Zdeněk  MATHAUSER

Mathauser byl estetikem a literárním vědcem, jehož vědecká a publikační činnost je spojena několika výchozími tématy. Mezi nejvýznamnější patří fenomenologie, hermeneutika, strukturalismus, problematika symbolu, alegorie a metafory, ruská a česká umělecká avantgarda, filozofie, estetika, poetika a sémiotika. Klíčovou koncepcí, která ovlivnila jeho přístup k literatuře a umění obecně, byla fenomenologie (zvl. Edmund Husserl, Martin Heidegger, Jan Patočka aj.). Fenomenologii nechápal jen jako jeden z nejinspirativnějších a nejvlivnějších filozofických směrů, ale využíval ji i jako základnu při hledání pararel mezi moderní filozofií a avantgardní poezií. K fenomenologii Mathauser přistupoval jako ke specifickému nástroji poznání, jako ke skutečnému organonu. Vedle jejího teoretického rozpracování (zvl. původní filozofické koncepce Edmunda Husserla), usiloval o postižení jejího dějinného vývoje a stálých proměn (např. fenomenologie v ruské filozofii, koncepce Alekseje Fedoroviče Loseva, vztah Franze Brentana a Edmunda Husserla atd.).
Do literatury Mathauser vstoupil v padesátých letech publikací O umělecké specifičnosti v sovětské literatuře, ve které polemizoval s tzv. ilustrativním pojetím umění, jež předpokládá mechanickou souvislost mezi apriorním významem a ilustrativním obrazem (umělecké dílo předkládá v obrazné podobě běžné vzorce myšlení a jednání). Tento přístup Mathauser vždy spojoval s alegorií, zatímco skutečné umění má podle něho charakter symbolický, neboť mu je vlastní významová generativnost (neuzavřenost smyslu). Jako zastánce tzv. předmětové estetiky (na rozdíl od převládající české tradice estetiky relační) Mathauser vycházel z předpokladu, že symboličnost umění má ontologický základ: umělec pociťuje, že některé životní situace jej vyzývají k tvorbě (takové situace označoval nejdříve pojmem „estetický reál“, později „metadesignát“), čímž vytvářejí jistou „předpokladovou“ sféru estetična, z níž teprve vznikají jednotlivé umělecké „realizace“. Jinou podobu tato teze získává v Mathauserově práci Umění poezie. Vladimír Majakovskij a jeho doba, v níž Majakovského tvorbu analyzuje v nejrůznějších souvislostech (v kontextu ruského symbolismu, akméismu, futurismu, ve vztazích k formalismu, konstruktivismu, filmu, divadlu, teorii umění, estetice atd.). Na tuto práci, která svým celostním přístupem analyzujícím vztah básníka a světa výrazně překročila dobovou uměnovědnou produkci, Mathauser navázal sérií studií a knih o ruské a sovětské literatuře. Jedná se zejména o dějinně koncipované přehledy (Současná sovětská literatura 2. Ruská poezie, Spirála poezie. Ruské básnictví od roku 1945 do současnosti) a soubor studií Nepopulární studie. Z dějin ruské avantgardy. Jako literární historik se Mathauser zabýval zejména ruskou poezií 20. století (Vladimir Majakovskij, Boris Pasternak, Andrej Bělyj, Alexandr Alexandrevič Blok, Marina Ivanovna Cvetajevová).
Spodním proudem jeho teoretických úvah byla problematika metafory (rozpracoval mj. problém „rozestupující se“ metafory), anticipace v umělecké tvorbě a především pak teorie symbolu. Nejdůkladněji své pojetí teorie uměleckého symbolu Mathauser představil v knize Metodologické meditace aneb Tajemství symbolu. K symbolu přistupuje jako k syntéze několika estetických pricipů (zvl. alegorie a metafory), vytváří jeho specifický model, který má ilustrovat významovou otevřenost uměleckého díla. V syntetické podobě svou koncepci estetična Mathauser představil prostřednictvím schématu tzv. čtverce umělecké specifičnosti (neboli čtvercového modelu „umělecké situace“). Jedna ze dvou protilehlých stran tohoto čtverce je definována jako předpokladová; na jednom jejím vrcholu jsou životní reality a na druhém stabilizované umělecké prostředky, „dispoziční univerzum“. Na opačné, realizační straně je pak jeden z vrcholů čtverce obsazen estetickým objektem, druhý materiálním artefaktem. Utváření díla je mu proto dvojjediným procesem vzniku materiálně konstituovaného artefaktu a významově konstituovaného estetického objektu. Své pojetí Mathauser dále rozvinul v úvaze o tzv. umělecké metahabilitě, již chápe (na rozdíl od virtuozity) jako schopnost uvolňovat v tvorbě nezáměrné impulzy předpokladové sféry. Přestože Mathauser vždy odkazoval k bezprostředně rozšířeným koncepcím a pojmům, jeví se jeho vývoj jako důsledné zpřesňování rozdílů mezi fyzickými objekty reálného světa (mezi něž patří jak materiální umělecký artefakt, tak biografický autor nebo čtenář se svou konkrétní dobovou psychologií) a na druhé straně intencionálními objekty fenomenologického uvažování, které se vyznačují platností v rámci určitého „mínění“, a tudíž jsou i strukturami nezávislými na aktuální realitě. „Realizace“ v někdejším čtverci umělecké specifičnosti se u něj postupně zduchovňuje ve vztahovou strukturu, neustále odstiňovanou periferním povědomím o protilehlých polohách vědomí. V devadesátých letech Mathauser stále častěji rozvíjel dialog mezi fenomenologií, strukturalismem, sémiotikou a hermeneutikou (zvl. v pracích Mezi filozofií a poezií. K sémiotice a hermeneutice, Estetika racionálního zření, Básnivé nápovědi Husserlovy fenomenologie). Právě důsledné domýšlení a kritické rozpracovávání těchto a dalších teoretických koncepcí, analýza jejich přechodů a vzájemných inspirací, je tím, o co se Mathauser opíral ve svých úvahách široce rozkročených mezi filozofií a poezií.