Roman SZPUK

 Ve sbírce Otisky dlaní, průřezu ranou tvorbou, se Szpuk představil jako komorní lyrik, naléhavě hledající tváří v tvář nepravostem světa a jeho zkažené morálce filozofické a estetické východisko ve vyšší individuální etice, v tulácké vzpurnosti, v tvůrčí pokoře a holdu nadčasovým hodnotám novodobé civilizace. Jeho lyrické imprese tlumočily především niterné hledání sounáležitosti s mytickým základem přítomnosti. Ve Szpukově sbírce Ohrožen skřivanem (dokončené 1989), do které byla po úpravách jako samostatný oddíl zařazena též samizdatová sbírka Vlak za konečnou stanicí), dochází k proměně autorovy poetiky: jeho tvorba se vyvíjí směrem k teistickému pojetí básnictví a ke kosmologické interpretaci světa. Ideálem se básníkovi stává pokorná vznešenost přírody, inspirující a kultivující mravní hledání lidských duší. Ve sbírce Bludiště pak Szpuk nalézá osobitou formu veršované litanie a v monologických deseti a dvanáctiřádkových strofách inklinuje k žánru meditativní poetické modlitby. Podobný charakter tragických samomluv a sebezpytujících reflexivních dialogů s božským absolutnem mají rovněž sbírky Hvězda závěť a Vězňova oblaka, v nichž básník usiluje o sepětí vlastní senzitivity s metafyzickými principy vesmíru.
Odlišnou podobu své poezie představil Szpuk ve sbírce Pták brunát, kterou vydal pod jméném fiktivní básnířky Zuny Cordatové. Autor zde kombinuje vznešenou formu sonetu a archaizující jazyk s provokativním zobrazováním tělesnosti a sexuality. Erotická a sexuální motivika je přítomna i v následujících sbírkách (např. Tancem pádu), kde se dostává do kontaktu s projevy křesťanské spirituality, která je nadále určujícím momentem Szpukova vnímání světa i básnické tvorby.