Václav ŘEZÁČ

Řezáč je prozaikem, v jehož metodě sehrávají významnou úlohu prvky racionality a konstrukční záměrnosti. Své estetické zásady si od druhé poloviny 20. let ujasňoval v divadelní kritice a po celý život v úvahách o spisovatelské práci (O pravdě umění a pravdě života); tématu umění a umělecké tvorby se přímo nebo v rovině podobenství dotýkají i jeho psychologické romány. Poslání literatury Řezáč spatřoval v odhalování „řádu“, který je ukryt pod vrstvou životních jednotlivin a nahodilostí. Ve shodě s tím přistupoval k dílu s promyšleným ideovým rozvrhem a vytvářel je jako stavbu s množstvím vnitřních významových paralel a konfrontací i s dramaticky rozvíjeným dějem, jehož zvraty odkrývají pluralitu povahových dispozic zúčastněných postav. K této poetice se propracovával od roztěkaných začátků v rukopisné sbírce básní let 1921–26 (Dech na skle), v časopisecky otiskovaných povídkách, většinou humoristických, i v románu Větrná setba, šrámkovsky zjitřeném obrazu rodinných vztahů podávajícím autobiografické svědectví o citové vyprahlosti generace, která vyrůstala v mravním rozvratu světové války. Subjektivnost a výrazový lyrismus tohoto románu autor v další tvorbě odvrhl, i později se však vracel k typu postavy, která svůj společenský handicap kompenzuje snahou o manipulaci cizími životy. V polovině 30. let Řezáč přispěl k rozvoji dětské literatury prózami, v nichž po vzoru Ericha Kästnera spojil motivy sociální nespravedlnosti s detektivní a dobrodružnou výstavbou děje (Kluci, hurá za ním!, Poplach v Kovářské uličce). O sepětí postupů psychologické prózy, založené na principu životní osudovosti, a společenského románu se sociální determinací postav se pokusil v románu Slepá ulička. Konfrontace prostředí průmyslnického a dělnického i generační střety ústí v dobově příznačný obraz krize společnosti od roviny hospodářského života až po citové a rodinné vztahy. Z cesty za příběhem s výraznějším politickým charakterem (proponovaný román Zajíc) odvedlo Řezáče společenské ovzduší po Mnichovu. Vrátil se k metodě psychologického románu, který umožňoval pracovat s jinotajem a významovou mnohoznačností (jinotajná je i dětská próza Čarovné dědictví). První dva z trojice jeho tehdejších psychologických románů spojuje analytické soustředění na osoby postrádající osobnost, a tudíž puzené k parazitování na lidech citově a intelektuálně bohatších. Černé světlo je monografickou studií sociálního komplexu vedoucího k chladnému počtářství ve věcech majetku i lásky. Svědek je založen na modelu maloměstského románu s bohatou galerií vedlejších postav; v titulní přízračné figuře, probouzející v obyvatelích městečka ty nejnižší z jejich potlačených možností, odmítl autor vnitřní prázdnotu nezaujatého, svědeckého přístupu k životu. V Rozhraní pak Řezáč klade proti charakterově rozkladným silám pozitivní hodnoty lidského srozumění. Ve složité epické výstavbě „románu o vzniku románu“ (s kontrapunkticky vedenými dějovými liniemi, tematizujícími hereckou a spisovatelskou práci) vrcholí jeho zaujetí pro otázky umělecké etiky. – Nová etapa Řezáčovy tvorby začíná po skončení války: hledání předpokladů lidské družnosti ve vědomí i podvědomí psychicky složitých jedinců nahrazuje zvnějšku převzatá estetika zjednodušené sociální typizace a tzv. lidovosti. Posun metody, patrný již v povídkách s tematikou odboje a Pražského povstání (v souboru Tváří v tvář), dovršily romány Nástup a Bitva o osidlování severočeského pohraničí po odsunu Němců. Už prvním z nich Řezáč podnítil rozmach budovatelského románu a kodifikoval jeho českou podobu. Všechny složky obou románů ovládla konstrukční vůle: zpolitizované vidění reality jako střetu sil pokroku a reakce se autorovi stalo určujícím pro charakterizaci postav (převaha tzv. typického nad jedinečným) a rozvíjení jejich osudů (dějová kauzalita) i pro koncepci románu jako svědectví o etapě de facto historické (zbytnělá agitačnost a utopismus, pojetí fabule jako demonstrace procesů již vyhodnocených). Z torza románu Píseň o věrnosti a zradě lze usuzovat, že měl být pokusem o rehabilitaci některých překotně opuštěných postupů psychologické prózy.