Antonín PŘIDAL
Přispíval do periodik Host do domu (1956–1970 zde recenze, básně, prózy a reportáže, od 1964 externí redaktor rubrik Kouzlo nechtěného a Zelený host), Světová literatura (1962–1970 zde recenze s ukázkami, stati, překlady anglické a hispánské beletrie), Svobodné slovo, Literární noviny a Nové knihy. V samizdatu (mimo edice) byly zveřejněny Přidalovy sbírky poezie Nahý v trní (1987) a Hlavy nehlavy (1988) a jeho texty byly zařazeny do samizdatových sborníků z volné řady Hyperbibliofilie (vyd. Ludvík Kundera, 1973–1974) a do ročenek Výběr z Obsahu VIII.–XII. (1988) a Z Obsahu 1988 (1989). – V době svého redaktorského působení připravil pro Československý rozhlas několik populárně naučných cyklů (např. Malá škola poezie, Shakespeare pro začátečníky, Potulky knihami a hudbou) a podílel se na přípravě týdeníku Na shledanou v sobotu. Čs. rozhlas uvedl jeho hry Výstřel a spol. (1964, podle Vladislava Vančury, r. Zdeněk Kaloč); Všechny moje hlasy (1967, r. Petr Adler); Sudičky (1968, r. Josef Henke); Holubí starosti (1969, r. Olga Zezulová); Sáňky se zvonci (1991, r. J. Henke); Políček číslo 111 (1991, r. J. Henke); Pěnkava s Loutnou (1991, r. J. Henke); Atentát v přízemí (1994, r. J. Henke); Šedesát vteřin (1996, r. J. Henke); Noční žokej (1998, r. Hana Kofránková); Elektrický nůž (2000, r. Dimitrij Dudík); Pozdější život panny (2005, podle Ferdinanda Peroutky, r. A. Přidal) a Prodám ucho, prodám hrob (2007, r. A. Přidal); v roce 2002 vysílal Český rozhlas Přidalovy vzpomínky ve dvanácti pokračováních cyklu Hlasy, tváře, osudy. – Prostřednictvím televizní redaktorky Věry Mikuláškové navázal Přidal v sedmdesátých letech spolupráci s brněnským studiem Československé televize, všechny jeho scénáře však byly realizovány pod cizími jmény: Kouzelný hrášek (1973, r. Radim Cvrček a Zdeněk Rozkopal); Kouzelné hodinky (1973, r. Z. Rozkopal a Zdeněk Zydroň); Kouzelný televizor (1974, r. Rudolf Tesáček); Jak se Kudla přepočítal (1974, r. R. Tesáček); Potulné pohádkové divadlo (1974–1975, šest epizod, r. Jiří Vanýsek, vše pod jm. Hany Štěpánské); Jablíčko z laciného kraje (1976, r. Milan Peloušek), Pohádka z větrného lesa (1976, r. Pavel Rímský, obojí pod jm. Jarmily Večerkové); Nevěsta v pytli (1977, r. M. Peloušek); Jak unesli Bonaparta (1978, r. M. Peloušek, obojí pod jm. Bedřicha Šmída); O chytrém strašáčkovi (1974, r. M. Peloušek); O Stehlíkovi a Juliánce (1980, r. M. Peloušek, obojí pod jm. Mirka Čejky) a Král lenochů (1989, r. Vojtěch Štursa, pod jm. Dagmar Přidalové). Pod vlastním jménem připravil pro Čs. televizi scénáře filmů Ticho v soudní síni (1987, r. Vladimír Drha); Sestra Amáta (1990, r. R. Tesáček); Políček číslo 111 (1994, též režie); Valčík na uvítanou (1995, též režie) a Elektrický nůž (2000, též režie); v devadesátých letech byl autorem a moderátorem debatních cyklů Klub Netopýr a Z očí do očí. – V osmdesátých letech byly realizovány jeho filmové scénáře Půl domu bez ženicha (1980, r. Hynek Bočan, sc. + Hynek Bočan) a Straka v hrsti (natočeno 1983, prem. 1991, r. Juraj Herz). – Byl nositelem Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 1998, Státní ceny za překladatelské dílo za rok 2007 a Ceny města Brna rovněž za rok 2007. V roce 2011 byl uveden do Síně slávy Českého rozhlasu, čtyřikrát se stal držitelem ocenění Fites za televizní tvorbu. – V sedmdesátých letech vycházely jeho překlady poezie, prózy a dramat z angličtiny a španělštiny pod jménem jazykovědce Mirka Čejky, jeden překlad pod jménem Jana Zábrany. Televizní scénáře kromě M. Čejky podepisovali veterinář Bedřich Šmíd a středoškolské profesorky Hana Štěpánská a Jarmila Večerková, v jednom případě též autorova manželka Dagmar Přidalová. – Užíval šifer ap, AP, nl (Host do domu, Světová literatura).
Druhově mnohovrstevné
tvorbě Antonína Přidala je společná věcnost, která má nahradit nekontrolovatelnou „poezii“ dojmů a pocitů, a také intelektuální přesnost pojmenování a propracovaný tvar díla. Formálním i obsahovým základem většiny textů je dramatický princip dialogu, potřeba najít dorozumění ve střetávání a skladbě jednotlivých pohledů, názorů a postojů. Poezie z knižního debutu Neznámí ve městě, ovlivněná
Janem Skácelem, je obrácena k hodnotě nenápadného, tiše žitého lidského osudu a její patos je tlumený civilním detailem. Následující básnická skladba, poema-reportáž Smrt na ostrově, inspirovaná katastrofickými následky cyklonu, postihnuvšího roku 1963 Kubu, je již komponována daleko dramatičtěji. Samizdatové sbírky z osmdesátých let Nahý v trní a Hlavy nehlavy, později zařazené (společně s cyklem Dvojice) do sbírky Sbohem ale čemu, vznikaly jako básnický protipól ke kresbám
Bohumíra Matala, s nímž básníka spojovala tíseň z mrtvolného společenského klimatu, ale také intimní obava z vyprazdňovaných citů a všudypřítomné hrozby smrti. Poslední sbírka Zpovědi a odposlechy zachycuje autorovu osobní životní bilanci, pojednanou však věcně, přísně a nesentimentálně.
Mnohé z Přidalových rozhlasových a divadelních her (Všechny moje hlasy, Sudičky, Atentát v přízemí, Pěnkava s Loutnou, Sen o třech kůrkách, Komedie s Quijotem) se zabývají problémem nejednoznačnosti existující reality, komplikované našimi sny, představami, fikcemi a klamy. V této nejednoznačnosti autor nalézá výchozí moment pro dialog, peripetie hry a konflikty postav. Spíše než noetickými otázkami je však prolínání reality a fikce v Přidalově díle motivováno silným morálním apelem. Člověk je zde vystaven negativnímu nátlaku iluzí o světě stejně jako nátlaku deziluze ze světa vedoucí k trvalému ochromení lidské aktivity. Typickými postavami Přidalových her jsou vnitřně silné ženy; ve veršované hře Sáňky se zvonci, komponované jako montáž citací z dopisů, rozkrývá autor nelehké životní osudy osamocených hrdinek několika generací a podtrhuje vitální věcnost, se kterou jim dokáží čelit.
K publicistické tvorbě, uplatňované v rozhlase i časopisech již v šedesátých letech, se Přidal vrátil po roce 1989. Kniha Slovník do hrsti je sestavena z hesel, uveřejňovaných původně v denním tisku a vyjadřujících se k aktuálním fenoménům společenského života bezprostředně po změně politických poměrů v zemi. Do publikace Z očí do očí autor vybral několik rozhovorů ze svého pravidelného televizního pořadu. V antologii Kouzlo nechtěného soustředil texty naivistických autorů, které v šedesátých letech začal sbírat pro časopis Host do domu.
Významnou součástí Přidalovy tvorby je jeho práce překladatelská, kterou zprostředkoval českému čtenáři anglicky i španělsky psanou poezii (např.
Galway Kinnell, Juan Ruiz), drama (např. William Shakespeare, jehož dílu se soustavně věnoval i ve svém pedagogickém působení), a zejména řadu děl prozaických (Joseph Heller, I. B. Singer, John Updike, Patrick White). Překladům je vlastní výrazová bohatost, transformace předlohy se děje tvůrčím jazykem, využívajícím například možností slovní hříčky a specifického slovního humoru (limericky a nonsensy
Edwarda Leara, próza Lea Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád). Zpravidla je také doplňuje obsáhlými interpretačními eseji a komentáři. Esenci Přidalových překladatelských i čtenářských zkušeností představuje publikace Potulky knihami a časem, přinášející upravené verze rozhlasových esejů, psaných téměř fejetonistickým jazykem, podložených však značnou literárněhistorickou erudicí a interpretační nápaditostí.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a esejistika: Neznámí ve městě (BB 1966); Smrt na ostrově (B 1966); Malé noční hry (DD, rozmnož. 1983, obsahuje: Pěnkava s Loutnou, prem. 1978; Sen o dvou kůrkách, prem. 1991, s tit. Sen ve třech; společná prem. 1995); Komedie s Quijotem (D, rozmnož., 1983, podle M. de Cervantese, prem. 1982); Slovník do hrsti (FF 1990); Sbohem ale čemu (BB 1992); Národní nonsensy (BB 1992); Sáňky se zvonci (D 1993, in program Národního divadla, i prem.); Z očí do očí (rozhovory ze stejnojmenného televizního pořadu, 1994); Noc potom (D 1999, in program Národního divadla, i prem.); Některé tváře, některé hlasy (EE 2002, bibliofilie); Učit Shakespeara (E 2010); Potulky knihami a časem (EE 2011); Zpovědi a odposlechy (BB 2015); adaptace: F. Peroutka: Oblak a valčík (D 1993, i prem.).
Souborná vydání: Všechny moje hlasy a jiné hry (DD 1994, obsahuje: Všechny moje hlasy, Pěnkava s Loutnou, Sen ve třech, Sáňky se zvonci, Sudičky, Komedie s Quijotem, Políček číslo 111, Atentát v přízemí, Šedesát vteřin); Políček č. 111 – Atentát v přízemí – Noční žokej – Elektrický nůž – Noc potom (DD 2006, ed. Pavel Drábek, obsahuje bibliografii).
Překlady: D. Lodge: Den zkázy v Britském muzeu (1974, pod jménem M. Čejky, 1995) + Hostující profesoři (1980, pod jménem M. Čejky, 1993) + Svět je malý (1988); F. Forsyth: Den pro Šakala (1975, pod jménem M. Čejky, 1996); G. K. Chesterton: Létající hospoda, Napoleon z Notting Hillu (1975, pod jménem M. Čejky); G. Grossmith: Deník pana Nuly (1976, pod jménem M. Čejky); W. Hazlitt: Myšlenky lehké jako vzduch (1977, pod jménem M. Čejky, 2002); P. White: Oko uragánu (1978, pod jménem M. Čejky) + Poušť Johanna Vosse (1980) + Sukně z listí (1983) + Strom člověka (1984); J. Ruiz: Kniha pravé lásky (1979); J. B. Priestley: Dobří kamarádi (1980, pod jménem J. Zábrany); W. Shakespeare: Večer tříkrálový (rozmnoženo, 1981, prem. 1980) + Othello (rozmnoženo, 1982, prem. 1981); Molière: Tartuffe (rozmnoženo, 1981, prem. 1980); J. Heller: Něco se stalo (1982, pod jménem M. Čejky, 1998) + Bůh ví (1991); J. Updike: Milenci a manželé (1984) + Králík je bohatý (1990); R. Lowell: Zjizvené nebe (výbor, 1983, též ed.); E. Lear: Kniha třesků a plesků (1984) + Velká kniha nesmyslů (1998) + Sviňule pyramidální a jiné nesmysly (2007); G. Kinnell: Věci, o kterých s nikým nemluvím (1986) + Proč litovat? (2011); F. García Lorca: Krvavá svatba (1983 i prem.) + Hry a hříčky (1986, s M. Uličným, obs. mj.: Dům Bernardy Alby, prem. 1986; Fantastická ševcová, prem. 1987; Yerma, prem. 1990; Tragikomedie o donu Kryštofousovi, prem. 1994); K. Rexroth: Spirály času (1989); L. Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád (1987); I. B. Singer: Stará láska a jiné povídky (1987) + Rabín a čarodějnice (1997) + Korunka z peří a jiné povídky (1998, s dalšími) + Vášně a jiné povídky (2000, s dalšími) + Obraz a jiné povídky (2005, s L. Urbanovou) + Hádanka (2012) + Krátký pátek a jiné povídky (2012, s L. Simerovou); D. Thomas: Pod Mléčným lesem (rozmnoženo, 1992); J. J. Padrón: Kruhy pekla (1996); scénicky: E. Lear: Příběhy dlouhého nosu (1982).
Příspěvky ve sbornících: Mladé víno (1961); Tvář. Almanach mladých (1963); Rozhlasové hry (1969, zde hra Všechny moje hlasy); Pocta dělníku knihy (1985); Divadelní studie 1,2 (JAMU, Brno 1991, 1992); „Kam míří rozhlasová hra?“ (1992, zde hra Pěnkava s loutnou); Od Poea k postmodernismu. Proměny americké prózy (1993); Bylo nebylo Satirické divadlo Večerní Brno (1999); Jestřábe, díky (2000); Krok k autorské existenci (2002); Ludvíku Kunderovi k pětaosmdesátinám (2005); Přednášky o divadle a umění (2007); Kdo umí, učí (2016).
Uspořádal: Český brevíř lásky (1966, s J. Skácelem); K. J. Erben: Mateří doušky (1969); W. Shakespeare: Dvojí majestát (výbor veršů ze Shakespearových dramat, 1970); Horoskop orloje: 14 amerických básníků (1987, ed. J. Zábrana, doplňky A. P.); J. Zábrana: Potkat básníka (1989, s V. Novotným); Zamlčovaní překladatelé (bibliografie, 1992); Takový byl Matal (1998); Kouzlo nechtěného (2007); scénicky: J. Šafařík: Průkaz totožnosti (scénické čtení, 1991).
LITERATURA
Studie a články: L. Chytilová: Usvědčit básníka, LitN 1992, č. 6; B. Srba: Dramatická tvorba Antonína Přidala, in A. Přidal: Noc potom (1999, program Národního divadla Praha, ed. J. Kudláčková, obs. bibliografii); A. Štěrbová: Rozhlasová hra jako dramatický text, ČL 2001, č. 6; K. Škrabal: Překladatel z donucení A. P., MFD 12. 9. 2003; J. Hoffmannová: Čechy a Morava v televizních debatách a interview Antonína Přidala, in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Moravica, sv. 1. Studia Moravica, sv. 1 (2004); D. Dolenský: V přeneseném slova nesmyslu. Přidalovy překlady Edwarda Leara,
Plav 2008, č. 5; M. Hlavica in Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize 1961–1991 (2012).
Recenze: Neznámí ve městě: O. Sus, Rovnost 23. 3. 1966; Z. Kožmín, LitN 1966, č. 26; F. Valouch, Červený květ 1967, č. 3 * Všechny moje hlasy: S. Ochová, RP 30. 6. 1967 * Smrt na ostrově: M. Blahynka, KT 1966, č. 43; O. Sus, Rt 24. 1. 1967; M. Kozlíková, Impuls 1967, č. 2 * Slovník do hrsti: J. Hek, Rovnost 16. 3. 1991; J. Slomek, LidN 13. 6. 1991, příloha LN, č. 24 * Sbohem ale čemu: L. Soldán, LD 24. 9. 1992; P. Král, LitN 1992, č. 33; J. Rulf, LidN 10. 9. 1992; A. Blažejovská, Tvar 1992, č. 39 * Sáňky se zvonci: K. Štěpánová, LidN 19. 11. 1993 * Oblak a valčík: Z. Hořínek, LidN 16. 11. 1993 * Všechny moje hlasy a jiné hry: P. Švanda, Rt 21. 1. 1995; J. Machalická, NK 25. 1. 1995, č. 3 * Políček č. 111 etc.: V. Faltýnek, A2 2006, č. 51/52 * Kouzlo nechtěného: J. Slomek, Týden 2008, č. 11; M. M. Marešová, Host 2008, č. 5; P. Šimák, Tvar 2008, č. 12 * Potulky knihami a časem: P. Hnilička, Týdeník Rozhlas 2011, č. 49; D. Drozd, Duha 2011, č. 3/4; J. Lukavec, LitN 2011, č. 49 * Zpovědi a odposlechy: M. Bureš, Týdeník Rozhlas 2015, č. 47; M. Jareš, Host 2016, č. 3 (tamtéž diskuse).
Rozhovory: A. Šerberová, Týdeník Rozhlas 1991, č. 24; M. Válka, SvSl 6. 2. 1993; J. Bednářová, MS 1993, č. 21; J. Rulf, Reflex 1995, č. 10; M. Růžička, Týden 1996, č. 3; K. Hejková, MS 1999, č. 42; Z. Žurman, Týdeník Televize 2000, č. 51; J. Blažke, Duha 2000, č. 2; J. Seydler, ZN 26. 1. 2001; M. Balaštík, Host 2003, č. 5; J. Štěpaník, Kam v Brně 2005, č. 11, příl.; J. Soukupová 2008, č. 4; M. Bureš, Týdeník Rozhlas 2011, č. 42; L. Seibertová in Slovo za slovem (2012).
K životním jubileím: T. Sedláček, Týdeník Rozhlas 2010, č. 43; J. Sedlák, Kam v Brně 2010, č. 9, příl.
Nekrology: B. Rychlík, LidN 9. 2. 2017; T. Sedláček, Týdeník Rozhlas 2017, č. 8; J. Kovalčuk a M. Plešák, DivN 2017, č. 4.