PRÁCE 

Vydavatelství a nakladatelství Práce se trvale soustředilo zejména na odbornou literaturu z nejrůznějších oblastí (technické, ekonomické, právní) se zaměřením na odborovou činnost na pracovištích. Beletrie byla v některých obdobích zcela mimo zájem nakladatelství a v celkovém objemu vydaných knih vždy zůstávala v menšině. V letech 1945–1953 byla soustředěna jen do několika knižnic, souvisejících obvykle se zájmy vydavatelství časopisů: vedle záhy zaniknuvší Edice Května (1947, 1 sv.) to byla především Knihovna Dikobraza (označovaná také jako Dikobraz, 1945–1957, zjištěno 44 sv.), přinášející satirické a humoristické texty autorů českých (Karel Bradáč, Jaroslav Hašek, Václav Lacina, Jiří Robert Pick, Jindřich Plachta, Jaroslav Vojtěch aj.) i zahraničních (např. Alphonse Daudet, Jerome Klapka Jerome, Mark Twain). Knihy klasiků 19. a první poloviny 20. století vycházely v edici Živé dědictví (1949–1952, 21 sv., obnovena 1968–1980, pravděpodobně 17 sv.). V prvním období knižnici tvořily především překlady (Honoré de Balzac, Theodore Dreiser, Gottfried Keller, William Makepeace Thackeray, Émile Zola ad.), od šedesátých let byla v edici více přítomna i česká literatura (Jakub Arbes, Karel Klostermann, František Sokol-Tůma, Antal Stašek, Václav Beneš Třebízský). Neobvyklou součástí edičního programu byla Malá ruská knihovna (1947, 5 sv.), jejíž publikace vycházely v ruském jazyce.
Stálou a vlastně jedinou edicí beletrie, kterou Práce vydávala bez přerušení, byly Románové novinky (1946–1992, zjištěno 327 sv., 1948 zahájeno nové číslování, od 1975 nečíslováno), které svým formátem navazovaly na předválečné a protektorátní sešitové edice populární literatury (Rodokaps, Večery pod lampou). Již první svazek edice, Zosia vyzvědačka Romaina Garyho, vyvolal zásadní diskusi o tzv. brakové literatuře a místu románového sešitu v soudobé československé kultuře. Vzhled edice se několikrát změnil: tradiční sešitový formát A4 se roku 1949 zmenšil na formát A5 a od roku 1951 vycházely svazky edice v podobě brožovaných knih; původně čtrnáctidenní periodicita se změnila v přibližně měsíční. Distribuci zajišťovala síť Poštovní novinové služby (PNS): výhodou byla cenová dostupnost a možnost vysokých nákladů. V prvních letech vycházely v Románových novinkách původní i přeložené detektivky, napínavé romány situované do válečného období, ale i klasika 19. století nebo novinky světové prózy (William Saroyan). Po roce 1949 se do popředí dostaly tendenční romány s budovatelskou tematikou (mj. Karel Fabián /též pod vl. jm. Eduard Kirchberger/, Tomáš Hrubý) a komunální satira (Achille Gregor), vycházela zde však také česká a světová klasika (Svatopluk Čech, Alois Jirásek, Herman Melville, Mark Twain ad.). Postupně do edice pronikala próza utopická nebo vědecko-fantastická, zastoupená romány Julese Verna a zejména knihami ruské a sovětské provenience (Alexej Nikolajevič Tolstoj). Od druhé poloviny padesátých let se v knižnici prosadila pestřejší žánrová škála (rytířské romány Waltera Scotta, dobrodružné a sportovní romány). Zřejmý návrat ke světové detektivní literatuře (Erle Stanley Gardner, Agatha Christie) vyvažovaly prózy z 19. a první poloviny 20. století, často s dobrodružnou zápletkou (Théophile Gautier, Pierre Loti, Robert Louis Stevenson). Po roce 1970 se Románové novinky již zcela soustředily na populární literaturu, zejména na dobrodružný a detektivní žánr, a začaly hojněji zařazovat i původní českou tvorbu (Jaroslav Andrejs, Zdena Frýbová, Alois Joneš, Pavel Kraus, Josef Kutík, Slávka Poberová ad.). Vzrůstající popularitu vědecké fantastiky v osmdesátých letech zachycovaly jednotlivé výbory ze sci-fi literatury socialistických států. Od počátku téhož desetiletí publikoval v Románových novinkách humorista Miloslav Švandrlík. Přes tyto dominantní tendence našla redakce prostor také pro jiné žánry: od beletrizované literatury faktu (Jan Kašpar: Nikaragujský deník) přes herecké vzpomínky až po reedice úspěšné beletrie vydané již dříve v jiných edicích (Alexandra Berková, František Nepil, Stanislav Vácha).
K původní sešitové úpravě Románových novinek se na konci šedesátých let přihlásila řada 300 minut. Problémy – fakta – zákulisí (uváděna též jako 300 minut napětí, 1969–1970, 5 sv.), která věnovala pozornost kulturněhistorickým záhadám a legendám (Vladimír Kopecký: Plno záhad kolem Hanky) a tématům ze vzdálenější i nedávné minulosti. Téměř celý náklad posledního svazku edice, převyprávěných vzpomínek hokejisty Vlastimila Bubníka, které zpracoval Vojtěch Jestřáb (Tvrdá sláva bodyčeků), byl zničen. Počátkem devadesátých let na podobu Románových novinek navázala edice Mistral (1991, 5 sv.), v níž vyšly kromě překladů klasických hororů také knihy Johannese Maria Simmela nebo Vladimíra Škutiny.
Dlouhodobě vycházela také beletristická knižnice Příliv (1945–1952, pravděpodobně 187 sv., nedůsledné číslování, red. A. M. Píša a Rudolf Vápeník; obnovena 1958–1991, pravděpodobně 118 sv., od 1958 nové číslování, od 1969 nečíslováno). V prvních letech se edice opírala o původní českou beletrii (mj. Zdeňka Bezděková, Jan Drda, Helena Dvořáková, Jiří Mucha, Josef Rybák, Václav Řezáč), překlady společenských románů (Graham Greene, Carson McCullersová) či romány s válečnou tematikou (Romain Gary, Vasilij Grossman, Leonid Leonov). K nejúspěšnějším titulům patřila románová série Uptona Sinclaira o hrdinovi Lannym Buddovi (Konec světa, Dračí sklizeň ad.). Od počátku padesátých let se program zaměřil na reedice děl českých autorů (mj. Jana Drdy, Marie Majerové a Antonína Zápotockého) a na překlady budovatelských románů (Fedor Gladkov, Anton Semjonovič Makarenko, Anna Seghersová ad.), včetně překladů z exotických literatur (Sunao Tokunaga, Bhabaní Bhattáčárja, Mechti Husejn, Cchao Ming aj.). V šedesátých letech byly v obnovené edici vydávány jen překlady, zahrnující širokou škálu žánrů a autorských poetik (Arthur Conan Doyle, Alexandre Dumas, Bernhard Kellermann, Herman Melville, William Saroyan). Po roce 1969 byla edice Příliv naopak věnována původní české beletrii (mj. Vojtěch Cach, Rudolf Černý, Josef Frais, Josef Hotmar, Karel Houba, Josef Jelen, Jaromíra Kolárová, Vlastimil Maršíček, Vladimír Pazourek, Vladimír Přibský, Miroslav Rafaj, Miroslav Slach, Herma Svozilová-Johnová, Stanislav Vácha); hojně byly v sedmdesátých i osmdesátých letech reeditovány knihy, které psal stranický funkcionář Miroslav Müller pod pseudonymem Miroslav Kapek. Z překladů se v tomto období objevovaly zejména prózy autorů zemí východní Evropy (Bulharka Blaga Dimitrovová, Lotyš Albert Bel, Maďar Barna Sipkay nebo Rusové Alexandr Rozen a Georgij Sviridov) včetně spisovatelů slovenských (Andrej Chudoba, Ľuboš Jurík, Andrej Plávka ad.). Až v osmdesátých letech začaly v Přílivu vycházet i prózy jiných žánrů (sci-fi Ondřeje Neffa nebo Zdeňka Volného, detektivní román Jaroslava Šikla). Standardní rámec normalizační beletrie přesahoval román Jen hrobař zaplakal Miroslava Mráze, soubor próz Petra Hájka Vlídná past a zejména Knížka s červeným obalem Alexandry Berkové. V devadesátých letech věnovala edice prostor samizdatovým autorům (Ivan Klíma, Jaroslav Putík, Jindřiška Smetanová, Jan Trefulka, Ludvík Vaculík), vyšly zde i dvě knihy Bohumila Hrabala, román Kukly Daniely Hodrové a prózy Rudolfa Kyliána a Aleše Preslera. Začátkem devadesátých let nakladatelství zahájilo spolupráci s končícím exilovým nakladatelstvím Index, nakonec však edice Index (1991) zůstala u pouhých dvou svazků (Viktor Fischl, Vlastimil Třešňák).
K nejtypičtějším prvkům nakladatelského provozu Práce patřily tzv. čtenářské kluby, vycházející z modelů zavedených staršími nakladatelskými domy (ELK nebo Družstevní práce). Čtenářské knižnice byly založeny na subskripci několika titulů z nabídkového katalogu, která dávala odběrateli právo na prémiovou výroční publikaci. Nebylo výjimkou, že knihy z nabídky čtenářských klubů nebyly dostupné v běžné síti Knižního velkoobchodu, popř. byl počet výtisků určených k volnému prodeji omezen. Někdy se program čtenářského klubu prolínal s jinými edicemi, takže mnohé tituly příslušely ke dvěma řadám. Nabídka edice ROD (označována též jako Knižnice ROmánů Doby, 1948–1952, red. A. M. Píša, pravděpodobně 40 sv., ročníkové i průběžné číslování, zřejmě též specifické číslování tzv. výběrové řady) odpovídala době vzniku – zatímco v roce 1948 ještě vykazovala známky úsilí o pestrost (detektivka, jihoamerický román, román Herberta George Wellse), další ročníky nabízely buď českou a světovou klasiku 19. století (Alois Jirásek, Ivan Sergejevič Turgeněv), nebo budovatelské romány (Eduard Claudius, Vadim Sobko); výjimečným titulem byla reedice knihy Naše dítě od Mirky Klímové-Fügnerové.
Na koncepci čtenářských klubů ROD navázala v šedesátých letech knižnice Erb (1968–1995) a její Erb-klub. Původní záměr vydávat nejvýznamnější díla 20. století byl posléze nahrazen pokusy o co nejpestřejší průhledy do světové i české beletrie. Knižnice byla rozdělena na typograficky odlišené řady. V Červené řadě (1968–1985, zjištěno 33 sv.) vycházely pouze texty českých a slovenských autorů (zpočátku reedice děl socialistického realismu, dále Karla Čapka, Norberta Frýda, Jarmily Loukotkové nebo Vladislava Vančury), Modrá řada (1968–1984, zjištěno 76 sv.) přinášela reedice i nové překlady významných děl 19. a 20. století (Helen Grace Carlisleová, Trygve Gulbranssen, Valentin Katajev, Axel Munthe, Leonard Q. Ross /vl. jm. Leo Rosten/, Upton Sinclair, August Strindberg ad.) a v sedmdesátých letech též čtenářsky atraktivní novinky (Arthur Hailey, James Herriot, Johannes Mario Simmel). Bílá řada (1969–1980, zjištěno 25 sv.) se zaměřovala spíš na zahraniční společenské romány (Marcia Davenportová, Radclyffe Hallová, Betty MacDonaldová) a konečně Zlatá řada (1970–1983, zjištěno 20 sv.) byla věnována historické próze (Robert Graves, Miloš Kočka, Jurij Tyňanov, Ludmila Vaňková, Mika Waltari). Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se tyto barevné řady paralelně slučovaly do Základní a Výběrové řady (nejasná datace a číslování, v Základní řadě celkem přibližně 100 sv. a ve Výběrové řadě 40 sv., přičemž do obou řad byly zahrnovány svazky přetrvávajících "barevných" řad, po jejichž zániku zůstávaly nadále zachovány některé grafické prvky a označení "základní" a "výběrová" bylo užíváno nedůsledně). Do Výběrové řady redakce zařazovala i svazky vycházející paralelně v jiných edicích (např. knihy o výchově dětí nebo o zařizování domácnosti v edici Astra), dále encyklopedie, právní rádce ad. Základní řada pokračovala v kombinaci předchozích barevných řad a soustředila se zejména na překlady (autoři zemí východního bloku vedle Hervé Bazina, Jamese Herriota, povídky bengálských autorů, severské novely, reedice románu Buddenbrookovi Thomase Manna, nový překlad románu Honba za láskou Heinricha Manna, herecké memoáry Laurence Oliviera nebo Liv Ullmannové ad.); i zde je však patrný zájem o vědecko-fantastickou literaturu (výbor světové sci-fi Hledání budoucího času nebo román Dina Buzzatiho Velký portrét). Prémie Erbu nabízely atraktivně vypravené různorodé texty od čtení z kronik přes nové výbory povídek klasiků (Nikolaj Vasiljevič Gogol, Jack London, Stanislav Kostka Neumann ad.) až po výbor z české revoluční poezie. V polistopadové koncepci Erbu lze spatřovat důslednější zájem o důležitá díla světové literatury 20. století (Jorge Luis Borges, Alejo Carpentier, Gabriel García Márquez, George Orwell, Manuel Puig, Raymond Queneau ad.). Vnitřní členění edice zaniklo rokem 1990, kdy se všechny dílčí řady sjednotily pod název Erb (1990–1995, pravděpodobně 12 sv.). V této podobě již edice ztratila charakter čtenářského klubu a přešla do volného prodeje. Plány na založení nového Knižního klubu Práce, který by zahrnoval kompletní program některých edic, nebyly již po roce 1990 realizovány.
Čtenářským klubem byla i edice Kamarád (1974–1993, zjištěno 221 sv.), jejíž vznik inicioval básník a redaktor Josef Šimon a která se zpočátku orientovala na "učně, mladé dělníky a ostatní mládež"; ke členství v klubu a k odběru prémiového svazku stačila jediná objednávka z ročního edičního plánu. V prvních letech byl program rozdělen do několika koncepčních řad, které však v samotných svazcích nebyly pojmenovány (např. Za lepší život; Mladý člověk v literatuře současnosti i minulosti; Historie, dobrodružství, humor; Svět a lidé; Za poznáním, zájmy, hobby). Toto členění vystihuje široké rozpětí edice, která přinášela populárně-naučné příručky pro čtenáře i čtenářky (Oblékám se sama od Aleny Hanzlíkové, Motorismus dneška, Breviář správného chlapce i správného děvčete), cestopisy (Blahoslav Braun, Miroslav Stingl), publikace zachycující nejnovější vědecko-technické poznatky (knihy o výzkumu vesmíru, o matematice či chemii, ale také příručky o fotografování), populárněvědné knihy o historii, často zaměřené na období druhé světové války (Václav Pavel Borovička, Eduard Pergner a Zdeněk Karel Slabý, Maxim Sbojčakov), publikace věnované sociologickým otázkám, někdy ovšem tendenčně pojatým (Josef Hotmar), a sportu. Šíři svého záběru Kamarád završoval většinou novými vydáními beletristických děl autorů českých (Ivan Olbracht, Géza Včelička, výbory z veršů S. K. Neumanna, Vítězslava Nezvala, Jiřího Wolkera ad.) i zahraničních (Richard Evelyn Byrd, Victor Hugo, Curzio Malaparte, Erich Maria Remarque, Jerome David Salinger, Henryk Sienkiewicz). V prvních vydáních vyšly jednak přepisy filmových a televizních scénářů či předlohy filmů (Léto s kovbojem a Holky z porcelánu Jaromíry Kolárové, Konec vodníků v Čechách Petra Markova, Třetí patro Ivo Pelanta), jednak novinky soudobých prozaiků, např. Josefa Fraise, Pavla Frýborta, Filipa Jánského, Josefa Klímy, Vladimíra Párala a Petra Prouzy. K populárním titulům patřily knižně vydávané rozhovory Jiřího Janouška s osobnostmi soudobého života (Hvězdy z masa a kostí, Tváře bez svatozáře), fejetony Rudolfa Křesťana (Myš v 11. patře, Slepičí krok) nebo knižní soubory kresleného humoru Vladimíra Jiránka a Vladimíra Renčína. V osmdesátých letech dostaly prostor nové překlady (Arthur C. Clarke, Gerald Durrell, Kurt Vonnegut, soubor písňových textů světových písničkářů Víc než jen hlas), edice zprostředkovala pestré pohledy na historii kinematografie a divadla (Jaromír Pelc, Ondřej Suchý) a otevřela se i ekologickým tématům (Josef Velek). Ve spolupráci s časopisem Mladý svět vyšly v edici Kamarád první díly Toulek českou minulostí Petra Hory-Hořejše či výbor z populární rubriky Milá Sally (Jiřina Hanušová). Na počátku devadesátých let se edice přidržela historických témat (V. P. Borovička) i beletrie (Jiří Suchý), objevily se též životopisné práce a publikace věnované záhadám (Erich von Däniken).
Vedle Kamaráda, určeného dospívající mládeži, založila Práce i edici pro děti. V knižnici Petrklíč (1969–1984, 12 sv.) vycházely spolu s převyprávěnými pohádkami a pověstmi z celého světa také výbory z moderních pohádek (Třicet stříbrných klíčů). Několik překladů (z polštiny, lužické srbštiny či němčiny) doplnily reedice četby pro základní školy (Barunka Antonína Zápotockého).
Poezii byla vyhrazena Knižnice Klín (též jako Edice Klín, resp. Klín, 1945–1953, red. Jaroslav Seifert; zmatečné číslování, zjištěno 30 sv.; obnovena 1969–1992, zjištěno 81 sv., místy duplicitní číslování). V prvním období vyšly např. knihy Františka Halase, Františka Hrubína (Jobova noc), Ivana Jelínka, Františka Nechvátala, ale také sbírky mladších básníků (Jindřich Hilčr, Jaromír Hořec, Arno Kraus, Michal Sedloň, Karel Šiktanc, Vlastimil Školaudy, Jan Marius Tomeš ad.). K významným edičním počinům patřily protektorátní sborník veršů Křik Koruny české, dosud publikovaný pouze v exilu, a soubory veršů z pozůstalosti Bohdana Jelínka či Karla Vokáče. Až na počátku padesátých let začaly do edice pronikat překlady (Paul Eluard, Stěpan Ščipačev). V obnovené edici dostávali v sedmdesátých a osmdesátých letech příležitost zejména zasloužilí tvůrcové (Karel Boušek, Miroslav Florian, Václav Hons, Josef Jelen, Jiří Karen, Arno Kraus, Jan Pilař, Oldřich Rafaj, Josef Rybák) spolu s představiteli nastupujících generací "pětatřicátníků" a "osamělých běžců" (Lubomír Brožek, Petr Cincibuch, Vladimír Křivánek, Karel Sýs, Josef Šimon, Jiří Žáček); výjimky tvořilo několik básníků osobité poetiky (Klement Bochořák, Bořivoj Kopic, Josef Suchý). Zařazovány byly též antologie soudobé poezie různých zemí, často s důrazem na jejich angažovanost a pokrokovost (francouzská a belgická v překladech Vladimíra Bretta, dále polská, slovenská, sovětská, mexická ad.). V druhé polovině osmdesátých let dostali příležitost také debutanti (Věra Fojtová, Juraj Himal, Jaroslav Pospíšil). K nejvýraznějším edičním počinům tohoto období patřily vybrané verše Josefa Kainara z časopisů přelomu šedesátých a sedmdesátých let (Včela na sněhu) a výbor ze staré čínské lidové poezie Zpěvy od Žluté řeky v přetlumočení sinologa Jaromíra Vochaly. Počátkem devadesátých let se objevily i texty autorů dosud publikujících celé své dílo či jeho část v samizdatu (Ludvík Kundera, Jan Skácel, Karel Šiktanc, Ivan Wernisch). Dlouhého trvání neměla básnická edice Generace (1970–1971, 3 sv.), ve které vyšly sbírky Antonína Bartuška, Jiřiny Haukové a Bořivoje Kopice.
Ve čtyřicátých letech vydávala Práce též několik esejistických či populárněvědných knižnic. Tematicky různorodá osvětová edice Otázky a odpovědi (1945–1949, zjištěno 19 sv.) se zabývala problematikou ekonomickou, správní, technickou (J. V. Stalin: O technice), ale i politickou a historickou, popř. kulturněhistorickou (František Michálek Bartoš: Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský). Biografie osobností české i světové kulturní historie (František Ladislav Čelakovský, Karolina Světlá, Maxim Gorkij, George Bernard Shaw ad.) přinášela knižnice Profily (1945–1952, 28 sv.). V populárněhistorické edici Tvář století (1945–1952, zjištěno 64 sv.) vycházely v prvních poválečných letech publikace věnované protifašistickému, mnohdy nekomunistickému odboji (v pěti vydáních soubor válečných rozhlasových promluv Jana Masaryka Volá Londýn, dále např. Jaroslav Vozka: Hrdinové domácího odboje), které byly po roce 1948 nahrazeny tendenčními propagandistickými tituly (Leo Huberman: Agenti provokatéři v amerických odborech). Rozvinout se již nestihla edice Umění a skutečnost (1948–1949, zjištěny 2 sv.), do níž autorsky přispěli Pavel Eisner a Hugo Siebenschein, podobně jako literárněhistorická knižnice Rozpravy (1949, 3 sv.), redakčně spojená s měsíčníkem Kytice. Ke speciálním esejistickým edicím se chtěla Práce vrátit na počátku devadesátých let, avšak edice Tvar (1991, 2 sv.), ve které vyšly eseje Jana Čepa a Jana Vladislava, zanikla již v roce svého vzniku.
K nejpopulárnějším řadám patřily praktické knižnice Sešity domácího hospodaření (1958–1999, od 1967 nové číslování, zjištěno 260 sv.), přinášející kuchařské recepty, či Astra (1973–1992, 33 sv.), věnovaná ženám a soustředěná zejména na výchovu dětí a vedení domácnosti. Podobnou náplň měla edice Delfín (1970–1989, zjištěno 54 sv.), ve které však navíc vycházely publikace značného tematického rozptylu od životopisů (František Jílek: Zrození velkých vynálezů) přes historické práce o druhé světové válce (Betty Trucková a Robert-Paul Truck: Lékaři hanby) až po cestopisy (Jaroslav Hovorka: Tamilské listy) či texty z oblasti zoologie (Stanislav Frank: Akvaristika). Výpravnější podobu měla knižnice Kotva (1971–1989, zjištěno 18 sv.), do níž redakce zařazovala populárně-naučné knihy s bohatým ilustračním doprovodem. Koncem osmdesátých let vznikla historická knižnice ELF (Edice literatury faktu, 1989–1993, zjištěno 6 sv.). Na počátku devadesátých let vydala Práce některé tituly (volná řada Horoskopů na každý den) ve spolupráci s nakladatelstvím Bonus Press.

Podstatná část produkce Práce byla zaměřena na odbornou literaturu spojenou s odborářskou činností. V drobných sešitech edice Hrdinům práce (1945–1949, 41 sv.) byly kromě informací o poválečném světovém vývoji osvětlovány principy činnosti ROH, dvouletky i stachanovského hnutí v SSSR a později též např. otázky zdravotního pojištění zaměstnanců. Odborářům byly určeny desítky dalších edičních řad, které se zejména v padesátých letech soustředily na oblast pracovního práva a přinášely dokumenty a usnesení odborových orgánů nebo metodické příručky k činnosti ROH. Šlo např. o Odbornou knižnici Škol práce ÚRO (1945–1950, zjištěno 41 sv.), Knižnici ministerstva práce a sociální péče (1949–1951, 4 sv.), Studijní pomůcky ministerstva práce a sociální péče (1949–1951 /?/, zjištěno 20 sv.), Knihovničku úderníků (1949–1956, 66 sv.), Osnovy odborářského školení (1949–1952, zjištěno 35 sv.) ad. Metodiku, organizaci a způsob práce v ROH osvětlovala např. edice Odborář (1949–1971, 160 sv., 1985–1990, 32 sv., od 1960 pod názvem Knižnice odboráře) a navazující Knižnice odborového funkcionáře (1973–1984, zjištěno 62 sv.).
K technicky zaměřeným edicím se řadily např. Technické příručky Práce (1949–1951, obnoveno 1969–1978, 181 sv.), Technická minima (1950–1953, 54 sv.), Technický výběr do kapsy (1958–1976, 140 sv.), Za vyšší produktivitu práce – řada technická (1951–1954, 36 sv.), řada ekonomická (1951–1952, 5 sv.). Problematice národního hospodářství byly věnovány např. knižnice Nové hospodářství (1946–1950, zjištěno 35 sv. v řadách A, B a C), Knižnice socialistického hospodářství (1950–1953, 44 sv.), Mzdové příručky (1961–1969, 32 sv.), Knižnice ekonomiky práce (1958–1970, 23 sv.) a Na pomoc intenzifikaci národního hospodářství (1984–1987, 18 sv.). Koncem osmdesátých let vznikla edice Impulsy (1987–1991, zjištěno 15 sv.), zařazující aktuální odborné texty k ekonomice tzv. přestavby národního hospodářství. Na právní problémy se soustředily mj. Knižnice národního pojištění (1952–1980, později pod názvem Národní pojištění, 56 sv.), Právní poradna Práce (1969–1988, zjištěno 24 sv.), Na pomoc rozhodčím komisím (1976–1988, zjištěno 25 sv.) ad.
Historie i současnosti ROH a ÚRO se týkaly desítky agitačních a informačních příruček, vydávaných mj. v edicích Průkopníci socialistické práce (1949–1953, 86 sv.), Knižnice světového odborového hnutí (1951–1961, 23 sv.), Dokumenty (1974–1989, více než 40 sv.), Kroniky práce a bojů (1958–1988, zjištěno 65 sv.), Malá encyklopedie světového odborového hnutí (1962–1969, 20 sv.) či Portréty hrdinů (1977–1989, zjištěno 13 sv.).
Od padesátých let vydávala Práce speciální knižnice k činnosti různých zaměstnaneckých svazů, např. Knižnici Domu techniků, dělnických vynálezců a zlepšovatelů ROH (1955–1958, 38 sv.), Knižnici Svazu zaměstnanců v potravinářském průmyslu (1954–1959, 11 sv.), Knihovnu Svazu zaměstnanců v kovoprůmyslu (1950–1953, 21 sv.), Knižnici Svazu zaměstnanců ve stavebním průmyslu (1953–1961, 40 sv.), Knižnici Svazu zaměstnanců ve strojírenství (1953–1961, 83 sv.) ad.
Politickovýchovné cíle sledovaly mj. edice Živé myšlenky (1946–1959, 21 sv.), Záře (1973–1988, zjištěno 49 sv.) a v sedmdesátých letech též nedůsledně značená řada Bibeloty. Společenským, kulturněvýchovným a popř. též sportovním tématům byly vyhrazeny mj. Příručky škol práce ROH (1950–1951, 10 sv.), Šachová knižnice (1950–1952, 12 sv.), Člověk a práce (1949–1951, 20 sv., 1967–1990, zjištěno 58 sv., do 1973 číslovaných) nebo v pozdějším období Klub (1983–1987, 8 sv.). Na pomezí beletristické a odborné knižnice se pohybovala edice Život v klubech ROH (1949–1961, zjištěno 89 sv.), v níž vycházely sborníky s texty některých klasických děl nebo výbory z poezie určené pro recitaci a výstupy na estrádách. (obr. 07) Informace pro rekreaci zaměstnanců podávaly např. Kulturní, rekreační a turistické průvodce po ČSR (1948, 2 sv.) nebo později výpravné publikace Rekreace ROH (1973–1987, 15 sv.).

Rozpětí výše nákladu v prozaických edicích bylo určeno množstvím objednávek čtenářských klubů. Edice Románové novinky uváděla v prvních letech náklad až 200 000 výtisků (později kolem 70 000). Knihy edice Kamarád vycházely většinou v 8000–30 000 výtisků, často však přesahovaly i 50 000, v jednotlivých případech 80 000–100 000 (Salingerův román Kdo chytá v žitě), v osmdesátých letech až 120 000 výtisků. Ještě vyšších nákladů dosahovaly prémiové svazky (až 158 000) a v nejvyšším nákladu 176 000 výtisků vyšel Páralův román Romeo & Julie 2300. V modré a červené řadě knižnice Erb se náklady pohybovaly mezi 5000 a 20 000, u prémií 50 000–150 000 výtisků. Zlatá a bílá řada dosahovala 40 000–80 000 výtisků. I zde však některé tituly přesáhly stotisícovou hranici (knihy Jamese Herriota nebo Betty MacDonaldové). Prozaická edice Příliv vycházela zpočátku v nákladech 5000–15 000 výtisků (knihy Antonína Zápotockého, vydávané na počátku padesátých let v hojných reedicích, v součtu až 180 000 výtisků). Obnovený Příliv se pohyboval mezi 4000 a 30 000 výtisků, výše však dosáhly nepříliš často vydávané bestsellery světové literatury (Haileyovi Penězoměnci vyšli v nákladu 80 000). Básnické sbírky vycházely nejprve v nákladu až 5000 výtisků, v sedmdesátých a osmdesátých letech už jen okolo 1000 výtisků. Náklady různorodých příručkových edic se pohybovaly v rozmezí 3000–20 000 výtisků.

Od května 1945 ve vydavatelství dlouhodobě vycházel deník Ústřední rady odborů Práce, který byl v roce 1991 privatizován a jeho vydavatelem se stala společnost Deník Práce (list zanikl v roce 1997). Roku 1955 vyšlo první číslo deníku ÚRO Večerní Praha, který v roce 1963 Městský výbor KSČ převedl do vydavatelství Rudé právo. – Propagaci nakladatelské produkce byl věnován Knihkupecký oznamovatel nakladatelství Práce, později přejmenovaný na Novinky nakladatelství Práce, resp. Novinky Práce – vydavatelstva ROH, resp. Novinky Práce – nakladatelství ROH. Na nakladatelskou činnost se soustřeďoval též časopis Dar (1948–1952), informující zejména o knižnici ROD a knižním klubu s ní spojeném. Podnikový list Naše práce (1946–1948) přinášel informace o činnosti jednotlivých úseků podniku. – Díky moderní tiskárně a hlubotisku mohlo vydavatelství již záhy po roce 1945 svým zábavným týdeníkem Květen (1945–1950) konkurovat řadě populárních časopisů (mj. z produkce Melantrichu). S Květnem byl spojen časopis Malé módy Května (1947–1948) a zejména praktický časopis pro ženy Ateliér Květen (1949–1997). V roce 1945 vznikl na půdě vydavatelství Práce humoristický týdeník Dikobraz, který zde vycházel až do roku 1957, poté jej až do roku 1989 vydávalo Rudé právo (po roce 1990 list pokračoval pod názvem Nový Dikobraz, po roce 1993 došlo ke dvěma pokusům o jeho obnovení pod původním názvem). K literárním časopisům patřily měsíčník pro literaturu a umění Kytice (1946–1948), vedený Jaroslavem Seifertem, a Lidová kultura (od 1945, na přelomu let 1946 a 1947 ji řídil Jiří Kolář, od roku 1947 list postupně měnil vydavatele). Nejmladším čtenářům byla určena Mateřídouška, kterou Práce vydávala v letech 1945–1949 ve spolupráci s Mladou frontou (od roku 1950 vycházela v SNDK a od roku 1953 znovu v Mladé frontě). Kritické reflexi dětské literatury se do roku 1947 věnovala Štěpnice (po více než roční přestávce ji v listopadu 1948 obnovila Mladá fronta). Problematice odborářské činnosti a politické výchovy v kulturní oblasti se věnoval např. Pracovník umělecké a kulturní služby (1947–1948), zejména však Kulturní práce (1948–1950, obnovena 1961–1989, po roce 1990 přejmenována na Kultura 90). Ve vydavatelství vycházely též cizojazyčné časopisy (např. Prager Volkszeitung, Agónistés nebo Os sindicatos Checoslovacos). Na počátku devadesátých let Práce vydávala deník Polední expres, později pod názvem Český expres (1991–1992). – Od počátku své existence Práce výrobně i administrativně zajišťovala vydávání časopisů nejrůznějších odborových svazů; mnohá z těchto periodik vycházela pod postupně se měnícími názvy až do konce osmdesátých let. V několika takových případech byla Práce v tirážích uváděna nepravidelně či nedůsledně (např. čtrnáctideník ÚRO Svět práce).