Slovník české literatury po roce 1945

Ferdinand PEROUTKA

† 20. 4. 1978, New York (USA)

Publicista, politik, dramatik a prozaik

Narodil se v rodině inspektora státních drah, matka pocházela z česko-německé rodiny. 1905–13 studoval na c. k. českém gymnáziu v Praze na Královských Vinohradech, odkud však těsně před maturitou odešel a živil se jako příležitostný publicista (výtvarný referent Času). Začátkem první světové války se skrýval před odvodem v rakouských Alpách a v Mnichově; posléze byl ze zdravotních důvodů zproštěn vojenské služby. 1919–23 byl redaktorem deníku Tribuna (1919 zde pod pseud. Petr Jefimovič Antokolskij Z deníku žurnalistova), 1924–39 šéfredaktorem týdeníku Přítomnost a politickým redaktorem deníku Lidové noviny. 1933–35 redigoval v nakladatelství F. Borového „knihovnu nové Evropy“ Nový svět. Po svém zatčení (1939) byl až do konce druhé světové války vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po návratu Peroutka působil jako šéfredaktor deníku Svobodné noviny (1945–48) a týdeníku Dnešek (1946–48). 1945–46 byl členem Národního shromáždění, kam byl delegován za Kulturní jednotu. V dubnu 1948 Peroutka odešel do exilu. Po krátkém pobytu v uprchlickém táboře v Řezně žil v Anglii, podílel se na založení Masarykova demokratického svazu. Na jaře 1950 se přestěhoval do New Yorku. 1951–61 řídil čs. oddělení rozhlasové stanice Svobodná Evropa, s níž spolupracoval i po odchodu do důchodu (1961). Od roku 1951 byl členem Rady svobodného Československa, v letech 1955–56 předsedou jejího tzv. Pracovního výboru.

Peroutka debutoval jako výtvarný kritik v Samostatnosti (1913). Výtvarnými a literárními kritikami pak přispíval do Času, České kultury, Národních listů, Noviny, Večeru, Zlaté Prahy aj.; v době svého německého pobytu za první světové války psal do periodik Jugend (Mnichov) a Münchener Neueste Nachrichten. Po 1918 publikoval literární kritiky, zejména však články na společensko-politická a kulturní témata v periodikách, v nichž pracoval, a dále v Almanachu Kmene, Prager Presse, Rozvoji, Studentském časopise, Švandovi dudákovi, aj. Po odchodu do exilu tiskl své kulturněpolitické stati v Amerických listech (New York), Českém slově (Mnichov), Československém přehledu, Proměnách, Zápisníku (vše New York), Skutečnosti (Ženeva, Paříž) aj. Po roce 1989 byly Peroutkovy práce zveřejněny např. v Divadelní revue (1991 zde drama Šťastlivec Sulla) a ve Světu a divadle (1992 zde drama Kdybych se ještě jednou narodil). – Československý, resp. Český rozhlas vysílal rozhlasovou úpravu hry Šťastlivec Sulla (1991, úprava Věra Vaňková, r. Hana Kofránková) a dramatizaci románu Pozdější život Panny (2005, sc. + r. Antonín Přidal). Československá, resp. Česká televize uvedla původní adaptaci hry Šťastlivec Sulla (1991, sc. Ota Ornest, r. Pavel Háša) a dokumentární filmy Muž přítomnosti Ferdinand Peroutka (1990, sc. + r. J. Protiva) a Útěk novináře Peroutky (2006, v cyklu Příběhy železné opony). Stálá expozice věnovaná životu a dílu F. P. byla v roce 1998 otevřena v Památníku Karla Čapka ve Strži u Staré Huti na Příbramsku. – Užíval pseudonymů: Kopf, Petr Jefimovič Antokolskij, Donan Coyle a Shilliam Wakespeare a šifer: fp, fp-, fp. -fp-, -fp. -, -p., Fp, Fp., F. P. (Většinu úvodníků v Tribuně nepodepisoval.)

Peroutka se velice záhy počal vyhraňovat jako politický publicista, programově nezávislý na politických stranách, zakotvený na stanovisku důsledného demokratismu a politického liberalismu, který, rozšířen o požadavek hospodářské demokracie, směřuje k syntéze liberalismu se socialismem. Jeho základními východisky byly důraz na rozum a zkušenost, neustálý zřetel ke skutečnosti ve všech jejích proměnách, důvěra ve střední cestu, odpor proti jakékoli formě totality a jednostrannosti. Potřebu vlastního uměleckého projevu překračujícího meze časově omezené publicistiky Peroutka realizoval především ve svém stěžejním, nedokončeném díle Budování státu, zachycujícím historii popřevratové československé politiky 1918–23. Peroutkova publicistika, která byla jeho nejvlastnější doménou, neobnášela pouze systematické komentování každodenního veřejného dění a jeho rozbor, ale její integrální součástí byla i reflexe současného umění, především literatury, a to formou úvah, kritik a portrétů (Ano a ne, Osobnost, chaos a zlozvyky). Při posuzování uměleckých děl se Peroutka přidržoval v podstatě klasického (realistického) modelu literatury, ideál spatřoval v ruském realismu 19. století, sociologická a psychologická hlediska nadřazoval hlediskům estetickým.
Jako původní autor vstoupil Peroutka do literatury na počátku 20. let (knihou povídkových fejetonů Z deníku žurnalistova) a znovu o čtvrt století později, tentokrát nejprve jako dramatik. V dramatu Oblak a valčík se technikou prolínání jednotlivých výjevů pokusil zachytit vzestup a pád tzv. třetí říše a zároveň zachytit lidské jednání v mezních situacích, v okamžicích hrdinství či selhání. Ve hře Šťastlivec Sulla se uchýlil k historické látce a na střetu dvou římských vojevůdců a státníků během občanské války, která v prvním století před n. l. předznamenala zánik římské republiky, vykreslil zásadní mocenský a politický konflikt prověřující jedince v jeho občanských i lidských kvalitách. Námětem jeho poslední hry Kdybych se ještě jednou narodil se stalo několik modelových, s nadhledem a lehkou ironií podaných situací ve vztahu muže a ženy, které Peroutka umocnil poukazem na neslučitelnost umělých ideologických světů s nevypočitatelností lidského života. Jakkoli se beletrii chtěl věnovat už v 30. letech, jako prozaik se Peroutka realizoval až v letech exilu. Ústředním tématem jeho románových prací se stala problematika vztahu jedince a širšího společenského dění. Román Oblak a valčík, který na stejnojmennou divadelní hru navázal nejen tematicky, ale i metodou, je vystavěn ze tří dějových pásem a obohacen o prvky dokumentární i fiktivní reportáže. Jejich prostřednictvím podal Peroutka věrohodný obraz válečné reality, která prověřuje dosavadní zkušenosti a postoje jednotlivých hrdinů. V románu Pozdější život Panny se autor nechal opět inspirovat dějinami; vytvořil fiktivní příběh Johanky z Arku, kterou zachránil před upálením, aby splnila své poslání a žila svůj život bez hrdinského konce.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie, eseje a publicistika: Z deníku žurnalistova (FF, b. d., 1922); Jací jsme (E 1924); Boje o dnešek (politické statě, 1925); Kdo nás osvobodil? (politické statě, 1927); Ano a ne (EE 1932); Budování státu. Československá politika v letech popřevratových (sešitově 1932–38; knižně 1933–36: 1. Rok 1918, 1933; 2. Rok 1919, 1934; 3. Rok 1920, 1936; 4. Rok 1921, 1936; 5. Rok 1922 a 1923, pouze v seš. 1937–38, nedokončeno; zkrác. a přeprac. ve 3 sv. z 5 zamýšlených, 1974–81: 1. Československá politika v letech 1917–1923, Perth Amboy 1974; 2. Začátky česko-slovenského soužití, Perth Amboy 1980; 3. Postavení Československé sociální demokracie v budování státu, Perth Amboy 1981); Osobnost, chaos a zlozvyky (EE, kritiky, 1939); Dítě 1945 (filmová povídka, 1946, s J. A. Holmanem a K. J. Benešem); Tak nebo tak (politické statě, 1947); Oblak a valčík (D 1948, prem. 1947; v úpravě A. Přidala, 1993, i prem.); Byl Edvard Beneš vinen? (Paříž 1949; 1993); Projevy k domovu (Paříž 1952); Začátky česko-slovenského soužití (úryvek z Budování státu, Paříž 1953); Demokratický manifest (New York 1959; 1991); Oblak a valčík (R, Toronto 1976; 1991); Pozdější život Panny (R, Toronto 1980; 1991); O české a německé kultuře (rozhovor s Johannesem Urzidilem, 2008); scénicky: Kdybych se ještě jednou narodil (prem. Brno 2003).
Výbory: TGM představuje plukovníka Cunninghama (výbory z článků otiskovaných v Přítomnosti, Curych 1977, ed. J. Dresler); Budeme pokračovat (z rozhlasových projevů o literatuře a umění 1952–76, Toronto 1984, ed. J. Kovtun); F. P. – Muž Přítomnosti (Curych 1985, 1. oddíl: vzpomínkové články a stati o F. P., 2. oddíl: F. P. Deník z let 1945–48; 3. oddíl: výbor ze zahraničních relací F. P., ed. J. Strnad s dalšími); O věcech obecných 1, 2 (z politické publicistiky, 1991, ed. D. Bohdan); Sluší-li se býti realistou (z literární publicistiky, 1993, ed. D. Bohdan); Deníky, dopisy, vzpomínky (1995, ed. S. Peroutková, částečně vychází z publikace Muž Přítomnosti, ed. J. Strnad); Polemiky F. P. (1995, ed. V. Houška); Úděl svobody (z rozhl. projevů 1951–77, 1995, red. P. Landová, částečně dle publikace Budeme pokračovat); Budování státu (1998, ed. J. Protiva); Mluví k vám Ferdinand Peroutka 1-3 (rozhlasové projevy, ed. Z. Fialová, sv. 1: 1951–59, 2003; sv. 2: 1960–69, 2005; sv. 3: 1970–77, 2006).
Příspěvky ve sbornících: Rudolf Jílovský 1890–1954 (New York 1955); Peníz exulantův (Mnichov 1956, zde povídka Linoleum); Zdeněk Němeček (New York 1958); T. G. Masaryk 1850–1937–1962 (Washington 1962); Hlas domova 1950–1975 (Richmond, Austrálie 1975); Je sedm hodin středověkého času (Mnichov 1990); Poštovní schránka domov (2005, zde povídka Linoleum).

LITERATURA

Knižně: M. Otáhal: F. P. – Muž Přítomnosti (1992); Znáte F. P.? (sb., 2000); P. Kosatík: F. P. – Pozdější život /1938–1978/ (2000), týž: F. P.: – Život v novinách /1895–1938/ (2003).
Studie a články: P. Fraenkl: F. P. soudí F. X. Šaldu, Listy pro umění a kritiku 1937, č. 5–6; D. Bohdan: P. známý–neznámý, Přítomnost 1990, č. 6; E. Macek: Nepřátelé, nebo odpůrci? Šalda a P., LidN 24. 10. 1991, příloha Národní 9; J. Opelík: Publicistův paradox, LidN 24. 10. 1991, příloha Národní 9; P. Fidelius: Byl P. liberál?, Kritický sborník 1991, č. 3; J. Brabec: Ano i ne, LitN 1992, č. 35; A. Haman: F. P. jako literární kritik, LitN 1992, č. 35; M. Havelka: Jaký byl, Přítomnost 1992, č. 5; týž: Subjekty a mentality, LitN 1993, č. 19; F. Kautman: F. P. a české myšlení nové doby, in J. Zumr: Po cestách naléhavosti myšlení (1993); J. Cieslar: Horké chvíle F. P., Kritický sborník 1994, č. 1; K. P. (K. Palek): Po sedmdesáti letech, Kritický sborník 1994, č. 1; J. Opelík in sb. Slovo v úzkosti a naději (1994); J. Cieslar: Americké deníky F. P., Kritický sborník 1995, č. 1–2; J. Slomek: F. P., aristokrat české žurnalistiky, LidN 8. 2. 2000; M. Tichý, F. P. soudí literaturu, Tvar 2000, č. 7; J. Pernes, doslov in Mluví k vám F. P. 1 (2003); Milan Schulz: Svoboda P. slova, doslov in Mluví k vám F. P. 2 (2005); J. Lukavec: Význam Díla G. K. Chestertona pro myšlení F. P., ČL 2005, č. 6.
Recenze: Z deníku žurnalistova: J. H. (J. Hora), RP 5. 3. 1922 * Jací jsme: E. Rádl, Nová svoboda 10. 7., 18. 9., 16. 10. 1924 * Budování státu: M. Vaněk, Čin 1933, s. 101, 154, 223, 250, 295 * Osobnost, chaos a zlozvyky: V. Černý, KM 1939, s. 172 * Oblak a valčík (1947): H. Budínová, KP 2, 1946/47, č. 36; J. Hájek, RP 4. 5. 1947; J. Träger, Práce 5. 5. 1947 * Oblak a valčík (1976): J. Škvorecký, Proměny (New York) 1977, č. 2; J. Kovtun, Svědectví (Paříž) 1977, č. 54 * Pozdější život Panny: J. Kovtun, Svědectví (Paříž) 1981, č. 64; A. Haman, LitN 1996, č. 34 * Muž Přítomnosti: K. Hrubý, Proměny (New York) 1985, č. 4 * Mluví k vám F. P. 1: J. Slomek, LidN 19. 4. 2003; P. Kosatík, MFD 13. 6. 2003 * Mluví k vám F. P. 3: P. Kosatík, MFD 24. 11. 2007.
Polemiky: G. Bareš: Rozhovor s F. P. o svobodě a demokracii (1947).
K životním jubileím: jd. (J. Dresler), České slovo (Mnichov) 1965, č. 2.
Nekrology: J. Dresler, České slovo (Mnichov) 1978, č. 5; AJL (A. J. Liehm), Listy (Řím) 1978, č. 3–4; J. Škvorecký, Proměny (New York) 1978, č. 3; tgd. (P. Tigrid), Svědectví (Paříž) 1978, č. 56.
Vzpomínky: S. Peroutková: Třetí ženou svého muže (2005); V. Holešovský: Peroutka – Setkávání a střetávání, Proměny (New York), 1981, č. 1.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (uspořádáno v 1. stupni evidence); Archiv Národního muzea Praha: Osobní fond (částečně uspořádáno).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Česká literatura v exilu 1948–1989
Památník národního písmnictví – průvodce po fondech
Lexikon české literatury

Autor hesla: Ondřej Pittauer (1998)

Aktualizace hesla: 30. 11. 2006 (mlp)

Aktualizace bibliografie: 30. 11. 2006 (mlp)

zpět na hlavní stranu