Petr  PROUZA

 Petr Prouza byl jedním z nejvýraznějších představitelů mladší generace spisovatelů oficiálně publikujících v 70. a 80. letech. V jeho tvorbě se střídají knihy veršů a poem s povídkami a romány. Vzájemné doplňování poezie a prózy se týká i tvarové roviny jednotlivých děl (využívání lyrizujících postupů v povídkách, a naopak věcné sdělnosti a prosté obraznosti v básních), ba dokonce i roviny tematické a ideové. Již v první dvojici knih ze sklonku 60. let, ve sbírce intimních básní Ubližování a povídkovém souboru Holky a hřbitov, představil Prouza typický subjekt – charakteristickou autostylizaci svých veršů i příznačnou postavu své epiky: idealistu a hledajícího romantika, jenž je ve svém krunýřovém sebezavinutí zraňován světem a jenž ve snaze zařadit se atakuje své okolí vnějšími gesty a provokujícím konáním. Prouza se s oblibou soustřeďoval na okamžiky, v nichž je odhalována podstata osobnosti, její vůle a vnitřní slabost či síla. Bloudění a poblouznění přivádějí jeho hrdiny ke konfliktům, které vrcholí krizí a katastrofou, pocity studu, zoufalství, trapnosti, ošklivosti a následným přeskupením hodnot k pozitivitě a trvalosti (dvojice románů s postavou Pavla Rajtera Krámek s kráskami a Život střídá smrt). Příběhy a verše rozbíjejí okázalost, ironizují prototypy úspěšnosti a kariéry (Radovánky, Výletní parník), obnažují konvenci, fandí outsiderům, kteří věří v možnost zázraku (Krátká kariéra v Babiččině údolí). Zážitky dětství slouží hrdinům jako určující zdroj další existence po prohrách, morálních kotrmelcích a ublížení. Autobiografické motivy smrti, ztráty milované ženy a matky dětí a odhodlání hledat novou partnerku dominují románu Život střídá smrt. Podobné téma však má i poema o životě Bedřicha Smetany Pád vzhůru a básnická sbírka Neviditelný kalendář. Soubor Půjčené ženy, půjčené sny shromažďuje verše z let 1968–1990, je občasníkem pocitů trvání v „pimprlovém představení“. Prouzův typický subjekt v průběhu času stárne spolu se svým autorem, až posléze v 90. letech v intimních záznamech o stavu jedince na konci století postupně převládne křehkost, konkrétnost, realita s traumaty milostnými a společenskými (Dívky, které zrazujeme).