Martin REINER

Do literatury vstoupil v devadesátých letech sbírkou veršů Relata refero, z nichž vane osvobodivý senzualismus a vitální vzmach, vyznačující se střídáním pocitových poloh, pohybujících se od něhy až po útočnou ironii, a vyslovovaný sevřenou, metaforicky vznícenou formou. Postmoderním klasicismem se vyznačují Decimy, sbírka desetiverší, která ukazuje Reinera jako básníka navracejícího se od světa idejí zpět k fenoménům a bohatosti jevového světa, odlehčeného od velkých symbolů. Cyklus drobných nesyžetových próz Poslední rok představuje lyrický cestopis po středomořském pobřeží, v němž očarování krajinou přechází v horečnou aktivitu na pomezí sebedestrukce. Vytržení z domovské půdy exponuje téma rizikovosti existence, jež později sehraje důležitou roli v Reinerově první novele. Klasická forma Decim je rozvolněna ve sbírce Tání chůze. Lyrická skica, improvizace, parafráze a ironická romance vytvářejí promyšleným, významově kondenzovaným způsobem pluralistickou poetiku, obkružující vždy nejednoznačné bytí.
Sbírka Staré a jiné časy, představující modernistický text s převažujícím volným veršem, staví svého autora na rozmezí modernity a postmodernity, což se v rovině obraznosti projevuje jako napětí mezi konstruktivistickou a organickou metaforou. Tato tendence přetrvává i ve sbírce Pohled z kavárny v Bath, v níž je nejednoznačnost současného světa vyjádřena dvoudomostí poetiky po formální i obsahové stránce; autor tu stírá rozhraní mezi volným veršem a prózou. Básně volného rytmu jsou intonačně dynamické a jejich metaforika modernistická, metrické básně naproti tomu jsou sémanticky kondenzované, s výrazným lyrickým detailem. Ve sbírce Hubená stehna Twiggy se poetická forma rozšiřuje o folklórně intonované písně a sonet, provázené ovšem modernistickou dekompozicí. Svár mezi erotickou intimitou a promiskuitou odkazuje v některých aspektech už přímo k Reinerovu životnímu tématu, k osobnosti a dílu Ivana Blatného. Básně sbírky Nové decimy legitimují starou provensálskou formu jako lyrické drama malého rozměru, autor však inovuje rým, rytmus, slabičný půdorys i strofování. Do inovativního kontextu patří i diskursivní glosy, jakési poetické poznámky pod čarou, jež vtahují některé básně do těsnějšího angažmá s aktuálním světovým bytím. Nedobré dědictví Evropy, totiž její dědictví postkoloniální, se tu ukazuje v celé své brutalitě jako odvrácená tvář našeho světa a jeho hodnot.
Na linii poetické prózy navazuje novela Lázně, v níž se lyrizovaný příběh, obestřený mnoha nejasnostmi, nakonec odhalí jako protokol diktovaný policistům. Pobyt v lázních tu znamená vytržení z rutinního života, které však namísto terapie přináší „pacientům“ pocit viny, pramenící z nemožnosti odmítnout odpovědnost za životy jejich blízkých. „Protokolem s nejasnostmi“ je i novela Lucka, Maceška a já, jež představuje první umělecky završené ztvárnění tématu Ivan Blatný. Hledání básníka, ztraceného v cizině a v rukopisech, a hledání vlastního Já, ztraceného v proměnách domova, se postupně spojují v jediné téma, totiž v hledání pravdy o bytostné intimitě. Nadrealistická biografie Básník. Román o Ivanu Blatném je komponována jako široce založené prozaické pásmo, jehož nesčetné fragmenty vytvářejí suverénně zvládnutou jednotnou a souvislou epickou linii. Programově synkretický útvar může být pokládán za kroniku stejně jako za román, za biografii i fikci, za invenční stejně jako za historickou prózu. Román zachycuje život českých literárních kruhů v mnoha historických fázích od posledních let Rakousko-Uherska až po Blatného odchod do exilu a jeho život v Anglii. V rozmanitých literárních útvarech nejen básnických Reiner umocňuje děj románu osobitými popisy, dialogy a metaforami v jazykově průzračný tok mohutného dechu.
Reinerův vytříbený, metaforicky zakotvený styl a obsahová závažnost ukazují linii poezie a linii prózy v jeho díle jako rovnomocné. V rámci postmoderní plurality poetik může být verš metrický, uvolněný i volný, próza může být nesyžetová i syžetová a zvláštním estetickým kódem je ošetřeno i specifické rozhraní mezi oběma textovými formami. Ve svém vyústění jde o transcendování postmoderny, kde společenské angažmá a ironický odstup tvoří nedílnou součást osobité sémantiky, směřující skrze brutalitu existence k její ušlechtilosti.