Stanislav MAREŠ
Básník, prozaik, překladatel
Pocházel z rodiny, která do roku 1950 vlastnila statek v Roztokách u Prahy. Po maturitě na gymnáziu v Praze (1952) nebyl přijat na FF UK. Pracoval jako skladník a úředník v ústředním skladu náhradních dílů (Autorenova, později Mototechna). Roku 1954 byl na doporučení pracoviště přijat na Vysokou školu ekonomickou, v roce 1958 po prověrkách vyloučen. Absolvoval dvouletou vojenskou službu a v letech 1961–1963 pracoval opět v Mototechně; při zaměstnání dostudoval Vysokou školu ekonomickou (abs. 1964). V letech 1963–1965 byl referentem v Dilii, poté se stal překladatelem z povolání, od roku 1967 byl zástupcem šéfredaktora časopisu
Sešity pro mladou literaturu, respektive
Sešity pro literaturu a diskusi. V roce 1968 odešel do exilu. Žil v Austrálii, kde působil nejprve jako středoškolský učitel na
Revesby Bulli High School v Bulli (1969–1970), později jako odborný asistent v oboru ekonomie na univerzitě ve Wollongongu (1971–1980) a jako odborný asistent a docent na Univerzitě Charlese Stuarta v Bathurstu.
Přispíval do periodik
Světová literatura (zde překlady americké a anglické prózy),
Host do domu,
Sešity pro mladou literaturu aj. V rukopisu zůstala divadelní hra
Letní semestr (1958), kterou k uvedení původně přijalo
Národní divadlo. Překlad Eastlakeova románu
Hájili jsme hrad, který Mareš před emigrací nedokončil, uzavřel
Radoslav Nenadál. Kniha vyšla v
Odeonu v roce 1972 (s uvedením smyšleného překladatele Michala Zrzavého), pro další vydání však již Nenadál pořídil nový překlad.
Marešovy úvahové, intelektuální prózy z šedesátých let, soustředěné do knihy
Čas milosti, zachycují psychické stavy mladých lidí v okamžicích jejich střetů s láskou, smrtí či stereotypem všedního života. Vybudovány jsou na významovém napětí mezi lyrizující subjektivitou vyprávění v první osobě a četnými intertextuálními prvky, které výpověď naopak objektivizují. Odkazy na jiná literární díla, citace a literární asociace autorovi slouží nejen jako motivace pro reflexe hrdinů, ale vyjadřují i „jistý typ prožívání kultury“, jsou projevem programové snahy o prolínání života a umění. – V intelektuální, analytické a intertextuální poloze se pohybuje i Marešova exilová poezie ze sbírky
Báje z Nového světa. Protipólem básníkových pocitů odloučenosti od domova se stává zejména Vergiliova poezie
. Reminiscence a citace z Vergiliových
Zpěvů pastýřských (
Bucolica) se tu propojují se zkušeností moderního exulanta a slouží nejen jako ironizující paralela, ale také jako autorovo přihlášení k tradici evropské literatury – i navzdory nucenému odchodu.
Beletrie: Čas milosti (PP 1965); Báje z Nového světa (B, Toronto 1975, 1996).
Překlady: V. Lindsay: Kongo (1961); D. Stivens: Kamenáč Bill (1963); J. Stuart: Nebožtík Tussie (1964); Moderní americká poezie (1964, s J. Zábranou); K. Fearing: Manhattan (1965); G. Greene: Vědomí skutečnosti (1965); E. Hemingway: Pohyblivý svátek (1966); T. Williams: Královská cesta (rozmn. 1966); S. Lewis: Bethel Merridayová (1967); Obeznámeni s nocí (americká poezie, 1967, s J. Zábranou, oba též ed.); T. Capote: Chladnokrevně (1968); R. Duncan: Potrava pro požár (1969, též ed.); J. M. Allegro: Rukopisy od Mrtvého moře (1969, s M. Žilinou); W. Eastlake: Hájili jsme hrad (1972, pseud. Michal Zrzavý, překlad dokončil R. Nenadál).
Další překlady v antologiích: Černošská poezie (1958); Americká lidová poezie (1961); Ročenka zahraničních literatur 1956–1965 (1966); Jazzová inspirace (1966); Sto moderních básníků (1967); Sto tváří lásky (1968).
Zvukové nosiče: SP Báje z Nového světa (úryvek čte J. Voskovec, Toronto 1974).
Recenze:
Čas milosti: I. Zítková, NK 1965, č. 18; M. Pohorský, RP 4. 6. 1965; J. Opelík, Kulturní tvorba 1965, č. 22, též in Nenáviděné řemeslo (1969); M. Suchomel, HD 1965, č. 7; J. Lopatka, Tvář 1965, č. 9; K. Dostál, LitN 1965, č. 20 *
Báje z Nového světa: -jed (= J. Jedlička), Svědectví (Paříž) 1975, č. 50; P. Řehoř, Zpravodaj (Curych) 1976, č. 1; J. Suk, NK 1997, č. 44 *
Letní semestr: L. Jungmanová, LitN 2005, č. 15.
Nekrology: J. Škvorecký, Host 2005, č. 5; J. Škvorecký + L. Dorůžka, Právo 28. 7. 2005, příl. Salon č. 428.
zpět na hlavní stranu