 1986, č. 3 * Jízda přerušena: V. Novotný, ZN 5. 4. 1986 * Divadlo milenců: B. Dokoupil, Tvar 1990, č. 1. * Věk prodejnosti: J. Slomek, LitN 1994, č. 8; P. Řezníček, Akord 19, 1993/1994, s. 332; J. Zizler, LitN 1994, č. 25 * Věk rozkoší: D. Toseví, Tvar 2000, č. 13 * Věk ráje: M. Horanský, Právo 22. 3. 2001;
Rozhovory: L. Verecký in Divadlo milenců (1989); E. Petropoulos in Věk proradnosti (1994); F. Tomáš, Právo 4. 2. 2000.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČRDatabáze českého uměleckého překladu po roce 1945
Osobní webové stránky
Autor hesla: Vladimír Macura (1998); Karel Piorecký (2008)
Aktualizace hesla: 16. 11. 2008
(kb)
Aktualizace bibliografie: 16. 11. 2008
(kb)