Jana ČERNÁ
Své první – publicistické – texty uveřejnila v letech 1946–1947 pod jménem Honza, resp. Jana Krejcarová v Peroutkových Svobodných novinách a v časopisu Kulturní politika řízeném E. F. Burianem. Po roce 1948 byla prostřednictvím rodinných vazeb (jejím kmotrem byl Karel Teige) a přátelství se Zbyňkem Havlíčkem, patřícím k tzv. spořilovským surrealistům, vtažena do „podzemního“ surrealistického dění. Svůj byt v ulici V Horní Stromce učinila načas centrálou aktivit skupiny mladých literátů a výtvarníků kolem Egona Bondyho, jehož básnické tvorbě se stala častou inspirátorkou. S Bondym také spoluorganizovala zřejmě vůbec první českou samizdatovou publikaci, surrealismem inspirovaný sborník, ex post označený jako Židovská jména (1949), v němž uveřejnila básně (pod pseud. Sarah Silberstein) a automatický text (pod jm. Gala Mallarmé, spolu s E. Bondym). V první polovině padesátých let publikovala rovněž v samizdatové Edici Půlnoc.
Pod vlastním jménem otiskovala povídky a skici v časopisech Květy (1957), Svět v obrazech, Věstník židovských náboženských obcí,
Kulturní tvorba, Hlas revoluce a
Divoké víno. V samizdatu vyšla její knížka Adresát Milena Jesenská (Revolver revue 2/1985 a 3/1986; pův. připraveno k vydání 1969, distribuce zakázána, tiskem až 1991) a básnický cyklus V zahrádce otce mého (Revolver Revue
9/1988; knižně in Tohle je skutečnost /2016/). – V roce 1993 o ní rakouští dokumentaristé Nadja Seelichová a Bernd Neuburger natočili dokumentární film Sie sass im Glashaus und warf mit Steinen (Seděla ve skleníku a házela kameny), sestávající z výpovědí jejích blízkých přátel Egona Bondyho, Ivo Vodseďálka a Johany Kohnové. V roce 2013 měla premiéru autorská divadelní inscenace Simony Petrů a Kamily Polívkové Mileniny recepty, věnovaná Janě Černé a její matce Mileně Jesenské.– Egon Bondy ztvárnil svůj dramatický milostný vztah s Janou Černou ve vzpomínkové próze Prvních deset let, jíž je volně inspirován film Tři sezony v pekle (2009, sc. + rež. Tomáš Mašín).
Rozsahem nevelké dílo Jany Černé se vyznačuje tematickou i žánrovou různorodostí, v různých podobách se v něm nicméně vyjevuje trvalé vyrovnávání s osudovým psychickým zraněním, bolestí a samotou, jakož i zápas o právo na svobodnou individuální existenci. Debutovala novinovou publicistikou se sociálně-moralizujícím či didaktizujícím nádechem, její první, jen zčásti dochované básnické a prozaické texty pak spoluutvářely poetiku poválečného literárního undergroundu. Syrová, mnohdy obscénní realita se v nich potkávala s živelnou imaginací i četnými intertextovými aluzemi; surrealistická a civilistická inspirace v nich vyústila v negaci společenských i jazykových konvencí, v stylizované popření iluzivního pojetí lidského individua. V nonkonformním gestu autorka často volila šokující sexuální výrazivo a ztvárňovala tabuizované látky. Posmrtně uveřejněná kniha Clarissa a jiné texty zahrnuje vedle titulní novely z počátku padesátých let (pokusu o psychoanalytickou prózu, motivem incestu odkazující na markýze de Sade) také milostnou lyriku a o dekádu později napsaný erotický dopis-traktát adresovaný Egonu Bondymu, shrnující autorčino životní i umělecké krédo a považovaný za jeden z nejoriginálnějších příspěvků české literární epistolografie druhé poloviny 20. století. Následující, v šedesátých letech již knižně publikované autorčiny prózy jsou prosty někdejšího subverzivního, provokativního rázu a jsou psány v souladu s tradiční narativní poetikou. V knize Hrdinství je povinné se Černá připojila k pokusům o přehodnocení budovatelské prózy (Jan Procházka, Ladislav Bublík), v obrazu stavby mládeže však zdůraznila motivy absurdity a odcizení a pokusila se rehabilitovat i dosud zapovězené téma emigrace. Téma osamocenosti se objevuje také v souboru lyrických miniatur Nebyly to moje děti..., líčících drastické zážitky dětských i dospělých hrdinů z druhé světové války. Navzdory vnějším proměnám poetiky u Černé celoživotně přetrvala potřeba autenticity, sepětí myšlení a tvorby s životní empirií, o čemž svědčí např. text Otisky duší (knižně in Tohle je skutečnost), v němž zpracovala své zkušenosti z pobytu v ženské věznici. Časopisecky tištěné povídky (souborně rovněž v knize Tohle je skutečnost) příležitostně stylizovala mj. i s inspirací v populárních žánrech (detektivka, sci-fi), její narativní styl si ovšem nadále uchovával jazykovou suverenitu a smysl pro ironii a pointu. Své vypravěčské nadání uplatnila také v dokumentárně-vzpomínkové knize Adresát Milena Jesenská, rekonstruující životní osudy a myšlenkový svět její matky.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Hrdinství je povinné (P 1964); Nebyly to moje děti... (PP 1966); Adresát Milena Jesenská (vzpomínky, 1969 distribuce zakázána; 1991; 2. dopl. vyd. 2014); Clarissa a jiné texty (BB, P 1990, pod jm. Jana Krejcarová).Souborné vydání: Tohle je skutečnost /básně, prózy, dopisy/ (2016, pod jm. Jana Krejcarová-Černá, ed. A. Militz[ová]).
Příspěvky ve sbornících: Židovská jména (tiskem 1995, ed. Martin Machovec); Divoké víno 1964–2007 (2007, ed. L. Hess); Létavice touhy: erotismus v dílech Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho (2011, ed. R. Kopáč); Ve sladké tísni klína: erotika v české literatuře od počátků po dnešek (2016, eds. R. Kopáč – J. Schwarz – J. Šofar).
LITERATURA
Knižně: A. Militzová: Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse: příběh Jany Černé (2015).Monotematická čísla časopisů: Slovo a smysl 2017, č. 28 (přisp. M. Colombi, N. Drubek, X. Galmiche, M. Machovec, A. Militz, J. Vojvodík, P. Zajac, G. Zand).
Studie a články: B. Hrabal: Černá lyra (doslov), in J. Krejcarová: Clarissa a jiné texty (1990); I. Vodseďálek: Dluhopis, Iniciály 1992, č. 25; D. Braunová: Causa Jana Černá, Reflex 1995, č. 25; M. Pilař: Honza Krejcarová a Jana Černá, Host 1997, č. 1, též in Underground. Kapitoly o českém literárním undergroundu (1999); M. Drbal: Jana Krejcarová očima souputníků (obs.: Rozhovor s Ivo Vodseďálkem + Vyprávění Egona Bondyho), Tvar 1998, č. 7; I. Vodseďálek in Felixír života (2000); G. Zandová in Totální realismus a trapná poezie (2002); L. Horáčková: Jana Černá, Divoké víno 2006, č. 21; T. Zemánková: Honza Černá-Krejcarová: šilhavá bohyně, RozRazil (Brno), 2006, č. 2; O. Mainx in Poezie jako mýtus, svědectví a hra : kapitoly z básnické poetiky Egona Bondyho (2007); L. Hess: Jana Černá neboli Honza Krejcarová: Dcera Mileny Jesenské, milenka Egona Bondyho, Xantypa 2008, leden; R. Kopáč: A knoflíky nedávejte...: K jedné vrstvě uměleckých a životních filiací Karla Hynka, Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho (v letech 1947–1971), in týž (ed.): Létavice touhy (2011); J. Orlová: Honza Krejcarová, Půlnoční expres (online) 2013, č. 3; A. Militzová: Naděje jako vzduch: všechny adresy Jany Černé, Listy 2014, č. 2; A. Militz: O prvních textech Jany Krejcarové + Doslov, in J. Krejcarová-Černá: Tohle je skutečnost (2016); N. Drůbková: Od prvního českého samizdatu k Barvotiskům, in Trhliny světa (2016, ed. R. Kanda) – k tomu polemika: S. Dvorský: Židovská jména – bájení a skutečnost (několik upřesnění k prvnímu českému poválečnému samizdatu), Souvislosti 2017, č. 3; B. Osvaldová: Jana Krejcarová-Černá: záhyby bohémského života, Reflex 2016, č. 45; E. Kantůrková in Podobizny z mojí galerie (2017); M. Wdowyczynová: Pitky, milenci, milenky, blázinec, umění... Týdeník Rozhlas 2017, č. 28.
Recenze: Hrdinství je povinné: M. Pohorský, VP 21. 5. 1964; rs (J. Jirsa), Kulturní tvorba 1964, č. 18; J. Lopatka, LitN 1964, č. 21; M. Petříček, HD 1964, č. 5 * Nebyly to moje děti...: J. Brabec, Orientace 1966, č. 2 * Clarissa a jiné texty: V. Novotný, MFD 12. 3. 1991; M. Machovec, Tvorba 1991, č. 15; L. Marks, LitN 1991, č. 20; J. Olič, Fragment K 1991, č. 4; J. Zizler, Tvar 1991, č. 41 * Adresát Milena Jesenská: F. Kafka, Věstník Židovských náboženských obcí 1970, č. 2; I. Zítková, NK 1991, č. 38; L. Soldán, SvSl (Brno) 15. 1. 1992; D. Doležalová, Půlnoční expres (online) 2014, č. 10; P. Nagy, Tvar 2015, č. 2; J. Bělíček, A2 2015, č. 15 * Tohle je skutečnost: R. Kopáč, Týdeník Rozhlas 2016, č. 47; J. Formanová, A2 2017, č. 5; P. Placák, Babylon 2017, č. 1, Literární a výtvarná příl., č. 1; J. Heřmánková, Souvislosti 2017, č. 3.