Martin C. PUTNA

Martin C. Putna vstoupil do literatury jako autor esejů, úvah a literárních kritik, v nichž reagoval s vyhraněnou osobitostí na nejrůznější jevy soudobé společnosti, kultury a umění. Hodnotící soudy, pronášené zejména zpočátku s apokalyptickou apelativností, opíral o filozofická a teologická východiska. Postmodernistický svár mezi autentickou náboženskou vírou a věroukou Putna chápal jako příznak obecné hodnotové krize, zasahující náboženství i umění (eseje My poslední křesťané). Pod tímto zorným úhlem hledal nové tendence literárního vývoje, smiřující postmoderní žánrovou i myšlenkovou pluralitu s křesťanskou transcendentalitou, a také hodnotí literární produkci, ať již jde o autory, které odmítal, nebo o ty, kteří alespoň zčásti splňují jeho představy o budoucím překonání postmoderního chaosu (český underground 70. a 80. let, tvorba generačních vrstevníků Petra Borkovce, Jáchyma Topola aj.). Výbor z fejetonů a reflexí, jež vycházely v denním tisku na přelomu tisíciletí, shrnul do svazku Chvály, jehož název je odvozen z antického žánru ironických chvalořečí na věci nezaslouženě opomíjené.
Putnova odborná aktivita se od počátku týká ústředního tématu – vztahu literatury a náboženství, zejména v aspektu vzájemného ovlivňování či konfliktu uměleckých a duchovních hodnot. Konkrétní literární materiál, na kterém je toto téma demonstrováno, se mění. Na počátku to byla literatura ruské emigrace 20. století (přehled dějin její literatury a náboženské filozofie v práci Rusko mimo Rusko; výbor z poezie U řek babylonských) a na duchovní kulturu ruského středověku. Poté se centrum jeho pozornosti nadlouho přesunulo k české katolicky orientované literatuře 19. a 20. století. Tento specifický kulturní proud Putna usiluje vymezit a postihnout proměny jeho sebepochopení i literárního výrazu. V rozsáhlé monografii Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 definoval katolickou literaturu na základě literární sociologie – jako písemnictví specifického „katolického milieu“, které vzniká jako reakce na sekularizaci společnosti. Tento proces probíhá ve většině evropských zemí v závislosti na postupu jejich sekularizace – v českých zemích tedy od poloviny 19. století. V další fázi vývoje se pak jednotlivá literární uskupení a osobnosti (Katolická moderna, Stará Říše) pokoušejí vyjít z „katolického ghetta“ a vřadit se do kánonu soudobé národní literatury. Na tuto práci Putna navázal monografickým portrétem klíčového katolického autora první poloviny 20. století Jaroslav Durych, rozsáhlou komentovanou edicí časopiseckých a rukopisných textů dalšího významného katolického autora Karla VI. Schwarzenberga a řadou časopiseckých studií.
Vztah sekulární a náboženské kultury je rovněž tématem Putnových prací z oblasti pozdní antiky (monografie Órigenés z Alexandrie o zakladateli církevní literárně-teologické hermeneutiky a edice komentovaných překladů My poslední Římané, kde zatím vyšli tři autoři – Órigenés, Macrobius a Sulpicius Severus). Ohlasům antické kultury v novodobé literatuře je věnována monografie Řecké nebe nad námi a Antický košík. V první části se soustřeďuje zvláště na Itálii, jež kulturně na Řecko navázala, a na cesty zaalpských autorů na jih, druhou část věnuje tvůrcům, kteří cestují do Řecka pouze ve své imaginaci (mj. Hölderlin, Jiří Kuběna), třetí pak skutečným návštěvníkům Řecka, pro něž se tato země stává literárním toposem. I v této knize se jako ústřední dynamizující téma vyjevuje vztah náboženství a kultury, zde konkrétně svár kultury a obraznosti „křesťanské“ a „pohanské“.
Ve své jediné próze Kniha Kraft se Putna pokusil o syntézu oblíbené autobiografické deníkové formy s tradičním syžetovým vyprávěním a s žánrem vývojového románu, zachycujícího duchovní hledání mladého intelektuála ve společenské atmosféře Čech před rokem 1989 a po něm.
Publikoval překlady poezie nebo kulturněhistorických textů z němčiny, latiny, ruštiny a starověké řečtiny knižně (J. W. Goethe, Órigenés a antologie U řek babylonských) i časopisecky, zejména v Souvislostech (A. C. Prudentius, Grégorios Thaumatúrgos, Oswald Spengler, Salomon Kohn, Alexander Solženicyn, Boris Poplavskij, anonymní středověké texty aj.).